Přeskočit na obsah

Tolerance

Z Infopedia
Rozbalit box

Obsah boxu

Tolerance
Soubor:Voltaire (1724).jpg
Voltaire, jeden z klíčových myslitelů osvícenství, který významně přispěl k modernímu pojetí tolerance.
OborFilozofie, Sociologie, Etika, Politologie, Právo
OpakIntolerance, Fanatismus, Xenofobie, Rasismus, Diskriminace, Dogmatismus


Tolerance (z latinského tolerantia, což znamená snášet, strpět) je pojem označující ochotu nebo schopnost přijímat či snášet existenci názorů, postojů, chování, zvyků nebo přesvědčení, které se liší od vlastních, i když s nimi člověk nesouhlasí nebo je neschvaluje. Jedná se o klíčový princip fungování moderní demokratické a pluralitní společnosti, který umožňuje mírové soužití jednotlivců a skupin s odlišnými hodnotami a životními styly. Tolerance neznamená lhostejnost ani souhlas, ale vědomé uznání práva druhého na odlišnost.

Koncept tolerance je úzce spjat s pojmy jako svoboda slova, svoboda vyznání a svoboda svědomí. V širším smyslu se tolerance uplatňuje v mnoha oblastech, od mezilidských vztahů přes politiku a náboženství až po mezinárodní vztahy. Její hranice a interpretace jsou však předmětem neustálých filozofických, politických a společenských debat.

📜 Historický vývoj konceptu

Myšlenka tolerance se vyvíjela po staletí a její chápání se měnilo v závislosti na historickém a kulturním kontextu.

🏛️ Starověk a středověk

Ve starověku lze nalézt rané příklady pragmatické tolerance. Perská říše za vlády Kýra Velikého byla známá svou relativní náboženskou tolerancí vůči podmaněným národům. Také Římská říše byla po dlouhou dobu tolerantní k různým kultům a náboženstvím, pokud neohrožovaly státní moc a byl praktikován císařský kult. Situace se změnila s nástupem křesťanství jako státního náboženství, kdy se tolerance vůči jiným vírám výrazně omezila.

Ve středověké Evropě, dominované křesťanstvím, byla tolerance vzácná. Kacířství a odlišné náboženské názory byly tvrdě potlačovány inkvizicí. Existovaly však i výjimky, jako například období Convivencia na Pyrenejském poloostrově, kde po určitou dobu relativně mírumilovně koexistovali křesťané, židé a muslimové.

🕊️ Reformace a náboženské války

Moderní koncept tolerance se začal formovat v reakci na krvavé náboženské války, které zpustošily Evropu v 16. a 17. století po protestantské reformaci. Hrůzy třicetileté války a dalších konfliktů vedly některé myslitele k závěru, že vynucování náboženské jednoty přináší více škody než užitku.

Klíčovými dokumenty z tohoto období jsou:

💡 Osvícenství

Skutečný filozofický základ tolerance položilo osvícenství v 17. a 18. století. Osvícenští myslitelé argumentovali ve prospěch tolerance na základě rozumu, přirozených práv a oddělení církve od státu.

  • John Locke: Ve svém díle Dopis o toleranci (1689) tvrdil, že státní moc by se neměla plést do otázek víry a spásy duše, protože to je soukromá záležitost každého jedince. Stát má za úkol chránit život, svobodu a majetek občanů, nikoli vynucovat náboženskou ortodoxii.
  • Voltaire: Byl jedním z nejhlasitějších obhájců tolerance. Ve svém Pojednání o snášenlivosti (1763), napsaném v reakci na nespravedlivý proces s protestantem Jeanem Calasem, ostře kritizoval náboženský fanatismus a dogmatismus. Je mu připisován slavný výrok: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.“
  • Immanuel Kant: Zdůrazňoval význam autonomie jedince a jeho schopnosti používat vlastní rozum. Tolerance pro něj byla důsledkem respektu k lidské důstojnosti.

Tyto myšlenky se promítly do klíčových politických dokumentů, jako byla Deklarace nezávislosti USA (1776) a francouzská Deklarace práv člověka a občana (1789), které zakotvily svobodu vyznání jako jedno ze základních lidských práv.

🌐 19. a 20. století

V 19. století se debata o toleranci rozšířila z náboženské sféry na politické a sociální otázky. John Stuart Mill ve svém spise O svobodě (1859) formuloval tzv. princip poškození (harm principle), podle kterého by měla být svoboda jedince omezena pouze tehdy, pokud jeho jednání způsobuje újmu ostatním. Mill obhajoval co nejširší toleranci k excentrickým a nekonformním životním stylům, protože společenský pokrok podle něj závisí na svobodné "soutěži" myšlenek a způsobů života.

Ve 20. století byla myšlenka tolerance vystavena těžkým zkouškám v podobě dvou světových válek a vzestupu totalitních režimů (nacismus, komunismus), které byly založeny na extrémní intoleranci. V reakci na hrůzy holocaustu byla v roce 1948 přijata Všeobecná deklarace lidských práv, která kodifikovala toleranci a ochranu před diskriminací jako základní principy mezinárodního práva.

🧠 Filozofické a etické rozměry

Tolerance je komplexní koncept s mnoha filozofickými a etickými aspekty. Není to jednoduchá či jednoznačná ctnost.

🧐 Typy tolerance

Rozlišujeme několik úrovní či typů tolerance: 1. Pasivní tolerance (strpění): Jedná se o nejzákladnější formu, kdy jedinec nebo skupina pouze snáší existenci něčeho, s čím nesouhlasí, aby se vyhnula konfliktu. Je to spíše pragmatický postoj než hluboké přesvědčení. Příkladem může být neochotné přijetí souseda s odlišnými politickými názory. 2. Aktivní tolerance (respekt): Tato forma jde dál. Nejde jen o pouhé snášení, ale o vědomé uznání práva druhého na odlišnost a respekt k jeho autonomii. Člověk sice stále nemusí s daným názorem nebo chováním souhlasit, ale uznává jeho legitimitu v rámci pluralitní společnosti. 3. Ocenění (valorizace): Nejvyšší forma, která v odlišnosti vidí potenciální obohacení pro sebe i pro společnost. Člověk aktivně vyhledává dialog s odlišnými kulturami a názory, protože věří, že ho to může posunout vpřed.

⚖️ Paradox tolerance

Jedním z nejznámějších problémů je tzv. paradox tolerance, který formuloval filozof Karl Popper ve svém díle Otevřená společnost a její nepřátelé (1945). Popper argumentoval, že neomezená tolerance nevyhnutelně vede k zániku tolerance. Pokud společnost toleruje i netolerantní síly (např. hnutí usilující o potlačení svobody), tyto síly mohou nakonec získat moc a toleranci zničit.

Z toho Popper vyvozuje, že společnost má právo, a dokonce i povinnost, netolerovat netoleranci. To znamená, že tolerance má své hranice tam, kde začíná ohrožení samotných základů svobodné a tolerantní společnosti. Debata se pak vede o to, kde přesně tuto hranici narýsovat – například v otázkách nenávistných projevů (hate speech) nebo činnosti extremistických skupin.

↔️ Hranice tolerance

Navazujíc na Popperův paradox, otázka hranic tolerance je klíčová. Většina liberálních demokracií se shoduje, že tolerance končí tam, kde začíná přímé poškozování druhých. To je v souladu s principem poškození J. S. Milla. Mezi jednání, která obvykle nejsou tolerována, patří:

  • Podněcování k násilí a nenávisti.
  • Přímé fyzické nebo psychické násilí.
  • Omezování základních práv a svobod ostatních.
  • Jednání, které přímo ohrožuje demokratické zřízení.

🌍 Tolerance v současné společnosti

V moderním globalizovaném světě je tolerance klíčovou hodnotou pro fungování společnosti na lokální i globální úrovni. Čelí však mnoha novým výzvám.

  • Náboženská tolerance: V mnoha zemích je zakotvena v ústavě jako sekularismus (odluka církve od státu) nebo jako systém spolupráce státu s různými církvemi. Výzvou zůstává soužití většinové společnosti s náboženskými menšinami, zejména v kontextu migrace.
  • Politická tolerance: Je základem demokracie. Znamená schopnost vést dialog s politickými oponenty, respektovat výsledky voleb a přijímat pluralitu názorů. V současnosti je ohrožována rostoucí politickou polarizací, kterou často umocňují sociální sítě a dezinformace.
  • Sociální a kulturní tolerance: Zahrnuje širokou škálu oblastí:
   *   **Etnická a rasová tolerance**: Klíčová pro fungování multikulturních společností. Bojuje proti rasismu a xenofobii.
   *   **Tolerance vůči LGBT komunitě**: Téma, které prošlo v posledních desetiletích obrovským vývojem, od kriminalizace k uzákonění registrovaných partnerství a manželství v mnoha zemích.
   *   **Tolerance vůči lidem s postižením, seniorům, a dalším znevýhodněným skupinám**.

🔬 Vědecký pohled

Tolerance a intolerance jsou také předmětem zkoumání společenských věd.

  • Psychologie: Zkoumá kognitivní a emocionální procesy, které vedou k předsudkům a intoleranci. Teorie jako teorie sociální identity (Henri Tajfel) vysvětlují, jak lidé inklinují k favorizování vlastní skupiny ("in-group") na úkor ostatních ("out-group"). Kontaktní hypotéza (Gordon Allport) zase tvrdí, že předsudky lze snížit prostřednictvím pozitivního meziskupinového kontaktu za určitých podmínek (rovný status, společné cíle).
  • Sociologie: Analyzuje, jak společenské struktury, normy, vzdělávání a média ovlivňují úroveň tolerance ve společnosti. Ukazuje, že tolerance je často vyšší ve společnostech s vyšší úrovní vzdělání, ekonomickou prosperitou a silnými demokratickými institucemi.

🤔 Pro laiky

Představit si toleranci může být složité, ale pomůže jednoduchá analogie.

Představte si velký veřejný park, kam chodí různí lidé.

  • Někdo si tam čte knihu, jiný poslouchá hlasitou hudbu do sluchátek, skupinka dětí hraje fotbal a starší pár hraje šachy.
  • Pasivní tolerance je, když vám vadí fotbalový míč létající poblíž, ale nic neřeknete, protože nechcete vyvolat hádku. Prostě to "strpíte".
  • Aktivní tolerance je, když si řeknete: "Fotbal sice nemám rád, ale tihle lidé mají stejné právo být v parku a bavit se po svém, jako mám já právo si tu číst." Uznáváte jejich právo na jejich aktivitu, i když se vám nelíbí.
  • Hranice tolerance nastává, když fotbalisté začnou schválně kopat míč do ostatních lidí nebo ničit lavičky. V tu chvíli jejich chování poškozuje ostatní a narušuje pravidla parku. Je naprosto v pořádku (a dokonce žádoucí) jejich jednání zastavit. Netolerovat netolerantní chování.

Důležité je pochopit, že **tolerance neznamená souhlas**. Můžete hluboce nesouhlasit s něčím náboženským přesvědčením nebo politickým názorem, ale zároveň tolerantně bránit jeho právo toto přesvědčení mít a vyjadřovat (pokud tím neubližuje ostatním).


Šablona:Aktualizováno

Citováno z „https://infopedia.cz/index.php?title=Tolerance&oldid=15410“