Jiřina Švorcová

Jiřina Švorcová
Datum narození	25. května 1928
Místo narození	Kociánovice u Hradce Králové, Československo
Datum úmrtí	8. srpna 2011
Místo úmrtí	Praha, Česko
Státní příslušnost
Povolání	herečka, politička
Politická strana	KSČ (do 1990), KSČM (1990–2011)

Jiřina Švorcová (25. května 1928 Kociánovice u Hradce Králové – 8. srpna 2011 Praha) byla československá divadelní, filmová a televizní herečka a dlouholetá komunistická politička. Většinu své profesní kariéry strávila v angažmá v Divadle na Vinohradech v Praze. Televizním divákům se zapsala do povědomí především ztvárněním titulní role Anny Holubové v normalizačním televizním seriálu Žena za pultem.

Vedle umělecké činnosti se výrazně angažovala v politických strukturách Komunistické strany Československa (KSČ). Zastávala vysoké stranické funkce, včetně členství v Ústředním výboru KSČ, a po dvě desetiletí vedla Svaz českých dramatických umělců. Do historie vstoupila mimo jiné svým projevem dne 28. ledna 1977 v pražském Národním divadle, kde přečetla provolání uměleckých svazů odsuzující signatáře dokumentu Charta 77, které vešlo ve známost jako Anticharta. Svému komunistickému přesvědčení zůstala věrná i po sametové revoluci v roce 1989, kdy ukončila hereckou kariéru a nadále se angažovala v rámci Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM).

🗓 Poslední léta života a současný odkaz

Jiřina Švorcová strávila poslední roky svého života v Praze. Na rozdíl od většiny svých hereckých kolegů z předlistopadové éry se po roce 1989 nevrátila k pravidelné filmové či divadelní práci. V květnu roku 2011 se její zdravotní stav výrazně zhoršil. Byla hospitalizována v léčebně dlouhodobě nemocných v pražských Malvazinkách. Lékaři ji po dobu několika týdnů udržovali v umělém spánku v důsledku selhávání základních životních funkcí. Zemřela 8. srpna 2011 ve věku 83 let.

Poslední rozloučení se konalo 12. srpna 2011 ve velké obřadní síni Strašnického krematoria v Praze. Pohřeb, původně ohlášený jako soukromá událost v úzkém rodinném kruhu, přilákal značnou mediální pozornost a kapacity krematoria byly zcela zaplněny. Obřadu se zúčastnila řada funkcionářů předlistopadového režimu i zástupci soudobé KSČM. Mezi smutečními hosty byli přítomni bývalý generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš, bývalý vedoucí tajemník pražského městského výboru KSČ Miroslav Štěpán, bývalý hlavní ideolog strany Josef Fojtík a tehdejší předseda KSČM Vojtěch Filip. Z uměleckého prostředí se pohřbu zúčastnili herec Antonín Hardt či bývalá televizní hlasatelka Kamila Moučková. U katafalku byly položeny věnce odeslané Ústředním výborem KSČM a velvyslanectvím Kubánské republiky v České republice. Z reproduktorů zazněla lidová píseň Lásko, bože, lásko, Valčík na rozloučenou, hudba z Novosvětské symfonie od Antonína Dvořáka a moravská lidová píseň Rožnovské hodiny.

Její odkaz zůstává v české společnosti trvale polarizující. Zpravodajská a dokumentární tvorba ji analyzuje primárně v kontextu prolnutí umělecké kariéry se službou totalitnímu státnímu aparátu. Vydána byla biografická publikace s názvem „Jiřina Švorcová osobně“, jejímž autorem je Miroslav Graclík, obsahující rozhovory z posledních let jejího života.

👤 Životopis a studium

Narodila se 25. května 1928 v Kociánovicích, které dnes tvoří součást města Hradec Králové. Její otec pracoval jako stavební dělník a rolník, zatímco matka provozovala místní hostinec. Měla tři sourozence, přičemž její bratr Václav Švorc (narozený 1919) se rovněž stal profesionálním hercem. Po úmrtí otce se rodina rozhodla pro přestěhování do Prahy.

V hlavním městě Jiřina Švorcová nejprve zahájila studium na učitelském ústavu, neboť se plánovala věnovat pedagogické dráze. Její plány se změnily pod vlivem staršího bratra Václava. Rozhodla se přerušit přípravu na učitelské povolání a podala přihlášku na dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře. Tato instituce byla posléze transformována a včleněna do nově vzniklé Divadelní fakulty Akademie múzických umění (DAMU). Absolutorium na DAMU získala v roce 1950.

Během studií v únoru 1946 formálně vstoupila do Komunistické strany Československa, což zásadním způsobem předurčilo její další profesní i osobní dráhu. Mezi její pedagogy patřily tehdejší kapacity českého divadelního umění, jmenovitě Ladislav Pešek či Miloš Nedbal.

🎭 Divadelní kariéra v Divadle na Vinohradech

Po absolutoriu na DAMU přijala v roce 1950 krátké divadelní angažmá v oblastním divadle v rodném Hradci Králové. Zde setrvala pouze jednu sezónu. V roce 1951 obdržela nabídku ze stálé scény Divadla na Vinohradech (tehdy dočasně nesoucího název Divadlo Československé armády). Tento přechod se stal určujícím bodem její umělecké kariéry, neboť vinohradské scéně zůstala jako stálá členka souboru věrná po dobu následujících devětatřiceti let.

Na divadelních prknech začínala v padesátých letech ztvárňováním rolí uvědomělých mladých dívek a budovatelek v duchu socialistického realismu. Postupem času přešla k charakterním a dramatickým rolím. Ztvárnila postavy v inscenacích děl české i světové dramatiky. Mezi její doložené divadelní role patří účinkování ve hrách jako Legenda o lásce, Don Carlos, Anna Karenina, Matka Kuráž, Tři sestry nebo Figarova svatba. Vyznačovala se silným, posazeným hlasem, čehož pravidelně využívala při uměleckém přednesu a recitaci poezie na jevišti i při veřejných shromážděních.

Její dlouholeté působení v Divadle na Vinohradech bylo násilně ukončeno v závěru roku 1989. V průběhu událostí sametové revoluce se herecký soubor divadla připojil k občanským protestům a založil místní buňku Občanského fóra. Členové hereckého souboru na společné schůzi vyslovili Jiřině Švorcové z důvodu jejího politického působení a propagace komunistické ideologie absolutní nedůvěru. Na základě této konfrontace s divadelními kolegy podala výpověď a odešla v roce 1990 do penze.

🎬 Filmová kariéra

Filmový debut absolvovala v roce 1950. Režisér Karel Steklý ji obsadil do role Helenky Machovcové v historickém dramatu Temno, které vzniklo na motivy románu Aloise Jiráska. V roce 1951 ztvárnila postavu uvědomělé traktoristky Vlasty Tomešové v propagandistickém snímku Cesta ke štěstí. Role byla spojena s nutností absolvovat reálný kurz řízení traktoru. Podobně laděné postavy z dělnického a rolnického prostředí se staly typickým znakem její rané kinematografické tvorby, což dokumentují i role ve filmech Nad námi svítá (1952) či Přicházejí z tmy (1953). Sám režisér Jiří Sequens vyhledával její typologii pro postavy emancipovaných pracujících žen.

Zlomový filmový výkon, který vybočoval ze stereotypu agitačních děl, podala v roce 1959. Režisér Karel Kachyňa ji obsadil do hlavní ženské role v dramatu Král Šumavy. Postava Marie Rysové, prodavačky žijící v pohraničním pásmu a zapletené do ilegálních přechodů hranic, představovala pro Švorcovou nejvýznamnější filmovou příležitost. Film končí scénou, ve které Marie Rysová utone v šumavských močálech.

V šedesátých letech ztvárnila hlavní postavu spisovatelky Boženy Němcové v životopisném filmu Horoucí srdce (1963) v režii Otakara Vávry. V pozdějších dekádách se její filmová frekvence snižovala a těžiště její práce před kamerou se přesunulo do formátu televizních inscenací a seriálů. Závěrečné filmové výstupy absolvovala ve druhé polovině osmdesátých let.

📺 Televizní tvorba a seriál Žena za pultem

Televizní médium poskytlo Jiřině Švorcové největší dosah směrem k široké veřejnosti. V sedmdesátých a osmdesátých letech účinkovala v pravidelném televizním cyklu Nedělní chvilka poezie, kde na obrazovkách Československé televize přednášela básně českých a sovětských autorů.

Nejslavnějším projektem její kariéry se stal dvanáctidílný televizní seriál Žena za pultem, který v roce 1977 natočil režisér Jaroslav Dudek podle scénáře Jaroslava Dietla. Švorcová v něm ztvárnila hlavní roli Anny Holubové, prodavačky v oddělení lahůdek v pražské samoobsluze, která se vyrovnává s rozvodem a výchovou dětí, a zároveň zasahuje do osobních problémů svých kolegů na pracovišti. Seriál plnil silně normalizační a propagační funkci (demonstroval plné pulty zboží, což neodpovídalo tehdejší reálné ekonomické situaci), avšak získal obrovskou diváckou odezvu a zaznamenal vysoký podíl na sledovanosti. Postava Anny Holubové zajistila herečce masovou celonárodní popularitu.

Následovaly další role v rozsáhlých seriálových formátech. V roce 1980 hrála manželku hlavního hrdiny Pláteníkovou v seriálu Okres na severu. V roce 1984 vytvořila roli zástupkyně ředitele Kopecké v rodinném seriálu My všichni školou povinní. Svou seriálovou dráhu uzavřela v roce 1986 v propagandistickém historickém seriálu Gottwald, kde ztvárnila matku Horáčkovou.

Je doloženo, že byla zvažována pro roli ve slavném normalizačním seriálu Třicet případů majora Zemana. Měla ztvárnit milenku agenta Pavla Bláhy v podání Radoslava Brzobohatého, nicméně režisér Jiří Sequens od tohoto obsazení nakonec odstoupil a Švorcová v seriálu účinkování neabsolvovala.

☭ Politická činnost a působení v KSČ

Jiřina Švorcová patřila k nemnoha umělcům, kteří nejen vyjadřovali formální loajalitu režimu, ale aktivně se podíleli na řízení státních a stranických struktur. Její členství v KSČ se datuje od roku 1946. V šedesátých letech, konkrétně v období 1964 až 1971, vykonávala funkci poslankyně Národního výboru hlavního města Prahy.

Během reformního hnutí Pražské jaro v roce 1968 nezastávala proreformní postoje. Ve svých pozdějších vzpomínkách uvedla, že invazi vojsk Varšavské smlouvy zpočátku vnímala se šokem, avšak odmítla se připojit k protestům proti Sovětskému svazu. Od počátku sedmdesátých let se stala jedním z hlavních pilířů nastupující politiky normalizace v oblasti kultury.

Od roku 1971 až do zániku organizace v roce 1989 zastávala post předsedkyně Svazu českých dramatických umělců. Z této pozice disponovala značným vlivem na schvalování uměleckých projektů a rozhodovala o pracovním nasazení divadelních a filmových tvůrců. V roce 1976 byla na stranickém sjezdu zvolena kandidátkou Ústředního výboru KSČ a následně získala status plnoprávné členky ÚV KSČ, čímž dosáhla na jednu z nejvyšších pozic ve státním aparátu, kterých kdy jakýkoliv český umělec dosáhl. Z tohoto postu odstoupila až během revolučních dnů na podzim 1989.

Za svou politickou a uměleckou činnost byla komunistickým státem pravidelně oceňována. V roce 1967 obdržela Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. Roku 1970 převzala Řád práce. Následně v roce 1978 jí byl propůjčen Řád Vítězného února a v roce 1984 získala nejvyšší možné resortní ohodnocení, čestný titul národní umělkyně.

📜 Anticharta 1977

Její jméno je historicky nerozlučně spojeno s událostmi z ledna roku 1977. Dne 6. ledna 1977 byl v zahraničním tisku zveřejněn text dokumentu Charta 77, který upozorňoval na nedodržování lidských a občanských práv v Československu. Komunistický režim na tento dokument reagoval plošnou diskreditační kampaní. Dne 12. ledna vyšel v deníku Rudé právo článek s názvem "Ztroskotanci a samozvanci". Následně státní aparát zorganizoval podpisovou akci oficiálně nazvanou „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“, jež získala obecné označení Anticharta.

Dne 28. ledna 1977 byli do budovy Národního divadla v Praze sezváni přední představitelé kulturního a divadelního života, včetně osobností jako Jan Werich, Miloš Kopecký, Karel Höger či Jiří Sovák. Ústřední projev celého shromáždění přednesla z pozice předsedkyně uměleckého svazu Jiřina Švorcová. V přímém televizním přenosu přečetla prohlášení, které vyjadřovala bezvýhradnou loajalitu komunistickému státu a ostře napadalo signatáře Charty 77 (mezi nimiž figurovali Václav Havel či Pavel Kohout). Po přečtení projevu byli přítomní umělci vyzváni k připojení svých podpisů na připravené listiny. Podobné shromáždění se uskutečnilo o několik dní později, 4. února 1977, v pražském Divadle hudby, kde text pro oblast populární hudby přečetla zpěvačka Eva Pilarová a zúčastnil se jej například Karel Gott. Účast na čtení Anticharty trvale poškodila veřejný obraz Jiřiny Švorcové u části populace a zařadila ji mezi hlavní symboly kolaborace kultury s normalizačním režimem.

🕊️ Život po roce 1989 a angažmá v KSČM

Události listopadu 1989 znamenaly konec její aktivní umělecké kariéry. V novém společenském zřízení nepřehodnotila své politické postoje a otevřeně kritizovala transformaci státu k tržnímu hospodářství a demokracii. Odmítla tvrzení, že by komunistický experiment selhal. Podle jejích vyjádření byl v tehdejším Československu vybudován funkční sociální systém bez nezaměstnanosti, ačkoliv připouštěla, že režim činil zbytečné administrativní zákazy.

Stala se aktivní členkou Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM). V roce 1996 se zúčastnila prvních voleb do Senátu Parlamentu České republiky. Kandidovala za KSČM ve volebním obvodu Litoměřice. V prvním kole voleb získala dostatečný počet hlasů k postupu do druhého kola, kde se utkala s kandidátem za ODS Alexandrem Vondrou. Ve druhém kole byla poražena a mandát senátorky nezískala.

Až do konce svého života byla pravidelnou účastnicí stranických akcí a shromáždění. Pravidelně vystupovala na komunistických oslavách 1. máje na pražském Výstavišti, kde přednášela komunistickou poezii a byla podporovateli strany oslavována.

📈 Kompletní filmografie a televizní role

Následující tabulka předkládá chronologický a faktografický výčet doložených filmových a televizních rolí Jiřiny Švorcové podle historických filmových databází.

Rok	Název díla	Typ díla	Role
1950	Temno	Film	Helenka Machovcová
1951	Cesta ke štěstí	Film	Vlasta Tomešová
1952	Nad námi svítá	Film	Marie
1953	Přicházejí z tmy	Film	Tonička
1955	Nechte to na mně	Film	Lída
1959	Král Šumavy	Film	Marie Rysová
1960	Smyk	Film	Marie
1960	Zlé pondělí	Film	Role nespecifikována
1961	Pouta	Film	Role nespecifikována
1961	Reportáž psaná na oprátce	Film	Věra
1963	Horoucí srdce	Film	Božena Němcová
1968	Odnes' to všechno čas?	Televizní film	Role nespecifikována
1974	Putování Jana Amose	Film	Role nespecifikována
1975	Matka	Televizní seriál	Matka
1977	Žena za pultem	Televizní seriál	Anna Holubová
1980	Okres na severu	Televizní seriál	Pláteníková
1984	My všichni školou povinní	Televizní seriál	Kopecká
1986	Gottwald	Televizní seriál	Horáčková
1986	Velká filmová loupež	Televizní film	Sama sebe
1989	Roky přelomu	Televizní seriál	Role nespecifikována
1989	Než poznáš první úsměv	Televizní film	Primářka
1993	Visací zámek 1982–2007	Dokumentární / Mokument	Sama sebe (recitátorka)

(Tabulka zahrnuje kromě klasických celovečerních hraných filmů rovněž klíčové role v televizních seriálech, které tvořily dominantní část její tvorby v 70. a 80. letech).

Zdroje