Divadlo na Vinohradech

Šablona:Infobox Divadlo

Divadlo na Vinohradech (historicky též známé pod názvy Městské divadlo Královských Vinohrad či Divadlo Československé armády) je jedno z nejvýznamnějších a nejstarších klasických činoherních divadel v České republice. Nachází se v Praze ve čtvrti Vinohrady na dominantním Náměstí Míru. Již od svého slavnostního otevření v roce 1907 představuje tato scéna jeden z hlavních pilířů české divadelní kultury, a to jak z hlediska architektonického, tak především díky svému uměleckému odkazu a slavnému hereckému souboru.

Monumentální secesní budova divadla, jež je majetkem hlavního města Prahy, hostila během své více než stoleté existence ty největší legendy českého herectví a režie. Na jejích prknech se formovaly dějiny českého dramatu a inscenovaly se zde světové premiéry děl takových autorů, jako byli Karel Čapek nebo František Langer. V současnosti divadlo provozuje primárně činohru, ačkoliv ve svých počátcích fungovalo i jako scéna operní a operetní. Zřizovatelem divadla je Hlavní město Praha.

🗓 Současnost a velká rekonstrukce (2025–2026)

V polovině třetí dekády 21. století vstoupilo Divadlo na Vinohradech do jedné z nejdůležitějších a nejnáročnějších etap své novodobé historie. Již několik let se připravovala generální a kompletní rekonstrukce historické budovy, jejíž technický stav (zejména zastaralé jevištní technologie z roku 1926 od Františka Křižíka a celkové opotřebení budovy) již neumožňoval bezpečný a moderní provoz. Rozpočet na tuto gigantickou stavební a restaurátorskou akci byl pražským magistrátem schválen ve výši přibližně 2,2 miliardy korun.

Původní plány počítaly s tím, že se soubor vystěhuje z historické budovy na Náměstí Míru na konci roku 2025. Vzhledem ke zdržení při výběrovém řízení na hlavního zhotovitele stavby ze strany města však došlo k úpravě harmonogramu. Vedení divadla, v jehož čele stojí ředitel Tomáš Töpfer, na jaře roku 2026 oznámilo, že soubor bude hrát ve své domovské budově (lidově zvané „Mírák“) až do úplného konce divadelní sezóny 2025/2026, tedy do června 2026. Poslední inscenací, která byla pro starou budovu nazkoušena přímo na jejím historickém jevišti, se stala slavná hra Nosorožec.

Pro období několikaleté rekonstrukce nalezlo divadlo své útočiště jen o několik stovek metrů dále. Jako náhradní scéna byly po dohodě s majiteli vybrány prostory bývalého kina Květen v památkově chráněném Radiopaláci na Vinohradské třídě. Tento provizorní prostor, s kapacitou zhruba 370 diváků, byl pracovně nazván „Divadlo na Vinohradské“. Divadelní provoz by se zde měl naplno rozběhnout na podzim roku 2026 po letním přesunu mobiliáře a adaptaci repertoáru na menší jeviště.

⏳ Historie

Založení a první léta (1907–1919)

Myšlenka na vybudování vlastního velkého divadla vznikla mezi hrdými občany tehdy samostatného a bohatého města Královské Vinohrady již na konci 19. století. Vinohrady chtěly mít kulturní svatostánek, který by se vyrovnal Národnímu divadlu v sousední Praze. Po shromáždění potřebných finančních prostředků a vypsání architektonické soutěže byla zahájena stavba podle návrhu architekta Aloise Čenského.

Slavnostní otevření Městského divadla Královských Vinohrad proběhlo 24. listopadu 1907. Prvním představením byla divadelní hra Godiva od slavného básníka a dramatika Jaroslava Vrchlického. Prvním ředitelem se stal zkušený František Adolf Šubert, který předtím dlouhá léta vedl Národní divadlo. V prvních desetiletích své existence plnilo divadlo roli vícesouborové scény – hrála se zde nejen činohra, ale také opera a velmi populární opereta, která pomáhala divadlo finančně udržet nad vodou.

Meziválečné období a zlatá éra (1920–1945)

Po první světové válce a vzniku samostatného Československa zažilo divadlo mimořádný umělecký rozmach, který je spjat především s osobností legendárního režiséra a uměleckého šéfa Jaroslava Kvapila (v divadle působil v letech 1921–1928). Ten na Vinohrady přivedl řadu vynikajících hereckých osobností, mezi nimiž byli například František Smolík, Zdeněk Štěpánek, Hugo Haas nebo Jaroslav Marvan.

Kvapilova éra se vyznačovala vysokou uměleckou úrovní, uváděním moderních světových děl a úzkou spoluprací se soudobými českými autory. Právě zde měly premiéru mnohé slavné hry bratří Čapků, včetně děl jako Loupežník, Ze života hmyzu, Věc Makropulos a ikonická Matka. Ve 30. letech pak divadlo převzalo primárně činoherní profil, zatímco opereta se přesunula do jiných pražských sálů. Během nacistické okupace za druhé světové války se divadlo stalo významným centrem národního odporu a útočištěm pro český jazyk, ačkoliv podléhalo přísné cenzuře.

Poválečná léta a armádní období (1945–1960)

Ihned po osvobození v roce 1945 stanul v čele divadla avantgardní režisér Jiří Frejka, který se pokusil navázat na meziválečnou tradici. Jeho slibné směřování však bylo násilně přerušeno komunistickým převratem v roce 1948. V roce 1950 bylo divadlo mocenským zásahem vyňato ze správy města a předáno pod pravomoc Ministerstva národní obrany. Bylo přejmenováno na Divadlo Československé armády (DČA).

Tato éra byla ve znamení tuhého socialistického realismu. Na repertoáru se objevovaly schematické budovatelské a sovětské hry, herci dostávali vojenské hodnosti a dramaturgie byla přísně podřízena ideologickým potřebám armády a komunistické strany. Umělecká úroveň v tomto období silně kolísala.

Oteplení a Zlatá šedesátá (1960–1970)

S postupným politickým oteplováním na přelomu 50. a 60. let se divadlo začalo vymaňovat z armádní diktury a v roce 1966 se mu vrátil jeho tradiční název – Divadlo na Vinohradech. Zásadní osobností této éry se stal ředitel a dramatik František Pavlíček. Pod jeho vedením divadlo prožívalo svou druhou „zlatou éru“.

Soubor byl doplněn o silnou generaci tvůrců a herců (např. Jiřina Bohdalová, Vlastimil Brodský, Radoslav Brzobohatý, Miloš Kopecký, Ilja Racek, Jiřina Jirásková). Divadlo se otevřelo západnímu repertoáru a moderní české dramatice. Inscenovaly se adaptace děl Karla Čapka (např. vynikající Válka s mloky), hry Pavla Kohouta či Josefa Topola. Tento svobodný rozlet ukončila okupace Československa v srpnu 1968. František Pavlíček byl z politických důvodů odvolán a divadlo vstoupilo do temného období normalizace.

Normalizace (1970–1989)

Během 70. a 80. let vedl divadlo spolehlivý kádr komunistické strany, režisér a herec Zdeněk Míka. Na jedné straně se divadlo muselo vypořádat s cenzurou a povinným uváděním normalizačních sovětských a prorežimních her, na straně druhé si však díky mimořádně silnému a populárnímu hereckému souboru udrželo obrovskou diváckou přízeň. Režiséři jako Jaroslav Dudek či František Štěpánek dokázali i v těchto těžkých podmínkách vytvářet vysoce kvalitní inscenace klasických textů (Dostojevskij, Shakespeare, Čechov), ve kterých herci často uplatňovali umění náznaků a čtení mezi řádky.

Polistopadový vývoj (1990–současnost)

Po Sametové revoluci v roce 1989 se vedení divadla na celou jednu dekádu (1990–2000) ujala oblíbená herečka Jiřina Jirásková. Divadlo se pod jejím vedením muselo transformovat z instituce s garantovaným státním rozpočtem do moderního divadla fungujícího v tržním prostředí, ale s podporou pražského magistrátu. Vrátili se zakázaní autoři, objevily se nové zahraniční hry i komedie.

V letech 2003 až 2012 stál v čele instituce Martin Stropnický, který se snažil scénu částečně zmodernizovat a přinést provokativnější tituly, což se setkalo se smíšenými reakcemi konzervativnějšího vinohradského publika. Od roku 2012 vede divadlo herec, režisér a divadelní manažer Tomáš Töpfer s uměleckým šéfem Jurajem Deákem. Tato dvojice se zaměřila na budování silného repertoárového divadla postaveného na velkých příbězích, klasické dramatice, nákladné výpravě a špičkových hereckých výkonech.

🏛 Architektura a budova

Budova divadla, jež dominuje celému Náměstí Míru, je vynikající ukázkou pražské secesní architektury. Návrh architekta Aloise Čenského zvítězil v soutěži nad mnoha dalšími významnými jmény své doby. Exteriér budovy zdobí dvě mohutná kamenná sousoší a plastiky okřídlených andělů od významných sochařů Milana Havlíčka a Bohumila Kafky. Tyto sochy znázorňují alegorie Odvahy a Pravdy.

Interiér divadla ohromuje svou zdobností, štukaturami, masivním lustrem a nástěnnými malbami v hledišti. Velká scéna pojme něco málo přes 600 diváků a je proslulá svou výbornou akustikou.

Technologickým specifikem budovy byla po desítky let její jevištní mechanika. Tu v roce 1926 navrhl a realizoval český vynálezce a inženýr František Křižík. Systém propadel, zvedacích stolů a otočných mechanismů představoval ve své době absolutní technologickou špičku. Tento unikátní systém fungoval, s postupnými menšími úpravami a nevyhnutelnými závadami způsobenými únavou materiálu, neuvěřitelných sto let, než musel být v rámci generální rekonstrukce v letech 2025–2026 definitivně vyřazen a rozřezán z důvodu nemožnosti jeho rozebrání a záchrany.

💡 Pro laiky: Co znamená repertoárové divadlo

Pro běžného diváka může být zajímavé pochopit, jaký je rozdíl mezi divadlem typu „Vinohrad“, a komerčními divadly, která známe z muzikálových produkcí. Divadlo na Vinohradech funguje jako klasické **repertoárové divadlo**.

To znamená, že nemá na programu jen jedno představení, které by hrálo každý večer po dobu jednoho roku (jak je to běžné například v Londýně nebo na Broadwayi). Repertoárové divadlo má ve své nabídce (v repertoáru) současně například dvanáct různých her. Herci a technici musí každý večer postavit na jevišti úplně jiné kulisy. V pondělí se hraje detektivka, v úterý velká historická tragédie a ve středu uvolněná komedie. Tento systém je nesmírně náročný na logistiku, úložné prostory pro dekorace a také na paměť herců, kteří si musí udržovat v hlavě texty mnoha různých postav najednou. Díky podpoře zřizovatele (hlavního města Prahy) si divadlo může dovolit uvádět i náročnější a méně komerčně ziskové kusy, udržovat stálý herecký soubor, který má svou pravidelnou měsíční mzdu, a uchovávat tak tradici klasického evropského divadelnictví.

📊 Statistiky a data: Seznam ředitelů

Následující tabulka obsahuje kompletní a historicky přesný přehled všech osobností, které od založení instituce v roce 1907 až do současnosti (2026) zastávaly pozici ředitele Divadla na Vinohradech. Tabulka reflektuje i složitá období válek a totalitních režimů, kdy bylo vedení divadla často obměňováno z ideologických důvodů.

Pořadí	Jméno ředitele	Období ve funkci	Historický kontext / Zaměření
1.	František Adolf Šubert	1907–1908	Zakladatel, první nastavení fungování vícesouborové scény
2.	Václav Štech	1908–1913	Rozvoj činoherního a operního repertoáru před 1. sv. válkou
3.	Matěj Anastazie Šimáček	1913–1919	Období první světové války a udržení chodu divadla
4.	Václav Vydra st.	1919–1922	Poválečná stabilizace divadla
5.	Jaroslav Kvapil	1921–1928	Zlatá meziválečná éra, spolupráce s Čapkem
6.	Jan Bor	1928–1930	Expresionistické tendence v režii
7.	Jan Fuksa	1930–1940	Přechod na čistě činoherní profil, hospodářská krize
8.	Bedřich Vrbský	1940–1945	Období nacistické okupace a protektorátu
9.	Jiří Frejka	1945–1950	Avantgarda a zmařené naděje po osvobození
10.	Jan Škoda	1950–1951	Začátek vojenské správy
11.	Jiří Dalík	1951–1954	Éra tvrdého stalinismu v umění, Divadlo čs. armády
12.	Antonín Dvořák	1954–1960	Postupné a pomalé uvolňování dogmat
13.	František Pavlíček	1965–1970	Druhá zlatá éra, návrat jména Divadlo na Vinohradech
14.	Zdeněk Míka	1970–1988	Období normalizace, ideologický dohled, hvězdné obsazení
15.	František Laurin	1988–1990	Konec komunistického režimu a Sametová revoluce
16.	Jiřina Jirásková	1990–2000	Přechod divadla do svobodných poměrů tržního hospodářství
17.	Martin Stropnický	2003–2012	Zkušební modernizace repertoáru a provokativnější tvorba
18.	Jindřich Gregorini	2012	Dočasný ředitel po odchodu Martina Stropnického
19.	Tomáš Töpfer	2012–současnost	Návrat ke klasickému konzervativnímu divadlu, éra velké rekonstrukce

Zdroje