Přeskočit na obsah

Žralok

Z Infopedia
Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox živočich Žraloci (Selachimorpha) jsou nadřád parybích ryb, který zahrnuje více než 500 druhů. Jsou charakterističtí svou chrupavčitou kostrou, pěti až sedmi páry žaberních štěrbin po stranách hlavy a kůží pokrytou plakoidními šupinami, které jí dodávají drsnost podobnou brusnému papíru. Žraloci obývají všechny světové oceány a moře, od mělkých pobřežních vod až po hlubiny otevřeného oceánu.

Patří mezi vrcholové predátory mořských ekosystémů a hrají klíčovou roli v udržování jejich rovnováhy. Jejich velikost se pohybuje od několika desítek centimetrů, jako u žraloka malého (Etmopterus perryi), až po více než 12 metrů u žraloka obrovského (Rhincodon typus), který je největší žijící parybou a živí se filtrováním planktonu. Navzdory své pověsti nebezpečných zabijáků, kterou z velké části formovala populární kultura, je jen několik druhů pro člověka skutečně nebezpečných.

🧬 Biologie a anatomie

Žraloci jsou dokonale přizpůsobeni životu ve vodním prostředí. Jejich anatomie a fyziologie se vyvíjely po stovky milionů let a představují vrchol evoluční adaptace pro dravý způsob života.

🦴 Kostra

Na rozdíl od kostnatých ryb je kostra žraloků tvořena výhradně z chrupavky. Tento materiál je lehčí a pružnější než kost, což žralokům umožňuje rychlé a obratné pohyby s menším výdejem energie. Ačkoliv chrupavka není tak tvrdá jako kost, na nejvíce namáhaných místech, jako jsou čelisti nebo páteř, je zpevněna ukládáním vápenatých solí (kalcifikací).

🦷 Zuby

Zuby jsou jedním z nejcharakterističtějších znaků žraloků. Nejsou pevně ukotveny v čelistech, ale jsou zasazeny v několika řadách ve vazivové tkáni. Když se zub v přední řadě opotřebuje nebo vylomí, je okamžitě nahrazen zubem z řady za ním. Tento proces, známý jako revolverový systém, zajišťuje, že žralok má vždy k dispozici ostrou sadu zubů. Během života může žralokovi narůst a vypadnout až několik desítek tisíc zubů. Tvar zubů se liší podle druhu a potravy – od dlouhých a špičatých pro chytání kluzké kořisti (žralok mako), přes trojúhelníkové s pilovitým ostřím pro řezání velkých kusů masa (žralok bílý), až po ploché a drtící zuby u druhů živících se korýši a měkkýši (žralok vouskatý).

🦈 Kůže a šupiny

Kůže žraloků je pokryta tzv. plakoidními šupinami, známými také jako kožní zuby (dermální dentikly). Tyto struktury jsou homologní se zuby obratlovců, mají sklovinový povrch a dřeňovou dutinu. Jsou uspořádány tak, že snižují hydrodynamický odpor a turbulence při plavání, což žralokům umožňuje pohybovat se vodou s vysokou efektivitou. Při dotyku proti směru růstu je kůže velmi drsná, což v minulosti vedlo k jejímu využívání jako brusného materiálu.

💨 Dýchání

Žraloci dýchají pomocí pěti až sedmi párů žaberních štěrbin. Většina aktivně plavajících druhů, jako je žralok bílý nebo mako, využívá tzv. náporové dýchání (ram ventilation), kdy musí neustále plavat s pootevřenou tlamou, aby voda omývala jejich žábry. Pokud by se zastavili, udusili by se. Naopak druhy žijící u dna, například žralok písečný nebo žralok vouskatý, jsou schopny aktivně pumpovat vodu přes žábry pomocí svalových stahů tváří (bukální pumpování), což jim umožňuje odpočívat na mořském dně.

🧠 Smysly

Žraloci disponují vysoce vyvinutými smysly, které z nich činí mimořádně efektivní lovce.

  • Čich: Je považován za jejich nejdominantnější smysl. Jsou schopni detekovat nepatrné koncentrace krve nebo jiných organických látek ve vodě na vzdálenost stovek metrů.
  • Zrak: Oči žraloků jsou dobře přizpůsobeny vidění za špatných světelných podmínek díky vrstvě krystalů za sítnicí zvané tapetum lucidum, která odráží světlo zpět a zesiluje jeho účinek.
  • Sluch: Vnímají nízkofrekvenční zvuky a vibrace na velké vzdálenosti, což jim pomáhá lokalizovat zraněnou nebo bojující kořist.
  • Postranní čára: Systém kanálků pod kůží po stranách těla, který detekuje změny tlaku a pohyby vody. Umožňuje jim vnímat přítomnost jiných živočichů v jejich blízkosti, i když je nevidí.
  • Lorenziniho ampule: Speciální orgány v oblasti hlavy a rypce, které jsou citlivé na slabá elektrická pole. Žraloci je využívají k detekci kořisti skryté v písku (např. rejnoků) tím, že vnímají elektrické pole generované stahy jejich svalů. Tento smysl jim také pravděpodobně pomáhá v orientaci podle magnetického pole Země během dlouhých migrací.

🌍 Rozšíření a životní prostředí

Žraloci jsou kosmopolitní skupinou, která obývá všechny oceány světa, od arktických vod (žralok grónský) po tropické korálové útesy (žralok černoploutvý). Některé druhy, jako například žralok bělavý, jsou schopny přežít i ve sladké nebo brakické vodě a byly pozorovány tisíce kilometrů proti proudu velkých řek, jako je Amazonka nebo Mississippi.

Vyskytují se v různých hloubkách. Zatímco žralok obrovský a žralok veliký se pohybují blízko hladiny, kde filtrují plankton, jiné druhy, jako je žralok šotek nebo žralok malohlavý, žijí v hlubinách přesahujících 2000 metrů.

🍽️ Potrava a lov

Většina žraloků je masožravá. Jejich jídelníček je velmi rozmanitý a zahrnuje ryby, hlavonožce, korýše, mořské savce (jako tuleni a delfíni), mořské želvy a mořské ptáky. Některé větší druhy, jako žralok tygří, jsou známé jako nevybíraví požírači a v jejich žaludcích byly nalezeny i nestravitelné předměty.

Naopak největší druhy žraloků – žralok obrovský, žralok veliký a žralok velkoústý – jsou filtrátoři, kteří se živí planktonem, malými rybkami a krilem.

Lovecké strategie se liší. Někteří žraloci spoléhají na moment překvapení a útočí zespodu (žralok bílý), jiní využívají svou rychlost k pronásledování kořisti (žralok mako), zatímco další, jako žralok liščí, používají svůj dlouhý ocasní bič k omráčení ryb v hejnu.

🔄 Reprodukce

Reprodukční strategie žraloků jsou velmi rozmanité. Oplodnění je vždy vnitřní. Samci mají párový kopulační orgán zvaný pterygopod (mixipterygium), který vznikl přeměnou části břišních ploutví.

Rozlišujeme tři hlavní typy rozmnožování:

  • Vejcorodost (Oviparita): Samice klade vejce ve velkých, odolných schránkách, často nazývaných "mořské peněženky". Tyto schránky přichytí ke dnu, řasám nebo korálům. Mládě se vyvíjí uvnitř a živí se ze žloutkového vaku. Tento způsob je typický například pro máčky.
  • Živorodost (Viviparita): Mláďata se vyvíjejí v těle matky a jsou vyživována prostřednictvím struktury podobné placentě. Po dokončení vývoje se rodí plně vyvinutá. Příkladem je žralok modrý nebo kladivoun.
  • Vejcoživorodost (Ovoviviparita): Nejběžnější způsob. Vejce se vyvíjejí v těle matky, ale mláďata se živí pouze ze žloutku svého vejce. Po spotřebování žloutku se líhnou z vaječných obalů ještě v těle matky a následně jsou porodena. U některých druhů (např. žralok písečný) dochází k tzv. nitroděložnímu kanibalismu, kdy nejsilnější mládě požírá své slabší sourozence a neoplozená vajíčka.

Žraloci obecně rostou pomalu, dospívají pozdě a mají malý počet potomků, což je činí velmi zranitelnými vůči nadměrnému rybolovu.

📜 Evoluce a taxonomie

🦖 Evoluční historie

Žraloci patří mezi nejstarší skupiny obratlovců. První žralokům podobní tvorové se objevili v oceánech před více než 420 miliony lety, v období siluru. Přežili několik masových vymírání, včetně toho na konci permu, které vyhladilo asi 95 % mořského života.

Starověcí žraloci měli rozmanité tvary a velikosti. Jedním z nejznámějších prehistorických žraloků je Carcharocles megalodon (často zkracováno na Megalodon), který žil v období miocénu a pliocénu. Dosahoval délky až 18 metrů a byl vrcholovým predátorem své doby. Moderní žraloci se začali objevovat zhruba před 100 miliony lety v období křídy.

🔬 Systematika

Nadřád Selachimorpha se dělí do osmi recentních řádů:

👨‍🔬 Vztah s člověkem

💥 Útoky na člověka

Navzdory mediálnímu obrazu jsou nevyprovokované útoky žraloků na lidi velmi vzácné. Ročně je celosvětově zaznamenáno méně než 100 útoků, z nichž jen malá část je smrtelná. Pro srovnání, více lidí zemře na následky bodnutí včelou nebo úderu bleskem.

Většina útoků je připisována třem druhům: žraloku bílému, žraloku tygřímu a žraloku bělavému. Často se jedná o "testovací kousnutí", kdy si žralok splete člověka (např. surfaře na prkně) se svou přirozenou kořistí (např. tuleněm) a po zjištění omylu odplave. I takové kousnutí však může způsobit vážná zranění kvůli velikosti a síle zvířete.

🎣 Rybolov a ohrožení

Největší hrozbou pro žraloky je člověk. Každý rok je uloveno odhadem 100 milionů žraloků, ať už cíleně, nebo jako vedlejší úlovek (bycatch) při komerčním rybolovu.

Obzvláště krutou a neudržitelnou praktikou je tzv. finning – odřezávání ploutví žralokům zaživa a následné vhození zmrzačeného těla zpět do moře, kde zvíře umírá. Žraločí ploutve jsou vysoce ceněny v asijské kuchyni pro přípravu polévky.

V důsledku nadměrného rybolovu a ničení životního prostředí je podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) více než třetina všech druhů žraloků a rejnoků ohrožena vyhynutím. Úbytek těchto vrcholových predátorů má kaskádový efekt na celé mořské ekosystémy.

🏛️ Žraloci v kultuře

Žraloci fascinovali a děsili lidi po staletí. V mnoha polynéských kulturách byli uctíváni jako božstva nebo duchové předků. V západní kultuře se jejich obraz dramaticky změnil po vydání románu Čelisti od Petera Benchleyho a jeho následném filmovém zpracování Stevenem Spielbergem v roce 1975. Film vykreslil žraloka bílého jako mstivého a inteligentního zabijáka, což vedlo k masovému strachu a démonizaci těchto zvířat.

V současnosti se ochranářské organizace a vědci snaží tento negativní obraz napravit a zdůraznit klíčovou roli žraloků v mořských ekosystémech a potřebu jejich ochrany.

💡 Zajímavosti

  • Žralok grónský (Somniosus microcephalus) je nejdéle žijícím obratlovcem na světě. Může se dožít více než 400 let.
  • Některé druhy žraloků, jako žralok mako nebo žralok bílý, jsou částečně teplokrevné (regionální endotermie), což jim umožňuje udržovat teplotu svalů a očí vyšší, než je teplota okolní vody, a podávat tak explozivní výkony při lovu.
  • U některých druhů byla pozorována partenogeneze, tedy forma nepohlavního rozmnožování, kdy se mládě vyvine z neoplozeného vajíčka.
  • Převrácení žraloka na záda může vyvolat stav zvaný tonická imobilita, což je dočasný stav strnulosti podobný transu. Vědci tento jev využívají při studiu žraloků.

🤔 Pro laiky

  • Plakoidní šupiny (kožní zuby): Nejsou to klasické rybí šupiny. Představte si je jako miniaturní zoubky pokrývající celé tělo žraloka. Díky nim je kůže drsná jako brusný papír a pomáhá žralokovi rychleji plavat, protože voda po nich lépe klouže.
  • Lorenziniho ampule: Jsou to malé póry na rypci žraloka naplněné gelem, které fungují jako detektory elektřiny. Každý živý tvor, včetně ryby schované v písku, vydává slabé elektrické pole při stahu svalů. Žralok toto pole "vidí" a může tak najít kořist, i když ji nevidí očima.
  • Revolverový systém zubů: Žraločí zuby nejsou jako naše – pevně vrostlé do kosti. Mají několik řad zubů za sebou, které jsou uložené v dásni jako náboje v zásobníku. Když se přední zub zlomí nebo vypadne, zub z další řady se posune na jeho místo. Nikdy se jim tak nestane, že by neměli čím kousat.
  • Vejcoživorodost (Ovoviviparita): Je to něco mezi kladením vajec a rozením živých mláďat. Samice má vajíčka, ale nese je uvnitř svého těla. Mláďata se z nich vylíhnou ještě v břiše a pak se narodí jako plně vyvinutí malí žraloci. Je to jako mít "přenosný inkubátor".


Šablona:Aktualizováno

Citováno z „https://infopedia.cz/index.php?title=Žralok&oldid=14539“