Jean-Baptiste Lully
Obsah boxu
Šablona:Infobox - hudební skladatel
Jean-Baptiste Lully (rodným jménem Giovanni Battista Lulli; * 28. listopadu 1632, Florencie – 22. března 1687, Paříž) byl 
italsko-francouzský hudební skladatel, houslista, tanečník a dirigent, který strávil většinu svého života prací ve službách francouzského krále Ludvíka XIV. Je považován za klíčovou postavu francouzské barokní hudby a za zakladatele francouzské národní opery. Svým stylem a organizačními schopnostmi dominoval hudebnímu životu ve Francii po více než dvě desetiletí.
Lully získal francouzské občanství v roce 1661 a byl jmenován dvorním skladatelem. Jeho vliv byl tak obrovský, že získal od krále monopol na uvádění oper v Paříži, čímž fakticky ovládl veškerou hudebně-dramatickou produkci v zemi. Proslul svou spoluprací s dramatikem Molièrem, s nímž vytvořil žánr comédie-ballet, a později vytvořením specificky francouzské operní formy zvané tragédie en musique (nebo také tragédie lyrique).
📜 Život a kariéra
🇮🇹 Původ a příchod do Francie
Giovanni Battista Lulli se narodil ve Florencii v rodině mlynáře Lorenza Lulliho. O jeho raném hudebním vzdělání se ví jen málo, ale pravděpodobně se učil hrát na kytaru a housle a projevoval velký talent pro tanec. Jeho život se radikálně změnil, když si ho všiml Roger de Lorraine, rytíř de Guise, který hledal v Itálii někoho, kdo by mohl konverzovat v italštině s jeho sestřenicí, vévodkyní de Montpensier (známou jako La Grande Mademoiselle).
V roce 1646, ve věku čtrnácti let, Lully dorazil do Paříže. U dvora vévodkyně de Montpensier zpočátku působil jako garçon de chambre (pokojský), ale brzy se jeho hudební nadání stalo zřejmým. Zdokonaloval se ve hře na housle, cembalo a v kompozici pod vedením Nicolase Métrua. Jeho pověst vynikajícího tanečníka a houslisty rychle rostla.
👑 Vzestup u dvora Ludvíka XIV.
Klíčovým momentem v Lullyho kariéře bylo jeho setkání s mladým králem Ludvíkem XIV., který byl sám nadšeným tanečníkem. Lully se v roce 1653 zúčastnil Ballet royal de la nuit, kde tančil po boku samotného krále. Ludvík XIV. byl jeho talentem tak ohromen, že ho jmenoval královským skladatelem instrumentální hudby (Compositeur de la musique instrumentale du roi).
Lully brzy získal kontrolu nad dvěma královskými houslovými soubory: Grande Bande (známé také jako 24 Violons du Roi) a menším, elitním souborem Petits Violons, který sám založil a vedl s železnou disciplínou. Pod jeho vedením se Petits Violons stali jedním z nejlepších orchestrů v Evropě, proslulým svou precizností a jednotným smykováním, což byla v té době novinka.
V roce 1661 získal Lully francouzské občanství a o rok později byl jmenován hudebním mistrem královské rodiny (Maître de la musique de la famille royale). Jeho pozice u dvora byla neotřesitelná.
🎶 Spolupráce s Molièrem a zrod opery
V 60. letech 17. století navázal Lully úzkou spolupráci s dramatikem Molièrem. Společně vytvořili nový žánr, comédie-ballet, který kombinoval činohru, hudbu, zpěv a tanec. Mezi jejich nejslavnější společná díla patří Měšťák šlechticem (Le Bourgeois gentilhomme, 1670) nebo George Dandin (1668). Jejich spolupráce však skončila v roce 1672 sporem, když Lully získal od krále exkluzivní privilegium na provozování opery.
Toto privilegium, které Lully získal od básníka Pierra Perrina, mu dalo naprostý monopol na veškerá jevištní díla s hudbou v Paříži. Založil Académie Royale de Musique (dnešní Pařížská opera) a začal systematicky tvořit nový operní žánr, tragédie en musique. Spolu se svým libretistou Philippem Quinaultem vytvořil sérii oper, které dokonale odpovídaly vkusu francouzského dvora a oslavovaly královu moc. První z nich byla Cadmus et Hermione (1673).
🏛️ Moc, monopol a osobní život
Lully byl nejen geniální skladatel, ale také nesmírně ctižádostivý a bezohledný obchodník. Svůj monopol tvrdě prosazoval a bránil ostatním skladatelům, jako byl Marc-Antoine Charpentier, v uvádění rozsáhlejších hudebních děl. Nahromadil obrovské jmění a stal se jedním z nejmocnějších mužů francouzské kultury.
Jeho osobní život byl bouřlivý. Ačkoliv byl ženatý s Madeleine Lambert (dcerou skladatele Michela Lamberta) a měl s ní šest dětí, jeho homosexuální aféry byly veřejným tajemstvím. Tyto skandály, zejména jeho vztah s mladým pážetem Brunetem, nakonec vedly k ochlazení jeho vztahů s hluboce věřícím králem Ludvíkem XIV. v posledních letech jeho života.
✝️ Smrt
Lullyho smrt je jedním z nejznámějších příběhů v dějinách hudby. V lednu 1687 dirigoval své Te Deum na oslavu králova uzdravení z nemoci. Během představení, v zápalu dirigování, si prudce udeřil do nohy dlouhou, těžkou taktovkou (bâton de direction), kterou v té době dirigenti používali k vyťukávání taktu o podlahu. Rána se zanítila a rychle se rozvinula v gangrénu. Lékaři mu doporučili amputaci, ale Lully, jako vášnivý tanečník, ji odmítl. Infekce se rozšířila do celého těla a 22. března 1687 na její následky zemřel.
🎼 Hudební styl a přínos
Lullyho hudba definovala francouzský národní styl na téměř jedno století. Jeho styl se vyznačuje formální jasností, majestátností, rytmickou energií a důrazem na srozumitelnou deklamaci textu.
Francouzská ouvertura
Jedním z jeho nejtrvalejších přínosů je vytvoření a standardizace formy známé jako francouzská ouvertura. Skládá se ze dvou částí:
- Pomalá, majestátní část s charakteristickými tečkovanými rytmy.
- Rychlá, energická část v fugovém stylu.
Tato forma se stala nesmírně populární po celé Evropě a byla napodobována skladateli jako Händel, Bach nebo Purcell.
Tragédie en musique
Lullyho operní forma, tragédie en musique, byla velkolepou podívanou určenou k oslavě francouzské monarchie. Typicky měla pět dějství, kterým předcházel alegorický prolog chválící krále. Struktura kladla velký důraz na balet a sborové scény. Árie byly méně virtuózní než v italské opeře a recitativy pečlivě sledovaly rytmus a melodii francouzského jazyka.
Instrumentální a církevní hudba
Lully významně přispěl k rozvoji orchestru. Standardizoval jeho složení a vyžadoval od svých hudebníků bezprecedentní disciplínu. Jeho baletní hudba, plná živých tanců jako menuet, gavota nebo bourrée, se stala vzorem pro celou Evropu.
Ačkoliv je znám především jako operní skladatel, Lully složil také řadu významných církevních děl, zejména grands motets (velká moteta) pro královskou kapli. Mezi nejznámější patří jeho velkolepé Te Deum a dojemné Miserere.
🎭 Hlavní díla
Opery (Tragédies en musique)
- Cadmus et Hermione (1673)
- Alceste ou le Triomphe d'Alcide (1674)
- Thésée (1675)
- Atys (1676) – často považována za jeho mistrovské dílo
- Isis (1677)
- Psyché (1678)
- Bellérophon (1679)
- Proserpine (1680)
- Persée (1682)
- Phaëton (1683)
- Amadis (1684)
- Roland (1685)
- Armide (1686)
- Achille et Polyxène (1687, dokončil Pascal Collasse)
Comédie-ballets (s Molièrem)
- Le Mariage forcé (1664)
- L'Amour médecin (1665)
- George Dandin ou le Mari confondu (1668)
- Monsieur de Pourceaugnac (1669)
- Le Bourgeois gentilhomme (1670)
- Psyché (1671) – tragédie-ballet
Církevní hudba
🏛️ Odkaz a vliv
Jean-Baptiste Lully byl dominantní postavou francouzské hudby druhé poloviny 17. století. Jeho dílo se stalo oficiálním stylem dvora Krále Slunce a jeho vliv přetrval dlouho po jeho smrti. Skladatelé jako Marin Marais, François Couperin a Jean-Philippe Rameau stavěli na základech, které položil. Jeho opery byly uváděny v Paříži po celé 18. století.
Lullyho styl ovlivnil i hudbu mimo Francii, zejména v Anglii a Německu, kde se forma francouzské ouvertury stala standardem pro orchestrální suity a úvody k oratoriím. Jeho důraz na drama, tanec a velkolepou scénickou podívanou zanechal trvalou stopu v dějinách evropské opery.