Viola

Rozbalit box

Obsah boxu

Viola je smyčcový strunný nástroj se čtyřmi strunami laděnými v čistých kvintach: c, g, d¹, a¹. Svou stavbou a historií je úzce spjata s houslemi, je však o něco větší a má hlubší, temnější a melancholičtější tón. V symfonickém orchestru a smyčcovém kvartetu zastává altový nebo tenorový hlas, čímž vyplňuje harmonický prostor mezi prvními a druhými houslemi a violoncelly. Hráč na violu se nazývá violista.

Notový zápis pro violu se primárně píše v altovém klíči (C-klíči), což je pro tento nástroj charakteristické. Pro vyšší pasáže se používá houslový klíč.

📜 Historie

Viola vznikla společně s ostatními nástroji houslové rodiny v severní Itálii v první polovině 16. století. Jejími přímými předchůdci byly nástroje jako viola da braccio (ramenní viola), která se odlišovala od violy da gamba (nožní violy). Prvními významnými staviteli viol byli mistři z Cremony a Brescie, jako například Andrea Amati, Gasparo da Salò nebo Andrea Guarneri.

V období baroka a klasicimu byla viola často vnímána jako doprovodný nástroj, který měl za úkol pouze vyplňovat harmonii. Skladatelé jako Johann Sebastian Bach nebo Georg Philipp Telemann jí však věnovali i sólové party. Význam violy začal stoupat v období klasicismu, kdy Wolfgang Amadeus Mozart, sám zdatný violista, pro ni psal významné party ve svých komorních dílech, například ve smyčcových kvintetech nebo v proslulé Sinfonii concertante pro housle, violu a orchestr.

Skutečný rozkvět violy jako sólového nástroje nastal v období romantismu a ve 20. století. Skladatelé jako Hector Berlioz (*Harold v Itálii*), Johannes Brahms (dvě sonáty op. 120), Paul Hindemith (sám vynikající violista), Dmitrij Šostakovič (Sonáta pro violu a klavír) nebo Béla Bartók (Koncert pro violu) vytvořili základní pilíře moderního violového repertoáru. O popularizaci nástroje se zasloužili legendární violisté jako Lionel Tertis a William Primrose.

⚙️ Stavba a konstrukce

Stavba violy je téměř identická se stavbou houslí, liší se však především v rozměrech. Viola nemá standardizovanou velikost jako housle; délka jejího těla (korpusu) se obvykle pohybuje mezi 38 a 43 cm (15 až 17 palců). Větší nástroje mají silnější a hlubší tón, ale jsou fyzicky náročnější na hru.

Hlavní části

• Tělo (korpus): Skládá se z horní rezonanční desky (tradičně ze smrkového dřeva), spodní desky (z javorového dřeva) a lubů, které obě desky spojují. V horní desce jsou vyřezány dva otvory ve tvaru písmene f (tzv. efa), které umožňují zvuku rezonovat ven z nástroje.
• Krk: Je vyroben z javoru a nese hmatník (obvykle z ebenového dřeva), na který hráč přitlačuje struny, aby změnil výšku tónu.
• Hlavice: Nachází se na konci krku, je zakončena ozdobným šnekem a obsahuje ladicí kolíky pro napínání strun.
• Kobylka: Malý dřevěný díl (z javoru), který drží struny v určité výšce nad hmatníkem a přenáší jejich vibrace na tělo nástroje.
• Duše: Malý smrkový špalíček vzpřímený uvnitř nástroje mezi horní a spodní deskou. Je klíčová pro přenos vibrací a celkovou kvalitu zvuku.
• Struník: Upevňuje struny na spodní části nástroje.

Smyčec

Smyčec pro violu je o něco těžší a silnější než houslový smyčec. Má také odlišný tvar žabky (část, za kterou se smyčec drží). Vyšší hmotnost pomáhá rozeznít silnější struny violy a vytvořit její charakteristický plný tón.

🎵 Zvuk a ladění

Standardní ladění violy je c-g-d¹-a¹. Je tedy o čistou kvintu níže než ladění houslí (g-d¹-a¹-e²) a o oktávu výše než ladění violoncella (C-G-d-a).

Zvuk violy je často popisován jako temný, bohatý, sametový a zamyšlený. Na rozdíl od brilantního a jiskřivého tónu houslí má viola spíše introvertní charakter. Její nejnižší struna C jí dává hluboký a rezonanční základ, který houslím chybí. Tento jedinečný témbr (barva tónu) z ní činí ideální nástroj pro vyjádření melancholických a vášnivých nálad.

🎻 Technika hry

Technika hry na violu je velmi podobná houslové technice. Hráč drží nástroj mezi bradou a levým ramenem a levou rukou tvoří tóny na hmatníku. Pravá ruka ovládá smyčec.

Kvůli větším rozměrům nástroje vyžaduje hra na violu několik specifických úprav:

• Větší rozpětí prstů: Vzdálenosti mezi tóny na hmatníku jsou větší, což vyžaduje širší prstoklad a větší flexibilitu levé ruky.
• Odlišná smyková technika: Hráč musí používat větší tlak a váhu paže, aby rozezněl silnější struny a vytvořil plný tón.
• Použití altového klíče: Violisté musí plynule číst v altovém klíči, který umisťuje střední C na prostřední linku notové osnovy. To je pro většinu ostatních instrumentalistů neobvyklé.

Stejně jako u houslí se používají techniky jako vibrato (chvění tónu), pizzicato (drnkání na struny prsty) nebo hra flažoletů.

🎼 Repertoár a využití

Viola je nepostradatelnou součástí mnoha hudebních těles.

• Orchestr: V symfonickém orchestru tvoří violová sekce střední harmonickou vrstvu. Často hraje doprovodné linky, ale v dílech skladatelů jako Richard Strauss nebo Gustav Mahler dostává i významné melodické úkoly.
• Komorní hudba: Viola je základním kamenem smyčcového kvartetu, kde působí jako harmonický most mezi houslemi a violoncellem. Je také součástí klavírních kvartetů, smyčcových sextetů a dalších komorních uskupení.
• Sólová hra: Ačkoli sólový repertoár pro violu není tak rozsáhlý jako pro housle nebo klavír, obsahuje řadu mistrovských děl.

Významná díla pro violu

• Johann Sebastian Bach: Šest suit pro violoncello (často transkribováno pro violu), Braniborské koncerty č. 3 a 6.
• Wolfgang Amadeus Mozart: Sinfonia Concertante pro housle, violu a orchestr K. 364.
• Hector Berlioz: Harold v Itálii, symfonie se sólovou violou.
• Johannes Brahms: Dvě sonáty pro klarinet (nebo violu) a klavír, op. 120.
• Antonín Dvořák: Smyčcový kvintet č. 3 "Americký" (s dvěma violami).
• Paul Hindemith: Sonáty pro violu, Der Schwanendreher (koncert pro violu).
• Béla Bartók: Koncert pro violu a orchestr (dokončil Tibor Serly).
• William Walton: Koncert pro violu a orchestr.
• Dmitrij Šostakovič: Sonáta pro violu a klavír, op. 147.

💡 Pro laiky

Představte si smyčcové nástroje jako lidské hlasy v pěveckém sboru. Housle jsou soprán – vysoký, jasný a často vedoucí hlas. Violoncello je baryton – hluboký, zvučný a nosný hlas. Viola je alt – hlas, který se nachází přesně mezi nimi. Není tak pronikavá jako housle, ani tak hluboká jako violoncello, ale vyplňuje harmonii a dodává hudbě vnitřní teplo, barvu a plnost. I když na první pohled vypadá skoro jako housle, je o něco větší a její zvuk je tmavší, bohatší a často zní více zamyšleně. Je to "duše" smyčcové sekce.

Šablona:Aktualizováno