Syntezátor

Rozbalit box

Obsah boxu

Syntezátor (také syntetizér nebo syntetizátor) je elektronický hudební nástroj, který generuje zvukové signály pomocí metod zvukové syntézy. Na rozdíl od většiny akustických nástrojů, které produkují zvuk mechanickým kmitáním, syntezátor vytváří zvuk elektronicky. Umožňuje hudebníkům vytvářet a modifikovat širokou škálu zvuků, od napodobenin tradičních nástrojů až po zcela nové, abstraktní a futuristické zvukové textury. Syntezátory se staly klíčovým prvkem mnoha hudebních žánrů od 20. století a zásadně ovlivnily podobu moderní hudby.

Ovládání syntezátoru se nejčastěji děje pomocí klaviatury, ale existují i jiné kontrolery jako sekvencery, MIDI kontrolery, dechové kontrolery nebo dotykové plochy. Zvuk je generován v obvodech (analogových nebo digitálních) a následně může být tvarován pomocí filtrů, obálek a dalších modulačních zdrojů.

📜 Historie

Historie syntezátorů je příběhem technologických inovací, uměleckých experimentů a postupného zpřístupňování složitých technologií masám.

🕰️ Rané experimenty (konec 19. – polovina 20. století)

První pokusy o elektronickou syntézu zvuku sahají až do konce 19. století. Za jednoho z předchůdců je považován Telharmonium, obrovský elektromechanický nástroj patentovaný Thaddeusem Cahillem v roce 1897. Vážil přes 200 tun a generoval zvuk pomocí tónových kol, který byl následně distribuován po telefonních linkách.

Ve 20. letech 20. století se objevily první plně elektronické nástroje. Lev Těrmen vynalezl Theremin, nástroj ovládaný bezdotykově pohybem rukou v elektromagnetickém poli. Ve Francii zase Maurice Martenot představil Ondes Martenot (Martenotovy vlny), který využíval klaviaturu a páskový kontroler pro plynulou změnu výšky tónu. Tyto nástroje sice ještě nebyly syntezátory v moderním slova smyslu, ale položily základy pro budoucí vývoj.

🎹 Revoluce 60. let: Moog vs. Buchla

Skutečná revoluce přišla v 60. letech ve Spojených státech. Dva inženýři, Robert Moog na východním pobřeží a Don Buchla na západním, nezávisle na sobě vyvinuli první komerčně dostupné modulární syntezátory.

• Robert Moog představil svůj Moog modular synthesizer, který využíval napěťově řízené oscilátory (VCO), filtry (VCF) a zesilovače (VCA). Jeho nástroje byly vybaveny tradiční klaviaturou, což je přiblížilo klasickým hudebníkům. Zásadní průlom přišel s albem Wendy Carlos Switched-On Bach (1968), které představilo zvuk Moogu široké veřejnosti.
• Don Buchla měl odlišnou filozofii. Jeho nástroje (např. Buchla 100) se záměrně vyhýbaly tradiční klaviatuře a místo toho používaly dotykové desky a sekvencery, čímž podporovaly experimentálnější přístup k tvorbě hudby.

Tento rozdíl v přístupu je často označován jako "East Coast" (Moog, subtraktivní syntéza, melodický přístup) a "West Coast" (Buchla, komplexní oscilátory, experimentální přístup) syntéza.

🎤 Vzestup polyfonie a komerční úspěch (70. léta)

V 70. letech se syntezátory staly dostupnějšími a menšími. Klíčovým modelem byl Minimoog (1970), první přenosný, integrovaný (nemodulární) syntezátor, který se stal ikonou progresivního rocku (např. Keith Emerson z Emerson, Lake & Palmer, Rick Wakeman z Yes) a funku.

Koncem dekády se objevily první prakticky použitelné polyfonní syntezátory, které dokázaly hrát více tónů najednou. Model Sequential Circuits Prophet-5 (1978) byl jedním z prvních, který měl mikroprocesor pro ukládání zvukových nastavení (patchů), což byla revoluce pro živá vystoupení. Syntezátory se staly nedílnou součástí disco hudby (Giorgio Moroder) a krautrocku (Kraftwerk).

💾 Digitální éra a FM syntéza (80. léta)

80. léta přinesla digitální revoluci. Japonská firma Yamaha uvedla na trh model Yamaha DX7 (1983), který namísto analogových obvodů používal frekvenční modulaci (FM syntézu). Zvuk DX7 byl čistý, jasný a komplexní, definoval zvuk popové hudby 80. let. Stal se jedním z nejprodávanějších syntezátorů všech dob.

V této dekádě byl také standardizován protokol MIDI (Musical Instrument Digital Interface), který umožnil propojení a synchronizaci syntezátorů, bicích automatů a počítačů od různých výrobců. Objevily se také první komerčně úspěšné samplery jako Fairlight CMI a E-mu Emulator.

💻 Softwarová renesance a návrat analogu (90. léta – současnost)

S rostoucím výkonem osobních počítačů se v 90. letech začaly objevovat softwarové syntezátory. Technologie Virtual Studio Technology (VST) umožnila hudebníkům používat syntezátory jako plug-iny v digitálních audio pracovních stanicích (DAW).

Zároveň však nastal paradoxní návrat k analogovým technologiím. Hudebníci znovu objevili "teplý" a "nedokonalý" zvuk starých analogových strojů, což vedlo k oživení trhu s vintage nástroji a výrobě nových analogových a "virtuálně analogových" syntezátorů. V 21. století zažívá obrovský boom formát Eurorack, který zpopularizoval modulární syntézu a učinil ji dostupnější než kdy dříve.

⚙️ Princip fungování a typy syntézy

Syntezátory mohou generovat zvuk mnoha různými způsoby. Každá metoda se nazývá typ syntézy.

🧱 Základní stavební bloky

Většina syntezátorů, zejména těch založených na subtraktivní syntéze, sdílí několik základních komponent:

• Oscilátor (VCO/DCO): Zdroj zvuku. Generuje periodický signál – základní vlnový průběh (např. sinus, pila, čtverec, trojúhelník). Tento surový zvuk je bohatý na harmonické.
• Filtr (VCF): Tvaruje barvu zvuku (timbre) tím, že odstraňuje (filtruje) určité frekvence. Nejběžnější je dolní propust (low-pass filter), která ořezává vysoké frekvence a zvuk "zatemňuje". Klíčovými parametry jsou frekvence ořezu (cutoff) a rezonance (resonance).
• Zesilovač (VCA): Řídí hlasitost zvuku v čase. Bez něj by zvuk z oscilátoru zněl neustále.
• Modulátory: Tyto komponenty neprodukují zvuk, ale ovlivňují chování ostatních modulů.

   *   Obálkový generátor (EG, ADSR): Generuje signál, který tvaruje zvuk v čase. Má typicky čtyři fáze: Attack (náběh), Decay (pokles), Sustain (úroveň držení) a Release (doznění). Obálka se nejčastěji aplikuje na filtr a zesilovač.
   *   Nízkofrekvenční oscilátor (LFO): Generuje velmi pomalou, neslyšitelnou vlnu, která se používá k cyklické modulaci. Aplikací LFO na výšku tónu oscilátoru vzniká vibrato, na hlasitost tremolo a na filtr efekt "wah-wah".

🔊 Subtraktivní syntéza

Nejběžnější a nejintuitivnější typ syntézy. Princip spočívá v tom, že se začne se zvukem bohatým na harmonické (např. pilový kmit) a následně se pomocí filtru a zesilovače "odebírají" (subtrahují) jeho části, čímž se tvaruje finální zvuk. Je to základ většiny klasických analogových syntezátorů (Moog, Roland, Korg).

➕ Aditivní syntéza

Přesný opak subtraktivní syntézy. Zvuk se zde "sčítá" (aduje) z velkého množství jednoduchých sinusových vln, z nichž každá má vlastní frekvenci, amplitudu a obálku. Tato metoda je výpočetně velmi náročná, ale teoreticky dokáže vytvořit jakýkoliv zvuk. Příkladem je varhan Hammond nebo Kawai K5000.

📻 Frekvenční modulace (FM)

Při FM syntéze se frekvence jednoho oscilátoru (nosiče, "carrier") moduluje signálem jiného oscilátoru (modulátoru, "modulator"). Tento proces vytváří velmi komplexní a často kovové, zvonivé nebo perkusivní zvuky, které je obtížné vytvořit subtraktivní metodou. Zpopularizoval ji syntezátor Yamaha DX7.

🌊 Další typy syntézy

• Wavetable syntéza: Využívá krátké digitální nahrávky jedné periody vlny (wavetables). Syntezátor může mezi těmito vlnami plynule přecházet, což vytváří dynamicky se měnící zvukové barvy.
• Granulární syntéza: Pracuje s krátkými zvukovými fragmenty (zrnky, "grains") o délce několika milisekund. Manipulací s těmito zrnky lze zvuk natáhnout, změnit jeho výšku bez změny rychlosti a vytvářet komplexní zvukové mraky.
• Fyzikální modelování: Místo generování vln se snaží matematicky simulovat chování akustických nástrojů – například kmitání struny, rezonanci těla kytary nebo proudění vzduchu v trubce.

🎛️ Dělení syntezátorů

Syntezátory lze dělit podle několika kritérií:

• Analogové vs. Digitální: Analogové syntezátory generují zvuk pomocí fyzických elektronických obvodů (tranzistory, kondenzátory). Jejich zvuk je často popisován jako "teplý" a "živý". Digitální syntezátory generují zvuk pomocí mikroprocesorů a algoritmů. Nabízejí větší stabilitu, komplexnost a často i nižší cenu.
• Monofonní vs. Polyfonní: Monofonní syntezátory mohou hrát pouze jeden tón v daný okamžik. Jsou ideální pro basové linky nebo sólové melodie. Polyfonní syntezátory mohou hrát více tónů najednou, což umožňuje hraní akordů.
• Modulární vs. Integrované: Modulární systémy se skládají z jednotlivých modulů (VCO, VCF atd.), které uživatel propojuje kabely. Nabízejí maximální flexibilitu. Integrované (nebo "hard-wired") syntezátory mají pevně danou signálovou cestu, což usnadňuje jejich ovládání.
• Hardwarové vs. Softwarové (VST): Hardwarové syntezátory jsou fyzické nástroje. Softwarové syntezátory jsou programy běžící na počítači, tabletu nebo telefonu.

🎵 Vliv na hudbu a kulturu

Syntezátor je jedním z mála nástrojů, které nejenže ovlivnily stávající hudební žánry, ale také vytvořily zcela nové.

🚀 Průkopníci a klíčová alba

• Wendy Carlos: Její album Switched-On Bach (1968) ukázalo, že syntezátor je seriózní hudební nástroj.
• Kraftwerk: Německá kapela, která položila základy elektronické pop music a ovlivnila techno i hip hop. Alba jako Autobahn a Trans-Europe Express jsou milníky.
• Giorgio Moroder: Jeho práce s Donnou Summer, zejména píseň "I Feel Love", definovala zvuk eurodisca a elektronické taneční hudby.
• Vangelis: Jeho soundtrack k filmu Blade Runner je jedním z nejikoničtějších příkladů využití syntezátorů ve filmové hudbě.

🎸 Žánry definované syntezátory

• Progresivní rock: Kapely jako Emerson, Lake & Palmer, Yes a Pink Floyd využívaly syntezátory pro vytváření epických zvukových krajin.
• Synth-pop: Žánr 80. let, kde syntezátory nahradily tradiční rockové nástroje. Představitelé: Depeche Mode, The Human League, Eurythmics.
• Elektronická taneční hudba: Žánry jako house, techno, trance a drum and bass jsou na zvuku syntezátorů a bicích automatů zcela postaveny.
• Ambient: Hudba zaměřená na atmosféru a zvukové textury, jejímž průkopníkem byl Brian Eno, který syntezátory hojně využíval.

🏆 Ikonické modely

• Moog Minimoog: První přenosný integrovaný syntezátor. Jeho tučný, vřelý zvuk definoval basové a sólové linky 70. let.
• ARP 2600: Polomodulární syntezátor, oblíbený pro svou flexibilitu a využití ve zvukovém designu (např. hlas robota R2-D2 z Hvězdných válek).
• Sequential Circuits Prophet-5: Jeden z prvních polyfonních syntezátorů s pamětí na zvuky. Jeho zvuk je slyšet na nesčetných nahrávkách z konce 70. a začátku 80. let.
• Roland Jupiter-8: Legendární polyfonní analogový syntezátor, známý svými bohatými plochami (pady) a "mosaznými" zvuky.
• Yamaha DX7: Digitální FM syntezátor, který dominoval popové hudbě 80. let.
• Roland TB-303: Původně navržen jako basový doprovod pro kytaristy, jeho unikátní "kvákavý" zvuk se stal základem žánru acid house.

🤔 Pro laiky

Představte si syntezátor jako zvukového sochaře. Místo aby pracoval s hlínou nebo kamenem, pracuje s elektřinou.

1. **Hrouda hlíny (Oscilátor):** Na začátku si syntezátor vytvoří základní, surový zvuk. Může to být jednoduché bzučení, pískání nebo hučení. To je jako základní, netvarovaná hrouda hlíny. 2. **Sochařské nástroje (Filtr):** Poté vezme "nástroje" a začne hlínu tvarovat. Filtr je jako nůž, který ořezává ostré hrany zvuku, čímž ho dělá měkčím a temnějším, nebo naopak zvýrazňuje určité detaily, aby byl pronikavější. 3. **Tvar v čase (Obálka):** Nakonec sochař rozhodne, jak se bude jeho dílo chovat v čase. Obálka určí, jestli zvuk udeří rychle jako úder do bubnu a hned zmizí, nebo jestli se bude pomalu rozvíjet a dlouho znít jako tón varhan.

Kombinací těchto tří kroků může syntezátor vytvořit téměř jakýkoliv zvuk, od napodobení houslí až po zvuk startující raketoplánu.

Šablona:Aktualizováno