Celibát
Obsah boxu
Šablona:Infobox pojem Celibát (z latinského caelibatus, odvozeného od caelebs, svobodný/á) je stav svobodné osoby, která se dobrovolně a vědomě zříká manželství a pohlavního života. Ačkoliv je termín nejčastěji spojován s povinným celibátem kněží a biskupů v římskokatolické církvi, jedná se o praxi přítomnou v různých formách v mnoha světových náboženstvích a filozofických směrech. Důvody pro přijetí celibátu jsou rozmanité, od duchovních a náboženských (plné odevzdání se Bohu nebo duchovní cestě) přes praktické (větší časová a mentální dostupnost pro službu komunitě) až po osobní.
Celibát je třeba odlišovat od sexuální zdrženlivosti (abstinence), která označuje dočasné nebo trvalé zdržení se sexuální aktivity, a od cudnosti, což je morální ctnost správného uspořádání sexuality v souladu se svým životním stavem (cudnost se tedy týká i manželských párů).
📜 Historie
Historie celibátu je komplexní a jeho vnímání se v průběhu staletí výrazně proměňovalo.
🏛️ Antika a rané křesťanství
V antickém Řecku a Římě nebyl celibát obecně ceněnou hodnotou; naopak, manželství a plození dětí bylo považováno za občanskou povinnost. Výjimky však existovaly, například vestálky v Římě, kněžky bohyně Vesty, které musely po dobu své třicetileté služby dodržovat přísný slib panenství. Některé filozofické školy, jako stoicismus nebo kynismus, také zdůrazňovaly oproštění od vášní a světských závazků, což mohlo vést k dobrovolné zdrženlivosti.
V judaismu je manželství považováno za základní přikázání. Přesto se objevily asketické skupiny, jako byli esejci, kteří podle některých pramenů žili v komunitách a praktikovali celibát.
Pro křesťanství se staly klíčovými postavy Ježíše Krista a apoštola Pavla. Ježíš žil jako svobodný a v evangeliích hovoří o těch, "kteří se sami zřekli manželství pro království nebeské" (Mt 19,12). Apoštol Pavel v Prvním listu Korintským (1Kor 7) doporučuje stav svobodných jako vhodnější pro nerušenou službu Pánu, ačkoliv manželství nepovažuje za hřích. V prvních staletích křesťanství byl celibát vnímán jako charismatický dar a osobní volba, nikoliv jako povinnost spojená s církevním úřadem. Mnoho kněží a biskupů, včetně apoštola Petra, bylo ženatých.
⛪ Formování církevního celibátu
Tendence k zavedení povinného celibátu pro klérus v západní (latinské) církvi sílila postupně. První známý církevní zákon vyžadující zdrženlivost od ženatých kleriků pochází ze synody v Elvira (cca 306 n. l.). Důvody pro tento vývoj byly teologické i praktické:
- Teologické: Kněz při slavení eucharistie jedná in persona Christi (v osobě Krista). Celibát byl vnímán jako bližší napodobení Kristova života a jako symbol úplného odevzdání se Bohu.
- Kultická čistota: Vycházela z představy, že sexuální aktivita je neslučitelná s posvátnou službou u oltáře.
- Praktické: Církev se obávala dědění církevních úřadů a majetku potomky kněží, což by vedlo k vytvoření kněžské kasty a rozmělnění církevního jmění.
Zásadní zlom přišel v 11. století během tzv. gregoriánských reforem za papeže Řehoře VII., který tvrdě prosazoval kněžský celibát jako součást boje proti simonie (svatokupectví) a laické investituře. Definitivně byl povinný celibát pro kněze latinského ritu potvrzen na Prvním (1123) a Druhém lateránském koncilu (1139), které prohlásily manželství kleriků vyšších svěcení za neplatné.
🔄 Reformace a moderní doba
Protestantská reformace v 16. století povinný kněžský celibát radikálně odmítla. Reformátoři jako Martin Luther (sám bývalý mnich, který se oženil s bývalou jeptiškou Katharinou von Bora) jej označili za nebiblický a lidský výmysl, který vede k pokrytectví a hříchu. Všechny hlavní protestantské denominace proto umožňují svým duchovním uzavírat manželství.
V katolické církvi byl celibát potvrzen Tridentským koncilem a zůstává v platnosti dodnes. Debata o něm však nikdy zcela neutichla. Znovu ožila po Druhém vatikánském koncilu (1962–1965), který sice celibát potvrdil (viz encyklika Pavla VI. Sacerdotalis caelibatus z roku 1967), ale zároveň otevřel možnost svěcení ženatých mužů na trvalé jáhny. V posledních desetiletích je diskuse o celibátu často spojována s nedostatkem kněží v některých částech světa a se skandály sexuálního zneužívání.
🌍 Celibát v různých náboženstvích a kulturách
Celibát není výhradně křesťanským fenoménem.
✝️ Křesťanství
- Římskokatolická církev (latinský ritus): Celibát je povinný pro všechny kněze a biskupy. Výjimku mohou tvořit ženatí duchovní jiných křesťanských církví (např. anglikáni), kteří konvertují ke katolicismu a jsou vysvěceni na kněze. Trvalí jáhni mohou být svěceni jako ženatí muži.
- Východní katolické církve: Tyto církve, které jsou v plném společenství s Římem, se řídí vlastními tradicemi, které obvykle umožňují svěcení ženatých mužů na kněze. Pokud se však kněz stane vdovcem, nemůže se znovu oženit. Biskupové musí být i zde svobodní.
- Pravoslaví: Praxe je podobná jako u východních katolíků. Ženatí muži se mohou stát kněžími, ale kněží se po svěcení nemohou ženit. Biskupové jsou vybíráni z řad svobodných kněží, nejčastěji mnichů.
- Protestantismus: Povinný celibát pro duchovní neexistuje. Manželství pastorů a farářů je běžnou a ceněnou praxí.
☸️ Buddhismus
V buddhismu je celibát klíčovou součástí mnišského života. Mnichové (bhikkhu) a jeptišky (bhikkhuni) skládají sliby, které zahrnují úplnou sexuální zdrženlivost. Cílem je omezit touhy a připoutanost ke světu, které jsou považovány za zdroj utrpení (dukkha), a plně se soustředit na cestu k osvícení (nirvána). Mnišská pravidla (Vinaja) detailně popisují tresty za porušení celibátu.
🕉️ Hinduismus
V hinduismu je koncept celibátu spojen s pojmem brahmačarja. Tradičně je život rozdělen do čtyř stádií (ášramů), z nichž první, brahmačarja, je období studia u duchovního učitele, které vyžaduje přísnou zdrženlivost. Celibát je také celoživotní volbou pro askety (sádhu) a mnichy (sannjásin), kteří se zřekli světského života, aby dosáhli duchovního osvobození (mókša).
☪️ Islám
Islám obecně celibát nepodporuje a naopak silně povzbuzuje k manželství, které je považováno za základní stavební kámen společnosti a ochranu před hříchem. Korán i tradice proroka Mohameda zdůrazňují význam rodinného života. Ačkoliv některé mystické súfijské řády mohou praktikovat formy askeze, celoživotní celibát je v islámu velmi vzácný a často vnímán jako nepřirozený.
🧠 Psychologické a sociální aspekty
Celibát je předmětem mnoha psychologických a sociologických studií a debat.
- Argumenty pro celibát:
- Duchovní:** Umožňuje plné a nerozdělené soustředění na Boha a duchovní život. Je vnímán jako eschatologické znamení – předzvěst nebeského království, kde se lidé "nežení ani nevdávají".
- Praktické:** Celibátní kněz je mobilnější, časově flexibilnější a plně k dispozici pro potřeby své farnosti či komunity bez závazků vůči vlastní rodině.
- Svědectví:** V moderní, hypersexualizované společnosti může být dobrovolný celibát vnímán jako silné protikulturní svědectví o jiných hodnotách.
- Argumenty proti celibátu:
- Lidská přirozenost:** Kritici tvrdí, že celibát jde proti základní lidské potřebě intimity a partnerství, což může vést k osamělosti, emoční deprivaci a psychickým problémům.
- Nedostatek kněží:** Povinný celibát je často uváděn jako jedna z hlavních příčin kritického nedostatku kněží v západním světě.
- Spojitost se zneužíváním:** Po vlně skandálů sexuálního zneužívání v katolické církvi se objevila debata, zda povinný celibát a nezdravé prostředí v seminářích mohly přispět k tomuto problému. Většina studií však přímou kauzální souvislost neprokázala a poukazuje na komplexnější příčiny.
⚖️ Právní a kanonické vymezení
V katolické církvi je celibát upraven Kodexem kanonického práva (CIC 1983). Kánon 277 §1 stanoví: "Klerikové jsou povinni zachovávat dokonalou a trvalou zdrženlivost pro nebeské království, a proto jsou vázáni celibátem, který je zvláštním Božím darem, jímž se mohou duchovní služebníci snáze a s nerozděleným srdcem spojit s Kristem a svobodněji se věnovat službě Bohu a lidem."
Je důležité rozlišovat, že povinný celibát kněží latinského ritu je považován za církevní zákon (disciplínu), nikoliv za božský zákon nebo dogma. To znamená, že by jej papež teoreticky mohl změnit. Naopak slib čistoty, který skládají řeholníci a řeholnice, je součástí jejich osobního zasvěcení a má jinou povahu než povinnost diecézních kněží.
🤔 Pro laiky: Co je a co není celibát?
Pro lepší pochopení je užitečné rozlišit několik souvisejících pojmů:
- Celibát: Je to stav. Znamená to být svobodný/á a dobrovolně se zříci manželství, obvykle z náboženských důvodů. Je to celoživotní závazek.
- Zdrženlivost (Abstinence): Je to chování. Znamená to zdržet se sexuální aktivity. Může být dočasná (např. před svatbou) nebo trvalá. Člověk v celibátu žije ve zdrženlivosti, ale zdrženlivost může praktikovat i člověk, který v celibátu nežije.
- Cudnost: Je to ctnost nebo morální postoj. Znamená správné začlenění sexuality do svého života podle svého stavu. Pro manžele znamená cudnost věrnost partnerovi. Pro svobodného člověka znamená zdrženlivost. Celibát je tedy jednou z forem života v cudnosti.
- Je celibát dogma? Ne. V katolické církvi je to velmi starý a závazný církevní předpis (disciplína), ale ne součást neměnné víry (dogma). Teoreticky by se tento předpis mohl změnit, i když je to v současnosti nepravděpodobné.