Francouzská Indočína
Obsah boxu
Šablona:Infobox - bývalý stát Francouzská Indočína (francouzsky Union indochinoise, vietnamsky Liên bang Đông Dương) byla federací francouzských koloniálních území v Jihovýchodní Asii. Existovala od roku 1887 do roku 1954. Skládala se z pěti hlavních částí: tří vietnamských regionů (Tonkin na severu, Annam ve středu a Kočinčína na jihu), Kambodžského království a Laoského království. Hlavním městem byl nejprve Saigon (dnes Ho Či Minovo Město), později Hanoj a nakonec opět Saigon.
Francouzská nadvláda byla zaměřena na ekonomické vykořisťování regionu, zejména na těžbu surovin a pěstování plodin jako kaučuk a rýže. Během druhé světové války byla oblast okupována Japonskem, což oslabilo francouzskou autoritu a posílilo místní nacionalistická a komunistická hnutí. Po válce vedl boj za nezávislost, vedený především hnutím Việt Minh v čele s Ho Či Minem, k první indočínské válce (1946–1954). Ta skončila porážkou Francie v bitvě u Dien Bien Phu a podpisem Ženevských dohod v roce 1954, které formálně ukončily existenci Francouzské Indočíny a uznaly nezávislost Kambodže, Laosu a rozděleného Vietnamu.
📜 Historie
🇫🇷 Počátky francouzské expanze
Francouzský zájem o region Indočíny se datuje až do 17. století, kdy do oblasti začali pronikat katoličtí misionáři. Vliv Francie postupně sílil, zejména prostřednictvím vojenské a politické podpory vietnamským vládcům, jako byl například císař Gia Long na konci 18. století. Skutečná koloniální expanze však začala až v polovině 19. století.
Jako záminka pro vojenskou intervenci posloužilo pronásledování křesťanských misionářů vietnamskou dynastií Nguyễn. V roce 1858 francouzské a španělské síly pod velením admirála Charlese Rigaulta de Genouilly zaútočily na přístav Da Nang. Po počátečních neúspěších se Francouzi v roce 1859 zaměřili na úrodnější jih a dobyli Saigon. Po několika letech bojů byla vietnamská císařská vláda donucena podepsat v roce 1862 Saigonskou smlouvu, kterou Francii postoupila tři východní provincie Kočinčíny. V roce 1867 Francie anektovala i zbývající tři západní provincie a vytvořila tak kolonii Kočinčína.
Souběžně s expanzí ve Vietnamu si Francie zajistila vliv v Kambodži. V roce 1863 donutila krále Norodoma, aby přijal francouzský protektorát, čímž se Kambodža vymanila z vlivu sousedního Siamu (dnešní Thajsko).
🌏 Formování Indočínské unie
V 80. letech 19. století Francie obrátila svou pozornost na severní a střední Vietnam (Tonkin a Annam). To vedlo k čínsko-francouzské válce (1884–1885), protože Čína pod dynastií Čching považovala Vietnam za svůj vazalský stát. Francie ve válce zvítězila a Tchien-ťinskou smlouvou si zajistila protektoráty nad Annamem a Tonkinem.
Dne 17. října 1887 byla oficiálně vytvořena Indočínská unie, která spojila kolonii Kočinčínu a protektoráty Annam, Tonkin a Kambodžu pod jednotnou správu generálního guvernéra. V roce 1893 Francie po krátké válce se Siamem připojila k unii i Laos jako další protektorát. Posledním přírůstkem se v roce 1898 stalo území Kuang-čou-wan na jihu Číny, které si Francie pronajala na 99 let.
⚙️ Koloniální správa a hospodářství
Francouzská Indočína byla spravována centralizovaně z Hanoje (od roku 1902) generálním guvernérem, který měl rozsáhlé pravomoci. Zatímco Kočinčína byla přímou kolonií s francouzskými zákony, ostatní území (Annam, Tonkin, Kambodža, Laos) byla formálně protektoráty, kde místní monarchové (vietnamský císař, kambodžský a laoský král) zůstali u moci, ale jejich pravomoci byly čistě ceremoniální a podřízené francouzskému rezidentovi.
Ekonomika byla plně podřízena zájmům Francie. Koloniální vláda zavedla monopoly na výrobu a prodej opia, soli a rýžového vína, což se stalo hlavním zdrojem příjmů. Francouzské společnosti masivně investovaly do zakládání kaučukových plantáží, těžby uhlí, zinku a cínu. Byla budována infrastruktura – železnice, silnice a přístavy – primárně pro usnadnění exportu surovin do Evropy. Tento systém vedl k obrovskému bohatství pro francouzské investory, ale zároveň k zbídačení místního rolnictva, které bylo nuceno pracovat v otřesných podmínkách na plantážích a v dolech.
💥 Vzestup nacionalismu a druhá světová válka
Francouzská nadvláda od počátku narážela na odpor. První vlny odporu, jako bylo hnutí Cần Vương, měly tradiční monarchistický charakter. Na počátku 20. století se však začaly formovat moderní nacionalistické a později i komunistické proudy, inspirované událostmi v Japonsku, Číně a Sovětském svazu. Klíčovou postavou se stal Ho Či Min, který v roce 1930 založil Komunistickou stranu Indočíny.
Zásadní zlom přinesla druhá světová válka. Po porážce Francie Německem v roce 1940 zůstala koloniální správa věrná vichistickému režimu. Toho využilo Japonsko, které si vynutilo právo umístit v Indočíně svá vojska. Francouzská správa tak fungovala pod japonským dohledem. V březnu 1945, když se blížila porážka Japonska, provedli Japonci převrat, svrhli francouzskou administrativu a vyhlásili formální "nezávislost" Vietnamu, Kambodže a Laosu pod loutkovými vládami. Po kapitulaci Japonska v srpnu 1945 vzniklo mocenské vakuum, kterého využilo Ho Či Minovo hnutí Việt Minh a během Srpnové revoluce převzalo kontrolu nad Vietnamem. 2. září 1945 Ho Či Min v Hanoji vyhlásil nezávislost Vietnamské demokratické republiky.
🔥 První indočínská válka a zánik
Francie se však nehodlala své nejbohatší kolonie vzdát. Po skončení druhé světové války se francouzské expediční síly začaly vracet do Indočíny s cílem obnovit koloniální nadvládu. Vyjednávání s Ho Či Minovou vládou ztroskotala a v prosinci 1946 vypukla naplno první indočínská válka.
Válka se rychle změnila v brutální a vleklý konflikt. Francouzská armáda kontrolovala města a hlavní komunikace, zatímco Việt Minh ovládal venkov a vedl účinnou partyzánskou válku. Po vítězství komunistů v čínské občanské válce v roce 1949 začal Việt Minh dostávat masivní vojenskou a materiální podporu z Číny, zatímco USA v rámci politiky zadržování komunismu začaly financovat francouzské válečné úsilí.
Válka vyvrcholila v roce 1954 v bitvě u Dien Bien Phu, kde Việt Minh pod velením generála Võ Nguyên Giápa obklíčil a po 56 dnech obléhání zničil elitní francouzskou posádku. Tato drtivá porážka zlomila francouzskou vůli pokračovat ve válce a vedla k mírovým jednáním v Ženevě. Ženevské dohody, podepsané v červenci 1954, formálně ukončily existenci Francouzské Indočíny. Vietnam byl dočasně rozdělen podél 17. rovnoběžky na komunistický sever a prozápadní jih a byla plně uznána nezávislost Laosu a Kambodže.
🌍 Geografie a administrativní dělení
Francouzská Indočína se rozkládala na poloostrově Zadní Indie a zahrnovala území dnešních států Vietnam, Kambodža a Laos. Byla administrativně rozdělena do pěti hlavních teritorií, která měla odlišný právní status:
- Kočinčína (Cochinchine): Přímá francouzská kolonie s hlavním městem Saigon. Byla ekonomickým centrem unie a oblastí s nejintenzivnějším francouzským osídlením.
- Annam: Protektorát ve středním Vietnamu s formálním sídlem vietnamského císaře ve městě Huế. Francouzská správa byla vykonávána prostřednictvím rezidenta.
- Tonkin: Protektorát v severním Vietnamu s hlavním městem Hanoj, které bylo zároveň hlavním městem celé unie. Byl průmyslovým a správním srdcem regionu.
- Kambodža (Cambodge): Protektorát s hlavním městem Phnompenh. Místní král si podržel formální autoritu pod dohledem francouzského rezidenta.
- Laos: Protektorát s královským hlavním městem Luang Prabang a administrativním centrem ve Vientiane. Byl nejméně rozvinutou a nejřidčeji osídlenou částí unie.
Mimo tato území spravovala Francouzská Indočína také malé pronajaté území Kuang-čou-wan na pobřeží jižní Číny, které bylo vráceno Číně v roce 1945.
💰 Ekonomika a společnost
Koloniální ekonomika byla založena na principu mise en valeur (zhodnocení), což v praxi znamenalo maximální vytěžení zdrojů pro prospěch metropole. Hlavními exportními artikly byly kaučuk, rýže, uhlí, kukuřice a cín. Francouzská banka Banque de l'Indochine kontrolovala finanční a měnový systém celé federace.
Společnost byla přísně hierarchicky rozdělena. Na vrcholu stála malá skupina Francouzů – úředníků, vojáků, podnikatelů a plantážníků. Pod nimi byla místní elita (mandaríni, velkostatkáři), která kolaborovala s koloniální správou. Drtivou většinu populace tvořili rolníci, kteří žili v chudobě, často zatíženi vysokými daněmi a dluhy. Vznikala také nová vrstva městských dělníků a malá skupina západně vzdělané inteligence, která se později stala jádrem nacionalistických hnutí.
Francouzi zavedli systém vzdělávání podle francouzského vzoru, který byl však dostupný jen omezenému počtu místních obyvatel. Jedním z trvalých dopadů bylo masové rozšíření latinkového písma pro vietnamštinu (Quốc Ngữ), které nahradilo tradiční znakové písmo.
🏛️ Odkaz a dědictví
Existence Francouzské Indočíny zanechala v regionu hluboký a rozporuplný odkaz.
- **Politický odkaz:** Francouzská nadvláda definovala moderní hranice Vietnamu, Laosu a Kambodže. Zároveň však zanechala dědictví konfliktů, které vyvrcholily vietnamskou válkou a genocidou Rudých Khmerů v Kambodži.
- **Kulturní odkaz:** V mnoha městech, jako jsou Hanoj, Ho Či Minovo Město nebo Phnompenh, se dodnes nachází významné příklady francouzské koloniální architektury. Francouzština si po určitou dobu udržela status jazyka elity a diplomacie. Francouzský vliv je patrný také v místní kuchyni (např. bageta bánh mì nebo pěstování kávy).
- **Ekonomický odkaz:** Zůstala zde základní infrastruktura (železnice, silnice), která však byla budována pro potřeby koloniální ekonomiky. Ekonomická závislost na exportu několika málo komodit ovlivňovala hospodářství těchto zemí i dlouho po získání nezávislosti.
🧑🏫 Pro laiky
Představte si, že velká a silná země, jako byla Francie, přijde do cizího koutu světa (do Jihovýchodní Asie) a rozhodne se, že bude vládnout třem menším sousedům: Vietnamu, Kambodži a Laosu. Spojí je dohromady do jednoho velkého celku, kterému dá jméno Francouzská Indočína.
Francie to nedělala proto, aby těmto zemím pomohla, ale aby z nich získala co nejvíce bohatství. Bránila jim těžit jejich vlastní suroviny (jako kaučuk na výrobu pneumatik nebo uhlí) a pěstovat rýži, které pak prodávala a vydělávala na tom. Postavila sice nějaké silnice a železnice, ale hlavně proto, aby mohla toto zboží snadněji odvážet do přístavů a posílat k sobě domů.
Místní lidé museli platit vysoké daně a poslouchat francouzské úředníky. I když se někteří mohli naučit francouzsky a chodit do francouzských škol, většina obyvatel žila ve velké chudobě. Postupem času se jim to přestalo líbit a začali bojovat za to, aby si mohli vládnout sami. Tento boj byl velmi dlouhý a těžký, ale nakonec se jim podařilo Francouze vyhnat a Francouzská Indočína se rozpadla na tři samostatné státy, jak je známe dnes.