Bílá krvinka

Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox buňka Bílá krvinka neboli leukocyt je typ krevní buňky, která je klíčovou součástí imunitního systému. Na rozdíl od červených krvinek (erytrocytů) obsahují buněčné jádro a postrádají hemoglobin, což způsobuje jejich bezbarvý vzhled. Jejich hlavní úlohou je identifikovat a ničit cizorodé látky a organismy, jako jsou bakterie, viry, plísně a paraziti, a také odstraňovat staré, poškozené nebo nádorové buňky vlastního těla.

Bílé krvinky se tvoří v kostní dřeni z hematopoetických kmenových buněk v procesu zvaném leukopoéza. Cirkulují v krvi a lymfě a jsou schopny aktivně opouštět krevní řečiště a vstupovat do tkání, kde vykonávají své obranné funkce. Počet bílých krvinek v krvi je důležitým diagnostickým ukazatelem, který se zjišťuje pomocí vyšetření krevního obrazu.

📜 Historie a objev

První pozorování bílých krvinek je připisováno Antoniemu van Leeuwenhoekovi v 17. století, který pomocí svého mikroskopu zkoumal kapku krve. Systematický výzkum však začal až v 19. století. Francouzský lékař Gabriel Andral a britský lékař William Addison nezávisle na sobě v roce 1843 popsali zvýšený počet těchto buněk u pacientů se záněty a infekcemi.

Klíčovou postavou v pochopení funkce bílých krvinek byl ruský vědec Ilja Iljič Mečnikov, který v 80. letech 19. století objevil proces fagocytózy – pohlcování cizorodých částic buňkami. Za tento objev, který položil základy buněčné imunity, obdržel v roce 1908 Nobelovu cenu. Další významný pokrok přinesl Paul Ehrlich, který vyvinul techniky barvení, jež umožnily rozlišit jednotlivé typy leukocytů na základě jejich morfologie a barvitelnosti granul v cytoplazmě. To vedlo k jejich klasifikaci na granulocyty a agranulocyty, která se používá dodnes.

🧬 Typy bílých krvinek

Bílé krvinky nejsou homogenní skupinou buněk. Dělí se do několika typů, z nichž každý má specifickou strukturu a funkci. Základní dělení je na granulocyty (obsahují v cytoplazmě barvitelná granula) a agranulocyty (granula neobsahují nebo jsou velmi malá).

🔬 Granulocyty

Granulocyty se vyznačují přítomností specifických granul v cytoplazmě a segmentovaným (laločnatým) jádrem. Tvoří asi 60–70 % všech leukocytů v krvi dospělého člověka.

Neutrofily (též neutrofilní granulocyty): Jsou nejpočetnějším typem bílých krvinek (50–70 %). Jejich granula se barví neutrálními barvivy. Jsou to vysoce mobilní fagocyty, které jako první dorazí na místo infekce, kde pohlcují a ničí bakterie a jiné mikroorganismy. Mrtvé neutrofily a zbytky tkáně tvoří hlavní složku hnisu. Jejich životnost v oběhu je krátká, obvykle jen několik hodin.

Eozinofily (též eozinofilní granulocyty): Tvoří 1–4 % leukocytů. Jejich velká granula se intenzivně barví kyselým barvivem eozinem do červena. Uplatňují se především v obraně proti mnohobuněčným parazitům (např. helmintům) a hrají významnou roli při alergických a astmatických reakcích.

Bazofily (též bazofilní granulocyty): Jsou nejméně početné, tvoří méně než 1 % všech leukocytů. Jejich velká, hrubá granula se barví zásaditými barvivy do modrofialova. Obsahují histamin, heparin a další mediátory zánětu. Po aktivaci uvolňují obsah svých granul a spouštějí tak okamžitou hypersenzitivní (alergickou) reakci. Jsou funkčně podobné žírným buňkám ve tkáních.

🔬 Agranulocyty

Agranulocyty nemají v cytoplazmě specifická granula a jejich jádro je obvykle kulaté nebo ledvinovité, bez segmentace.

Lymfocyty: Jsou druhým nejpočetnějším typem (20–40 %) a představují hlavní buňky specifické (získané) imunity. Mají velké, kulaté jádro a malé množství cytoplazmy. Dělí se na několik subtypů:

   *   T-lymfocyty: Dozrávají v brzlíku (thymus) a jsou zodpovědné za buněčnou imunitu. Rozpoznávají a ničí buňky napadené viry nebo nádorově transformované buňky. Dále se dělí na pomocné T-lymfocyty (regulují imunitní odpověď) a cytotoxické T-lymfocyty (přímo zabíjejí cílové buňky).
   *   B-lymfocyty: Dozrávají v kostní dřeni (bone marrow) a jsou zodpovědné za protilátkovou (humorální) imunitu. Po setkání s antigenem se mohou diferencovat na plazmatické buňky, které produkují velké množství protilátek. Část B-lymfocytů se mění na paměťové buňky, které zajišťují dlouhodobou imunitu.
   *   NK buňky (Natural Killers, přirození zabíječi): Jsou součástí nespecifické imunity. Dokáží rozpoznat a zničit nádorové buňky a buňky infikované viry bez předchozí senzibilizace.

Monocyty: Jsou největšími bílými krvinkami (3–8 %). Mají charakteristické ledvinovité jádro. Cirkulují v krvi jen krátce (1–3 dny), poté migrují do tkání, kde se diferencují na makrofágy nebo dendritické buňky. Makrofágy jsou výkonné fagocyty, které pohlcují buněčný odpad, patogeny a prezentují antigeny lymfocytům, čímž aktivují specifickou imunitní odpověď.

⚙️ Funkce a význam

Hlavní funkcí bílých krvinek je ochrana organismu. Tuto funkci plní několika základními mechanismy:

Chemotaxe: Schopnost aktivně se pohybovat směrem k chemickým signálům (chemokinům), které jsou uvolňovány v místě zánětu nebo infekce.
Diapedéza (extravazace): Proces, při kterém leukocyty proklouznou stěnou krevních kapilár a dostanou se z krevního oběhu do okolní tkáně.
Fagocytóza: Pohlcování a trávení pevných částic, jako jsou mikroorganismy, buněčné zbytky nebo cizorodý materiál. Tuto schopnost mají především neutrofily a makrofágy.
Produkce protilátek: Specializovaná funkce B-lymfocytů (resp. plazmatických buněk), které produkují imunoglobuliny (protilátky) cílící na specifické antigeny.
Buněčná cytotoxicita: Schopnost cytotoxických T-lymfocytů a NK buněk přímo zabíjet cílové buňky (např. virem infikované nebo nádorové).
Regulace imunitní odpovědi: Pomocné T-lymfocyty a další buňky produkují cytokiny, které koordinují a regulují aktivitu ostatních imunitních buněk.

🔬 Vznik a vývoj (Leukopoéza)

Všechny bílé krvinky vznikají v kostní dřeni z pluripotentních hematopoetických kmenových buněk. Tento proces se nazývá leukopoéza. Kmenová buňka se nejprve dělí na dvě hlavní linie:

1. Myeloidní linie: Z ní vznikají granulocyty (neutrofily, eozinofily, bazofily), monocyty, a také červené krvinky a krevní destičky. 2. Lymfoidní linie: Z ní vznikají všechny typy lymfocytů (T-lymfocyty, B-lymfocyty, NK buňky).

Vývoj a zrání jednotlivých typů leukocytů je řízen komplexní sítí růstových faktorů a cytokinů, jako jsou interleukiny a faktory stimulující kolonie (CSF). Zatímco většina leukocytů dozrává v kostní dřeni, prekurzory T-lymfocytů migrují do brzlíku, kde probíhá jejich finální maturace.

🩺 Klinický význam a poruchy

Počet a poměr jednotlivých typů bílých krvinek v krvi (tzv. diferenciální rozpočet leukocytů) je důležitým ukazatelem zdravotního stavu. Vyšetření se provádí v rámci krevního obrazu.

Leukocytóza: Zvýšený počet bílých krvinek nad normální mez. Nejčastěji je příznakem probíhající infekce (zejména bakteriální), zánětu, stresu nebo může být způsobena některými léky. Specifický typ leukocytózy (např. neutrofilie, lymfocytóza) může napovědět o povaze onemocnění.
Leukopenie: Snížený počet bílých krvinek pod normální mez. Tento stav zvyšuje riziko infekcí, protože obranyschopnost organismu je oslabena. Příčinou může být poškození kostní dřeně (např. chemoterapií, ozařováním), některé virové infekce (HIV), autoimunitní onemocnění nebo nedostatek určitých vitamínů.
Leukémie: Nádorové onemocnění krvetvorby, při kterém dochází k nekontrolovanému množení a hromadění nefunkčních, nezralých bílých krvinek (blastů) v kostní dřeni a krvi. Tyto buňky utlačují tvorbu zdravých krevních elementů, což vede k anémii, krvácivosti a selhání imunity. Leukémie se dělí na akutní a chronické, a dále podle buněčné linie na myeloidní a lymfoidní.

🤔 Pro laiky

Představte si vaše tělo jako velké království. Imunitní systém je jeho armáda a bílé krvinky jsou různé typy vojáků, kteří toto království chrání.

Neutrofily jsou jako pěchota – je jich nejvíce a jsou první na bitevním poli. Když se někde objeví nepřítel (třeba bakterie v říznutém prstu), okamžitě tam vyrazí a začnou ho "pojídáním" ničit. Hnis, který se v ráně někdy vytvoří, jsou vlastně pozůstatky těchto padlých vojáků a zničených nepřátel.
Lymfocyty jsou speciální jednotky a rozvědka. B-lymfocyty vyrábějí "naváděné střely" (protilátky), které označí nepřítele, aby ho ostatní vojáci snadněji našli a zničili. T-lymfocyty jsou elitní zabijáci, kteří vyhledávají a ničí zrádce ve vlastních řadách – buňky, které byly uneseny virem nebo se změnily v nádorové. Také si pamatují tvář nepřítele, takže při příštím setkání je reakce armády mnohem rychlejší (to je princip očkování).
Makrofágy (vzniklé z monocytů) jsou jako úklidová četa a polní maršálové. Po bitvě uklízejí bojiště – požírají mrtvé buňky a zbytky nepřátel. Zároveň ukazují kousky zničených nepřátel speciálním jednotkám (lymfocytům), aby se armáda naučila, proti komu bojovat.
Eozinofily a bazofily jsou specialisté. Eozinofily bojují proti velkým nepřátelům, jako jsou parazitičtí červi. Bazofily spouštějí poplach (alergickou reakci) tím, že vypouštějí signální látky jako histamin.

Když lékař zkoumá váš krevní obraz, je to jako by dělal inspekci armády. Zvýšený počet vojáků (leukocytóza) znamená, že někde v království probíhá bitva. Snížený počet (leukopenie) naopak značí, že armáda je oslabená a království je zranitelnější.

Šablona:Aktualizováno