Kosovo

Rozbalit box

Obsah boxu

Kosovo (albánsky Kosova, srbsky Косово), oficiálně Kosovská republika (alb. Republika e Kosovës, srb. Република Косово), je částečně uznaný stát nacházející se vnitrozemsky v srdci Balkánského poloostrova v jihovýchodní Evropě. Dne 17. února 2008 jednostranně vyhlásilo nezávislost na Srbsku, které však Kosovo nadále považuje za svou integrální součást pod názvem Autonomní provincie Kosovo a Metochie (srb. Аутономна Покрајина Косово и Метохија). Hlavním městem a největším sídlem je Priština.

K říjnu 2025 uznalo nezávislost Kosova 101 ze 193 členských států OSN, včetně USA, Spojeného království a většiny členů Evropské unie (včetně Česka). Naopak proti jeho nezávislosti se staví především Srbsko, Rusko, Čína a pět členských států EU (Španělsko, Slovensko, Rumunsko, Řecko a Kypr).

🌍 Geografie a přírodní podmínky

Kosovo je vnitrozemský stát, který hraničí s Albánií na jihozápadě, Černou Horou na západě, Srbskem na severu a východě a Severní Makedonií na jihovýchodě. Jeho rozloha činí 10 908 km², což je srovnatelné s rozlohou Středočeského kraje.

Krajina je převážně hornatá. Na jihozápadě, na hranicích s Albánií a Černou Horou, se tyčí pohoří Prokletije s nejvyšším vrcholem Kosova, Djeravica (2 656 m n. m.). Jihovýchodní hranici se Severní Makedonií tvoří Šarské hory (Šar planina). Centrální část země je tvořena dvěma velkými rovinami: Kosovo pole (Kosovo Polje) na východě a Metochie (alb. Dukagjini) na západě. Tyto dvě nížiny jsou od sebe odděleny pahorkatinou.

💧 Vodstvo

Kosovo leží na rozvodí tří moří: Černého, Jaderského a Egejského. Většina řek pramení v horských oblastech. Mezi nejvýznamnější toky patří Bílý Drin, který odtéká na jihozápad do Jaderského moře, Sitnica a Ibar tekoucí na sever do povodí Dunaje (Černé moře) a Lepenac na jihu, jehož vody směřují do Egejského moře. V zemi se nachází několik menších jezer, z nichž největší je uměle vytvořené jezero Gazivode na severu.

🌡️ Podnebí

Podnebí Kosova je převážně vlhké kontinentální s teplými léty a studenými, sněhovými zimami. Vliv Středozemního moře je patrný zejména v západní části (Metochie), kde jsou zimy mírnější. Průměrné teploty v Prištině se pohybují od -1 °C v lednu do 24 °C v červenci.

⏳ Historie

Starověk a středověk

Území dnešního Kosova bylo ve starověku osídleno ilyrskými a thráckými kmeny, později se stalo součástí Římské říše jako provincie Moesie. Po rozdělení říše připadlo Byzantské říši. V 6. a 7. století sem začaly pronikat slovanské kmeny.

Od 9. století se oblast stala součástí První bulharské říše. Klíčové období pro formování identity regionu nastalo ve 12. a 13. století, kdy se Kosovo stalo politickým, kulturním a náboženským centrem středověkého srbského státu pod dynastií Nemanjićů. Nacházela se zde sídla srbských panovníků (např. v Prizrenu) i centrum srbské pravoslavné církve (v Peći). Z této doby pochází řada významných klášterů, jako jsou Visoki Dečani, Gračanica a Patriarchát v Peći, které jsou dnes na seznamu světového dědictví UNESCO.

⚔️ Bitva na Kosově poli

Zásadním momentem v dějinách regionu i celého Balkánu se stala Bitva na Kosově poli, která se odehrála 28. června 1389. V této bitvě se střetla vojska srbského knížete Lazara s armádou osmanského sultána Murada I. Ačkoli výsledek bitvy je historiky interpretován nejednoznačně (oba panovníci v bitvě padli), v srbském národním povědomí je vnímána jako tragická porážka, která předznamenala pád srbského státu a začátek staleté osmanské nadvlády. Stala se ústředním mýtem srbské národní identity, symbolizujícím oběť za obranu křesťanství a vlasti.

Osmanská nadvláda (15.–20. století)

Po bitvě na Kosově poli se srbský stát postupně rozpadal a do poloviny 15. století bylo celé území plně integrováno do Osmanské říše. Během staletí osmanské vlády došlo k významným demografickým a náboženským změnám. Část slovanského (srbského) obyvatelstva v důsledku válek a represí (zejména po neúspěšných povstáních v 17. a 18. století) emigrovala na sever na území dnešního Maďarska (tzv. velké stěhování Srbů).

Současně docházelo k postupné islamizaci a přistěhovalectví horských albánských kmenů, které postupně přijaly islám. Tyto procesy vedly k tomu, že se albánské etnikum stalo v regionu dominantním. V 19. století, s úpadkem osmanské moci a vzestupem nacionalismu na Balkáně, se Kosovo stalo předmětem sporu mezi srbskými a albánskými národními hnutími. Pro Srby bylo "Starým Srbskem", kolébkou jejich státnosti, zatímco pro Albánce bylo centrem jejich národního obrození (např. Prizrenská liga v roce 1878).

⚔️ Kosovo ve 20. století

Balkánské války a začlenění do Srbska a Jugoslávie

S úpadkem Osmanské říše na počátku 20. století se Kosovo stalo klíčovým bojištěm. Během První balkánské války v roce 1912 srbská a černohorská armáda obsadily většinu území Kosova a Metochie a vytlačily osmanské síly. Tento akt byl pro Srby naplněním historického snu o osvobození „Starého Srbska“. Pro albánskou většinu to však znamenalo novou okupaci. Po první světové válce se Kosovo stalo součástí nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později přejmenovaného na Království Jugoslávie. Bělehradská vláda podporovala program kolonizace, v jehož rámci byli do Kosova přesídlováni srbští a černohorští osadníci s cílem změnit etnickou strukturu regionu ve prospěch Slovanů.

Druhá světová válka

Během druhé světové války, po invazi mocností Osy do Jugoslávie v roce 1941, byla většina Kosova připojena k Itálií ovládané Velké Albánii. Toto období bylo pro místní Srby a další menšiny tragické. Albánské nacionalistické milice, jako byla Balli Kombëtar, se dopouštěly etnických čistek a vyhánění desítek tisíc Srbů, Židů a Romů.

Autonomie v socialistické Jugoslávii

Po skončení války se Kosovo vrátilo pod jugoslávskou svrchovanost a stalo se součástí Socialistické republiky Srbsko. V prvních poválečných letech byl režim pod vedením Josipa Broze Tita a šéfa tajné policie Aleksandara Rankoviće vůči kosovským Albáncům tvrdě represivní. Situace se začala měnit po pádu Rankoviće v roce 1966.

Zásadní změnu přinesla jugoslávská ústava z roku 1974, která udělila Kosovu status Socialistické autonomní provincie se značnými pravomocemi. Kosovo získalo vlastní parlament, vládu, soudnictví a dokonce i místo v osmičlenném federálním Předsednictvu Jugoslávie. Albánština se stala plnohodnotným úředním jazykem a v Prištině byla založena univerzita, která se stala centrem albánské inteligence a nacionalismu. Přestože Kosovo zůstávalo formálně součástí Srbska, v praxi fungovalo jako de facto samostatná republika. V březnu a dubnu 1981 proběhly v Prištině a dalších městech rozsáhlé studentské demonstrace, které přerostly v celonárodní protesty požadující, aby se Kosovo stalo sedmou plnoprávnou republikou Jugoslávie. Tyto protesty byly jugoslávskou armádou a policií tvrdě potlačeny.

Zrušení autonomie a vzestup Miloševiće

Na konci 80. let se v Srbsku dostal k moci Slobodan Milošević, který svůj politický program postavil na vlně srbského nacionalismu a na tvrzení, že Srbové v Kosovu jsou utlačováni albánskou většinou. Jeho slavný projev na Kosově poli v roce 1989 u příležitosti 600. výročí bitvy je považován za klíčový moment eskalace napětí. V letech 1989–1990 prosadil Milošević změny srbské ústavy, které fakticky zlikvidovaly autonomii Kosova. Kosovský parlament a vláda byly rozpuštěny, albánština byla omezena a tisíce Albánců byly propuštěny ze státních zaměstnání, zejména ze školství, zdravotnictví a policie.

V reakci na to vyhlásili kosovští Albánci pod vedením Ibrahima Rugovy politiku pasivního odporu. Vytvořili si vlastní paralelní státní struktury, včetně škol, zdravotnických zařízení a daňového systému, a v roce 1992 vyhlásili nezávislou, mezinárodně neuznanou Republiku Kosovo s Rugovou jako prezidentem.

🔥 Válka v Kosovu (1998–1999)

Pasivní odpor v polovině 90. let nevedl k žádnému politickému řešení a frustrace mezi mladými Albánci rostla. Zformovala se Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK), která zahájila ozbrojené útoky na srbské policejní a vojenské cíle. Bělehrad odpověděl masivní a brutální ofenzivou. V letech 1998 a 1999 srbské ozbrojené síly, policie a polovojenské jednotky zahájily rozsáhlou kampaň etnických čistek. Docházelo k masakrům civilistů (např. masakr v Račaku), systematickému vyhánění obyvatelstva a ničení majetku. Stovky tisíc kosovských Albánců byly nuceny uprchnout ze svých domovů, což vyvolalo obrovskou humanitární krizi.

Po neúspěchu diplomatických jednání (konference ve francouzském Rambouillet) se NATO rozhodlo pro vojenskou intervenci s cílem zastavit humanitární katastrofu. Dne 24. března 1999 zahájila aliance letecké bombardování cílů v Srbsku a Kosovu (operace Spojenecká síla), které trvalo 78 dní. Intervence byla provedena bez mandátu Rady bezpečnosti OSN kvůli hrozícímu vetu ze strany Ruska a Číny.

Válka skončila v červnu 1999 podepsáním Kumanovské dohody, na jejímž základě se srbské síly z Kosova stáhly. Následně byla přijata Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244, která Kosovo formálně ponechala součástí Jugoslávie, ale ustavila zde dočasnou mezinárodní správu pod vedením Mise OSN v Kosovu (UNMIK) a zajistila vojenskou přítomnost mírových sil KFOR pod velením NATO. Válka si vyžádala přes 13 000 obětí, převážně z řad kosovských Albánců, a zanechala za sebou zničenou zemi a hluboce rozdělenou společnost.

🏛️ Politický systém a status

Mezinárodní správa a cesta k nezávislosti

Po skončení války v červnu 1999 se Kosovo dostalo pod přímou správu OSN na základě Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244. Byla zřízena Mise OSN v Kosovu (UNMIK), která převzala veškerou civilní administrativu, zatímco bezpečnost zajišťovaly mezinárodní vojenské síly KFOR pod velením NATO. Kosovo tak sice formálně zůstávalo součástí Svazové republiky Jugoslávie (později Srbska), ale fakticky bylo mezinárodním protektorátem.

Postupně byly budovány Prozatímní instituce samosprávy (PISG), včetně kosovského parlamentu a vlády, které přebíraly stále více kompetencí od UNMIK. Status Kosova však zůstával nevyřešený. Kosovští Albánci jednoznačně požadovali plnou nezávislost, což Srbsko kategoricky odmítalo a nabízelo pouze širokou autonomii v rámci svých hranic. Napětí mezi etniky přetrvávalo a v březnu 2004 vyústilo v celoplošné násilné nepokoje, při kterých albánské davy útočily na srbské enklávy, vypalovaly domy a ničily desítky pravoslavných kostelů a klášterů.

V roce 2005 byl generálním tajemníkem OSN jmenován finský diplomat a exprezident Martti Ahtisaari jako zvláštní vyslanec pro jednání o budoucím statusu Kosova. Po sérii neúspěšných jednání mezi Prištinou a Bělehradem představil Ahtisaari v roce 2007 svůj plán, který doporučoval „mezinárodně kontrolovanou nezávislost“ pro Kosovo. Tento plán zahrnoval rozsáhlé záruky pro srbskou menšinu, včetně široké decentralizace a ochrany kulturního dědictví. Zatímco kosovští Albánci plán přijali, Srbsko a jeho spojenec Rusko jej v Radě bezpečnosti OSN zablokovali.

Vyhlášení nezávislosti

Po krachu jednání v OSN se kosovské politické vedení rozhodlo pro jednostranný krok. Dne 17. února 2008 se sešel kosovský parlament v Prištině a slavnostně vyhlásil nezávislost a vznik svrchované Kosovské republiky. Tento akt okamžitě vyvolal ostře protichůdné reakce ve světě. Srbsko deklaraci nikdy neuznalo a považuje ji za nelegální akt v rozporu se svou ústavou a mezinárodním právem.

V roce 2010 vydal Mezinárodní soudní dvůr v Haagu na žádost Srbska poradní posudek, v němž konstatoval, že samotná deklarace o vyhlášení nezávislosti Kosova neporušila obecné mezinárodní právo ani rezoluci 1244. Soud se však nevyjadřoval k otázce, zda má Kosovo právo na odtržení nebo zda je legitimním státem.

🌐 Mezinárodní uznání a spory

Status Kosova je dodnes předmětem mezinárodních sporů. K říjnu 2025 uznalo jeho nezávislost 101 ze 193 členských států OSN. Mezi klíčové podporovatele patří Spojené státy americké, Spojené království, Německo, Francie a většina zemí EU.

Naopak, proti uznání se staví:

• Srbsko: Považuje Kosovo za nedílnou součást svého území.
• Rusko a Čína: Jako stálí členové Rady bezpečnosti OSN s právem veta blokují členství Kosova v OSN a dalších mezinárodních organizacích.
• Pět zemí EU: Španělsko, Slovensko, Rumunsko, Řecko a Kypr neuznávají nezávislost Kosova, často z obav, že by to mohlo vytvořit precedens pro separatistická hnutí na jejich vlastním území (např. Katalánsko ve Španělsku).

Tento rozpolcený status komplikuje mezinárodní postavení Kosova. Není členem OSN, ale podařilo se mu vstoupit do některých mezinárodních institucí, jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka a UEFA.

🏛️ Politická struktura

Kosovo je parlamentní republika.

• Prezident: Je hlavou státu s převážně ceremoniálními pravomocemi, volen parlamentem.
• Vláda: V jejím čele stojí předseda vlády, který má hlavní výkonnou moc.
• Shromáždění Kosovské republiky: Jednokomorový parlament se 120 poslanci, volenými na čtyřleté období. Ústava zaručuje menšinám 20 křesel, z toho 10 je rezervováno pro kosovské Srby a 10 pro ostatní menšiny (Romy, Aškalije, Egypťany, Bosňáky, Turky a Gorany).

Politická scéna je poznamenána nestabilitou, korupcí a přetrvávajícím napětím se Srbskem. Klíčovým tématem je dialog o normalizaci vztahů mezi Bělehradem a Prištinou, který od roku 2011 zprostředkovává Evropská unie. Cílem je vyřešit praktické problémy a dosáhnout komplexní dohody, která by oběma zemím otevřela cestu k evropské integraci. Hlavním sporným bodem je požadavek na vytvoření Společenství srbských obcí v Kosovu, které by Srbům zaručilo určitou míru autonomie, což však Priština vnímá jako hrozbu pro suverenitu státu.

👨‍👩‍👧‍👦 Obyvatelstvo

Kosovo má jednu z nejmladších populací v Evropě, s průměrným věkem kolem 30 let. Země je etnicky velmi homogenní, což je důsledek dlouhodobých historických procesů a zejména války v letech 1998–1999.

Etnické složení

Podle posledních odhadů tvoří drtivou většinu obyvatelstva Albánci, kteří se hlásí k přibližně 92–93 % populace. Jsou dominantní ve všech částech Kosova s výjimkou severu.

Největší menšinou jsou Srbové, jejichž počet se odhaduje na 1,5–2 % populace. Většina kosovských Srbů žije v kompaktní oblasti na severu Kosova (tzv. Severní Kosovo), v obcích Severní Mitrovica, Zvečan, Leposavić a Zubin Potok, kde tvoří majoritu. Další menší srbské komunity žijí v enklávách roztroušených po zbytku Kosova (např. v okolí města Gračanica nebo Štrpce).

Mezi další uznané menšiny patří Bosňáci (1,6 %), Goranci (muslimští Slované), Romové, Aškalové a Egypťané a Turci.

Jazyk a náboženství

Ústava definuje jako úřední jazyky na celém území albánštinu a srbštinu. V praxi je dominantním jazykem albánština. Na komunální úrovni mají status úředního jazyka i jazyky dalších menšin, pokud tvoří významnou část populace dané obce.

Nábožensky je Kosovo rovněž poměrně homogenní. Přibližně 95 % obyvatel se hlásí k islámu (převážně sunnitského ritu), což zahrnuje většinu Albánců, Bosňáků, Goranů a Turků. Srbové jsou téměř výhradně pravoslavní křesťané a jejich církevní život je soustředěn kolem Srbské pravoslavné církve. Malá menšina Albánců se hlásí ke katolictví.

📈 Ekonomika

Ekonomika Kosova patří mezi nejméně rozvinuté v Evropě a potýká se s řadou strukturálních problémů, které jsou dědictvím nedostatečných investic v jugoslávské éře, válečné destrukce a složitého mezinárodního statusu.

• Měna: Kosovo jednostranně přijalo jako svou měnu euro již v roce 2002, ačkoli není členem eurozóny ani EU. V srbských enklávách se souběžně používá i srbský dinár, což je předmětem politických sporů.
• Nezaměstnanost: Jedním z nejpalčivějších problémů je extrémně vysoká míra nezaměstnanosti, která se dlouhodobě pohybuje okolo 20–30 % a patří k nejvyšším v Evropě, přičemž nejvíce postihuje mladé lidi.
• Hospodářská struktura: Největší podíl na HDP má sektor služeb. Průmysl je slabý a zemědělská produkce nepokrývá domácí spotřebu.
• Závislost na zahraničí: Ekonomika je silně závislá na dvou vnějších zdrojích: na finanční pomoci ze zahraničí (od EU, USA a mezinárodních institucí) a na remitencích – penězích, které domů posílají statisíce kosovských Albánců pracujících v zahraničí (především v Německu, Švýcarsku a Skandinávii). Tyto remitence tvoří významnou část HDP a jsou klíčové pro životní úroveň mnoha rodin.

Mezi hlavní výzvy patří boj s rozsáhlou korupcí a organizovaným zločinem, budování právního státu a zlepšení podnikatelského prostředí pro přilákání zahraničních investic.

🎨 Kultura

Kultura Kosova je utvářena prolínáním albánských, srbských, osmanských a v menší míře i dalších balkánských vlivů.

• Kulturní dědictví: Nejvýznamnějšími památkami jsou středověké srbské pravoslavné kláštery, jako jsou Visoki Dečani, Gračanica, Patriarchát v Peći a kostel Bohorodičky Ljevišské v Prizrenu. Tyto čtyři památky byly zapsány na seznam světového dědictví UNESCO v ohrožení. Jejich status je politicky citlivý – pro Srby jsou korunním klenotem jejich národní a náboženské identity, zatímco kosovská vláda je prezentuje jako součást kosovského kulturního dědictví. Z osmanského období se dochovala řada mešit (např. Sinan Pašova mešita v Prizrenu), kamenných mostů a tureckých lázní (hamam).
• Hudba a tradice: Jak albánská, tak srbská komunita si udržují své bohaté folklorní tradice, včetně tradiční hudby, tanců a krojů. Pro albánskou kulturu jsou typické epické písně doprovázené na strunný nástroj zvaný çifteli.
• Kuchyně: Kosovská kuchyně je typicky balkánská. Mezi speciality patří grilované maso (qebapa), pokrmy z mletého masa (pljeskavica), vrstvené slané koláče z tenkého těsta (flija nebo burek) a různé druhy sýrů a mléčných výrobků.

🔬 Pro laiky

Představte si, že Kosovo je starý dům s velkou zahradou. V tomto domě po staletí bydlely dvě rodiny – Srbové a Albánci.

• První rodina (Srbové) dům před mnoha sty lety postavila. V obývacím pokoji mají staré rodinné portréty a v kapli na zahradě jsou pohřbeni jejich nejdůležitější předkové. Pro ně je tento dům posvátným rodinným dědictvím a kolébkou jejich rodu.
• Druhá rodina (Albánci) se do domu přistěhovala později, ale už v něm také žije velmi dlouho. Postupem času se rozrostla natolik, že nyní tvoří 9 z 10 obyvatel domu. Cítí, že dům je jejich domovem, starají se o něj a chtějí si o svých věcech rozhodovat sami.
• Velká hádka: Jednoho dne se druhá, početnější rodina rozhodla, že si v domě zařídí vlastní pravidla a vyhlásí ho za svůj samostatný dům. Vyměnili zámek u dveří a řekli, že první rodina může zůstat v několika svých pokojích, ale hlavním pánem domu jsou teď oni.
• Rozdělení sousedé: První rodina to nikdy neuznala a stále tvrdí, že celý dům i se zahradou patří jim. Sousedé (ostatní státy) se nemohou shodnout. Někteří říkají, že početnější rodina má právo na vlastní domácnost, když je jich tolik. Jiní zase říkají, že se dům nesmí dělit, protože patří původním stavitelům. A tak dům sice funguje samostatně, ale v listu vlastnictví je stále zapsán pod původním majitelem a hádka trvá.