Josip Broz Tito
Obsah boxu
Josip Broz Tito (cyrilicí Јосип Броз Тито), vlastním jménem Josip Broz (* 7. května 1892, Kumrovec, Rakousko-Uhersko – † 4. května 1980, Lublaň, Jugoslávie), byl jugoslávský komunistický revolucionář, politik, státník a vojevůdce. Působil jako vůdce jugoslávských partyzánů během druhé světové války, kteří byli považováni za nejefektivnější odbojové hnutí v okupované Evropě. Po válce se stal předsedou vlády (1945–1953) a později doživotním prezidentem (1953–1980) Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ). Od roku 1939 až do své smrti byl také generálním tajemníkem (později předsedou) Svazu komunistů Jugoslávie.
Tito byl hlavní postavou jugoslávské politiky po více než tři desetiletí. Jeho vláda je spojena s potlačením nacionalistických hnutí a prosazováním politiky "Bratrství a jednoty" mezi jugoslávskými národy. V zahraniční politice se proslavil jako jeden ze zakladatelů Hnutí nezúčastněných zemí, čímž si Jugoslávie zajistila unikátní postavení mezi Východním a Západním blokem během studené války. Jeho specifická forma socialismu, známá jako titoismus, se vyznačovala systémem dělnické samosprávy a nezávislostí na Sovětském svazu, což vedlo k historickému roztržce se Stalinem v roce 1948.
Ačkoliv je mnohými oslavován jako sjednotitel a symbol národního osvobození, je také kritizován za autoritářský styl vlády, potlačování politické opozice a budování kultu osobnosti. Jeho smrt v roce 1980 je považována za začátek procesu, který vedl k rozpadu Jugoslávie v 90. letech 20. století.
📜 Život před politikou
👶 Mládí a formování
Josip Broz se narodil v obci Kumrovec v chorvatském regionu Zagorje, který byl tehdy součástí Rakouska-Uherska. Byl sedmým z patnácti dětí Franja Broze, Chorvata, a Marije Brozové (rozené Javeršek), Slovinky. Po absolvování základní školy pracoval jako zemědělský dělník a poté se v Sisku vyučil zámečníkem.
V letech 1910 až 1913 pracoval v různých továrnách v Kamniku (Slovinsko), Čenkově (Čechy), Mnichově a Mannheimu (Německo), kde se seznámil se socialistickými a odborovými myšlenkami. Krátce pracoval také v automobilce Daimler ve Vídeňském Novém Městě.
⚔️ První světová válka a ruská revoluce
V roce 1913 byl odveden do rakousko-uherské armády. Během první světové války sloužil na srbské frontě a později byl převelen na východní frontu proti Rusku. V roce 1915 byl v Haliči těžce zraněn a zajat ruskými vojsky.
Jako válečný zajatec strávil několik let v pracovních táborech na Uralu. Během svého pobytu v Rusku se stal svědkem Říjnové revoluce v roce 1917, která na něj měla hluboký dopad. Přidal se k Rudým gardám v Omsku a stal se členem bolševické strany. V Rusku se také oženil se svou první ženou, Pelagijou Belousovovou.
🏛️ Vzestup v komunistické straně
Po návratu do nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (později Jugoslávie) v roce 1920 se stal členem Komunistické strany Jugoslávie (KPJ), která byla brzy postavena mimo zákon. Pracoval jako stranický organizátor a odborový aktivista, za což byl několikrát zatčen a vězněn. Během této doby začal používat stranické přezdívky, z nichž nejznámější se stala "Tito".
Ve 30. letech pobýval v Moskvě, kde pracoval pro Kominternu. Přežil Stalinovy čistky, které zdecimovaly vedení KPJ, a v roce 1937 byl Kominternou jmenován generálním tajemníkem strany. Po svém jmenování se vrátil do Jugoslávie, aby stranu reorganizoval a připravil ji na nadcházející konflikt.
⚔️ Druhá světová válka
💥 Odboj proti okupantům
Po invazi vojsk Osy v dubnu 1941 a rychlé kapitulaci královské armády se Jugoslávie rozpadla. Komunistická strana pod Titovým vedením začala organizovat ozbrojený odpor. 22. června 1941, v den napadení Sovětského svazu Německem, vyzval Ústřední výbor KPJ k celonárodnímu povstání.
Titovi partyzáni se brzy stali největším a nejefektivnějším odbojovým hnutím v celé okupované Evropě. Bojovali nejen proti německým, italským, maďarským a bulharským okupačním silám, ale také proti domácím kolaborantským režimům, jako byli Ustašovci v Nezávislém státě Chorvatsko, a konkurenčnímu monarchistickému odbojovému hnutí četniků vedených Dražou Mihailovićem.
🎖️ Vítězství a převzetí moci
Partyzánská armáda pod Titovým velením vedla rozsáhlou partyzánskou válku a dokázala na sebe vázat značné síly Osy. Klíčovými momenty byly bitvy na Neretvě a Sutjesce v roce 1943, kde partyzáni unikli z obklíčení.
V listopadu 1943 byla na druhém zasedání AVNOJ (Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie) v Jajce položena základní kámen budoucí federativní Jugoslávie. Tito byl jmenován maršálem Jugoslávie a předsedou prozatímní vlády. Díky svým vojenským úspěchům si partyzáni získali podporu Spojenců, kteří postupně přesunuli svou pomoc od četniků k Titovi.
Jugoslávie byla z velké části osvobozena partyzánskými silami s omezenou pomocí sovětské Rudé armády (zejména při osvobozování Bělehradu). To poskytlo Titovi a komunistické straně silnou pozici po skončení války a umožnilo jim rychle konsolidovat moc a v roce 1945 zrušit monarchii.
👑 V čele Jugoslávie
🕊️ Roztržka se Stalinem
Po válce se Jugoslávie stala komunistickým státem a blízkým spojencem Sovětského svazu. Tito však usiloval o nezávislou politiku, zejména na Balkáně, což vedlo ke stále většímu napětí se Stalinem. Stalin požadoval absolutní poslušnost a podřízenost jugoslávské politiky zájmům Moskvy.
Konflikt vyvrcholil v roce 1948, kdy byla Jugoslávie vyloučena z Informačního byra (nástupce Kominterny). Následovala masivní propagandistická kampaň proti Titovi a ekonomická blokáda ze strany sovětského bloku. Toto období, známé jako roztržka Tito–Stalin, bylo klíčové pro formování jugoslávské identity. Tito se odmítl podřídit a Jugoslávie se vydala vlastní cestou k socialismu.
🌍 Hnutí nezúčastněných zemí
Po roztržce se Sovětským svazem se Jugoslávie ocitla v mezinárodní izolaci. Tito se rozhodl hledat spojence mimo dva hlavní bloky studené války. Spolu s indickým premiérem Džaváharlálem Néhrúem, egyptským prezidentem Gamálem Násirem, indonéským prezidentem Sukarnem a ghanským prezidentem Kwamem Nkrumahem se stal jedním z hlavních architektů Hnutí nezúčastněných zemí.
První summit hnutí se konal v Bělehradě v roce 1961. Cílem hnutí bylo prosazovat politiku nezávislosti na velmocích, mírové soužití a dekolonizaci. Díky této politice si Jugoslávie a Tito osobně získali značnou prestiž na mezinárodní scéně, zejména mezi rozvojovými zeměmi Asie, Afriky a Latinské Ameriky.
⚙️ Vnitřní politika a "Titoismus"
Vnitřní politika Titovy Jugoslávie byla založena na dvou hlavních pilířích: 1. Dělnická samospráva (samoupravljanje): Jednalo se o unikátní ekonomický model, který se odlišoval od sovětského centralizovaného plánování. Podniky byly formálně vlastněny společností a řízeny radami pracujících. Tento systém měl poskytnout větší autonomii a motivaci pracovníkům. 2. Bratrství a jednota (Bratstvo i jedinstvo): Oficiální státní ideologie, která měla potlačit nacionalistické tendence mezi jednotlivými národy Jugoslávie (Srbové, Chorvati, Slovinci, Makedonci, Černohorci a Muslimani). Jakékoli projevy nacionalismu byly tvrdě potlačovány.
Federace byla tvořena šesti republikami (Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Srbsko, Černá Hora, Makedonie) a dvěma autonomními oblastmi v rámci Srbska (Vojvodina a Kosovo). Ústava z roku 1974 dále posílila pravomoci republik, což se po Titově smrti ukázalo jako jeden z faktorů přispívajících k rozpadu státu.
Navzdory relativně vyšší životní úrovni a větší svobodě cestování ve srovnání s ostatními komunistickými zeměmi byl Titův režim autoritářský. Politická opozice byla potlačována, kritici režimu byli vězněni, nejznámějším se stal tábor pro politické vězně na ostrově Goli otok.
🕊️ Poslední léta a odkaz
Ke konci 70. let se Titův zdravotní stav začal zhoršovat, především kvůli cukrovce a problémům s krevním oběhem. Po neúspěšné léčbě mu byla v lednu 1980 amputována levá noha. Zemřel 4. května 1980 v nemocnici v Lublani, tři dny před svými 88. narozeninami.
Jeho pohřeb v Bělehradě byl jednou z největších státních událostí 20. století. Zúčastnilo se ho 128 státních delegací z celého světa, což svědčilo o jeho mezinárodním postavení.
Titův odkaz je dodnes předmětem debat. Pro mnohé obyvatele bývalé Jugoslávie představuje symbol stability, míru a prosperity ("jugonostalgie"). Je vnímán jako vůdce, který dokázal udržet pohromadě etnicky rozmanitý stát a zajistit mu respekt ve světě. Na druhé straně je kritizován za totalitní praktiky, potlačování lidských práv a vytvoření politického systému, který se po jeho smrti ukázal jako neudržitelný a vedl ke krvavým válkám v 90. letech.
💡 Pro laiky
- Titoismus: Představte si komunismus, ale jiný než ten v Sovětském svazu. V Jugoslávii se Tito rozhodl, že nebude poslouchat rozkazy z Moskvy. Místo toho zavedl systém, kde továrny nebyly řízeny jen státem, ale i samotnými dělníky (tzv. dělnická samospráva). Jugoslávie také nebyla úplně uzavřená jako jiné komunistické země, lidé mohli cestovat do zahraničí.
- Hnutí nezúčastněných zemí: Během studené války byl svět rozdělen na dva tábory: jeden vedený USA (NATO) a druhý Sovětským svazem (Varšavská smlouva). Tito spolu s vůdci Indie a Egypta založil "klub" zemí, které nechtěly patřit ani do jednoho tábora. Chtěly si dělat vlastní politiku a být neutrální.
- Bratrství a jednota: Jugoslávie byla jako mozaika složená z mnoha národů (Srbů, Chorvatů, Slovinců atd.), které se v minulosti často neměly rády. Titovým hlavním heslem bylo, že všichni jsou si rovni a musí žít spolu v míru jako bratři. Jakékoli projevy nenávisti mezi národy byly přísně trestány. Tento systém fungoval, dokud byl Tito naživu, ale po jeho smrti se staré spory vrátily.