Katolicismus

Rozbalit box

Obsah boxu

Katolická církev, též označovaná jako římskokatolická církev, je největší křesťanská církev na světě, k níž se hlásí více než 1,3 miliardy pokřtěných členů. Je jednou z nejstarších a největších nepřetržitě fungujících mezinárodních institucí na světě a hrála ústřední roli v dějinách a vývoji západní civilizace. V jejím čele stojí papež, který je biskupem Říma a nástupcem svatého Petra. Katolická církev sama sebe vnímá jako jedinou, svatou, katolickou a apoštolskou církev založenou Ježíšem Kristem.

💬 Etymologie názvu

Slovo katolický pochází z řeckého přídavného jména katholikos (καθολικός), které znamená "všeobecný" nebo "univerzální". Poprvé bylo použito k označení církve na počátku 2. století svatým Ignácem z Antiochie, aby se odlišila od heretických skupin. Termín vyjadřuje přesvědčení, že církev je určena pro celé lidstvo, a také to, že si uchovává plnost víry. Přívlastek "římská" se začal používat později k zdůraznění role a primátu římského biskupa (papeže).

⏳ Historie

Počátky a raná církev (1.–4. století)

Podle katolické nauky založil církev Ježíš Kristus během svého působení v 1. století v římské provincii Judea. Za její viditelnou hlavu na zemi ustanovil apoštola Petra, kterému podle Matoušova evangelia řekl: "Ty jsi Petr (skála) a na té skále zbuduji svou církev." Katolická církev považuje papeže za přímé nástupce svatého Petra, což je základem doktríny o papežském primátu.

Po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání začali jeho apoštolové šířit jeho učení. Církev se z Jeruzaléma rozšířila po celé Římské říši. První staletí byla poznamenána pronásledováním ze strany římských císařů, kteří v křesťanství viděli hrozbu pro státní polyteistické náboženství. Navzdory tomu se křesťanství šířilo a vytvářelo si svou organizační strukturu v čele s biskupy.

Zásadní zlom přišel v roce 313, kdy císař Konstantin I. Veliký vydal Edikt milánský, kterým udělil křesťanství náboženskou svobodu. V roce 325 svolal První nikajský koncil, první ekumenický koncil, který definoval základní křesťanské dogma, včetně božství Ježíše Krista, a zformuloval základ Nicejského vyznání víry. V roce 380 císař Theodosius I. prohlásil křesťanství za státní náboženství Římské říše.

Pád Říma a středověk (5.–11. století)

Po pádu Západořímské říše v roce 476 se katolická církev v čele s papežem stala hlavní sjednocující a stabilizační silou v chaotické západní Evropě. Byla hlavním nositelem vzdělanosti a kultury, a to především díky klášterům, které uchovávaly a opisovaly starověké texty. Církev postupně christianizovala germánské a později i slovanské kmeny.

Vztahy mezi západní (latinskou) církví v Římě a východní (řeckou) církví v Konstantinopoli se však postupně zhoršovaly. Příčinami byly jazykové, kulturní a politické rozdíly, ale především teologické spory a otázka autority římského papeže.

Velké schizma (1054)

Napětí mezi Římem a Konstantinopolí vyvrcholilo v roce 1054 tzv. Velkým schizmatem. Papežský legát a konstantinopolský patriarcha se navzájem exkomunikovali z církve. Tímto aktem se křesťanství definitivně rozdělilo na dvě hlavní větve:

• Západní církev, která se stala známou jako římskokatolická, s centrem v Římě a latinským liturgickým jazykem.
• Východní církev, která se stala známou jako pravoslavná, s centrem v Konstantinopoli a řeckým (později i slovanskými) liturgickým jazykem.

Toto rozdělení přetrvává dodnes, ačkoliv ve 20. století byly učiněny kroky ke smíření a ekumenickému dialogu.```

Vrcholný a pozdní středověk (11.–15. století)

Ve vrcholném středověku dosáhla moc papežství svého vrcholu. Papežové jako Řehoř VII. a Inocenc III. prosazovali nadřazenost duchovní moci nad mocí světskou a vedli spory s císaři Svaté říše římské (tzv. boj o investituru). Církev organizovala křížové výpravy s cílem osvobodit Svatou zemi od muslimské nadvlády a stála za vznikem univerzit (v Bologni, Paříži, Oxfordu), které se staly centry scholastické teologie a filozofie (Tomáš Akvinský). Zároveň se církev potýkala s vnitřními problémy, herezemi (kataři, valdenští) a zřídila inkvizici k jejich potírání.

14. a 15. století bylo obdobím krize, poznamenaným avignonským zajetím papežů a následným papežským schizmatem, kdy o moc soupeřili dva i tři papežové současně, což hluboce otřáslo autoritou církve.

Reformace a Tridentský koncil (16. století)

Na počátku 16. století vyvolala nespokojenost s korupcí a praktikami církve (zejména prodejem odpustků) hnutí protestantské reformace, kterou v roce 1517 odstartoval Martin Luther. Jeho učení, stejně jako učení dalších reformátorů (Jan Kalvín, Ulrich Zwingli), vedlo k odtržení velké části severní Evropy od katolické církve.

Katolická církev odpověděla svoláním Tridentského koncilu (1545–1563), který je považován za nejdůležitější událost katolické protireformace. Koncil potvrdil a jasně definoval klíčové body katolické věrouky, které protestanté zpochybňovali (např. platnost sedmi svátostí, reálnou přítomnost Krista v eucharistii, význam tradice vedle Písma, autoritu papeže). Zároveň zavedl řadu vnitřních reforem zaměřených na odstranění nešvarů, zlepšení vzdělání kněží a posílení disciplíny. V této době vznikl také Tovaryšstvo Ježíšovo (jezuité), řád založený Ignácem z Loyoly, který se stal hlavní silou katolické misie a vzdělávání.

🙏 Věřouka a nauka

Katolická nauka je shrnuta v Nicejsko-konstantinopolském vyznání a podrobně rozpracována v Katechismu katolické církve. Mezi její klíčové body patří:

• Bůh: Víra v jednoho Boha, který existuje ve třech osobách – Otec, Syn a Duch svatý.
• Ježíš Kristus: Víra, že Ježíš je Syn Boží, který se stal člověkem, byl ukřižován za spásu lidstva, vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa.
• Církev: Víra, že katolická církev je mystickým tělem Kristovým a pokračuje v jeho díle na zemi. Je vedena apoštolskými nástupci (biskupy v čele s papežem).
• Bible a tradice: Katolíci věří, že Boží zjevení je obsaženo jak v Písmu svatém (Bibli), tak v posvátné Tradici (nauka předávaná od dob apoštolů). Výklad obou zdrojů přísluší učitelskému úřadu církve (Magisterium).
• Papežská neomylnost: Dogma vyhlášené na Prvním vatikánském koncilu (1870), podle kterého je papež neomylný, když jako nejvyšší pastýř slavnostně (ex cathedra) vyhlašuje nauku týkající se víry a mravů.
• Panna Maria a svatí: Katolíci prokazují Panně Marii zvláštní úctu (hyperdulia) jako Matce Boží. Věří v její neposkvrněné početí a nanebevzetí. Svatí jsou uctíváni jako vzory víry a přímluvci u Boha.
• Posmrtný život: Víra v posmrtný život, poslední soud, nebe, peklo a očistec (stav dočasné očisty duší před vstupem do nebe).

🛐 Svátosti

Svátosti jsou v katolickém chápání viditelná znamení neviditelné Boží milosti, ustanovená Kristem. Katolická církev uznává sedm svátostí:

• Iniciační svátosti (uvádějí do křesťanského života):

   1.  Křest: Základní svátost, která očišťuje od dědičného hříchu a činí člověka členem církve.
   2.  Biřmování: Posiluje pokřtěného dary Ducha svatého.
   3.  Eucharistie (svaté přijímání): Vrchol a střed křesťanského života. Katolíci věří, že při mši se chléb a víno skutečně proměňují v Tělo a Krev Ježíše Krista (nauka o transsubstanciaci).

• Uzdravující svátosti:

   4.  Svátost smíření (zpověď): Odpuštění hříchů spáchaných po křtu.
   5.  Pomazání nemocných: Uděluje sílu a útěchu nemocným a starým.

• Služebné svátosti (ke službě společenství):

   6.  Kněžství: Svěcení mužů na jáhny, kněze a biskupy. V latinském ritu je spojeno s povinností celibátu.
   7.  Manželství: Svazek mezi mužem a ženou, považovaný za nerozlučitelný.

🏛️ Struktura a organizace

Katolická církev je hierarchicky uspořádaná, s jasnou strukturou autority, která se odvozuje od apoštolské posloupnosti.

• Papež (římský pontifik): Je hlavou církve, biskupem Říma a nástupcem svatého Petra. Má nejvyšší, plnou, bezprostřední a všeobecnou řádnou moc v církvi. Je volen doživotně sborem kardinálů na shromáždění zvaném konkláve.
• Římská kurie a kardinálové: Kurie je ústřední administrativní aparát Svatého stolce, který papeži pomáhá ve správě církve. Kardinálové jsou nejbližšími papežovými poradci.
• Biskupové: Jsou považováni za nástupce apoštolů a spravují místní církevní jednotky zvané diecéze. Společně tvoří biskupský sbor, který s papežem v čele nese odpovědnost za celou církev. V jednotlivých zemích se biskupové sdružují v biskupských konferencích.
• Kněží a jáhni: Jsou spolupracovníky biskupa. Kněží vedou místní společenství věřících (farnost) a udělují většinu svátostí.
• Laici: Tvoří drtivou většinu církve (přes 99 %). Jsou povoláni k tomu, aby žili a šířili víru ve svém každodenním životě ve světě.
• Zasvěcené osoby: Muži a ženy, kteří se sliby chudoby, čistoty a poslušnosti zasvětili Bohu v řeholních řádech a kongregacích (např. benediktini, františkáni, jezuité).

Katolická církev se skládá z dominantního latinského ritu a 23 autonomních východních katolických církví (např. řeckokatolická), které jsou v plném společenství s papežem, ale zachovávají si vlastní liturgické, teologické a právní tradice.

Moderní dějiny (od osvícenství po současnost)

Církev v éře revolucí

Osvícenství v 18. století a následná Francouzská revoluce představovaly pro církev obrovskou výzvu. Důraz na rozum, kritika tradic a vzestup sekularismu vedly k masivnímu omezování moci církve, zabavování jejího majetku a pronásledování duchovních. V 19. století se církev stavěla převážně odmítavě k liberalismu, demokracii a modernismu. Tento postoj vyvrcholil na Prvním vatikánském koncilu (1869–1870), kde bylo vyhlášeno dogma o papežské neomylnosti. Krátce poté církev ztratila svůj poslední pozemkový majetek, Papežský stát, a papež se stal "vězněm ve Vatikánu".

Druhý vatikánský koncil

Nejvýznamnější událostí v moderních dějinách katolické církve byl Druhý vatikánský koncil (1962–1965), svolaný papežem Janem XXIII. Cílem koncilu bylo aggiornamento – "zdnešnění" církve a otevření dialogu s moderním světem. Koncil přinesl zásadní změny:

• Liturgická reforma: Povolení používat národní jazyky při mši namísto latiny a otočení kněze čelem k lidu.
• Nový důraz na roli laiků: Laici byli nově chápáni jako plnohodnotní a aktivní účastníci života církve.
• Ekumenismus a mezináboženský dialog: Církev se otevřela dialogu s ostatními křesťanskými církvemi a s nekřesťanskými náboženstvími.
• Deklarace o náboženské svobodě: Koncil přijal princip náboženské svobody jako základní lidské právo.

Katolicismus v 21. století

Po dlouhém pontifikátu Jana Pavla II., který se výrazně podílel na pádu komunismu, ale zároveň zastával konzervativní morální postoje, a po kratším pontifikátu Benedikta XVI., nastoupil v roce 2013 papež František. Jeho pontifikát se vyznačuje důrazem na sociální spravedlnost, pomoc chudým a migrantům, péči o životní prostředí (encyklika Laudato si') a snahou o reformu a decentralizaci církevní správy.

Církev v současnosti čelí několika zásadním výzvám:

• Skandály se sexuálním zneužíváním: Odhalení rozsáhlého zneužívání dětí a mladistvých ze strany duchovních a systematické selhání biskupů v řešení těchto případů způsobilo hlubokou krizi důvěry a otřáslo autoritou církve po celém světě.
• Sekularizace: V tradičně křesťanských zemích, zejména v Evropě, církev čelí masivnímu poklesu religiozity, návštěvnosti bohoslužeb a počtu kněžských povolání.
• Globální posun: Demografické těžiště katolicismu se přesouvá z Evropy na tzv. "globální Jih" – do Afriky, Asie a Latinské Ameriky, kde církev naopak roste.
• Vnitřní pnutí: Uvnitř církve probíhají debaty o kontroverzních tématech, jako je kněžský celibát, postavení žen v církvi, přístup k LGBT+ osobám a morální otázky.

💡 Pro laiky

Církev jako obrovská duchovní nemocnice

Představte si katolickou církev jako obrovskou, celosvětovou síť nemocnic, která funguje už 2000 let a specializuje se na "léčbu duše".

1. Cíl nemocnice: Jejím hlavním posláním je pomáhat lidem dosáhnout "duchovního zdraví" a dostat se do nebe. 2. Lékaři (Kněží a biskupové): Jsou to vyškolení odborníci, kteří mají oprávnění "předepisovat léky" a provádět "zákroky". Mají jasnou hierarchii od primářů oddělení (biskupů) až po ředitele celé sítě nemocnic (papeže). 3. Léky (Svátosti): Nemocnice nabízí sedm základních "léků" a "terapií" pro různé životní situace:

   *   Křest je jako základní očkování při narození, které vás přijme do systému péče.
   *   Eucharistie je pravidelná výživa a lék na posílení.
   *   Zpověď je jako návštěva ambulance, kde vám ošetří a vydezinfikují zranění (hříchy).
   *   Pomazání nemocných je speciální péče pro vážně nemocné.

4. Lékařská příručka (Bible a Katechismus): Všechny postupy a znalosti jsou zapsány v těchto dvou hlavních knihách. Obsahují "diagnózy" duchovních problémů i návody k léčbě. 5. Ředitel nemocnice (Papež): Sedí v centrále (Vatikánu) a jako hlavní lékař a manažer dohlíží na to, aby všechny nemocnice na světě dodržovaly stejné osvědčené léčebné postupy. Když je potřeba vyhlásit nějakou zcela zásadní a neomylnou léčebnou metodu, udělá to s nejvyšší autoritou.

Katolická církev tedy sama sebe vidí jako Bohem založenou instituci, která má po celém světě poskytovat duchovní péči a prostředky ke spáse.