Gottfried Wilhelm Leibniz

Rozbalit box

Obsah boxu

Gottfried Wilhelm Leibniz (někdy také psáno Leibnitz; 1. července 1646, Lipsko – 14. listopadu 1716, Hannover) byl německý filozof, matematik, fyzik, právník, historik, diplomat a knihovník. Je považován za jednoho z největších polyhistorů v dějinách a za klíčovou postavu osvícenství a racionalismu 17. století. Nezávisle na Isaacu Newtonovi vytvořil diferenciální a integrální počet (jeho notace se používá dodnes) a vynalezl dvojkovou soustavu, která je základem moderních počítačů. Jeho filozofické dílo, zejména teorie monád a princip nejlepšího z možných světů, hluboce ovlivnilo další vývoj evropského myšlení.

Gottfried Wilhelm Leibniz
Soubor:Christoph Bernhard Francke - Portrait of Gottfried Wilhelm Leibniz (ca. 1700).jpg
Portrét G. W. Leibnize od Christopha Bernharda Franckeho (kolem r. 1700)
Narození	1. července 1646
Místo narození	Lipsko, Sasko
Úmrtí	14. listopadu 1716 (70 let)
Místo úmrtí	Hannover, Svatá říše římská
Povolání	Filozof, matematik, fyzik, diplomat, právník, historik
Období	Baroko, Osvícenství
Známá díla	Monadologie, Teodicea, vývoj infinitezimálního počtu, dvojková soustava
Soubor:Leibniz signature.svg

⏳ Život

Dětství a studia (1646–1666)

Gottfried Wilhelm Leibniz se narodil v Lipsku jako syn profesora morální filozofie na Lipské univerzitě. Již od dětství projevoval mimořádné nadání a je považován za zázračné dítě. Po otcově smrti v roce 1652 získal přístup k jeho rozsáhlé knihovně, kde se jako samouk naučil latinsky a řecky a horlivě studoval díla antických i moderních myslitelů.

Ve věku 15 let se zapsal na Lipskou univerzitu, kde studoval právo, filozofie a matematiku. Později krátce studoval na Jenské univerzitě. V roce 1666, ve věku pouhých 20 let, dokončil svou disertační práci a měl získat doktorát z práva. Lipská univerzita mu však odmítla titul udělit, pravděpodobně kvůli jeho nízkému věku. Zklamaný Leibniz opustil své rodné město a titul doktora práv obratem získal na univerzitě v Altdorfu.

Služba v Mohuči a diplomatické začátky (1666–1672)

Po získání doktorátu odmítl nabídku profesorského místa v Altdorfu a vstoupil do služeb mohučského kurfiřta Johanna Philippa von Schönborn, kde se jeho nadřízeným a patronem stal baron Johann Christian von Boyneburg. V Mohuči se Leibniz věnoval reformě právního řádu, diplomatickým misím a vědeckým studiím. V tomto období také zkonstruoval jeden z prvních mechanických kalkulátorů, který dokázal sčítat, odčítat, násobit a dělit.

V roce 1672 byl Leibniz vyslán na diplomatickou misi do Paříže. Jejím oficiálním cílem bylo přesvědčit francouzského krále Ludvíka XIV., aby upustil od útoku na německé země a místo toho podnikl tažení do Egypta. Ačkoli plán neuspěl, pobyt v Paříži se pro Leibnize stal klíčovým obdobím jeho intelektuálního života.

Pařížské období (1672–1676)

Čtyřletý pobyt v Paříži, tehdejším vědeckém a kulturním centru Evropy, byl pro Leibnize nesmírně plodný. Setkal se zde s předními mysliteli té doby, jako byli Nicolas Malebranche a Antoine Arnauld. Klíčové bylo jeho setkání s nizozemským fyzikem a matematikem Christiaanem Huygensem, který se stal jeho mentorem. Pod Huygensovým vedením Leibniz pronikl do hlubin moderní matematiky.

Během tohoto období učinil své nejdůležitější objevy:

• Vývoj infinitezimálního počtu: V letech 1673 až 1676, zcela nezávisle na Newtonovi, vyvinul základy diferenciálního a integrálního počtu. Zavedl dodnes používanou notaci, včetně znaku ∫ (prodloužené S jako summa) pro integrál a d (jako differentia) pro diferenciál (např. dy/dx).
• Kalkulačka "Stepped Reckoner": Zdokonalil svůj mechanický kalkulátor, který byl schopen provádět všechny čtyři základní aritmetické operace.

Během svého pobytu v Paříži také navštívil Londýn, kde se setkal s členy Královské společnosti a představil jim svůj kalkulátor. Tato návštěva později sehrála roli v nechvalně proslulém sporu o prvenství v objevu kalkulu.

Hannoverské období (1676–1716)

V roce 1676, po smrti svých mecenášů, přijal Leibniz místo dvorního rádce a knihovníka u vévody Johanna Friedricha z brunšvicko-lüneburské dynastie v Hannoveru. V této pozici, kterou zastával u tří po sobě jdoucích panovníků po zbytek svého života, našel relativní finanční zajištění, ale také se cítil intelektuálně izolovaný od velkých evropských center.

Jeho povinnosti byly mimořádně rozmanité. Kromě správy rozsáhlé vévodské knihovny se věnoval nejrůznějším projektům:

• Těžba v pohoří Harz: Strávil několik let snahou o zefektivnění těžby stříbra v dolech v pohoří Harz pomocí větrných mlýnů k odčerpávání vody. Projekt však kvůli technickým potížím a odporu horníků selhal.
• Dvorní historik: Byl pověřen sepsáním historie rodu Welfů, aby podpořil politické ambice hannoverských vévodů. Tato práce ho zavedla na rozsáhlé cesty po Německu, Rakousku a Itálii, během kterých prozkoumal nespočet archivů a navázal kontakty s mnoha učenci. Ačkoli historii rodu nikdy nedokončil, jeho práce položila základy moderní historické kritiky pramenů.
• Diplomat a politický poradce: Jako jeden z nejbližších poradců vévodkyně Žofie Hannoverské a jejího syna, pozdějšího britského krále Jiří I., se intenzivně podílel na diplomatických jednáních, která hannoverské dynastii zajistila následnictví na britském trůně.

Navzdory časově náročným povinnostem bylo hannoverské období vrcholem jeho filozofické a vědecké práce. Udržoval rozsáhlou korespondenci (dochovalo se přes 15 000 dopisů) s více než tisícovkou myslitelů, vědců a panovníků po celé Evropě, včetně cara Petra Velikého. Snažil se o znovusjednocení křesťanských církví a založil vědecké akademie v Berlíně a Vídni po vzoru Královské společnosti a francouzské Académie des sciences.

🧠 Filozofické dílo

Leibniz je považován za posledního velkého představitele kontinentálního racionalismu a jeho filozofický systém je jedním z nejkomplexnějších v dějinách. Snažil se smířit starověkou a scholastickou filozofii s moderní vědou a myšlením Reného Descarta a Barucha Spinozy.

Monadologie

Jádrem Leibnizovy metafyziky je jeho teorie monád, kterou nejuceleněji popsal ve svém pozdním díle Monadologie (1714).

• Co je monáda: Monády jsou základní, nedělitelné, nehmotné a věčné substance, z nichž je složen veškerý vesmír. Nejsou to fyzické atomy, ale spíše "duchovní body" nebo centra síly. Každá monáda je jedinečná a je "zrcadlem celého vesmíru", protože v sobě odráží a vnímá (percepce) celý kosmos ze svého vlastního úhlu pohledu.
• Monády "nemají okna": Monády se navzájem nemohou přímo ovlivňovat. Veškeré jejich změny a vývoj jsou předem naprogramovány Bohem v okamžiku stvoření.
• Předzjednaná harmonie: Svět se nám jeví jako uspořádaný a kauzálně propojený celek ne proto, že by se monády ovlivňovaly, ale díky předzjednané harmonii (harmonia praestabilita). Bůh v okamžiku stvoření dokonale synchronizoval vývoj všech monád, podobně jako hodinář, který by natáhl a seřídil dvoje hodiny tak, aby ukazovaly naprosto stejný čas, aniž by byly propojeny. Tato teorie také řeší problém vztahu mysli a těla – duše (vyšší monáda) a tělo (soubor nižších monád) jsou v dokonalé harmonii, aniž by se přímo ovlivňovaly.
• Hierarchie monád: Monády tvoří hierarchii podle stupně jasnosti svého vnímání. Nejnižší jsou "spící" monády tvořící neorganickou hmotu, vyšší jsou monády rostlin a zvířat (duše), a nejvyšší jsou monády s vědomím a rozumem, tedy lidské duše (duch). Nejvyšší monádou je sám Bůh.

Teodicea a nejlepší z možných světů

Ve svém díle Teodicea (1710) se Leibniz pokusil vyřešit klasický problém zla – tedy jak smířit existenci zla ve světě s existencí všemohoucího, vševědoucího a dobrotivého Boha.

• Nejlepší z možných světů: Leibniz argumentuje, že Bůh, jakožto dokonalá bytost, mohl stvořit pouze nejlepší ze všech možných světů. Náš svět sice obsahuje zlo a utrpení, ale jakékoli jiné uspořádání by v konečném důsledku vedlo k ještě většímu zlu nebo menšímu dobru. Zlo je nezbytnou součástí nejlepšího možného celku. Tento optimistický pohled byl později terčem slavné satiry ve Voltairově románu Candide.

🔢 Matematika a logika

Leibnizův přínos matematice a logice je srovnatelný s jeho filozofickým dílem.

• Infinitezimální počet: Jak již bylo zmíněno, Leibniz je spolu s Newtonem považován za tvůrce moderního infinitezimálního počtu. Jeho největším přínosem byla vytvoření geniálně jednoduché a efektivní notace, která se používá dodnes a která výrazně usnadnila další rozvoj této disciplíny.
• Dvojková (binární) soustava: Leibniz jako první v Evropě systematicky prozkoumal dvojkovou soustavu, která používá pouze číslice 0 a 1. Viděl v ní nejen matematický nástroj, ale i hluboký filozofický a teologický význam (0 jako nicota, 1 jako Bůh, z nichž je vše stvořeno). Jeho práce položila teoretický základ pro fungování moderních digitálních počítačů.
• Předchůdce matematické logiky: Leibniz snil o vytvoření univerzálního formálního jazyka (characteristica universalis) a logického kalkulu (calculus ratiocinator), které by umožnily mechanicky řešit veškeré vědecké a filozofické spory. Ačkoli tento projekt nikdy nedokončil, jeho myšlenky předznamenaly vznik moderní matematické logiky v 19. století.

⚔️ Spor s Newtonem

Jednou z nejnešťastnějších kapitol Leibnizova života byl hořký a vleklý spor o prvenství v objevu infinitezimálního počtu (kalkulu) s Isaacem Newtonem.

• Nezávislý objev: Dnes je historiky všeobecně přijímáno, že oba muži objevili kalkulus nezávisle na sobě. Newton své myšlenky formuloval dříve (v letech 1665–1666), ale váhal s jejich publikací. Leibniz dospěl ke svým výsledkům později (v letech 1673–1676), ale jako první je v roce 1684 publikoval v časopise Acta Eruditorum.
• Eskalace sporu: Spor propukl na začátku 18. století a rychle nabral nacionální a osobní rozměr. Stoupenci Newtona, zejména v britské Královské společnosti, obvinili Leibnize z plagiátorství, tvrdíce, že během své návštěvy Londýna v roce 1673 mohl vidět některé Newtonovy nepublikované práce.
• Zpráva Královské společnosti: V roce 1712 vydala Královská společnost (jejímž prezidentem byl tehdy sám Newton) zprávu, která spor "vyšetřovala". Zpráva, na jejímž sepsání se Newton tajně podílel, plně podpořila jeho prvenství a odsoudila Leibnize jako plagiátora.
• Důsledky: Tento spor měl zničující dopad na Leibnizovu reputaci, zejména v Anglii. Pro britskou matematiku to znamenalo tragickou izolaci od kontinentálního vývoje na více než sto let, protože britští matematici odmítali používat Leibnizovu mnohem efektivnější notaci a drželi se Newtonovy těžkopádnější metody.

Poslední léta a smrt

Poslední léta Leibnizova života byla poznamenána zklamáním a osamělostí. Když jeho zaměstnavatel, hannoverský kurfiřt Jiří I., usedl v roce 1714 na britský trůn, Leibnizovi nebylo dovoleno odcestovat s ním do Londýna, částečně i kvůli jeho špatné pověsti v Anglii. Byl instruován, aby zůstal v Hannoveru a dokončil historii rodu Welfů.

Gottfried Wilhelm Leibniz zemřel v Hannoveru 14. listopadu 1716 ve věku 70 let. Jeho pohřbu se nezúčastnil nikdo z hannoverského dvora, kromě jeho osobního sekretáře. Jeho hrob zůstal po mnoho let neoznačen. Vědecké společnosti v Londýně i v Berlíně, které pomáhal založit, jeho smrt ignorovaly. Teprve později byl jeho obrovský přínos pro vědu a filozofii plně doceněn.

✨ Odkaz a vliv

Leibnizův intelektuální odkaz je téměř bezkonkurenční. Jeho práce ovlivnila prakticky každou oblast vědění.

• V matematice je jeho notace pro diferenciální a integrální počet univerzálně přijímána a je základem výuky matematiky po celém světě. Jeho práce na dvojkové soustavě se stala základem počítačové vědy.
• Ve filozofii jeho racionalismus a metafyzika monád hluboce ovlivnily německé osvícenství, zejména Immanuela Kanta, který se snažil překonat propast mezi Leibnizovým racionalismem a britským empirismem.
• V logice je považován za jednoho z největších logiků od Aristotela a jeho sen o univerzálním logickém jazyce inspiroval moderní matematickou logiku.
• Jeho principy, jako je princip dostatečného důvodu (všechno má svou příčinu) nebo princip identity nerozlišitelného (pokud se dvě věci neliší v žádné vlastnosti, jsou identické), jsou dodnes základními pojmy ve filozofii.

Leibniz byl především velkým syntetikem a optimistou. Věřil v racionální a Bohem uspořádaný vesmír, kde vše má své místo a účel. Jeho celoživotní snahou bylo nalézt univerzální principy, které by sjednotily veškeré lidské vědění a vyřešily politické i náboženské spory.

👶 Pro laiky

Představte si někoho, kdo byl geniální filozof, geniální matematik, špičkový právník, diplomat a vynálezce – to vše v jedné osobě. To byl Gottfried Wilhelm Leibniz. Byl jedním z posledních lidí, kteří se snažili pochopit a ovládnout veškeré tehdejší vědění.

Většina lidí ho zná ze dvou důvodů: 1. Matematika: Spolu s Isaacem Newtonem vynalezl infinitezimální počet, což je matematický nástroj, bez kterého by se neobešla moderní fyzika, inženýrství ani ekonomie. Zatímco Newton svůj objev tajil, Leibniz ho publikoval a vytvořil pro něj skvělé značky (např. ∫ pro integrál), které používáme dodnes. To vedlo k obrovské hádce o to, kdo byl první. 2. Filozofie: Leibniz byl velký optimista. Věřil, že žijeme v "nejlepším z možných světů". Tvrdil, že Bůh je dokonalý, a proto musel stvořit ten nejlepší a nejharmoničtější svět, jaký byl možný, i když to tak někdy nevypadá. Všechno je podle něj složeno z nekonečného množství malých duchovních "atomů" zvaných monády, které jsou dokonale sladěny Bohem jako hodinky.

Kromě toho Leibniz vynalezl jeden z prvních mechanických kalkulátorů, který uměl i násobit a dělit, a popsal dvojkovou soustavu (systém nul a jedniček), na které dnes fungují všechny počítače. Byl to zkrátka neuvěřitelně všestranný génius.