Elektrokardiografie

Rozbalit box

Obsah boxu

Elektrokardiografie (zkratka EKG, v anglicky mluvících zemích ECG z electrocardiography) je základní, neinvazivní a bezbolestná diagnostická metoda v medicíně, která snímá a graficky zaznamenává elektrickou aktivitu srdce. Výsledný záznam se nazývá elektrokardiogram (rovněž EKG). Tento záznam poskytuje cenné informace o srdečním rytmu, frekvenci, pravidelnosti a o případném poškození srdečního svalu (myokard), jako je ischemie nebo probíhající či prodělaný infarkt myokardu. Je to jedno z nejčastěji prováděných vyšetření v kardiologii a vnitřním lékařství.

Princip metody spočívá v umisťování elektrod na povrch těla (končetiny a hrudník), které detekují slabé elektrické potenciály vznikající při depolarizaci a repolarizaci srdečních buněk. Tyto signály jsou zesíleny a převedeny do podoby křivky, kterou lékař může analyzovat. Za objevitele a otce elektrokardiografie je považován nizozemský lékař a fyziolog Willem Einthoven, který za svůj přínos obdržel v roce 1924 Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství.

📜 Historie

Historie EKG je úzce spjata s objevy v oblasti elektřiny a fyziologie.

18. století: Italský lékař a fyzik Luigi Galvani zjistil, že svaly žabích stehýnek se stahují při kontaktu s elektrickým proudem, čímž položil základy konceptu "živočišné elektřiny".
1842: Carlo Matteucci prokázal, že elektrický proud provází každý srdeční stah.
1887: Britský fyziolog Augustus Desiré Waller poprvé zaznamenal elektrickou aktivitu lidského srdce pomocí kapilárního elektrometru. Záznam byl však nedokonalý.
1901–1903: Nizozemský lékař Willem Einthoven vyvinul strunový galvanometr, který byl dostatečně citlivý na to, aby mohl přesně zaznamenat srdeční elektrickou aktivitu. Tento přístroj byl obrovský a vážil přes 270 kg. Einthoven také zavedl standardizované pojmenování vln (P, Q, R, S, T) a definoval tzv. Einthovenův trojúhelník pro snímání končetinových svodů, což je základem EKG dodnes.
1924: Willem Einthoven obdržel Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství za objev mechanismu elektrokardiogramu.
1938: Byla zavedena koncepce hrudních (prekordiálních) svodů, která výrazně zlepšila diagnostiku infarktu myokardu a dalších stavů.
20. století: Postupná miniaturizace a digitalizace vedla k vývoji přenosných a kompaktních EKG přístrojů, které jsou dnes běžnou součástí vybavení nemocnic, ambulancí i sanitek. Vznikly také metody pro dlouhodobé monitorování, jako je Holterovo monitorování.

⚙️ Princip metody

Srdce funguje jako elektrická pumpa. Jeho pravidelné stahy jsou řízeny elektrickými vzruchy, které se šíří specializovaným převodním systémem srdečním.

Tento systém zahrnuje:

Sinoatriální (SA) uzel: Nachází se v pravé síni a je primárním "pacemakerem" srdce. Generuje pravidelné elektrické impulsy (cca 60–100 za minutu v klidu).
Atrioventrikulární (AV) uzel: Nachází se na rozhraní síní a komor. Zde dochází ke krátkému zpoždění vzruchu, což umožňuje, aby se komory naplnily krví ze síní.
Hisův svazek: Vede vzruch z AV uzlu do mezikomorové přepážky.
Tawarova raménka a Purkyňova vlákna: Rozvádějí vzruch po svalovině obou srdečních komor, což vyvolá jejich koordinovaný stah (systolu).

Tento proces šíření elektrického vzruchu (depolarizace) a následného návratu do klidového stavu (repolarizace) vytváří elektrické pole, které se šíří celým tělem až na povrch kůže. Elektrody umístěné na kůži detekují rozdíly v elektrickém potenciálu mezi různými body. EKG přístroj tyto rozdíly zesiluje a zaznamenává v čase jako EKG křivku. Každý svod (kombinace elektrod) se na srdce "dívá" z jiného úhlu, což umožňuje vytvořit trojrozměrný obraz o elektrické aktivitě.

🩺 Provedení vyšetření

Standardní 12svodové klidové EKG je rychlé a jednoduché vyšetření.

Příprava pacienta

Pacient se položí na lůžko s obnaženým hrudníkem a končetinami. Měl by být v klidu, uvolněný a nemluvit. Kůže v místech aplikace elektrod se očistí a případně odmastí, aby byl zajištěn dobrý kontakt.

Umístění elektrod

Používá se celkem 10 elektrod, které snímají 12 svodů:

4 končetinové elektrody: Umisťují se na zápěstí a kotníky. Obvykle jsou barevně rozlišeny (červená, žlutá, zelená, černá). Z těchto elektrod se zaznamenávají:

   *   3 bipolární končetinové svody (I, II, III) – měří napětí mezi dvěma končetinami.
   *   3 unipolární končetinové svody (aVR, aVL, aVF) – měří napětí mezi jednou končetinou a kombinací ostatních.

6 hrudních (prekordiálních) elektrod: Umisťují se na přesně definovaná místa na hrudníku (označují se V1–V6). Tyto elektrody snímají 6 unipolárních hrudních svodů.

Typy EKG vyšetření

Klidové EKG: Standardní vyšetření prováděné v klidu vleže, trvá několik minut.
Zátěžové EKG (ergometrie): Záznam EKG se provádí během fyzické zátěže (např. na rotopedu nebo běžeckém pásu). Slouží k odhalení skryté ischemie myokardu, která se projeví až při zvýšené námaze srdce.
Holterovské monitorování EKG: Dlouhodobé monitorování (obvykle 24–48 hodin) pomocí malého přenosného přístroje. Používá se k diagnostice záchvatovitých arytmií nebo k posouzení variability srdeční frekvence.
Jícnové EKG: Elektroda se zavádí do jícnu, který těsně sousedí se srdečními síněmi. Umožňuje detailnější zobrazení aktivity síní.

📈 Popis EKG křivky

Standardní EKG křivka se skládá z několika charakteristických vln, kmitů a intervalů, které se opakují s každým srdečním cyklem.

Vlna P: Představuje depolarizaci (elektrickou aktivaci) srdečních síní. Její tvar a trvání informují o funkci síní.
Interval PQ (nebo PR): Měří se od začátku vlny P do začátku QRS komplexu. Reprezentuje dobu, za kterou se vzruch rozšíří ze síní přes AV uzel na komory. Jeho prodloužení může značit poruchu vedení (AV blokádu).
Komplex QRS: Skládá se ze tří kmitů (Q, R, S) a představuje rychlou depolarizaci komor. Je to nejvýraznější část EKG křivky. Jeho tvar a šířka informují o šíření vzruchu po komorách. Rozšířený QRS komplex je typický pro poruchy vedení v komorách (raménkové blokády).
Segment ST: Úsek mezi koncem QRS komplexu a začátkem vlny T. V normálním případě je v úrovni základní linie (izoelektrické). Jeho elevace (zvednutí) nebo deprese (pokles) jsou klíčovými známkami ischemie nebo akutního infarktu myokardu.
Vlna T: Představuje repolarizaci (návrat do klidového stavu) komor. Změny jejího tvaru mohou signalizovat ischemii, poruchy iontů (např. draslíku) nebo jiné patologie.
Interval QT: Měří se od začátku QRS komplexu do konce vlny T. Reprezentuje celkovou dobu trvání elektrické aktivity komor (depolarizace a repolarizace). Jeho patologické prodloužení může zvyšovat riziko vzniku život ohrožujících arytmií.
Vlna U: Malá vlna, která může následovat po vlně T. Její původ není zcela jasný, ale může být výraznější při nízké hladině draslíku v krvi.

🔬 Diagnostické využití

EKG je klíčovým nástrojem pro diagnostiku široké škály srdečních onemocnění:

Ischemická choroba srdeční: EKG dokáže odhalit akutní infarkt myokardu (typicky elevace ST segmentu), probíhající ischemii (deprese ST segmentu) i stav po prodělaném infarktu (přítomnost patologického kmitu Q).
Srdeční arytmie: EKG je zlatým standardem pro diagnostiku poruch srdečního rytmu. Umožňuje rozlišit:

   *   Bradykardie: Pomalá srdeční akce.
   *   Tachykardie: Rychlá srdeční akce (např. supraventrikulární nebo komorová tachykardie).
   *   Fibrilace síní: Chaotická a rychlá aktivita síní, která vede k nepravidelné akci komor.
   *   Extrasystoly: Předčasné stahy vznikající mimo SA uzel.

Poruchy vedení vzruchu: EKG odhalí blokády na různých úrovních převodního systému, například AV blokády nebo raménkové blokády.
Hypertrofie srdečních oddílů: Zvětšení svaloviny síní nebo komor (např. při hypertenzi nebo chlopenních vadách) se na EKG projeví změnou amplitudy a tvaru jednotlivých vln.
Perikarditida: Zánět osrdečníku se může projevit typickými změnami ST segmentu.
Iontové dysbalance: Změny koncentrace iontů v krvi, zejména draslíku a vápníku, mohou výrazně ovlivnit tvar EKG křivky (např. vysoké, hrotnaté vlny T u hyperkalémie).
Účinky léků: Některé léky (např. antiarytmika) mohou měnit EKG záznam, což je třeba sledovat.

💡 Pro laiky

Představte si srdce jako složitý elektrický motor, který pohání krevní oběh. Tento motor musí běžet naprosto pravidelně a všechny jeho části musí pracovat v dokonalé souhře. Elektrokardiografie (EKG) je metoda, která nám umožňuje "poslouchat" elektrické signály tohoto motoru, aniž bychom ho museli otevírat.

Na tělo (hrudník a končetiny) se připevní malé nálepky s drátky (elektrody), které fungují jako velmi citlivé mikrofony. Tyto "mikrofony" neslyší zvuk, ale zachytávají slabé elektrické impulsy, které srdce při každém úderu vysílá. Počítač tyto signály zesílí a překreslí je do podoby známé zubaté křivky – elektrokardiogramu.

Lékař, který je trénovaný v čtení těchto křivek, z nich dokáže vyčíst mnoho informací:

Jak rychle motor (srdce) běží.
Zda běží pravidelně, nebo "vynechává".
Zda všechny jeho části pracují správně a ve správném pořadí.
Zda není některá část motoru poškozená nedostatkem "paliva" (kyslíku), což se děje například při infarktu.

EKG je tedy rychlý, bezbolestný a bezpečný způsob, jak zkontrolovat "elektriku" srdce a odhalit mnoho závažných problémů.

Šablona:Aktualizováno