Autoritářský režim

Rozbalit box

Obsah boxu

Autoritářský režim je forma vlády, která se vyznačuje silnou centralizovanou mocí, jež omezuje práva lidí zasahovat do politiky. Jednotlivé svobody jsou podřízeny státu a neexistuje ústavní odpovědnost vládců. Autoritářské režimy patří společně s totalitními režimy do širší kategorie nedemokratických režimů.

Charakteristika

Autoritářský režim se odlišuje od demokracie i od totalitarismu svými specifickými rysy:

Omezený politický pluralismus: Na rozdíl od totalitarismu, který usiluje o naprostý monismus (jediné centrum moci), autoritářské režimy tolerují určitou míru omezeného pluralismu. Mohou existovat i jiné politické strany nebo společenské organizace, ale jejich vliv na politické dění je minimální a jsou pod kontrolou vládnoucí elity. Politický život je omezen, ale existuje zde určitá autonomie pro nepolitický život.
Absence propracované a vedoucí ideologie: Autoritářské režimy se obvykle nezakládají na komplexní a všeobjímající ideologii, která by prostupovala všechny aspekty života občanů (jako je tomu u totalitarismu). Pokud nějaká ideologie existuje, je spíše vágní, není hluboce propracovaná a není po občanech vyžadována její neustálá demonstrace nebo absolutní oddanost. Legitimita režimu často spočívá spíše na tradičních hodnotách, historii, charismatu vůdce nebo na konceptu řádu a stability.
Nízká politická mobilizace: Režim zpravidla neusiluje o extenzivní či intenzivní politickou mobilizaci obyvatelstva. Na rozdíl od totalitarismu, který se snaží občany neustále aktivizovat a zapojovat do režimních aktivit (demonstrace, propaganda), autoritářský režim preferuje spíše depolitizaci a apatii. Od občanů se očekává poslušnost a loajalita, nikoli aktivní nadšení.
Omezená kontrola nad soukromým životem: Autoritářský režim se primárně zaměřuje na udržení politické moci a kontroly. Nesnaží se ovládat každý aspekt soukromého života občanů, jejich myšlení, kulturu nebo ekonomiku v takové míře jako totalitní režimy. Existuje určitá míra svobody v nepolitických sférách.
Výkonná moc v rukou jedince nebo malé skupiny: Moc je soustředěna v rukou vůdce (diktátora) nebo úzké elity, často tvořené armádními představiteli, byrokraty nebo členy vládnoucí strany. Ústavní odpovědnost za výkon moci je omezená nebo neexistuje.
Absence volných a spravedlivých voleb: I když se v autoritářských režimech mohou konat volby, ty nejsou svobodné a spravedlivé a neslouží k reálné změně vlády. Jsou spíše rituálními akty, které mají legitimizovat stávající moc.
Kontrola médií: Režim vykonává silnou kontrolu nad masovými médii, která slouží k šíření vládou schválených informací a potlačování kritiky. Nicméně, na rozdíl od totalitarismu, nemusí být kontrola absolutní a může existovat omezený přístup k alternativním zdrojům informací.

Typologie autoritářských režimů (dle Juana Linze)

Politolog Juan Linz rozlišil několik typů autoritářských režimů:

Byrokraticko-vojenské režimy: Moc je soustředěna v rukou armády a byrokracie. Často vznikají po vojenském převratu. Příkladem může být Chile pod vládou Augusta Pinocheta.
Organické etatismus: Režimy, které zdůrazňují organickou jednotu státu a společnosti, často s korporativistickým uspořádáním. Příkladem bylo Portugalsko pod Antóniem de Oliveira Salazarem nebo Brazílie za Getúlia Vargase.
Mobilizační autoritářské režimy: I když nejsou plně totalitní, snaží se o určitou mobilizaci obyvatelstva na podporu režimu, často skrze jednu stranu. Příkladem může být Čína (před hlubokými reformami a plnou dominancí komunistické strany) nebo Mexiko pod vládou Revoluční institucionální strany (PRI) v 20. století.
Posttotalitní autoritářské režimy: Režimy, které se vyvinuly z původně totalitních systémů, ale postupně oslabily některé rysy totalitarismu, jako je intenzivní ideologická mobilizace nebo masový teror. Příkladem může být Československo v období normalizace po roce 1968.
Sultanistické režimy: Extrémní forma autoritářství, kde je moc soustředěna v rukou jedince a jeho rodiny či klanu, a hranice mezi soukromým a veřejným majetkem jsou rozostřené. Vyznačují se vysokou mírou libovůle a patrimonialismu. Příkladem byla Haiti za vlády rodiny Duvalierů.
Dynastické (monarchistické) režimy: Založené na dědičné monarchii, kde je veškerá moc soustředěna v rukou panovníka a jeho rodiny. Příkladem jsou některé země Perského zálivu (např. Saúdská Arábie).

Rozdíl mezi autoritářským a totalitním režimem

I když oba typy režimů patří mezi nedemokratické, existují mezi nimi zásadní rozdíly:

| Charakteristika | Autoritářský režim | Totalitní režim | |:------------------------------|:-----------------------------------------------------------------|:-----------------------------------------------------------------------------| | Ideologie | Často není propracovaná, spíše mentalita nebo soubor hodnot. | Všeobjímající, proniká do všech sfér života, vyžaduje absolutní oddanost. | | Politický pluralismus | Omezený, toleruje nepolitické sféry, existují pseudostrany. | Monistický, usiluje o odstranění veškeré opozice a nezávislých organizací. | | Politická mobilizace | Nízká, preference apatie, depolitizace. | Vysoká a neustálá, masové demonstrace, aktivní zapojení občanů. | | Kontrola soukromého života| Omezená, zaměření na politickou kontrolu. | Úplná, snaha ovládnout myšlení, cítění a jednání jedinců. | | Teror a represe | Selektivní, zaměřený na opozici. | Masivní a systematický, zasahuje široké vrstvy obyvatelstva. | | Vládní strana | Může existovat, ale není všemocná, často není ani dominantní. | Jedna masová strana, která je nadřazena státu a řídí veškeré dění. | | Cíl | Udržení stávajícího stavu, řád, stabilita. | Transformace společnosti a lidské povahy, vytvoření "nového člověka". |

Příklady v historii a současnosti

Mezi historické příklady autoritářských režimů patří:

Portugalsko za vlády Antónia de Oliveiry Salazara (Estado Novo, 1933–1974).
Španělsko za vlády Francisca Franca (Frankistické Španělsko, 1939–1975).
Chile pod vládou Augusta Pinocheta (1973–1990).
Některé vojenské junty v Latinské Americe ve 20. století (např. Argentina, Brazílie).
Jižní Korea v období vojenských vlád (např. Park Chung-hee, 1961–1979).

V současnosti (k červnu 2025) je mnoho zemí považováno za autoritářské režimy. Mezi ně patří například:

Čína: Ačkoli je vedena komunistickou stranou, její současná podoba se někdy označuje spíše za posttotalitní nebo silně autoritářskou kvůli omezenému pluralismu v nepolitické sféře a zaměření na ekonomický růst namísto intenzivní ideologické mobilizace.
Rusko: Pod vedením Vladimira Putina je Rusko často označováno za hybridní režim s autoritářskými tendencemi, kde je omezena politická soutěž, kontrola médií je silná a občanské svobody jsou potlačovány.
Írán: Teokratický režim, kde moc drží náboženské autority a politická soutěž je výrazně omezena.
Saúdská Arábie: Absolutní monarchie s dynastií Saúdů, která drží veškerou moc.
Vietnam: Komunistický stát s omezeným pluralismem, který však v posledních letech uvolnil některé ekonomické svobody.
Egypt: Pod vládou armády s omezenými politickými svobodami.
Turecko: Pod vládou Recepa Tayyipa Erdoğana je země často kritizována za posun směrem k autoritářství, zejména po roce 2016.
Venezuela: Pod vedením Nicoláse Madura se Venezuela často označuje za autoritářský režim kvůli potlačování opozice, zmanipulovaným volbám a porušování lidských práv.

Konec autoritářských režimů

Autoritářské režimy mohou skončit několika způsoby:

Demokratizace: Postupný přechod k demokracii, často pod tlakem vnitřní opoziční síly nebo mezinárodního společenství. Příkladem je pád autoritářských režimů v jižní Evropě (Řecko, Španělsko, Portugalsko) v 70. letech nebo v Latinské Americe v 80. letech.
Zhroucení: Režim se může zhroutit v důsledku hluboké ekonomické krize, sociálních nepokojů nebo vnitřních rozporů v elitě.
Vojenský převrat: Moc může být svržena jinou frakcí uvnitř armády.
Invaze nebo vnější intervence: Vnější síly mohou zasáhnout a svrhnout režim.
Revoluce: Lidové povstání může vést ke svržení režimu.

Pro laiky

Představte si zemi, kde má vláda, nebo spíše jeden silný vůdce či malá skupina lidí, obrovskou moc. Lidé sice mohou chodit do práce, nakupovat a bavit se, ale nesmí moc kritizovat vládu nebo se snažit ji změnit. Mají omezené svobody a nesmí si zakládat vlastní strany nebo se volně scházet, aby protestovali.

Takovému uspořádání říkáme autoritářský režim. Je to něco mezi úplnou svobodou (demokracie) a totální kontrolou (totalitarismus). V autoritářském režimu vláda nechce lidi úplně ovládat v jejich soukromém životě, ale chce mít pod kontrolou politiku a udržet si moc. Není tu jedna pevná ideologie, kterou by museli všichni slepě následovat, spíše se dbá na řád a poslušnost. Kdo se chová "slušně" a nemíchá se do politiky, může mít relativně klidný život. Kdo ale začne moc kritizovat, může mít problémy.

Příklady v minulosti? Třeba Španělsko za generála Franca nebo Portugalsko za Salazara. V dnešní době se za autoritářské režimy považuje například Rusko nebo Saúdská Arábie.

Externí odkazy