Anglická reformace

Rozbalit box

Obsah boxu

Anglická reformace byla série událostí v Anglii 16. století, během níž se Církev v Anglii (Church of England) odtrhla od autority papeže a římskokatolické církve. Na rozdíl od reformace v jiných částech Evropy, která byla primárně vedena teologickými spory, anglická reformace byla zpočátku motivována politickými důvody, konkrétně snahou krále Jindřicha VIII. o zrušení svého manželství. Postupně však nabyla i hlubokých teologických a sociálních rozměrů, které trvale proměnily náboženskou, politickou a kulturní krajinu Anglie.

Tento proces neproběhl najednou, ale v několika fázích, které se střídaly v závislosti na vládnoucím panovníkovi. Výsledkem byl vznik anglikánské církve jako státní církve, která si vytvořila unikátní pozici, často popisovanou jako via media (střední cesta) mezi katolicismem a protestantismem.

📜 Historický kontext

Před vypuknutím reformace byla Anglie po staletí katolickou zemí s pevnou vazbou na Řím. Nicméně již od 14. století se objevovaly reformní myšlenky. Teolog John Wycliffe kritizoval bohatství a moc církve a prosazoval překlad Bible do angličtiny. Jeho následovníci, známí jako lolardi, byli sice potlačeni, ale jejich myšlenky v podzemí přežívaly.

Na počátku 16. století se do Anglie začaly šířit myšlenky kontinentální reformace, zejména spisy Martina Luthera. Humanisté jako Erasmus Rotterdamský a Thomas More volali po vnitřní reformě církve, i když sami zůstávali katolíky. Klíčovou roli sehrál také knihtisk, který umožnil masové šíření nových myšlenek, včetně anglického překladu Nového zákona od Williama Tyndala.

Politicky byla Anglie pod vládou tudorovské dynastie, která se snažila upevnit svou moc po destruktivních Válkách růží. Královská moc byla na vzestupu a narůstala nespokojenost s odlivem financí do Říma a s rozsáhlým pozemkovým vlastnictvím církve, která kontrolovala zhruba čtvrtinu půdy v zemi.

👑 Jindřich VIII. a "Velká královská záležitost"

Spouštěčem reformace se stala osobní a dynastická krize krále Jindřicha VIII. Jeho manželství s Kateřinou Aragonskou, vdovou po jeho starším bratrovi Arturovi, trvalo již téměř dvacet let, ale zplodilo pouze jediného přeživšího potomka, dceru Marii. Jindřich byl posedlý touhou po mužském dědici, který by zajistil pokračování tudorovské dynastie. Zároveň se zamiloval do mladé a ambiciózní dvorní dámy Anny Boleynové, která odmítala být pouze jeho milenkou.

Jindřich dospěl k přesvědčení, že jeho manželství s Kateřinou je neplatné, protože si vzal ženu svého bratra, což bylo v rozporu s biblickým zákonem (kniha Leviticus). Papež Julius II. sice udělil pro tento sňatek dispens, ale Jindřich nyní argumentoval, že papež neměl právo takový dispens udělit. Požádal proto papeže Klementa VII. o anulaci (zrušení) manželství.

Papež se ocitl v obtížné situaci. Nechtěl si znepřátelit mocného anglického krále, ale zároveň byl pod silným politickým tlakem císaře Karla V., synovce Kateřiny Aragonské, jehož vojska v roce 1527 vyplenila Řím. Karel V. byl zásadně proti zrušení manželství své tety. Po letech neúspěšných jednání a odkladů se Jindřich rozhodl vzít věci do vlastních rukou.

🏛️ Legislativní reformace (1529–1536)

Jindřich VIII., povzbuzován svými reformně naladěnými rádci, zejména Thomasem Cromwellem a Thomasem Cranmerem, využil parlament k prosazení série zákonů, které postupně přerušily veškeré vazby s Římem. Tento parlament, zasedající v letech 1529–1536, je proto znám jako "Reformační parlament".

Klíčové zákony

Zákon o omezení odvolání (Act in Restraint of Appeals, 1533): Tento klíčový zákon prohlásil Anglii za "říši" a zakázal jakákoli odvolání k papeži v církevních i světských záležitostech. Tím umožnil nově jmenovanému arcibiskupovi z Canterbury, Thomasi Cranmerovi, aby prohlásil Jindřichovo manželství s Kateřinou za neplatné a jeho tajný sňatek s těhotnou Annou Boleynovou za platný.
Zákon o svrchovanosti (Act of Supremacy, 1534): Tento zákon oficiálně ustanovil anglického panovníka "jedinou nejvyšší hlavou Církve v Anglii na zemi" (Supreme Head of the Church of England). Tím byla papežská autorita v Anglii definitivně zrušena.
Zákon o zradě (Treasons Act, 1534): Učinil z popírání královy svrchovanosti nad církví velezradu trestanou smrtí. Mezi nejznámější oběti tohoto zákona patřili kancléř Thomas More a biskup John Fisher, kteří odmítli přísahu uznávající krále jako hlavu církve a byli v roce 1535 popraveni.

Rušení klášterů

Mezi lety 1536 a 1541 provedl Thomas Cromwell z pověření krále masivní rušení klášterů (Dissolution of the Monasteries). Oficiálním důvodem byla údajná morální zkaženost a úpadek mnišského života. Skutečným motivem však byla obrovská touha koruny po církevním majetku. Zabavená půda a cennosti výrazně naplnily královskou pokladnu, posílily Jindřichovu moc a umožnily mu odměnit své stoupence z řad šlechty a měšťanstva, čímž si zajistil jejich loajalitu k reformaci. Tento krok měl dalekosáhlé sociální a kulturní dopady, včetně zániku center vzdělanosti a charity a zničení mnoha cenných uměleckých děl a knihoven.

⛪ Teologické a liturgické změny

Zatímco Jindřichova reformace byla primárně politická, po jeho smrti se Anglie vydala na cestu hlubších teologických změn, které se střídaly v závislosti na náboženském přesvědčení jeho nástupců.

Protestantismus za Eduarda VI. (1547–1553)

Za vlády Jindřichova mladého syna Eduarda VI., který byl vychován v protestantském duchu, se Anglie rychle posunula směrem k radikálnímu protestantismu. Pod vedením regentů, vévody ze Somersetu a později vévody z Northumberlandu, a arcibiskupa Cranmera byly zavedeny významné změny:

Kniha společných modliteb (Book of Common Prayer, 1549, revidovaná 1552): Nahradila latinskou mši anglickou bohoslužbou a stala se základním kamenem anglikánské liturgie.
Zrušení celibátu kněží: Kněžím bylo povoleno se ženit.
Ikonoklasmus: Z kostelů byly odstraňovány sochy, oltáře, vitráže a další "papeženské" prvky.

Katolická restaurace za Marie I. (1553–1558)

Po Eduardově předčasné smrti nastoupila na trůn jeho poloviční sestra Marie I., dcera Kateřiny Aragonské a oddaná katolička. Jejím cílem bylo vrátit Anglii zpět pod autoritu Říma. Zrušila reformní zákony svého otce a bratra a obnovila spojení s papežem. Její vláda je nechvalně proslulá tvrdým pronásledováním protestantů, během něhož bylo upáleno na 300 lidí, včetně arcibiskupa Thomase Cranmera. Toto násilí jí vyneslo přezdívku "Krvavá Marie" (Bloody Mary) a paradoxně posílilo v Anglii odpor vůči katolicismu.

Alžbětinské náboženské uspořádání (1558–1603)

Nástup Alžběty I., dcery Anny Boleynové, znamenal konec náboženských extrémů. Alžběta usilovala o kompromis, který by uspokojil většinu obyvatelstva a stabilizoval zemi. Její Alžbětinské náboženské uspořádání (Elizabethan Religious Settlement) z roku 1559 položilo trvalé základy anglikánské církve.

Nový Zákon o svrchovanosti (Act of Supremacy): Obnovil nezávislost anglické církve, ale panovník byl nově označen jako "Nejvyšší vládce" (Supreme Governor) místo "Nejvyšší hlava", což bylo přijatelnější pro ty, kteří považovali za hlavu církve pouze Krista.
Zákon o jednotnosti (Act of Uniformity): Znovu zavedl mírně upravenou verzi Knihy společných modliteb z roku 1552 a nařídil povinnou účast na bohoslužbách.
Třicet devět článků (Thirty-nine Articles, 1563): Definovaly doktrinální pozici anglikánské církve. Byly převážně protestantské v teologii (např. ospravedlnění vírou), ale zachovaly si některé katolické prvky ve struktuře (episkopální systém s biskupy) a liturgii.

Tento kompromis vytvořil církev, která byla protestantská ve své nauce, ale zachovala si tradiční, vnějškově katolickou formu. Ačkoli se toto uspořádání setkalo s odporem jak ze strany radikálních protestantů (puritáni), tak ze strany katolíků, nakonec se ukázalo jako trvanlivé a definovalo charakter anglikanismu na staletí dopředu.

🌍 Důsledky a dopad

Anglická reformace měla hluboké a trvalé následky:

Náboženské: Vznikla nezávislá, státní Anglikánská církev, která se stala jedním z hlavních proudů světového křesťanství. Zároveň položila základy pro vznik dalších protestantských skupin, jako byli puritáni, kteří později sehráli klíčovou roli v anglické občanské válce a kolonizaci Severní Ameriky.
Politické: Moc koruny byla dramaticky posílena na úkor církve. Role parlamentu také vzrostla, protože všechny klíčové změny byly provedeny prostřednictvím zákonů. Reformace posílila anglickou národní identitu a pocit odlišnosti od kontinentální Evropy.
Ekonomické a sociální: Rušení klášterů vedlo k největšímu přesunu vlastnictví půdy v anglických dějinách od normanského záboru. Půda přešla do rukou krále, šlechty a tzv. gentry (venkovské nižší šlechty), což posílilo jejich ekonomickou a politickou moc a přispělo k formování nové vládnoucí třídy.
Kulturní: Zavedení angličtiny do bohoslužeb a masové rozšíření anglické Bible (zejména pozdější Bible krále Jakuba) mělo obrovský vliv na formování moderního anglického jazyka a literatury. Na druhou stranu došlo ke zničení obrovského množství středověkého náboženského umění a architektury.

💡 Pro laiky

Anglickou reformaci si lze zjednodušeně představit jako velký rozchod. Anglický král Jindřich VIII. chtěl "rozvod" (přesněji zrušení manželství) se svou ženou, protože mu nedala syna. Tehdejší nejvyšší autorita v církevních věcech, papež v Římě, mu to ale nepovolil. Místo aby se král podřídil, rozhodl se, že papeže v Anglii už poslouchat nebude.

Prohlásil sám sebe za hlavu církve v Anglii a založil si tak v podstatě "vlastní" církev – anglikánskou. Nebylo to ale jen o rozvodu. Král také viděl, jak je církev bohatá, a tak zrušil kláštery a jejich obrovský majetek si vzal pro sebe a své věrné.

Po jeho smrti se v tom jeho děti snažily udělat pořádek. Syn Eduard VI. chtěl církev více protestantskou (podobnou té v Německu). Dcera Marie I. ji chtěla vrátit zpět pod papeže a byla velmi přísná. Nakonec druhá dcera, Alžběta I., našla kompromis: církev zůstala nezávislá na papeži a v mnohém protestantská, ale ponechala si některé staré tradice a obřady. Tento "střední cesta" je pro anglikánskou církev typická dodnes.

⏰ Tento článek je aktuální k datu 25.12.2025