Oranžová revoluce

Rozbalit box

Obsah boxu

Oranžová revoluce (ukrajinsky Помаранчева революція) byla série protestů, mítinků, stávek a projevů občanské neposlušnosti na Ukrajině, které probíhaly od konce listopadu 2004 do ledna 2005. Bezprostředním spouštěčem bylo masivní a systematické falšování výsledků druhého kola prezidentských voleb ve prospěch vládního kandidáta Viktora Janukovyče.

Centrem protestů se stalo Náměstí Nezávislosti (Majdan Nezaležnosti) v Kyjevě, kde po dobu několika týdnů tábořily stovky tisíc lidí oblečených v oranžové barvě – barvě volební kampaně opozičního lídra Viktora Juščenka. Revoluce proběhla nenásilně a vedla k bezprecedentnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu Ukrajiny, který nařídil opakování druhého kola voleb ("třetí kolo"). V něm zvítězil Viktor Juščenko.

Z geopolitického hlediska šlo o jeden z klíčových momentů postsovětských dějin, který definoval rozkol mezi prozápadním směřováním Ukrajiny (EU, NATO) a snahou Ruska udržet ji ve své sféře vlivu. Události roku 2004 jsou považovány za přímý předstupeň Euromajdanu (2013–2014).

🕰️ Pozadí a příčiny

Éra Leonida Kučmy

Na počátku 21. století byla Ukrajina pod vládou prezidenta Leonida Kučmy (v úřadu 1994–2005). Jeho režim byl charakteristický rovnováhou mezi vlivem mocných oligarchů, korupcí a balancováním mezi Východem a Západem ("multivektorová politika").

Kazetový skandál (2000): Zveřejnění nahrávek, na kterých Kučma údajně objednává únos a vraždu opozičního novináře Georgije Gongadzeho, otřáslo důvěrou veřejnosti. Vzniklo hnutí "Ukrajina bez Kučmy", které položilo organizační základy pro budoucí revoluci.
Nástupnictví: Kučma, jehož popularita byla mizivá, si jako svého nástupce vybral tehdejšího premiéra Viktora Janukovyče, zástupce mocného "Doněckého klanu" (průmyslové elity z východu země).

Dva Viktorech: Střet civilizací

Volby roku 2004 byly vnímány jako volba mezi dvěma civilizačními modely, symbolizovanými dvěma kandidáty se stejným křestním jménem:

Viktor Juščenko (Oranžoví): Bývalý guvernér Národní banky a expremiér. Byl vnímán jako prozápadní liberál, reformátor a naděje na demokratizaci. Jeho elektorát tvořila střední třída, inteligence a obyvatelé západní a střední Ukrajiny. Jeho kampaň používala oranžovou barvu.
Viktor Janukovyč (Modří): Představitel starých pořádků, "tvrdé ruky" a průmyslového východu (Donbas). Měl silnou podporu Moskvy a rusky mluvícího obyvatelstva. Jeho kampaň používala modrou a bílou barvu. Měl kriminální minulost (v mládí byl dvakrát vězněn za loupeže a ublížení na zdraví), což opozice silně akcentovala.

☠️ Atentát na Juščenka

Klíčovým a dramatickým momentem kampaně se stalo záhadné onemocnění Viktora Juščenka v září 2004.

Otrava: Po večeři s vedením ukrajinské tajné služby SBU Juščenko náhle onemocněl. Byl převezen na kliniku do Vídně, kde lékaři bojovali o jeho život.
Dioxin: Toxikologické testy později potvrdily otravu extrémní dávkou dioxinu (TCDD). Jed, který se běžně v takové koncentraci nevyskytuje, mu znetvořil obličej (chlorakné), který se stal šedým a zjizveným.
Symbolika: Znetvořená tvář Juščenka se stala živým důkazem brutality režimu. Juščenko sám obvinil z otravy "vládní kruhy" s napojením na Rusko. Tento moment mobilizoval jeho voliče, kteří to vnímali jako pokus o politickou vraždu.

🗳️ Průběh voleb a podvod

První kolo (31. října 2004)

První kolo skončilo těsným výsledkem. Juščenko získal 39,90 % hlasů, Janukovyč 39,26 %. Vzhledem k tomu, že nikdo nezískal nadpoloviční většinu, postoupili oba do druhého kola. Již zde se objevily zprávy o nesrovnalostech, ale napětí se teprve stupňovalo.

Druhé kolo (21. listopadu 2004)

Den, který změnil Ukrajinu. Hlasování probíhalo v atmosféře zastrašování a masivních manipulací.

Karuselové hlasování: Autobusy svážely voliče (často státní zaměstnance) z volební místnosti do volební místnosti, kde hlasovali opakovaně na tzv. "odvolací lístky".
Mrtvé duše: Na seznamech voličů se objevovala jména zemřelých osob, jejichž hlasy byly započítány pro Janukovyče.
Volební účast v Doněcku: V některých okrscích v Doněcké oblasti byla nahlášena volební účast přesahující 100 % (např. 102 %), což bylo statisticky nemožné.
Kybernetický útok: Server Ústřední volební komise (CVK) vykazoval anomálie, kdy se výsledky zpožďovaly nebo skokově měnily ve prospěch Janukovyče.

Vyhlášení výsledků

Navzdory exit pollům (průzkumům u volebních místností), které favorizovaly Juščenka s náskokem cca 11 %, Ústřední volební komise 22. listopadu předběžně oznámila vítězství Viktora Janukovyče (49,46 % ku 46,61 %). Ruský prezident Vladimir Putin okamžitě Janukovyčovi pogratuloval k vítězství, ještě před oficiálním potvrzením, čímž jasně signalizoval postoj Kremlu.

⛺ Majdan: Srdce odporu

Bezprostředně po uzavření volebních místností a zveřejnění zmanipulovaných výsledků vyzval Viktor Juščenko své příznivce, aby vyšli do ulic a bránili svůj hlas. Centrem odporu se stalo Náměstí Nezávislosti (Majdan Nezaležnosti) a přilehlá třída Chreščatyk v centru Kyjeva.

Stanové městečko

To, co začalo jako spontánní demonstrace, se během 24 hodin proměnilo v perfektně organizované stanové městečko.

Logistika: Organizátoři (především hnutí PORA) zajistili stovky vojenských stanů, polní kuchyně, teplé oblečení a zdravotnickou pomoc. Bylo to nezbytné, protože teploty v Kyjevě klesaly pod -5 °C a padal sníh.
Počet účastníků: V nejkritičtějších dnech se na náměstí shromáždilo odhadem 500 000 až 1 000 000 lidí. Skandování hesla „Juščenko – Tak!“ (Juščenko – Ano!) se stalo zvukovou kulisou revoluce.
Atmosféra: Navzdory mrazu a napětí panovala na náměstí sváteční, solidární atmosféra. Obyvatelé Kyjeva nosili demonstrantům (z nichž mnozí přijeli ze západní Ukrajiny) jídlo, čaj a nabízeli jim ubytování ve svých bytech.

Taktika nenásilí

Oranžová revoluce byla učebnicovým příkladem nenásilného odporu (inspirovaného teoriemi Gena Sharpa a srbským hnutím Otpor!).

Blokáda budov: Demonstranti vytvořili lidské řetězy kolem klíčových vládních budov – sídla vlády, Administrativy prezidenta a parlamentu. Cílem bylo paralyzovat státní aparát a zabránit Janukovyčovi v převzetí moci, aniž by došlo k fyzickému útoku.
Květiny proti štítům: Když policie a jednotky Berkut postavily kordony, demonstranti (často mladé dívky) vkládali do jejich štítů oranžové karafiáty a růže. Toto psychologické působení mělo za cíl zlomit loajalitu bezpečnostních složek.

🧣 Symbolika a kultura revoluce

Oranžová barva

Volba oranžové barvy jako symbolu kampaně Viktora Juščenka byla marketingovým mistrovským tahem. Byla výrazná, viditelná v zimní šedi a neměla historické konotace (jako rudá komunistů nebo modro-žlutá státní).

Kyjev se během několika dní "přebarvil". Oranžové stuhy visely na autech, stromech, kabelkách, psích obojcích i na uniformách některých policistů.
Lidé nosili oranžové šály, čepice a bundy. Oranžová se stala identifikačním znakem prozápadního směřování.

Hudba revoluce

Revoluce měla svůj soundtrack. Hymnou se stala píseň hip-hopové skupiny GreenJolly s názvem „Razom nas bahato“ (Je nás mnoho, nás neporazíte).

Píseň, původně skandovaný pokřik, byla nahrána narychlo, ale okamžitě ovládla rádia. Později byla (v upravené verzi) vybrána, aby reprezentovala Ukrajinu na soutěži Eurovize 2005, která se konala v Kyjevě.
Na pódiu na Majdanu vystupovaly každý večer rockové hvězdy, např. Svjatoslav Vakarčuk a jeho kapela Okean Elzy nebo vítězka Eurovize Ruslana, která dokonce vyhlásila hladovku na podporu opozice.

🗣️ Klíčoví aktéři a hnutí

"Bohyně revoluce": Julija Tymošenko

Zatímco Viktor Juščenko byl vnímán jako morální autorita a klidná síla, motorem a radikálním hlasem ulice byla Julija Tymošenková.

Její charizma a rétorické schopnosti elektrizovaly dav. Byla to ona, kdo vyzýval k blokádě budov a "útoku" na prezidentský palác (který Juščenko později odvolal).
Její ikonický účes (tradiční ukrajinský cop obtočený kolem hlavy) a značkové oblečení se staly globálně rozpoznatelným symbolem. Spojenectví s Juščenkem bylo pragmatické, ale křehké (což se ukázalo v pozdějších letech).

Hnutí PORA!

Rozhodující roli hrálo mládežnické hnutí PORA (Čas nastal). Šlo o síť studentských aktivistů, kteří byli trénováni v metodách nenásilného boje.

PORA organizovala logistiku stanového městečka, tiskla letáky, samolepky a koordinovala akce občanské neposlušnosti.
Byli inspirováni gruzínským hnutím Kmara (Růžová revoluce) a srbským Otporem. Ruská propaganda je označovala za "agenty CIA" placené Georgem Sorosem.

📺 Mediální vzpoura a "Temnyky"

Revoluce by nebyla možná bez změny v informačním prostoru. Do roku 2004 byla ukrajinská média pod přísnou kontrolou státu.

Fenomén Temnyky

Prezidentská administrativa Leonida Kučmy rozesílala šéfredaktorům televizí tajné instrukce zvané „temnyky“ (od slova téma).

Tyto dokumenty přesně diktovaly, o čem se má informovat, jak se to má interpretovat (např. "Juščenka ignorovat" nebo "označit demonstranty za fašisty") a o čem se musí mlčet.

Vzpoura novinářů

Klíčový zlom nastal 25. listopadu 2004.

Natalija Dmytruk: Tlumočnice do znakového jazyka ve státní televizi UT-1 udělala bezprecedentní gesto. Zatímco moderátor zpráv četl oficiální text o vítězství Janukovyče, ona ve znakovém jazyce sdělila neslyšícím divákům: „Obracím se na všechny neslyšící. Náš prezident je Viktor Juščenko. Nevěřte jim, lžou.“
Kanál 5 (5 kanal): Televizní stanice vlastněná oligarchou Petrem Porošenkem (pozdějším prezidentem) jako jediná vysílala nepřetržitě a objektivně z Majdanu. Stala se hlavním informačním zdrojem pro celou zemi.
Následně začali redaktoři státních televizí odmítat číst zmanipulované zprávy a připojovali se ke stávce. Informační blokáda režimu se zhroutila.

🛡️ Reakce režimu a hrozba násilí

Vláda Leonida Kučmy a tábor Viktora Janukovyče byli rozsahem protestů zaskočeni.

Modrý tábor (Anti-Majdan)

Na podporu Janukovyče byly organizovány protidemonstrace, především v Doněcku a Charkově. Účastníci nosili modré barvy. Často šlo o horníky a dělníky, které zaměstnavatelé (oligarchové jako Rinat Achmetov) přivezli do Kyjeva vlaky.

Mezi oběma tábory (oranžovými a modrými) docházelo k verbálním střetům, ale k masovému násilí nedošlo, částečně proto, že "modří" demonstranti byli v Kyjevě v menšině a často demotivovaní (byli tam nuceně).

Hrozba zásahu armády

Nejkritičtější moment nastal 28. listopadu. Viktor Janukovyč tlačil na prezidenta Kučmu, aby vyhlásil výjimečný stav a poslal proti demonstrantům vojsko a tanky (vnitřní vojska ministerstva vnitra byla uvedena do pohotovosti).

Kučma, který nechtěl odejít do historie s rukama od krve, váhal.
Klíčovou roli sehrály tajné služby (SBU) a armáda, které signalizovaly, že rozkaz ke střelbě do vlastních lidí neuposlechnou. Americký ministr zahraničí Colin Powell a evropští diplomaté (např. Javier Solana) vyvíjeli na Kučmu extrémní tlak, aby násilí nepoužil.

⚖️ Právní bitva a rozsudek století

Zatímco ulice Kyjeva byly plné demonstrantů, rozhodující bitva se přesunula do soudní síně. Opozice v čele s právním týmem Viktora Juščenka podala stížnost k Nejvyššímu soudu Ukrajiny, ve které žádala zrušení výsledků voleb pro jejich zfalšování.

Proces před kamerami

Soudní proces byl bezprecedentní tím, že byl vysílán v přímém přenosu televizí. Miliony Ukrajinců sledovaly, jak právníci opozice předkládají důkazy o "mrtvých duších", vhazování stohů lístků do uren a manipulaci se serverem Ústřední volební komise (CVK).

Předseda soudu, Anatolij Jarema, a sbor soudců čelili enormnímu tlaku ze strany prezidenta Kučmy, ale pod vlivem masových protestů venku (soudní budova byla obklíčena demonstranty) si zachovali nezávislost.

Rozsudek z 3. prosince 2004

Po několika dnech jednání vynesl Nejvyšší soud historický verdikt:

Výsledky druhého kola voleb byly prohlášeny za neplatné kvůli "systémovému a masivnímu porušení volebního zákona".
Soud nařídil opakování druhého kola hlasování (tzv. "třetí kolo") na 26. prosinec 2004.
Byla vyměněna složení Ústřední volební komise.

Tento rozsudek byl v postsovětském prostoru revoluční – poprvé soudní moc otevřeně vystoupila proti výkonné moci a postavila se na stranu občanů.

🕊️ Mezinárodní mediace a "Kulaté stoly"

Aby se zabránilo silovému scénáři (zásahu armády nebo rozpadu země), zapojili se do řešení krize mezinárodní zprostředkovatelé. Proběhla série jednání známá jako "Kulaté stoly" v Mariinském paláci.

Aktéři mediace

Klíčovou roli sehráli politici ze sousedních zemí a EU, kteří měli důvěru obou stran nebo alespoň jedné z nich:

Aleksander Kwaśniewski (Prezident Polska): Sehrál rozhodující roli díky svým osobním vztahům s Leonidem Kučmou. Přesvědčil ho, že použití síly by zničilo jeho odkaz a vedlo k izolaci.
Valdas Adamkus (Prezident Litvy): Zastupoval pobaltský pohled a nutnost demokratizace.
Javier Solana (Vysoký představitel EU pro zahraniční věci): Garantoval, že řešení bude mít podporu Evropy.
Boris Gryzlov (Předseda Státní dumy Ruska): Zastupoval zájmy Vladimira Putina. Jeho přítomnost byla spíše pasivní a symbolizovala neochotu Moskvy uznat porážku svého kandidáta Janukovyče.
Jan Kubiš (Generální tajemník OBSE): Slovenský diplomat, který dohlížel na technické aspekty voleb.

Velký kompromis (Paketová dohoda)

Výsledkem jednání byl politický obchod schválený parlamentem (Nejvyšší rada Ukrajiny) 8. prosince 2004:

Opakování voleb: Opozice dosáhla svého cíle – nové volby.
Ústavní reforma: Výměnou za to musel Juščenko souhlasit s omezením prezidentských pravomocí ve prospěch parlamentu a vlády. Ukrajina se změnila z prezidentsko-parlamentní na parlamentně-prezidentskou republiku.

Tato reforma (často nazývaná "politická bomba") byla podmínkou odstupujícího prezidenta Kučmy. Cílem bylo oslabit budoucího prezidenta Juščenka tak, aby neměl absolutní moc. Tato změna ústavy se v budoucnu stala zdrojem permanentních konfliktů mezi Juščenkem a jeho premiéry (Tymošenkovou a Janukovyčem).

🗳️ "Třetí kolo" (26. prosince 2004)

Opakované hlasování proběhlo pod bezprecedentním dohledem. Na Ukrajinu přijelo více než 12 000 zahraničních pozorovatelů (největší mise v historii OBSE), aby garantovali férovost voleb.

Výsledky

Viktor Juščenko: 51,99 % hlasů.
Viktor Janukovyč: 44,20 % hlasů.

Rozdíl činil téměř 8 procentních bodů (přes 2 miliony hlasů). Volební účast byla vysoká (77,19 %), ačkoliv mírně nižší než ve zfalšovaném kole.

Rozdělená země (Volební mapa)

Výsledky potvrdily hluboké regionální rozdělení Ukrajiny, které se stalo trvalým rysem tamní politiky:

Juščenko drtivě zvítězil na západě (v některých oblastech jako Lvov nebo Ternopil získal přes 90 %) a ve středu země (včetně Kyjeva).
Janukovyč dominoval na východě (Doněck, Luhansk) a jihu (Krym, Oděsa). V Doněcké oblasti získal přes 93 % hlasů.

Tato volební mapa ve tvaru podkovy ("The Horseshoe") jasně ukazovala kulturní a jazykovou hranici mezi proevropskou a proruskou částí země.

Reakce poražených: Pokus o separatismus

Po prohře ve volbách se část elit z východu Ukrajiny pokusila o separaci.

Sjezd v Severodoněcku: 28. listopadu (ještě před 3. kolem) se konal sjezd poslanců všech úrovní z východu a jihu, kde zazněly výzvy k vytvoření "Jihovýchodní ukrajinské autonomní republiky" (PISUAR).
Gubernátor Charkovské oblasti Jevhen Kušnarjov vyzýval k odporu proti Kyjevu. Tento pokus však neměl podporu armády ani masového obyvatelstva a po vítězství Juščenka vyšuměl. Tajná služba SBU zahájila vyšetřování pro ohrožení územní celistvosti.

💀 Konec staré éry: Smrt Kirpy

Symbolickou tečkou za režimem Leonida Kučmy byla smrt ministra dopravy Heorhije Kirpy.

Kirpa byl klíčovou postavou starého systému a "pokladníkem" volební kampaně. Právě jeho ministerstvo organizovalo vlaky ("vlaky přátelství"), které svážely Janukovyčovy příznivce a podvodné voliče.
Den po "třetím kole" voleb, 27. prosince 2004, byl nalezen mrtvý ve svém sídle se střelným zraněním. Oficiálně šlo o sebevraždu, ale spekulace o odstranění nepohodlného svědka finančních machinací nikdy neutichly.

👑 Inaugurace (23. ledna 2005)

Oranžová revoluce formálně skončila inaugurací Viktora Juščenka.

Akt proběhl na dvou místech: oficiálně v budově parlamentu (Verchovna Rada) a neoficiálně, ale symbolicky, na pódiu na Majdanu před statisíci lidmi.
Juščenko složil přísahu s rukou na Bibli a Ústavě. Po jeho boku stála jeho rodina a politická partnerka Julija Tymošenková, která byla jmenována premiérkou.
Dav skandoval "Juščenko - Tak!" a "Sláva Ukrajině!". V té chvíli se zdálo, že cesta Ukrajiny do Evropy je otevřená a nevratná.

💔 Rozpad oranžové koalice (2005–2006)

Euforie z vítězství na Majdanu netrvala dlouho. Hned v prvním roce vládnutí se projevily hluboké ideologické a osobní rozpory uvnitř vítězného týmu.

Juščenko vs. Tymošenková

Prezident Viktor Juščenko a premiérka Julija Tymošenková představovali dva odlišné přístupy k vládnutí:

**Juščenko:** Preferoval pomalé, liberální tržní reformy a kompromis s byznysovými elitami, aby stabilizoval zemi. Jeho styl byl často kritizován jako pasivní a nerozhodný.
**Tymošenková:** Razila populistickou, sociálně orientovanou politiku s prvky státního dirigismu (např. snaha regulovat ceny benzínu a masa). Pustila se do "reprivatizace" (odebrání majetku oligarchům, kteří jej získali podezřele levně), což vyděsilo investory. Symbolem byl prodej oceláren Kryvorižstal (odebraných zeťovi exprezidenta Kučmy Pinčukovi a Achmetovovi) světovému gigantu Mittal Steel v otevřené aukci za rekordních 4,8 miliardy dolarů.

Korupční skandál a pád vlády (Září 2005)

V září 2005, méně než rok po revoluci, krize vyvrcholila.

Blízký spolupracovník Juščenka, státní tajemník **Oleksandr Zinčenko**, veřejně obvinil okolí prezidenta (zejména Petra Porošenka, tehdejšího tajemníka Rady národní bezpečnosti) z masivní korupce a snahy převzít toky peněz po starém režimu.
**Reakce:** Viktor Juščenko v šoku odvolal celou vládu Julije Tymošenkové i Petra Porošenka. Tím se "oranžový tým" definitivně rozpadl. Tymošenková přešla do tvrdé opozice vůči prezidentovi, kterého pomohla zvolit.
**Následek:** Rozhádanost demokratů vedla k deziluzi voličů. V parlamentních volbách 2006 zvítězila Strana regionů Viktora Janukovyče. Juščenko byl nucen jmenovat svého úhlavního nepřítele z revoluce, **Viktora Janukovyče**, premiérem. Nastalo období "kohabitace" (soužití), které paralyzovalo stát.

⛽ Plynové války s Ruskem

Rusko pod vedením Vladimira Putina nikdy nepřijalo prohru v Oranžové revoluci. Místo tanků však použilo ekonomickou zbraň – zemní plyn. Do roku 2005 platila Ukrajina za ruský plyn preferenční (politickou) cenu (cca 50 USD za 1000 m³). Po nástupu prozápadní vlády Rusko požadovalo okamžitý přechod na tržní ceny (cca 230 USD).

První plynová krize (2006)

**1. ledna 2006:** Poté, co Kyjev odmítl skokové zdražení, Gazprom zastavil dodávky plynu pro Ukrajinu. Protože přes Ukrajinu proudí tranzitní plynovody do Evropy, pokles tlaku pocítily i země EU (včetně Slovenska a Česka).
**Výsledek:** Krize skončila po několika dnech dohodou, která však zavedla do schématu neprůhledného prostředníka – firmu **RosUkrEnergo**. Tuto firmu vlastnil ukrajinský oligarcha **Dmytro Firtaš** (s vazbami na ruský organizovaný zločin) a Gazprom. RosUkrEnergo se stalo nástrojem korupce v nejvyšších patrech ukrajinské i ruské politiky.

Druhá plynová krize (2009)

Mnohem vážnější konflikt nastal v lednu 2009. Rusko úplně zastavilo veškerý tok plynu (i tranzit) na dva týdny uprostřed mrazivé zimy.

**Důsledky:** Části východní Evropy (např. Bulharsko) zůstaly bez tepla. Průmysl stál.
**Dohoda:** Krizi ukončila premiérka Julija Tymošenková podpisem kontroverzní smlouvy s Putinem v Moskvě. Smlouva stanovila pro Ukrajinu extrémně vysokou základní cenu (450 USD), která byla vyšší než cena pro Německo. Tato smlouva se později stala záminkou pro uvěznění Tymošenkové režimem Janukovyče.

🌍 Geopolitické selhání: NATO a Bukurešť 2008

Hlavním zahraničněpolitickým cílem Viktora Juščenka byla integrace do euroatlantických struktur. Zatímco vstup do EU byl vzdálenou perspektivou, členství v NATO se zdálo reálné.

Summit v Bukurešti (Duben 2008)

Ukrajina (spolu s Gruzií) žádala o udělení **Akčního plánu členství (MAP)**, což je předstupeň plného členství v Alianci.

**Podpora:** USA (prezident George W. Bush) silně podporovaly udělení MAP.
**Odpour:** Německo (kancléřka Angela Merkelová) a Francie (prezident Nicolas Sarkozy) to zablokovaly. Důvodem byla neochota provokovat Rusko a nestabilní vnitropolitická situace na Ukrajině (nízká podpora NATO u veřejnosti).
**Výsledek:** Summit přijal vágní deklaraci, že "Ukrajina a Gruzie se jednou stanou členy", ale nedal jim žádný konkrétní plán ani záruky.
**Důsledky:** Mnozí politologové považují toto rozhodnutí za fatální chybu, která povzbudila Rusko k agresi. Pouhé čtyři měsíce po summitu Rusko napadlo Gruzii (Válka v Jižní Osetii). Ukrajina zůstala v "šedé zóně" bezpečnosti.

🗳️ Konec éry a návrat Janukovyče (2010)

Prezidentské volby v roce 2010 se staly pohřebištěm ideálů Oranžové revoluce.

Juščenkův pád

Prezident Viktor Juščenko, oslabený neustálými konflikty, ekonomickou krizí (2008–2009) a ztrátou podpory veřejnosti, získal v prvním kole voleb ponižujících **5,45 %** hlasů. To je historicky nejhorší výsledek úřadujícího prezidenta v dějinách. Z národního hrdiny se stal politickou mrtvolou.

Souboj Janukovyč vs. Tymošenková

Do druhého kola postoupili dva rivalové: lídr opozice Viktor Janukovyč a premiérka Julija Tymošenková.

**Kampaň:** Janukovyč se prezentoval jako pragmatik, který "opraví" ekonomiku a zlepší vztahy s Ruskem. Najal si americké politické stratégy (např. **Paul Manafort**), kteří vylepšili jeho image a naučili ho mluvit na veřejnosti.
**Výsledek:** Viktor Janukovyč zvítězil se ziskem **48,95 %** hlasů. Julija Tymošenková získala **45,47 %**.
**Ironie dějin:** Volby byly mezinárodními pozorovateli označeny za svobodné a férové. Viktor Janukovyč se vrátil k moci demokratickou cestou, pouhých 5 let poté, co ho revoluce svrhla pro pokus o podvod.

Konec demokracie

Nástup Janukovyče znamenal okamžitý obrat v politice země:

Prodloužil pronájem ruské základny na Krymu (Charkovské dohody).
Změnil ústavu zpět na prezidentskou (s pomocí Ústavního soudu), čímž si uzurpoval moc.
Zahájil trestní stíhání opozice. Julija Tymošenková byla v roce 2011 odsouzena k 7 letům vězení za podpis "nevýhodné" plynové smlouvy s Putinem.

Země začala směřovat k autoritářství, které vyvrcholilo o tři roky později novou revolucí – **Euromajdanem**.

🛡️ Dědictví a historický význam

S odstupem dvou desetiletí je Oranžová revoluce historiky hodnocena rozporuplně: jako politické selhání, ale zároveň jako klíčový moment pro formování ukrajinské národní identity.

Zrození občanské společnosti

Největším úspěchem revoluce nebyla změna prezidenta, ale změna myšlení lidí.

Konec strachu: Ukrajinci zjistili, že masový protest může fungovat a že moc se musí zodpovídat lidu. Tento psychologický zlom odlišil Ukrajinu od Ruska a Běloruska, kde byly podobné pokusy o protesty potlačeny.
Třetí sektor: Vznikla silná síť nevládních organizací (NGO), nezávislých novinářů a aktivistů, kteří začali kontrolovat vládu. Tato struktura se stala páteří odporu v roce 2014 i během invaze 2022 (dobrovolnické hnutí).

Svoboda slova

I když "oranžoví" politici selhali v ekonomice a boji s korupcí, podařilo se jim liberalizovat mediální prostor.

Cenzura ("temnyky") zmizela. Vznikla kultura živých politických talk-show (např. Svoboda slova Savika Šustera), kde politici museli čelit nepříjemným otázkám. I po návratu Janukovyče k moci v roce 2010 už nebylo možné tuto svobodu plně potlačit.

⚖️ Srovnání: Oranžová revoluce vs. Euromajdan

Často dochází k záměně událostí z roku 2004 a 2014. Ačkoliv obě probíhaly na stejném náměstí (Majdan), jejich charakter byl odlišný.

Aspekt	Oranžová revoluce (2004)	Euromajdan / Revoluce důstojnosti (2014)
Hlavní cíl	Férové volby (jeden konkrétní požadavek)	Geopolitická změna (EU), svržení režimu, změna systému
Metody	Striktně nenásilné (písně, tance, blokády)	Násilné střety, hořící pneumatiky, Molotovovy koktejly
Oběti	0 (Revoluce bez krve)	100+ mrtvých (Nebeská setnina)
Role politiků	Politici (Juščenko, Tymošenková) vedli dav	Dav vedl politiky (politici často vypískáni)
Výsledek	Kompromis u kulatého stolu	Útěk prezidenta, anexe Krymu, válka na Donbasu

Historici se shodují, že Oranžová revoluce byla "karnevalem naděje", zatímco Euromajdan byl "zoufálou bitvou o přežití státu". Selhání Oranžové revoluce (neschopnost reformovat soudy a policii) přímo vedlo k nutnosti revoluce druhé.

💰 Ekonomika: Promarněná dekáda

Období 2005–2008 bylo ekonomicky úspěšné, ale nikoliv díky reformám, nýbrž díky příznivé globální konjunktuře.

Investiční boom a pád

Po vítězství Juščenka se Ukrajina stala miláčkem západních investorů.

Příliv kapitálu: Zahraniční banky (např. Raiffeisenbank, Erste Group) kupovaly ukrajinské banky za obrovské sumy. HDP rostlo tempem 7–12 % ročně.
Spotřebitelská horečka: Ukrajinci si poprvé masově brali hypotéky a úvěry na auta, často v cizích měnách (dolarech), protože věřili ve stabilitu hřivny.
Krize 2008: Když udeřila globální finanční krize, Ukrajina patřila k nejhůře postiženým zemím světa. Hřivna devalvovala o 60 %, HDP se propadl o 15 %. Protože vláda neprovedla strukturální reformy (diverzifikace ekonomiky, snížení energetické náročnosti), země zkolabovala. To definitivně pohřbilo popularitu Viktora Juščenka.

Korupce: "Lubi druzi"

Termín "Lubi druzi" (Drazí přátelé) se stal symbolem pokrytectví oranžové elity. Označoval úzký kruh podnikatelů kolem Juščenka, kteří sice nenosili uniformy starého režimu, ale pokračovali v "porcování medvěda" (státních zakázek) stejně jako jejich předchůdci. Ukrajina zůstala v žebříčcích Transparency International na dně Evropy.

🎨 Kulturní dopad

Revoluce vyvolala explozi v ukrajinské kultuře, literatuře a hudbě.

Literární generace: Spisovatelé jako Jurij Andruchovyč, Serhij Žadan nebo Oksana Zabužko se stali hlasem nové, proevropské Ukrajiny. Jejich díla reflektovala hledání identity mimo ruský/sovětský kontext.
Eurovize 2005: Pořádání soutěže v Kyjevě (po vítězství Ruslany) bylo první velkou šancí Ukrajiny prezentovat se světu jako moderní evropská země. Vláda zrušila víza pro občany EU (jednostranně), což nastartovalo turismus.

ℹ️ Závěr: Nedokončená revoluce

Oranžová revoluce byla prvním pokusem Ukrajiny vystoupit ze stínu impéria a stát se součástí Západu. Tento pokus politicky selhal kvůli nejednotnosti lídrů a podcenění setrvačnosti starého systému. Přesto je její význam klíčový. Bez roku 2004 by neexistovala generace, která se v roce 2014 postavila snajprům na Majdanu a v roce 2022 ruským tankům. Oranžová revoluce naučila Ukrajince, že svoboda není dar, ale proces.

Zdroje

Encyclopaedia Britannica - Orange Revolution
Wilson, Andrew. Ukraine's Orange Revolution. Yale University Press, 2005. ISBN 978-0300112908.
Åslund, Anders & McFaul, Michael. Revolution in Orange: The Origins of Ukraine's Democratic Breakthrough. Carnegie Endowment for International Peace, 2006.
Archiv listu Kyiv Post (dobové zpravodajství 2004-2005)
Yushchenko, Viktor. Non-state Secrets (Memoirs). 2014.