Monetarismus
Obsah boxu
Šablona:Infobox Ekonomická teorie
Monetarismus je směr makroekonomického myšlení, který klade hlavní důraz na roli peněžní zásoby jako klíčového determinantu ekonomické aktivity a úrovně inflace. Jeho ústřední myšlenkou je, že změny v množství peněz v oběhu jsou nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím nominální HDP v krátkém období a cenovou hladinu v dlouhém období.
Tato škola vznikla jako přímá reakce a kritika do té doby dominantního Keynesiánství, které se soustředilo především na fiskální politiku (vládní výdaje a daně) jako nástroj řízení ekonomiky. Nejvýznamnějším představitelem a popularizátorem monetarismu byl americký ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman a jeho Chicagská škola.
📜 Historie a vývoj
🏛️ Kořeny a vznik
Kořeny monetarismu sahají až k raným ekonomickým teoriím, především ke kvantitativní teorii peněz, kterou formulovali myslitelé jako David Hume a později formalizoval Irving Fisher. Po Velké hospodářské krizi ve 30. letech 20. století však ekonomickému myšlení dominovaly myšlenky Johna Maynarda Keynese, který argumentoval, že příčinou krize byl nedostatek agregátní poptávky a že vlády by měly aktivně zasahovat do ekonomiky prostřednictvím fiskální politiky.
V 50. a 60. letech začal Milton Friedman a další ekonomové z Chicagské univerzity systematicky zpochybňovat keynesiánský konsenzus. Klíčovým dílem, které položilo základy moderního monetarismu, byla kniha A Monetary History of the United States, 1867–1960 (1963), kterou Friedman napsal společně s Annou Schwartz. V této knize argumentovali, že Velká hospodářská krize nebyla způsobena selháním kapitalismu, ale katastrofálním selháním měnové politiky americké centrální banky (Federal Reserve System), která dovolila pokles peněžní zásoby o třetinu.
🌟 Zlatá éra (70. léta)
Monetarismus získal masivní vliv v 70. letech 20. století, kdy se západní ekonomiky potýkaly s jevem zvaným stagflace – tedy souběhem vysoké inflace a vysoké nezaměstnanosti. Tento jev byl pro tradiční keynesiánské modely, které předpokládaly inverzní vztah mezi inflací a nezaměstnaností (Phillipsova křivka), velkou záhadou a výzvou.
Monetaristé pro stagflaci nabídli přesvědčivé vysvětlení: příčinou byla nadměrná emise peněz centrálními bankami v předchozích letech ve snaze uměle snížit nezaměstnanost. Friedmanova teze, že "inflace je vždy a všude monetárním jevem", se stala ústředním heslem doby. Politici a centrální bankéři, kteří si nevěděli se stagflací rady, začali monetaristickým myšlenkám naslouchat.
📉 Aplikace v praxi a ústup
Na konci 70. a na začátku 80. let se monetaristické recepty začaly uplatňovat v praxi. Nejznámějšími příklady jsou:
Spojené státy americké: Předseda Federálního rezervního systému Paul Volcker v roce 1979 zavedl přísnou monetární politiku zaměřenou na kontrolu růstu peněžní zásoby, aby zkrotil dvoucifernou inflaci. To vedlo k prudkému nárůstu úrokových sazeb a hluboké recese na začátku 80. let, ale inflace byla nakonec úspěšně potlačena.
Spojené království: Vláda premiérky Margaret Thatcherové rovněž přijala monetaristické principy jako součást svého širšího programu ekonomických reforem.
.svg){kind=small}
Přestože tyto politiky dosáhly svého cíle v boji s inflací, ukázalo se, že přímé cílování peněžní zásoby je v praxi velmi obtížné. Hlavním problémem byla nestabilita rychlosti oběhu peněz (V v rovnici směny), která se vlivem finančních inovací a deregulací stala nepředvídatelnou. Vztah mezi peněžní zásobou a inflací se rozvolnil a centrální banky od poloviny 80. let postupně opustily přímé cílování peněžní zásoby a přešly k jiným strategiím, jako je cílování inflace.
⚙️ Základní principy a teze
Monetarismus stojí na několika klíčových pilířích, které jej odlišují od jiných ekonomických škol.
🔢 Kvantitativní teorie peněz
Základním analytickým nástrojem monetarismu je rovnice směny:
Kde:
- M je celkové množství peněz v ekonomice (peněžní zásoba).
- V je rychlost oběhu peněz (jak často se průměrná peněžní jednotka použije k nákupu zboží a služeb za dané období).
- P je průměrná cenová hladina.
- Q je reálný produkt (celkové množství vyrobeného zboží a služeb).
Monetaristé tvrdí, že rychlost oběhu peněz (V) je v dlouhém období stabilní a předvídatelná, protože závisí na institucionálních a technologických faktorech. Reálný produkt (Q) je pak v dlouhém období určen reálnými faktory, jako jsou dostupné výrobní faktory a technologie, a nezávisí na množství peněz. Z toho vyplývá přímý vztah: pokud se zvýší peněžní zásoba (M), musí se dříve či později zvýšit cenová hladina (P).
🎈 Inflace jako monetární jev
Slavný výrok Miltona Friedmana zní: "Inflace je vždy a všude monetárním jevem v tom smyslu, že může být způsobena pouze rychlejším růstem množství peněz, než jaký je růst výroby." Monetaristé odmítají jiné teorie inflace, jako je nákladová inflace (způsobená růstem mezd nebo cen surovin) nebo poptávková inflace (způsobená nadměrnými vládními výdaji). Tvrdí, že tyto faktory mohou způsobit pouze jednorázové zvýšení cen, ale trvalou inflaci může udržovat pouze neustálý růst peněžní zásoby ze strany centrální banky.
⚖️ Přirozená míra nezaměstnanosti
Monetaristé zpochybnili tradiční Phillipsovu křivku, která ukazovala stabilní negativní vztah mezi inflací a nezaměstnaností. Friedman zavedl koncept přirozené míry nezaměstnanosti (NAIRU - Non-Accelerating Inflation Rate of Unemployment). Jedná se o úroveň nezaměstnanosti, která je dána strukturálními faktory na trhu práce (např. mobilita pracovní síly, informace o volných místech, sociální dávky) a kterou nelze dlouhodobě snížit expanzivní měnovou politikou.
Pokusy vlády snížit nezaměstnanost pod tuto přirozenou míru pomocí tištění peněz vedou pouze ke krátkodobému úspěchu. Pracovníci a firmy si brzy uvědomí, že jejich mzdy a ceny rostou, přizpůsobí svá očekávání a nezaměstnanost se vrátí na původní úroveň, avšak při vyšší míře inflace. V dlouhém období je tak Phillipsova křivka svislá na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti.
📜 Pravidlo měnové politiky (k-procentní pravidlo)
Vzhledem k tomu, že monetaristé považují aktivistickou (diskreční) měnovou politiku za zdroj nestability, navrhovali nahradit ji pevným a transparentním pravidlem. Friedmanovo k-procentní pravidlo navrhovalo, aby centrální banka jednoduše zvyšovala peněžní zásobu každý rok o konstantní, předem oznámené procento (např. 3–5 %), které by odpovídalo dlouhodobému potenciálnímu růstu reálného HDP. Cílem tohoto pravidla je zajistit cenovou stabilitu, ukotvit inflační očekávání a odstranit nejistotu způsobenou nepředvídatelnými zásahy centrální banky.
🆚 Monetarismus vs. Keynesiánství
Rozdíly mezi těmito dvěma hlavními makroekonomickými proudy 20. století lze shrnout následovně:
| Aspekt | Monetarismus | Keynesiánství |
|---|---|---|
| Hlavní příčina nestability | Chybné a nepředvídatelné zásahy vlády a centrální banky. | Inherentní nestabilita soukromého sektoru (kolísání investic a spotřeby). |
| Role státu | Minimální. Stát má zajistit stabilní měnové prostředí (pravidlo) a jinak nezasahovat. | Aktivní. Stát má pomocí fiskální a měnové politiky "jemně ladit" ekonomiku. |
| Pružnost mezd a cen | Relativně pružné. Trhy mají tendenci se samy vracet k rovnováze. | Nepružné, zejména směrem dolů ("lepkavé mzdy"). Ekonomika se může zaseknout v nerovnováze. |
| Účinnost politik | Měnová politika je velmi účinná (zejména v dlouhém období), fiskální politika je neúčinná (vytěsňovací efekt). | Fiskální politika je velmi účinná, měnová politika je méně spolehlivá (past na likviditu). |
| Hlavní cíl | Cenová stabilita. | Plná zaměstnanost. |
💬 Kritika a odkaz
Ačkoliv čistý monetarismus jako praktický návod pro politiku ztratil na popularitě, jeho odkaz je hluboký a trvalý.
Kritika:
- Nestabilita rychlosti oběhu peněz (V): Hlavní praktický problém, který vedl k opuštění monetaristických experimentů. Finanční inovace (kreditní karty, bankomaty, elektronické bankovnictví) způsobily, že vztah mezi peněžní zásobou a nominálním HDP se stal nepředvídatelným.
- Problém definice peněz: Není jasné, který peněžní agregát (M1, M2, M3 atd.) je ten správný pro cílování. Různé agregáty se často vyvíjely odlišně.
- Sociální náklady dezinflace: Politika potlačování inflace podle monetaristického receptu (např. za Volckera) vedla k hlubokým recesím a vysoké nezaměstnanosti, což s sebou neslo značné sociální náklady.
Odkaz: Navzdory kritice monetarismus zásadně změnil způsob, jakým ekonomové a centrální bankéři přemýšlejí o měnové politice:
- Důraz na cenovou stabilitu: Myšlenka, že hlavním a primárním cílem centrální banky by měla být nízká a stabilní inflace, je dnes široce přijímaným konsenzem.
- Nezávislost centrální banky: Monetaristé zdůrazňovali potřebu chránit centrální banku před politickými tlaky na "tištění peněz" pro financování vládních deficitů.
- Role očekávání: Koncept přirozené míry nezaměstnanosti a význam inflačních očekávání se stal standardní součástí moderní makroekonomie.
- Omezení "jemného ladění": Skepse vůči schopnosti vlád jemně a přesně řídit ekonomiku přetrvává. Důraz se přesunul na transparentní a předvídatelná pravidla.
Moderní měnová politika, i když necíluje přímo peněžní zásobu, je hluboce ovlivněna monetaristickou revolucí.
💡 Pro laiky
Monetarismus lze vysvětlit na jednoduchém příkladu: Představte si malý ostrov, kde se jako peníze používají speciální mušle. Na ostrově žije 10 lidí, kteří každý rok vyrobí celkem 100 kokosů. V oběhu je 1000 mušlí. Pokud se cena kokosů ustálí, jeden kokos bude stát 10 mušlí (1000 mušlí / 100 kokosů).
Monetarista by řekl: "Pokud náčelník ostrova najde na pláži dalších 1000 mušlí a rozdá je lidem, ale ti stále vyrobí jen 100 kokosů, co se stane? Lidé budou mít dvakrát více mušlí, ale stejné množství zboží. Cena jednoho kokosu se nevyhnutelně vyšplhá na 20 mušlí. To je inflace. Není způsobena chamtivými prodavači kokosů, ale tím, že je v oběhu příliš mnoho peněz (mušlí)."
Monetaristé proto radí náčelníkovi: "Nezasahuj do ekonomiky. Jen se starej o to, aby počet mušlí rostl pomalu a stabilně, zhruba stejně rychle, jako roste schopnost ostrovanů vyrábět více kokosů. Tím zajistíš stabilní ceny a prosperitu."