Socialistický realismus

Rozbalit box

Obsah boxu

Socialistický realismus (zkráceně sorela) byl oficiálně schválený a direktivně prosazovaný umělecký směr v Sovětském svazu a později i v dalších zemích Východního bloku. Jeho hlavním cílem nebylo realisticky zobrazovat skutečnost, ale spíše ji idealizovat v souladu s komunistickou ideologií. Umění mělo sloužit jako nástroj propagandy, výchovy a mobilizace mas k budování socialistické společnosti. Bylo definováno jako „pravdivé, historicky konkrétní zobrazení skutečnosti v jejím revolučním vývoji“.

Tento směr zasáhl všechny druhy umění – literaturu, malířství, sochařství, architekturu, film i hudbu. Umělci, kteří se od této doktríny odchýlili, byli často označováni za „formalisty“ nebo „nepřátele lidu“ a čelili perzekuci.

📜 Historie

🇷🇺 Vznik v Sovětském svazu

Po Říjnové revoluci v roce 1917 zažívalo umění v Rusku období bouřlivého experimentování, které bylo reprezentováno směry jako konstruktivismus, suprematismus a futurismus. Tyto avantgardní směry však byly s nástupem Josifa Stalina k moci postupně potlačovány jako nesrozumitelné a cizí dělnické třídě.

Termín „socialistický realismus“ byl poprvé oficiálně použit v roce 1932 v deníku Literaturnaja gazeta. Definitivně byl kodifikován na Prvním sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1934, kde hlavní projev přednesl Andrej Ždanov. Ten umělce označil za „inženýry lidských duší“ a stanovil základní principy nového směru. Za literárního otce a vzor byl označen Maxim Gorkij, zejména jeho román Matka. Cílem bylo vytvořit jednotný, státem kontrolovaný umělecký styl, který by nahradil pluralitu uměleckých proudů.

🌍 Rozšíření do satelitních států

Po druhé světové válce byl socialistický realismus direktivně zaveden v zemích, které se dostaly pod sovětský vliv. V Československu se stal závaznou normou po komunistickém převratu v únoru 1948. Podobně byl prosazován v Polsku, Maďarsku, Východním Německu a dalších státech Východního bloku. Umělci byli nuceni tvořit v souladu s jeho pravidly, často pod hrozbou zákazu publikování, ztráty zaměstnání nebo i věznění.

📉 Úpadek a konec

Po Stalinově smrti v roce 1953 a následné destalinizaci iniciované Nikitou Chruščovem začal dogmatický tlak na umělce postupně slábnout. V 60. letech 20. století došlo v mnoha zemích, včetně Československa (např. během Pražského jara), k výraznému uvolnění a návratu k modernějším a svobodnějším formám uměleckého vyjádření. I přes období normalizace po roce 1968, kdy došlo k částečnému návratu k ideologické kontrole, už socialistický realismus nikdy nedosáhl své původní monolitické podoby. Definitivně zanikl s pádem komunistických režimů v roce 1989.

⚙️ Hlavní principy a charakteristiky

Socialistický realismus byl postaven na několika klíčových pilířích, které definovaly jeho obsah i formu:

Stranickost (Partijnosť): Umění muselo aktivně podporovat politiku Komunistické strany a sloužit jejím cílům. Nebyl prostor pro neutralitu nebo apolitické umění.
Ideovost (Idejnosť): Díla musela být naplněna komunistickou ideologií, oslavovat socialismus a kritizovat kapitalismus.
Lidovost (Narodnosť): Umění mělo být srozumitelné nejširším masám, jednoduché ve formě a čerpat z lidových tradic. Odmítalo složité, abstraktní nebo experimentální formy, které byly označovány za „formalismus“.
Typizace a pozitivní hrdina: Ústřední postavou děl byl tzv. pozitivní hrdina – idealizovaný představitel dělnické třídy, rolnictva nebo inteligence. Tento hrdina byl vždy optimistický, odhodlaný, obětavý a plně oddaný budování komunismu. Nebyl zobrazován jako komplexní jedinec s vnitřními rozpory, ale jako typický představitel své třídy.
Revoluční romantismus: Umění nemělo zobrazovat realitu takovou, jaká je, ale takovou, jaká by měla být v budoucnu. Mělo ukazovat „klíčky nového“ a optimistickou vizi směřování ke komunistické utopii.

🎨 Projevy v umění

📖 Literatura

V literatuře byl kladen důraz na tzv. budovatelský román, který zobrazoval industrializaci, kolektivizaci venkova nebo boj proti třídnímu nepříteli. Hrdinové překonávali překážky a s nadšením budovali nový svět.

Sovětský svaz: Maxim Gorkij (Matka), Michail Šolochov (Rozrušená země), Nikolaj Ostrovskij (Jak se kalila ocel).
Československo: Václav Řezáč (Nástup, Bitva), Jan Otčenášek (Plným krokem), raná poezie Pavla Kohouta.

🖼️ Malířství a sochařství

Výtvarné umění se vyznačovalo akademickým, realistickým stylem a monumentálností. Oblíbenými náměty byly portréty stranických vůdců (Lenin, Stalin), scény z revoluční historie, práce na polích a v továrnách, nebo šťastný život v socialismu.

Malíři: Alexandr Gerasimov (Stalin a Vorošilov v Kremlu), Isaak Brodskij.
Sochaři: Věra Muchinová (monumentální sousoší Dělník a kolchoznice pro pařížskou světovou výstavu v roce 1937). V Československu byl nechvalně proslulý obří Stalinův pomník na Letné v Praze.

🏛️ Architektura

Architektura socialistického realismu, často nazývaná také stalinský klasicismus nebo sorela, se inspirovala klasicismem, empírem a art decem. Cílem bylo vyjádřit moc a velikost státu. Typickými znaky jsou symetrie, monumentalita, bohatá výzdoba (sloupy, reliéfy, sochy) a využívání tradičních národních motivů.

Příklady: Moskevské metro, Lomonosovova univerzita v Moskvě, Palác kultury a vědy ve Varšavě, sídliště Poruba v Ostravě, město Havířov, hotel International Praha.

🎬 Film

Filmová tvorba byla pod přísným ideologickým dohledem. Točily se historické velkofilmy oslavující ruské dějiny (Alexandr Něvský od Sergeje Ejzenštejna), životopisné filmy o komunistických vůdcích, válečné eposy a budovatelské příběhy. Postavy byly černobílé, hrdinové bezchybní a nepřátelé ztělesněním zla.

Příklady: Křižník Potěmkin (i když starší, byl považován za vzor), Pád Berlína (Michail Čiaureli), v Československu agitační filmy jako Zítra se bude tančit všude.

🎵 Hudba

V hudbě byl kladen důraz na srozumitelnost, melodičnost a optimismus. Skladatelé měli čerpat z lidové písně a vyhýbat se disonancím a složitým strukturám, které byly odsuzovány jako „formalismus“. Velmi populární byly masové písně, kantáty a oratoria s politickými texty. Skladatelé jako Dmitrij Šostakovič a Sergej Prokofjev měli s režimem opakované konflikty a byli nuceni se za svá „formalistická“ díla veřejně kát.

🤔 Kritika a odkaz

Socialistický realismus je dnes vnímán převážně negativně jako nástroj totalitní moci, který potlačoval svobodnou uměleckou tvorbu a vedl ke kulturní stagnaci.

Kritika:

   *   Potlačení umělecké svobody a individuality.
   *   Služba propagandě a ideologické manipulaci.
   *   Schematičnost, kýčovitost a nízká umělecká hodnota mnoha děl.
   *   Vytváření falešného a idealizovaného obrazu reality.
   *   Perzekuce talentovaných umělců, kteří se odmítli podřídit.

Odkaz:

   *   Díla socialistického realismu jsou dnes důležitým historickým svědectvím o povaze komunistických režimů.
   *   Některé stavby (především v architektuře) jsou dnes památkově chráněny jako doklad své doby.
   *   Termín sorela se v češtině vžil jako pejorativní označení pro umění této éry.

💡 Pro laiky

Představte si, že by vláda nařídila, že všechny filmy, knihy a obrazy musí být jen o šťastných a silných hrdinech, kteří milují svou práci v továrně a bezmezně věří svým politikům. Všechny příběhy by musely končit dobře a ukazovat, jak skvělá budoucnost všechny čeká. Jakékoli umění, které by bylo smutné, složité, abstraktní nebo by si dělalo legraci z vlády, by bylo zakázáno a jeho autor potrestán. To byl v podstatě socialistický realismus – umění, které nepopisovalo skutečný život, ale vytvářelo propagandistický obraz ideálního světa podle představ komunistické strany. Nebylo to umění pro umění, ale umění jako nástroj politické moci.

Šablona:Aktualizováno