Klínové písmo
Obsah boxu
Klínové písmo (též klínopis) je jeden z nejstarších známých systémů písma na světě. Vyvinuli jej Sumerové v jižní Mezopotámii koncem 4. tisíciletí př. n. l. Jeho název je odvozen od charakteristického vzhledu znaků, které se skládají z otisků rákosového rydla do hliněných tabulek a mají podobu klínků. Původně obrázkové (piktografické) písmo se postupně vyvinulo ve složitý logograficko-slabičný systém, který byl po více než tři tisíce let používán mnoha národy Předního východu pro zápis různých jazyků.
📜 Historie a vývoj
Vývoj klínového písma lze rozdělit do několika klíčových fází, které odrážejí kulturní a politické změny v Mezopotámii.
🌅 Počátky: Protoklínové písmo
Nejstarší předchůdce klínového písma se objevil kolem roku 3400 př. n. l. ve městě Uruk. Jednalo se o tzv. protoklínové písmo, které bylo primárně piktografické – každý znak představoval konkrétní objekt nebo myšlenku. Tyto rané texty, nalezené na hliněných tabulkách, měly převážně hospodářský charakter a sloužily k evidenci zboží, dobytka a pracovních sil. Znaky se v této fázi ještě nevtlačovaly, ale rýsovaly do vlhké hlíny. Systém obsahoval přibližně 1500 různých znaků.
Sumerové a fonetizace
Klíčový zlom nastal kolem roku 2900 př. n. l., kdy Sumerové začali písmo fonetizovat. Znaky přestaly reprezentovat pouze celá slova (logogramy), ale také jednotlivé slabiky (fonogramy). Toho bylo dosaženo pomocí tzv. rébusového principu: znak pro slovo, které se dalo snadno nakreslit, se začal používat i pro stejně znějící slova nebo slabiky s abstraktním významem. Například znak pro "šipku" (sumersky TI) se začal používat i pro slabiku "ti" ve slově "život" (sumersky TIL). Tento krok umožnil zapisovat gramatické koncovky, jména a složité abstraktní pojmy. Zároveň se technika psaní změnila z rýsování na otiskování seříznutého rákosového rydla, čímž znaky získaly svůj typický klínovitý vzhled. Počet znaků se postupně zredukoval na přibližně 600.
🏛️ Akkadská a babylonská nadvláda
Po roce 2340 př. n. l. ovládli Mezopotámii semitští Akkadové. Převzali sumerský systém písma a přizpůsobili ho pro svůj zcela odlišný jazyk, akkadštinu. Tento proces vedl ke značnému zkomplikování písma. Mnoho sumerských logogramů zůstalo v akkadštině jako ideogramy, ale četly se akkadsky. Zároveň se dále rozvíjelo slabičné psaní. Vznikla tak polyfonie (jeden znak mohl mít více zvukových hodnot) a homofonie (více znaků mohlo označovat stejnou slabiku). V tradici používání klínového písma pro akkadštinu pokračovali i jejich nástupci, Babyloňané a Asyřané. V této době vznikla nejvýznamnější díla klínopisné literatury, jako je Epos o Gilgamešovi nebo Chammurapiho zákoník.
🌍 Mezinárodní rozšíření
V 2. a 1. tisíciletí př. n. l. se klínové písmo stalo mezinárodním písmem Předního východu. Převzali a adaptovali ho další národy:
- Elamité na území dnešního Íránu.
- Chetité v Anatolii (dnešní Turecko).
- Churrité a Urartejci v severní Mezopotámii a na Arménské vysočině.
- V syrském městě Ugarit byl na základě klínopisné techniky vytvořen unikátní klínopisný abecední systém.
쇠 Úpadek a zánik
Od 1. tisíciletí př. n. l. začalo klínové písmo čelit konkurenci jednodušších a efektivnějších abecedních písem, zejména aramejského, které se psalo na papyrus a pergamen. Používání klínopisu se postupně omezovalo na kněze a vzdělance v chrámech a palácích Babylonu. Poslední datovaná klínopisná tabulka, obsahující astronomické záznamy, pochází z roku 75 n. l. Poté znalost čtení a psaní tohoto složitého systému zcela vymizela na téměř dva tisíce let.
⚙️ Charakteristika písma
Klínové písmo je smíšený systém, který kombinuje několik typů znaků.
✍️ Technika psaní
Psacím materiálem byly nejčastěji hliněné tabulky různých velikostí a tvarů. Písaři používali rákosové nebo dřevěné rydlo (stylus) s trojúhelníkovým nebo čtvercovým průřezem. Otiskováním hrotu rydla do měkké hlíny pod různými úhly vznikaly základní typy klínů: svislý, vodorovný, šikmý a tzv. "Winkelhaken" (úhlový hák). Po zapsání textu se tabulky sušily na slunci. Pro trvalé uchování, například v archivech nebo knihovnách (jako byla slavná Aššurbanipalova knihovna v Ninive), se tabulky vypalovaly v pecích, což zajistilo jejich mimořádnou trvanlivost.
🧱 Znaky a jejich typy
Klínopisné znaky lze rozdělit do tří základních kategorií: 1. Logogramy: Znaky pro celá slova. Původně vycházely z piktogramů. Například znak pro hvězdu (DINGIR) mohl znamenat "bůh" nebo "nebe". 2. Fonogramy (sylabogramy): Znaky pro slabiky, obvykle typu souhláska-samohláska (CV), samohláska-souhláska (VC) nebo souhláska-samohláska-souhláska (CVC). 3. Determinativy: Nevyslovované znaky, které se umisťovaly před nebo za slovo, aby upřesnily jeho významovou kategorii. Například determinativ pro dřevo (GIŠ) se psal před názvy dřevěných předmětů, determinativ pro město (URU) před jmény měst.
🔄 Směr psaní
V nejranějších fázích se psalo ve svislých sloupcích shora dolů a zprava doleva. Kolem poloviny 3. tisíciletí př. n. l. došlo k otočení systému o 90 stupňů proti směru hodinových ručiček. Od té doby se psalo vodorovně zleva doprava, což je směr, který se používá dodnes ve většině západních písem.
🔓 Rozluštění klínového písma
Znovuobjevení a rozluštění klínového písma v 19. století bylo jedním z největších úspěchů moderní vědy a otevřelo okno do ztracených civilizací Mezopotámie.
⛰️ Behistunský nápis
Klíčem k rozluštění se stal tzv. Behistunský nápis, rozsáhlý text vytesaný do skalního masivu v západním Íránu na příkaz perského krále Dária I. kolem roku 520 př. n. l. Nápis byl trojjazyčný, zapsaný ve třech různých typech klínového písma:
- Staroperština (nejjednodušší, převážně slabičné písmo s několika desítkami znaků)
- Elamština (složitější slabičné písmo)
- Akkadština (babylonská verze, nejsložitější logograficko-slabičný systém)
Tento nápis se stal pro asyriologii ekvivalentem Rosettské desky pro egyptologii.
🧑🔬 Klíčoví badatelé
Na rozluštění se podílelo několik významných osobností:
- Georg Friedrich Grotefend: Německý učitel, který v roce 1802 položil základy luštění, když správně identifikoval jména perských králů (Dárius, Xerxés I., Hystaspés) ve staroperské verzi nápisu.
- Henry Rawlinson: Britský důstojník a diplomat, který v letech 1835–1847 za cenu velkého rizika pořídil kompletní kopii Behistunského nápisu. Nezávisle na Grotefendovi rozluštil staroperský text a následně se mu podařilo rozluštit i mnohem složitější babylonskou verzi, čímž definitivně odemkl tajemství klínového písma.
- Edward Hincks a Jules Oppert: Další významní badatelé, kteří svými pracemi potvrdili a doplnili Rawlinsonovy závěry.
📚 Význam a odkaz
Díky rozluštění klínového písma byly objeveny statisíce hliněných tabulek, které poskytují neocenitelný vhled do všech aspektů života ve starověké Mezopotámii – od literatury, mytologie a náboženství přes právo, administrativu a obchod až po matematiku, astronomii a medicínu. Klínové písmo bylo prvním písmem schopným zaznamenat složité myšlenky, zákony a literární díla, a stálo tak u zrodu psané historie lidstva. Jeho odkaz spočívá v samotném faktu, že umožnilo uchování a předávání znalostí napříč generacemi a kulturami po tisíce let.
💡 Pro laiky
Klínové písmo si lze představit jako velmi starou formu psaní, která nepoužívala písmena jako A, B, C, ale stovky různých znaků. Fungovalo to trochu jako kombinace obrázků a rébusů.
- **Psaní do hlíny:** Místo papíru a tužky se používala měkká hliněná destička a rákosové pero se seříznutým koncem. Tímto perem se do hlíny netlačily čáry, ale otiskovaly se malé klínky. Kombinací těchto klínků vznikaly jednotlivé znaky.
- **Znaky pro slova i slabiky:** Některé znaky znamenaly celá slova (například znak hvězdy znamenal "bůh"). Jiné znaky představovaly jen slabiky (třeba "ba", "bi", "bu"). Skládáním těchto slabičných znaků za sebe se dalo zapsat jakékoliv slovo, podobně jako když dnes skládáme písmena.
- **Proč je důležité?** Bylo to poprvé v historii, kdy si lidé mohli zapsat složité věci, jako jsou zákony (slavný Chammurapiho zákoník), epické příběhy (Epos o Gilgamešovi), obchodní smlouvy nebo vědecká pozorování. Bez klínového písma bychom o životě ve starověké Mezopotámii, jedné z kolébek civilizace, věděli jen velmi málo.