Karel Kopáč

Karel Kopáč
Celé jméno	Karel „Karlos“ Kopáč
Datum narození	3. června 1960
Místo narození	Československo
Datum úmrtí	15. dubna 2004
Místo úmrtí	Kuřim,
Státní příslušnost
Povolání	vyhazovač, příslušník URNA, boss organizovaného zločinu

Karel Kopáč, v prostředí tehdejšího podsvětí známý také pod přezdívkou „Karlos“, byl český zločinec, recidivista, bývalý elitní policista a ústřední postava jedné z nejděsivějších kriminálních kauz v historii České republiky, mediálně známé jako orlické vraždy. Na počátku devadesátých let dvacátého století zformoval a ideově vedl organizovanou zločineckou skupinu, která chladnokrevně vraždila tehdejší podnikatele a další osoby z majetkových pohnutek.

Jím řízená skupina se zbavovala těl svých obětí způsobem, který v našich končinách neměl obdoby – zavařováním do plechových sudů se žíravinou a jejich shazováním do obrovských hloubek Orlické přehrady. Životní dráha Karla Kopáče dokonale zrcadlí divokou transformaci společnosti po pádu komunistického režimu v roce 1989. Z řadového a fyzicky disponovaného vyhazovače a krátce i člena Útvaru rychlého nasazení se stal nelítostným zločineckým bossem. Jeho aktivní kriminální dráhu ukončila těžká autonehoda, která jej trvale upoutala na invalidní vozík. Po svém zatčení a plném doznání byl Kopáč odsouzen k jednadvacetiletému trestu odnětí svobody. Tento trest si však neodpykal do konce, neboť svůj život ukončil sebevraždou v dubnu roku 2004 ve věznici Kuřim.

👤 Životopis a mládí

Karel Kopáč se narodil 3. června 1960 v tehdejším Československu. O jeho nejranějším dětství a rodinném zázemí není ve veřejných zdrojích dostupno mnoho detailních informací, je však zřejmé, že nepocházel z vysoce postavených elit a od útlého věku se pohyboval spíše v dělnickém a drsnějším prostředí pražských periférií a sídlišť. Po absolvování povinné základní školní docházky se rozhodl pro poctivou dělnickou dráhu a vyučil se v oboru frézař. U tohoto stereotypního a nepříliš lukrativního povolání však dlouho nevydržel, neboť jeho ambice jej táhly zcela jiným směrem.

Již v období před sametovou revolucí v listopadu 1989 se Karel Kopáč začal pohybovat na hraně zákona, přičemž jeho život provázely první střety se spravedlností. Byl soudně trestán pro menší krádeže a pro ublížení na zdraví, za což inkasoval od tehdejší justice podmíněné tresty. Svou profesi frézaře definitivně opustil a přimkl se k nočnímu životu velkoměsta, který mu nabízel nejen lepší výdělky, ale i napětí a autoritu.

Začal se živit jako noční hlídač a posléze jako obávaný člen ochranky a vyhazovač v prestižních a známých pražských podnicích. Svou nepřehlédnutelnou muskulaturou zajišťoval pořádek například na hojně navštěvované diskotéce na Novodvorské, ve vyhlášené vinárně Sport u hotelu Kriváň nebo v proslulém nočním podniku Narcis v Praze 2. Posledně jmenovaný podnik byl navíc proslulý jako takzvaná „vinárna podsvětí“, kde se denně setkávali tehdejší veksláci, překupníci a šedá eminence padajícího režimu. Zde si Kopáč začal budovat pověst velmi drsného a respektovaného muže a navazoval zde první klíčové kontakty.

🥋 Fyzická průprava a bojová umění

To, co Karla Kopáče odlišovalo od průměrných a drobných kriminálníků, byla jeho naprostá fanatičnost a posedlost vlastním tělem, tvrdým tréninkem a bojovými uměními. Kopáčův denní režim byl koncem osmdesátých let extrémně náročný a připomínal spíše spartánský dril elitních vojáků. Pravidelně běhal mnohakilometrové trasy v zalesněném terénu, přičemž si na nohy a trup připínal těžká závaží, aby uměle zvýšil svou vytrvalost, výbušnost a dynamiku úderů. Jeho hlavním zaměřením bylo Kung-fu a karate. Dosahoval natolik vynikající úrovně, že podle vlastních slov a dobových svědectví dokázal v otevřeném boji zneškodnit a odrazit až desítku útočníků současně.

Klíčovou lokalitou pro jeho budoucí život se stala známá a hojně navštěvovaná posilovna s názvem Tyran, sídlící v pražském Podolí. Právě toto místo zafungovalo jako osudový inkubátor pro jeho pozdější skupinu a zapsalo se černým písmem do dějin české kriminalistiky. V této posilovně se totiž Kopáč, který zde cvičil do úmoru, začal setkávat s figurami stejného ražení. Obnovil a utužil zde přátelství s Vladimírem Kunou (svým známým z dětství), a především se zde seznámil s nenápadným a věčně usměvavým zedníkem Ludvíkem Černým a také s budoucím komplicem Petrem Chodounským. Vzájemný respekt ze cvičení se tak přelil v nebezpečné spojenectví.

👮‍♂️ Krátká kariéra u URNA a práce vyhazovače

Přelomový okamžik pro získání odborného taktického know-how přišel na samotném začátku roku 1990. Rozpadající se staré struktury tehdejší veřejné bezpečnosti musely reagovat na obrovský nárůst novodobého zločinu a potřebovaly muže s maximální fyzickou a údernou kapacitou. Prostřednictvím svého osobního trenéra karate se Kopáč tehdy setkal přímo s velitelem čerstvě se formující elitní a protiteroristické policejní jednotky – Útvaru rychlého nasazení (ve zkratce URNA).

Kopáč byl díky svým neuvěřitelným fyzickým parametrům přijat do jednotky. Zde po dobu několika měsíců procházel vysoce specializovaným policejním a vojenským výcvikem. Osvojil si zacházení s krátkými i dlouhými střelnými zbraněmi, naučil se moderní taktiku boje, slaňování z budov a postupy při zajišťování nebezpečných pachatelů v uzavřených prostorách. V jednotce podle záznamů skutečně patřil k těm absolutně nejlepším z celého sboru. Jeho policejní sen se však rozplynul po pouhých třech měsících služby, kdy od útvaru na vlastní žádost překvapivě odešel. Své rozhodnutí vysvětloval velmi nízkým a nedůstojným platem, celkově nízkou úrovní taktického výcviku ostatních řadových příslušníků a interními fámami z ministerstva vnitra, podle kterých měla být elitní jednotka brzy zrušena.

Znalosti získané u policie se pro Kopáče staly pokladem. Dokonale znal taktické uvažování vyšetřovatelů. Po tomto policejním extempore se obratem vrátil ke své staré práci, nicméně vzhledem k nástupu bohatých podnikatelů na začátku devadesátých let začal fungovat především jako velmi dobře placený osobní strážce (bodyguard) pro vlivné lidi disponující hotovostí.

🔫 Založení zločinecké skupiny a její fungování

Atmosféra rodícího se českého kapitalismu začátku devadesátých let minulého století vytvořila podhoubí pro enormní zbohatnutí i obrovské tragédie. Bankovní převody byly teprve v plenkách, byznysmeni běžně uzavírali smlouvy v hotelech a miliony korun přenášeli v obyčejných igelitových taškách či příručních kufrech. Karel Kopáč si velmi rychle uvědomil, že poctivou cestou se k takovým obnosům nikdy nedostane. Rozhodl se tak zformovat vlastní organizovanou buňku, která bude zaměřena na bezprecedentní ožebračování a eliminaci bohatých obětí.

Vnitřní struktura a role v gangu byly precizně a chladnokrevně rozděleny. Kopáč fungoval jako nezpochybnitelný boss, mozek skupiny a elitní organizátor. Jelikož působil jako prestižní bodyguard, dostával se denně do nejtěsnější blízkosti majetných byznysmenů, znal jejich denní rutinu, množství majetku i to, komu důvěřují. Působil tedy na pozici „tipaře“. Ze své role vůdce sám pořídil hlavní zbraň organizace, klasickou pistoli značky Frommer kalibru 7,65 mm, které s jistou zvráceností láskyplně přezdíval „moje malá“ či zkrátka „čudla“.

Ačkoliv byl obrovsky fyzicky silný, samotné mačkání spouště při vraždách z bezprostřední blízkosti systematicky přenechával svému podřízenému, Ludvíku Černému. Kopáč u něj rozpoznal hluboké psychopatické rysy a věděl, že na rozdíl od ostatních dokáže střílet lidem do zátylku bez jakéhokoliv zaváhání, tepové výchylky a výčitek. Zbylou logistickou část zastával Vladimír Kuna, který pod tlakem Kopáčovy autority svolil k tomu, aby gang k zahlazování stop využíval rozsáhlé sklepení jeho vlastního domu v obci Rudná u Prahy. Tam se začaly skladovat čisté kovové sudy, chemikálie a svářecí technika.

☠️ Vražedná série a modus operandi

Celá hrůzná série odstartovala na začátku roku 1991 a trvala až do roku 1993, přičemž skupina za sebou zanechala celkem pět zmařených lidských životů. Jakékoliv stopy lidskosti gang odhodil v momentě, kdy neváhal vraždit ani v kruzích vlastních pokrevních rodin. Výhradním a jediným společným jmenovatelem všech zločinů byla patologická touha po finančním zisku a pohodlném životě bez pracování.

Duben 1991 se stal osudným podnikateli Aleši Katovskému. Právě jemu Kopáč dělal osobního strážce, a Katovský k němu choval bezmeznou důvěru. Kopáč jej nalákal na neexistující milionový a mimořádně výhodný obchod s valutami. Během jízdy v automobilu, poblíž železničního přejezdu v pražském Zličíně, vytáhl Černý sedící na zadním sedadle zbraň a nic netušícího Katovského nemilosrdně popravil. V Kunově sklepě pak Kopáč s ostatními nacpali mrtvé tělo do plechového sudu, který celý zasypali žíravým louhem (hydroxidem sodným), aby znemožnili budoucí identifikaci tkání. Sud společně naložili a na zapůjčeném vozíku odvezli do jižních Čech na obří Žďákovský most, z něhož ho shodili do hlubin přehrady Orlík. Tento scénář jim vynesl bezmála 800 tisíc tehdejších korun a vůz zavražděného.

Lednové mrazy roku 1992 přinesly smrt číšníkovi a přistěhovalci původem z Kosova, Leorentu Lipovecimu. Scénář byl upraven: gang nabídl Lipovecimu masivní dodávku nelegálních zbraní. Schůzka proběhla přímo na místě činu ve sklepě v Rudné. Zatímco si oběť v euforii prohlížela vyskládané zbraně, byl kosovský Albánec zezadu střelen do hlavy. Proces zavařování proběhl tentokrát ještě „odborněji“ a Kopáč k louhu přidal pro urychlení rozkladu těl vodu, což způsobilo nebezpečně agresivní chemickou reakci blížící se explozi. Sud byl opět potopen pod Žďákovským mostem, odměnou vrahům bylo tentokrát přibližně 30 tisíc německých marek.

Absolutní ztrátu jakýchkoliv zábran Kopáč demonstroval v zimě roku 1992. Z důvodu snadného a rychle nabytého dědictví padlo rozhodnutí zlikvidovat vlastní matku jednoho z členů gangu, Annu Medkovou (matku Vladimíra Kuny). Kopáč aplikoval znalosti o trhavinách a osobně zkonstruoval destruktivní výbušný systém z plastických trhavin Semtex a TNT. Do nálože důmyslně vložil navíc kovové šrouby, které měly zajistit maximální rozsah zranění v těsné blízkosti. Tuto infernální zbraň zabalili jako honosný narozeninový balíček a odeslali poštou. Bomba starší ženě vybuchla takřka v obličeji a po dlouhých a bolestivých dnech utrpení žena v nemocnici zemřela na následky devastujících zranění hlavy a hrudníku.

Gang pokračoval v květnu 1992 vraždou pražského sběratele a starožitníka Vlastislava Hodra. Byli přesvědčeni, že sběratel nosí v kapsách vysoce cenné a historické zlaté pečeti a starožitnosti. Hodr byl střelen přímo do hlavy a jeho tělo bylo rozporcováno – trup nacpal Kopáč s komplicem do zavařeného válce vyztuženého pletivem (kvůli úspoře klasických sudů) a hodil do přehrady, zbylé končetiny zakopali do lesa v igelitových pytlích. Absurdní tečkou za touto vraždou byl fakt, že uloupené pečetě představovaly bezcenná amatérská falza.

Poslední, v pořadí pátou zmařenou existencí se stal Jaroslav Meier (červenec 1993). Podnikatel a tehdejší manžel Ireny Meierové – tedy Kopáčovy vlastní pokrevní sestry. Meierová chtěla zdědit rozsáhlý dům v Rudné a manžela tak nechala vlastními známými odstranit za úplatek. Karel Kopáč pro tuto vraždu v kruhu rodiny promptně zajistil a dodal automatickou zbraň, samopal vzor 61 Škorpion. S tímto samopalem Černý chladnokrevně rozstřílel Meiera čtyřmi dávkami na temné chodbě jeho domu. Za tuto finální službu inkasovali vrahové částku 100 tisíc korun.

🚔 Dopravní nehoda a invalidní vozík

To, co nezvládala objasnit počáteční pomalá policejní práce, dokázal zastavit osud. Definitivní zlom a totální přerušení kriminální spirály Karla Kopáče zapříčinila událost ze začátku roku 1994. V té době Kopáč po dálnici zběsile pilotoval svůj luxusní a rychlý sportovní automobil, načež ztratil kontrolu nad vozidlem a v obrovské rychlosti havaroval. Následky této havárie byly destruktivní a fatální.

Bývalý příslušník elitních jednotek, muž těžící z naprosté fyzické nadřazenosti, cvičenec bojových umění a dosavadní hybatel veškerého zla si při nárazu masivně a nezvratně porušil a přeťal páteř a míchu v takovém rozsahu, že ochrnul na celou dolní polovinu těla. Skončil paralyzován a doživotně upoután na invalidní vozík.

Tento obrovský zdravotní propad zapůsobil na Kopáčovu psychiku zničujícím dojmem. Ochromen a odkázán na cizí pomoc plně ztratil svou velitelskou auru a přestal vnímat svět jako své dějiště. V pozdějších stadiích výslechů se sám Kopáč vyšetřovatelům zhrouceně přiznával, že tuto tragickou dopravní nehodu začal postupně a intenzivně vnímat jako jasný „boží zásah“ a definitivní absolutní trest za to nekonečné utrpení, které z chamtivosti svými příkazy a svými tipy spáchal na nevinných obětech a jejich rodinách. Následkem toho se zcela stáhl do ústraní do své vily, žil uzavřený se svou přítelkyní a gang se de facto z důvodu absence autority rozpadl.

🚨 Odhalení sudů a dramatické zatčení

Karlova izolace ovšem neznamenala záchranu před spravedlností. Pražská kriminální policie, elitní takzvaná „mordparta“ (pod vedením legendárních detektivů), provedla díky operativcům skvělou analytickou a mravenčí práci a na základě několika indicií od tajných informátorů ze struktury pražského podsvětí dokázala na sebe nabalit řadu izolovaných zmizení. Poznatky zavedly vyšetřovatele na Žďákovský most a k obávané Orlické přehradě. Ve druhém červencovém týdnu roku 1995 tak masivní akce za pomocí speciálních hloubkových důlních potápěčů odkryla z hlubin zrezivělé sudy, ve kterých zbytky lidské tkáně změněné na mýdlo potvrzovaly to nejhorší.

Ihned po potvrzení nálezů těl z dálného jihu republiky se spustila vlna okamžitých a vysoce rizikových policejních zatýkání. Zadržení bývalého člena URNA a hlavní hlavy organizace, Karla Kopáče, se však stalo nejnapínavější a nejikoničtější operací z celého případu. Na adresu jeho pražské vily vyrazila elitní po zuby ozbrojená zásahová jednotka vybavená samopaly a chrániči. Přestože byl Kopáč paralyzován a nechodící, při spatření majáků a uniformovaných sil prokázal své někdejší policejní myšlení. Okamžitě se ozbrojil ostře nabitou zbraní, přiložil si ji pevně ke svému spánku a před vstupem policistů do budovy začal vyhrožovat okamžitou a neodvratnou sebevraždou.

Následovalo dlouhé a neuvěřitelně vyčerpávající několikahodinové taktické vyjednávání mezi elitním vyjednavačem, přítelkyní a samotným Kopáčem. Rozrušený boss kategoricky odmítal odejít do obávaného vězení a požadoval jasné policejní záruky, že se naposledy před smrtí či zadržením rozloučí se svou milovanou přítelkyní, u které chtěl ubezpečení, že za jeho vraždy nebude justičním systémem v žádném případě šikanována ani popotahována. Poté, co byly zástupci zákona tyto humanitární požadavky de facto splněny, se pokusil svůj sebevražedný záměr dokonat. Kriminalistům a členům zásahového komanda se ale v poslední sekundě podařilo proti zbrani zasáhnout a vyvolat bleskovou potyčku, při níž Kopáč sice nedobrovolně a fatálně stiskl spoušť svého revolveru, ovšem vystřelená smrtící kulka už kvůli zvrácení ruku cílila jen směrem dolů a zasáhla ho do citlivé oblasti dolních končetin a rozkroku. Policie mu tak proti jeho vůli heroicky zachránila život zástavou tepenného krvácení.

Klíčové bylo, že pod těžkou vahou důkazů a vlastního zmaru se Kopáč již v nemocničním a vězeňském zařízení následně během obsáhlých výslechů kompletně a detailně vyšetřovatelům rozmluvil a pod tíhou emocí přiznal úplně všechny otřesné činy z celého období fungování gangu. Bez tohoto jeho stěžejního doznání by pro policii bylo mnohem těžší usvědčit samotného kata Ludvíka Černého, jenž hrál do poslední vteřiny klidnou hru na spravedlivého člověka.

⚖️ Soudní proces a udělené tresty

Následný enormní, ostře sledovaný a emočně velmi vypjatý soudní proces započal na počátku roku 1997. Dění v síni trvalo souvisle déle než dlouhé čtyři měsíce a poutalo obrovskou pozornost tisku. Senát Krajského soudu v Praze přistoupil k vynesení pravomocných a mnohaletých rozsudků uprostřed měsíce dubna 1997.

Karel Kopáč jako nejvyšší mozek celé skupiny sice figuroval jako iniciátor zla, nicméně soudní tribunál přihlédl jako k velmi významné polehčující okolnosti (jak doporučoval tehdejší trestní řád) právě k tomu faktu, že jako naprosto jediný začal velmi ochotně, spontánně a komplexně spolupracovat s justicí i policií na rozbití celého komplikovaného případu. Díky tomuto jednání tak on osobně ušel trestu výjimečnému (doživotí), se kterým odcházel kat Ludvík Černý i Vladimír Kuna (kterému byl následně snížen). Karel Kopáč si tak za celkem pětinásobnou účast vyslechl konečný trest v délce plných 21 let ve věznici se zvýšenou ostrahou a specializovanou péčí. Po obratem podaném odvolání Vrchní odvolací soud na podzim (listopad) roku 1997 tento bezprecedentní rozsudek Kopáčovi definitivně potvrdil.

⏳ Konec života ve vězení

Výkon tohoto více než dvacetiletého trestu si musel Karel Kopáč začít odpykávat na oddělení ve specializované a stavebně zabezpečené Věznici Kuřim, neboť toto státní zařízení představovalo tehdy jedinou tuzemskou variantu plně a bezbariérově uzpůsobenou pro trvalý život vozíčkáře.

Osobní bezvýchodnost, trvalá fyzická muka způsobená neustálou polohou na kolečkovém křesle a zničené tělo někdejšího kulturisty vyvolávaly v Kopáčově duši velmi temné a silně depresivní myšlenky. Uvědomoval si zcela racionálně, že i přes teoretickou šanci na pozdější podmínečné propuštění by na svobodu vystoupil zhruba v pětapadesáti letech jako osamocený, nemajetný a nechodící starý muž beze smyslu života a bez sociální vazby na vnější, fungující společnost. Podle dochovaných záznamů spoluvězňům rovněž otevřeně a posmutněle přiznával lítost. Dokonce v debatách zdůrazňoval, že kdyby v divokých devadesátých letech existoval funkční trest smrti, nikdy by nedopustil, aby tolik lidí zemřelo, protože on sám by se děsil popraviště.

Jeho životní příběh se tak uzavřel velmi tragicky a de facto po vzoru jeho obětí – násilně. Dne 15. dubna 2004 v brzkých ranních hodinách (ještě před začátkem klasického vězeňského budíčku, krátce po páté hodině ranní) byl jinými odsouzenými vězni nalezen bez známek života ve vězeňské a umývárenské sprše. Ochrnutý Karel Kopáč dokázal v 43 letech sám ukončit svůj trýznivý život; jako provaz k uškrcení využil obyčejnou textilní šňůrku od erárního vězeňského pyžama, na kterou se na specializované podpůrné tyči oběsil. Přivolaný ústavní i záchranářský lékařský personál už po jeho objevení mohl konstatovat jedině okamžitou zástavu životních funkcí a smrt. Tímto gestem tak skončil definitivně život organizátora jednoho z největších příběhů strachu moderních dejin republiky.

📈 Detailní statistiky a přehled případu

Kompletní, objektivní a nezkrácený přehled všech obětí orlického gangu pod vedením a tipařskou činností Karla Kopáče:

Jméno oběti	Datum a místo vraždy	Hlavní role K. Kopáče v případu	Způsob provedení vraždy (vykonavatel L. Černý)	Likvidace těla a zisk
Aleš Katovský	Duben 1991, Praha - Zličín	Tipař, osobní bodyguard oběti, přítomen přímo ve voze	Zastřelen bezbranně zezadu do hlavy během jízdy automobilem	Zavařen do sudu s louhem, Orlická přehrada. Zisk téměř 800 000 Kčs.
Leorent Lipoveci	Leden 1992, Rudná u Prahy	Lákání oběti na nákup a prodej zbraní, přítomen na místě vraždy	Zastřelen okamžitě zezadu do hlavy při prohlídce bedny se zbraněmi	Zavařen do sudu s louhem a vodou, Orlická přehrada. Zisk kolem 30 000 DEM.
Anna Medková	Únor 1992, Rudná u Prahy (zranění)	Zručný konstruktér a hlavní výrobce zničujícího výbušného zařízení	Oběť zemřela v nemocnici na těžké následky brutálního výbuchu nálože	Tělo pohřbeno standardně po nemocnici. Zisk z podílu na dědictví pro komplice V. Kunu.
Vlastislav Hodr	Květen 1992, Praha	Tipař, osobně se přímo podílel na rozřezávání a balení těla zabité oběti	Zastřelen chladnokrevnou ranou z pistole kalibru 7.65 do hlavy	Tělo bylo rozřezáno do drátěného válce, vhozeno na dno Orlické přehrady. Cennosti a pečeti byly bezcenné.
Jaroslav Meier	Červenec 1993, Rudná u Prahy	Rychle opatřil, zakoupil a dodal samotnou vražednou zbraň (samopal Škorpion)	Zastřelen nekompromisně čtyřmi ranami ze samopalu v temné chodbě vlastního domu	Tělo bylo po krveprolití ponecháno přímo na místě trestného činu. Byla vyplacena finanční odměna ve výši 100 000 Kč.

Kompletní a nefiltrovaný statistický přehled všech odsouzených členů gangu z hlavní zločinecké organizace zapojené v případu:

Jméno odsouzeného pachatele	Původní rozsudek (Krajský soud)	Konečný verdikt (Odvolací Vrchní soud)	Osud a výkon trestu (současnost)
Ludvík Černý	Výjimečný trest odnětí svobody na doživotí	Výjimečný trest odnětí svobody na doživotí	Požádal o změnu příjmení a úředně se přejmenoval na Ludvík Zámečník, nadále dosud osobně vykonává trest odnětí svobody v těžké věznici Mírov.
Karel Kopáč	Nepodmíněný trest v délce 21 let odnětí svobody	Nepodmíněný trest v délce 21 let odnětí svobody	Trest z důvodu těžkého postižení trvale vykonával ve Věznici Kuřim. 15. dubna 2004 zde vlastní rukou spáchal oběšením dokonanou sebevraždu.
Vladimír Kuna	Výjimečný trest odnětí svobody na doživotí	Rozsudek zmírněn na 25 let odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou	Za vzorné a dobré chování a převýchovu byl propuštěn v létě v roce 2013 podmínečně na svobodu, změnil si radikálně identitu i jméno.
Petr Chodounský	Nepodmíněný trest v délce 14 let odnětí svobody (podvody)	Nepodmíněný trest v délce 14 let odnětí svobody (podvody)	Poctivě a do samého konce si odpykal plnou délku svého pravomocného trestu a posléze byl zcela regulérně a oficiálně propuštěn na svobodu zpět do společnosti.
Irena Meierová	Nepodmíněný trest v délce 12 let odnětí svobody	Rozsudek nepatrně a mírně snížen na 10 let odnětí svobody	Za odpovídající a dobré chování za mřížemi propuštěna v brzkém roce 2002 na svobodu.

Zdroje