Vekslák

Šablona:Infobox Sociální fenomén Vekslák (z německého slova Wechsel – výměna, směna peněz) je označení pro specifickou sociální skupinu a kriminální profesi v dobách socialistického Československa, jejíž hlavní náplní byl nelegální nákup a prodej cizích měn (valut) a odběrních poukazů podniku zahraničního obchodu Tuzex, lidově nazývaných bony.

Veksláci představovali paradoxní fenomén pozdního socialismu (zejména v 70. a 80. letech 20. století). Z hlediska tehdejšího trestního práva se dopouštěli trestného činu ohrožení devizového hospodářství, spekulace a příživnictví. Z hlediska sociologického však tvořili specifickou a velmi vlivnou subkulturu, která disponovala obrovskou finanční mocí, určovala módní trendy a často měla vazby na nejvyšší patra politiky, policie (SNB) i tajných služeb (StB).

Po roce 1989 se tato skupina stala jedním z hlavních "rezervoárů", z nichž se rekrutovala nová vrstva podnikatelů v raném kapitalismu. Mnoho bývalých veksláků využilo svého kapitálu a kontaktů k privatizaci státního majetku nebo k založení vlivných (a často kontroverzních) obchodních impérií.

💰 Ekonomické pozadí vzniku

Abychom pochopili fenomén veksláctví, je nutné porozumět ekonomické realitě socialistického Československa, která byla definována nedostatkem, nekonvertibilitou měny a dvojím trhem.

Nekonvertibilní koruna a devizový monopol

Československá koruna (Kčs) nebyla volně směnitelná. To znamenalo, že si občan nemohl v bance legálně koupit západní marky (DEM), dolary (USD) nebo šilinky (ATS), aby mohl vycestovat na Západ nebo si koupit západní zboží. Stát držel tzv. devizový monopol. Pokud chtěl občan vycestovat na Západ, musel žádat o tzv. devizový příslib. To byl byrokraticky složitý proces, v němž Státní banka československá přidělovala omezené množství valut vybraným žadatelům. Šance na získání byla malá a často podmíněná úplatky či loajalitou k režimu.

Fenomén Tuzex

Klíčovým prvkem pro existenci veksláků byl podnik Tuzex. Byl to řetězec státních obchodů, kde se prodávalo exkluzivní západní zboží (džíny, elektronika, kosmetika, automobily, potraviny), které v běžné obchodní síti nebylo dostupné. V Tuzexu se však nedalo platit korunami. Platidlem byly:

• Valuty: Cizí měny (marky, dolary, libry), které však běžný občan nesměl legálně držet ve větším množství.
• Tuzexové poukázky (Bony): Náhradní platidlo, které stát vydával lidem, kteří legálně vydělali valuty v zahraničí (diplomaté, montéři, umělci) a museli je po návratu do vlasti povinně odprodat státu.

Kurzový nepoměr

Zde vznikal prostor pro veksláky. Existovaly dva kurzy:

1. Oficiální kurz: Státní banka stanovovala kurz uměle nízko (např. 1 USD = cca 5–6 Kčs, později více, ale stále nereálně). Za tento kurz však valuty nikdo nedostal.
2. Černý trh (Veksl): Reálná tržní hodnota byla násobně vyšší. Veksláci prodávali 1 západoněmeckou marku (DEM) za 18 až 25 Kčs (oficiálně cca 3–4 Kčs) a 1 bon (v nominální hodnotě 1 Tuzex-koruna) za 5 až 6 Kčs.

Poptávka po západním zboží (džíny, videorekordéry, kvalitní káva) byla obrovská. Lidé měli koruny, ale neměli za ně co koupit. Proto byli ochotni platit vekslákům pětinásobek oficiální hodnoty, aby získali bony a mohli jít nakupovat do Tuzexu.

👥 Hierarchie a struktura

Veksláci netvořili jednolitou masu. Šlo o organizovanou strukturu, která připomínala pyramidu nebo klasickou mafii.

1. Pěšáci (Ulice)

Na nejnižším stupni stáli pouliční veksláci, často nazývaní "koni" nebo "bílí koně" (nezaměňovat s dnešním významem).

• Činnost: Fyzicky stáli před prodejnami Tuzex, hotely nebo na frekventovaných místech (Václavské náměstí, nádraží). Oslovení: "Bony, vole, nechceš bony?" nebo "Wechsel, Change, Geld?"
• Riziko: Nesli největší riziko zatčení VB (Veřejnou bezpečností). Měli u sebe menší obnosy peněz a bonů.
• Výdělek: Pracovali na provizi pro své šéfy nebo "na vlastní triko" s malými objemy.

2. Nákupčí a dohazovači

Střední článek řetězce. Tito lidé se specializovali na získávání valut od zdrojů.

• Zdroje: Zahraniční turisté, prostitutky (které dostávaly zaplaceno ve valutách), taxikáři, hoteloví recepční a číšníci (spropitné ve valutách).
• Lokality: Pohybovali se v interiérech luxusních hotelů (Intercontinental, Alcron, Jalta v Praze), kam měl běžný občan ztížený přístup. Měli dohody s vrátnými ("doormany"), kteří je pouštěli dovnitř a kryli je.

3. Bossové (Velká zvířata)

Na vrcholu stáli lidé, kteří se přímo na ulici nikdy neobjevili.

• Činnost: Financovali operace, poskytovali "ochranu" (vypláceli policisty), drželi velké hotovosti a řešili spory o teritoria.
• Životní styl: Jezdili v západních vozech (Mercedes, BMW), nosili značkové oblečení, stravovali se v nejdražších podnicích. Často vlastnili neoficiální herny nebo nevěstince.
• Vazby: Měli kontakty na StB, které donášeli informace o cizincích výměnou za beztrestnost.

4. Zahraniční skupiny

Specifickou roli hráli v ekosystému veksláků cizinci, kteří v ČSSR studovali nebo pracovali.

• Arabové: Studenti z Blízkého východu měli přístup k dolarům a často fungovali jako velkoobchodníci s valutami.
• Jugoslávci: Měli výsadní postavení díky volnějšímu režimu v Jugoslávii. Často organizovali "skořápky" a hazard.

🕵️‍♂️ Modus operandi a podvody

Veksláctví nebylo jen o "poctivém" černém obchodu. Byla to džungle plná podvodů. Kdo chtěl měnit na ulici, riskoval, že bude okraden.

Rulička (Ruličkáři)

Jeden z nejznámějších triků.

• Princip: Vekslák nabídl klientovi (často cizinci nebo nezkušenému venkovanovi) výhodný kurz. Předal mu ruličku bankovek. Na povrchu byla pravá bankovka (např. 100 marek nebo 50 bonů), ale uvnitř byly jen nastříhané papírky novin nebo bankovky nízké hodnoty (např. jednokoruny, sovětské rubly nebo staré neplatné peníze).
• Průběh: Předání proběhlo bleskově, často s fingovaným poplachem "Pozor, fízlové!", aby klient neměl čas peníze přepočítat. Než to zjistil, vekslák byl pryč.

"110" trik

Při směně bonů (obvykle 1 bon = 5 Kčs) vekslák počítal nahlas: "Padesát, sto, sto pět, sto deset..." Zákazník se soustředil na počítání. V určitém momentě vekslák peníze "omylem" upustil nebo zmačkal, rychle je sebral a předal klientovi méně, nebo použil ruličku.

Spolupráce s VB

Mnoho zátahů na veksláky bylo jen divadlo. Policisté veksláky znali jmény. Často docházelo k situacím, kdy policista veksláka "zatkl", odvedl za roh, zinkasoval úplatek (podíl ze zisku) a pustil ho zpět do práce. Trestní stíhání hrozilo jen "nepohodlným" nebo těm, kteří nezaplatili "výpalné".

🕶️ Subkultura a životní styl

Veksláci byli v šedivé realitě socialismu nepřehlédnutelní. Vytvořili si vlastní subkulturu, která byla směsí západního konzumu a kriminální manýry.

Móda (Uniforma veksláka)

• Džíny: Zásadně značkové (Levi's, Mustang, Rifle, Wrangler), často "plísňové" (v 80. letech). Džíny byly symbolem statusu.
• Bundy: Kožené bundy nebo džínové bundy s nášivkami, v zimě "duchny" (prošívané péřové bundy, často lesklé).
• Obuv: Tenisky Adidas nebo Puma (často bílé s vysokým jazykem), nebo mokasíny.
• Doplňky: Digitální hodinky (s kalkulačkou nebo melodiemi), masivní zlaté řetězy, prsteny, sluneční brýle (pilotky).
• Vůně: Výrazné západní parfémy (Tuzex), aby přebili pach levných cigaret a alkoholu.
• Klíče: Svazek klíčů od auta, kterým ostentativně točili na prstu.

Auta

Zatímco běžný občan čekal v pořadníku na Škodu 105 nebo Trabanta, vekslák jezdil v:

• Tuzexových vozech: Fiat Mirafiori, Renault, Ford Cortina.
• Západních ojetinách: Mercedes-Benz (W123 "Piáno"), BMW, Saab. Auto bylo hlavním pracovním nástrojem i symbolem moci.

Hudba a zábava

Poslouchali západní pop a disco (Depeche Mode, Modern Talking, Duran Duran, italo disco). Scházeli se na diskotékách (v Praze např. Valdek, Alfa), kde měli rezervované nejlepší stoly, pili šampaňské, whisky a kouřili Marlbora (tvrdé, v krabičce). Byli to oni, kdo v Československu zaváděli trendy.

⚖️ Veksláci a pád komunismu (1989)

Listopad 1989 znamenal pro veksláky zlom, ale nikoliv konec. Naopak, byla to jejich životní příležitost.

Amnestie a legalizace

Prezidentská amnestie Václava Havla v roce 1990 osvobodila mnoho vězněných veksláků. Ještě důležitější však byla změna ekonomického systému.

• Zánik důvodu existence: S postupným zavedením vnitřní konvertibility koruny (1991) a zrušením Tuzexu (prodej za koruny) zmizela potřeba černého trhu s valutami. Profese "vekslák" v původním smyslu zanikla.
• Nástup podnikatelů: Veksláci měli v roce 1990 dvě věci, které ostatním chyběly:

   1. Hotovost (Kapitál): Měli miliony korun v hotovosti ("pod matrací"), připravené k investicím.
   2. Know-how a kontakty: Uměli obchodovat, riskovat, znali se s právníky, policisty i lidmi z podsvětí.

V procesu malé a velké privatizace se z mnoha veksláků stali "vážení podnikatelé". Skupovali nemovitosti, restaurace, hotely a fabriky.

Známá jména

Mnoho kontroverzních postav českého byznysu 90. let začínalo jako veksláci:

• František Mrázek: "Kmotr" českého podsvětí, začínal kšeftováním s elektronikou a valutami.
• Ivan Jonák: Majitel Discolandu Sylvie, začínal jako vekslák a popelář.
• Tomáš Pitr: Podnikatel spojovaný s kauzami kolem Setuzy.

🎥 Odraz v kultuře

Fenomén veksláctví byl tak silný, že se stal vděčným námětem pro umění, a to ještě před pádem režimu.

Bony a klid (1987)

Kultovní film režiséra Víta Olmera je "biblí" veksláctví.

• Děj: Příběh mladého automechanika Martina z Mladé Boleslavi, který přijede do Prahy směnit peníze, je okraden, a nakonec se sám stane součástí vekslácké party.
• Realismus: Film byl natáčen v reálných lokacích s reálnými veksláky v komparzu. Herci (Roman Skamene jako Bíny, Jan Potměšil) studovali chování veksláků přímo v terénu. Hlášky jako "Bony, vole, bony!" nebo "Magický voko" zlidověly. Film ukázal veksláky ne jako zavrženíhodné kriminálníky, ale jako lidi, kteří si v šedém socialismu umí "zařídit" barevný život.

Literatura

• Karel Matěj Čapek-Chod: Román Vekslák (původně o směnečnících, ale termín se ujal).
• Pavel Frýbort: Kniha Vekslák (1988) – drsný popis pražského podsvětí, který se stal bestsellerem.

🏙️ Geografie vekslu

Každé větší město mělo své "veksl-zóny".

• Praha:

   * Tuzex v ulici Rytířská: Prodej oděvů, hlavní burza bonů.
   * Václavské náměstí (Dům módy, Jalta): Centrum obchodu s valutami a prostitucí.
   * Celetná ulice: Prodej elektroniky.
   * Příkopy: Pěší zóna plná "skořápkářů" a veksláků.

• Brno:** Prostor před Tuzexem na **Rooseveltově ulici a před hotelem International.
• Bratislava: Okolí hotelu Kyjev a Prioru.

🧠 Psychologie a sociologie

Vekslák nebyl jen obchodník, byl to životní postoj. Byli to lidé, kteří pohrdali systémem ("komanči"), ale zároveň na něm parazitovali.

• Adrenalin: Život na hraně zákona, neustálá hra na kočku a myš s policií.
• Elitářství: Cítili se nadřazení "obyčejným pracujícím", kteří chodili do práce od 6 do 14 za fixní plat. Vekslák si vydělal měsíční plat inženýra za jedno odpoledne.
• Cynismus: Vztahy byly založeny čistě na penězích a prospěchu. Loajalita trvala jen tak dlouho, dokud se vyplácela.

Závěr

Vekslák je uzavřenou kapitolou československých dějin, která však zásadně ovlivnila formování porevoluční společnosti. Dnešní optikou šlo o specifickou formu "divokého kapitalismu" v podmínkách totality. Ačkoliv doba bonů a valutových příslibů skončila, étos "rychlých prachů", dravosti a obcházení pravidel, který veksláci reprezentovali, přežil hluboko do 90. let a v transformované podobě je součástí byznysového prostředí dodnes.

Zdroje

• Adam, P. (2018). *Veksláci: Český sen*. Praha: Nakladatelství XYZ.
• Olmer, V. (Režie). (1987). *Bony a klid* [Film]. Filmové studio Barrandov.
• Vaněk, M., & Mücke, P. (2016). *Velvet Revolutions: An Oral History of Czech Society*. Oxford University Press. (Kapitola o šedé ekonomice).
• Archiv bezpečnostních složek (ABS), fondy týkající se hospodářské kriminality a II. správy SNB.
• Zákon č. 142/1970 Sb., o devizovém hospodářství.