Yvonne Přenosilová

Yvonne Přenosilová
Celé jméno	Yvonne von Schuckmann (rozená Přenosilová)
Datum narození	2. července 1947
Místo narození	Praha, Československo
Datum úmrtí	11. září 2023
Místo úmrtí	Praha, Česko
Státní příslušnost	, ,
Děti	Maximilian Philipp von Schuckmann
Povolání	zpěvačka, rozhlasová moderátorka, novinářka
Aktivní od	1963
Aktivní do	2023

Yvonne Přenosilová (provdaná Yvonne von Schuckmann; 2. července 1947 Praha – 11. září 2023 Praha) byla česká zpěvačka, rozhlasová moderátorka a novinářka. Z hudebního hlediska je historiky i hudebními kritiky klasifikována jako vůbec první průkopnice žánrů rhythm and blues a rock and roll na území Československa. Její hudební kariéra dosáhla absolutního vrcholu v 60. letech 20. století, kdy interpretovala celostátně úspěšné hity jako Roň slzy, Boty proti lásce nebo Tak prázdná. V tomto období pravidelně spolupracovala s hudebními tělesy jako Olympic, Mefisto či Taneční orchestr Československého rozhlasu.

Zlom v jejím osobním i profesním životě nastal po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Jakožto signatářka manifestu Dva tisíce slov emigrovala z politických a bezpečnostních důvodů do Západního Německa, kde se trvale usadila v Mnichově. Zde po neúspěšném pokusu o navázání na pěveckou kariéru pracovala jako pozemní letuška a následně zahájila dlouholetou kariéru redaktorky v československé redakci Rádia Svobodná Evropa. Do České republiky se trvale navrátila až v roce 1994 v souvislosti s přesunem sídla rozhlasové stanice, přičemž v novinářské a moderátorské činnosti pokračovala až do pozdního věku.

🗓 Současnost a úmrtí

Yvonne Přenosilová zemřela dne 11. září 2023 ve 13:30 hodin ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze ve věku 76 let. Oficiální příčinou úmrtí bylo celkové selhání organismu v důsledku onkologického onemocnění (rakovina plic). Informaci o jejím úmrtí veřejně potvrdil její dlouholetý kolega z Rádia Svobodná Evropa a Českého rozhlasu Radko Kubičko. Zpopelněna a pohřbena byla na Novém židovském hřbitově na Olšanech v Praze.

V posledních letech svého života se Přenosilová zcela stáhla z veřejného prostoru. Její fyzická mobilita byla drasticky omezena v důsledku těžkého úrazu přibližně šest let před smrtí, kdy utrpěla pád a tříštivou zlomeninu kostrče. Následkem tohoto zranění a chronického onemocnění ischias nemohla dlouhodobě sedět a k pohybu využívala berle. Většinu času tak trávila izolována ve svém střešním bytě v pražské čtvrti Žižkov, který sama s nadsázkou označovala jako „Mys dobré naděje“. Kontakt s vnějším světem udržovala především prostřednictvím telefonu se svými přáteli (například s publicistkou Marií Formáčkovou či zpěvákem Václavem Neckářem) a pravidelných návštěv svého syna Maximiliana, jenž za ní dojížděl ze Spolkové republiky Německo. Před svou smrtí plánovala prodej pražského bytu a trvalé přestěhování do mnichovského pečovatelského zařízení, aby mohla dožít v blízkosti svého syna, tento logistický a administrativní proces však již nestihla dokončit.

👤 Rodinný původ a mládí

Yvonne Přenosilová se narodila 2. července 1947 v Praze do rodiny s mimořádně silným kosmopolitním a vojenským zázemím. Její otec, Jiří Přenosil, byl český voják židovského původu. Po vypuknutí druhé světové války uprchl z okupovaného Československa do Velké Británie a vstoupil do řad Britské armády. V rámci vojenských operací byl nasazen na území Britského mandátu Palestina, kde se seznámil s Rakušankou Markétou (rozenou ve Vídni). Pár uzavřel sňatek v Jeruzalémě a po skončení globálního konfliktu se v roce 1945 společně přesunul do Prahy.

Z důvodu silných protiněmeckých nálad v poválečném Československu matka na veřejnosti předstírala britský původ a komunikovala výhradně anglicky. V samotné domácnosti se tak plynule hovořilo česky, anglicky i německy, což Yvonne poskytlo zásadní lingvistickou výbavu pro její pozdější kariéru i život v emigraci. Její otec byl milovníkem černošských spirituálů a jazzu, čímž dceru hudebně formoval od útlého dětství.

Politické perzekuce po komunistickém státním převratu v únoru 1948 tvrdě zasáhly i rodinu Přenosilových. Její otec byl v 50. letech z politických důvodů zatčen a strávil rok ve vězení. (Plné vojenské i společenské rehabilitace se dočkal až po sametové revoluci, kdy byl v roce 1991 in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora). Yvonne navštěvovala dvanáctiletou střední školu v pražské čtvrti Libeň. Do svých patnácti let se intenzivně věnovala klasickému baletu, který však musela opustit z důvodu tělesných proporcí a změny zájmů.

🎤 Hudební kariéra v 60. letech

Začátek její profesionální dráhy je datován do roku 1963. Tehdy se jako patnáctiletá zúčastnila hromadného konkurzu do divadla Semafor. Zkoušku dokumentoval filmový štáb tehdy začínajícího režiséra Miloše Formana a záběry s Přenosilovou se staly integrální součástí jeho proslulého debutového dokumentárního snímku Konkurs. Ačkoliv před výběrovou komisí (ve které zasedali Jiří Suchý a Jiří Šlitr) zazpívala mexickou lidovou píseň La Malagueña a pro angažmá v divadle Semafor vybrána nebyla, jejího specifického projevu si všiml přítomný hudební skladatel Karel Mareš.

Vokální projev Přenosilové se diametrálně vymykal tehdejšímu československému popovému standardu. Disponovala nízko položeným altem s charakteristickým chraplavým zabarvením a výrazným, těžkým vibratem. Dobová kritika její projev často srovnávala s americkou hvězdou Brendou Lee (přezdívanou „Little Miss Dynamite“).

V únoru roku 1964 pro ni textař Jiří Štaidl otextoval americký hit I'm Sorry od Brendy Lee pod českým názvem Roň slzy. Nahrávka, pořízená s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu pod vedením Josefa Vobruby, vyvolala na hudebním trhu absolutní senzaci. Supraphon evidoval prodeje v řádech stovek tisíc kusů a skladba se stala jedním z komerčně nejúspěšnějších singlů dekády. V témže roce se teprve šestnáctiletá zpěvačka umístila na 5. místě v tehdy nové a prestižní celostátní čtenářské anketě Zlatý slavík.

Přenosilová následně získala angažmá v divadle Apollo, jež založil Karel Gott společně s bratry Štaidlovými. Zde účinkovala do roku 1968. Její repertoár se orientoval na dravé rhythm and blues a rock and roll, což demonstrovaly skladby jako Měsíc (1964), Tak prázdná (1966) nebo Sklípek (1966). Nejslavnějším hitem její pozdější československé kariéry se stala píseň Boty proti lásce (1966). Jednalo se o coververzi amerického hitu These Boots Are Made for Walkin' od Nancy Sinatrové, k níž napsal český text Eduard Krečmar. Spolupracovala s předními beatovými skupinami jako Olympic a Mefisto, či s orchestrem Karla Krautgartnera. Rovněž se objevila jako herečka v epizodních rolích ve filmech Dita Saxová (1967), Kulhavý ďábel (1968) a v televizním hudebním seriálu Píseň pro Rudolfa III.

🇬🇧 Britská epizoda

V roce 1965 obdržela Přenosilová unikátní příležitost etablovat se na západním trhu. Britské hudební vydavatelství Pye Records projevilo zájem o její produkci. Zpěvačka odcestovala do Londýna, kde na počátku roku 1965 nahrála dvě anglicky zpívané skladby: When My Baby Cries a Come On Home.

Vrcholem londýnského angažmá bylo její vystoupení ve vysoce sledovaném britském televizním hudebním pořadu Ready Steady Go! vysílaném televizní sítí ITV. Přenosilová v tomto pořadu účinkovala ve stejném vysílacím čase jako tehdejší začínající legendy britské invaze, včetně The Rolling Stones. Odborná kritika hodnotila její anglickou intonaci a barvu hlasu velmi pozitivně. Avšak z důvodu silného pocitu izolace a stesku po domově, jenž pramenil z nedostatku jazykové praxe v čistě britském byznysovém prostředí a nízkého věku (18 let), se Přenosilová po několika týdnech rozhodla kontrakt v Británii ukončit a vrátit se zpět do Československa.

✈️ Pražské jaro, Dva tisíce slov a emigrace

Atmosféra společenského uvolnění během takzvaného pražského jara v roce 1968 umožnila Přenosilové veřejně deklarovat své politické postoje. Společně s dalšími osobnostmi kulturního a vědeckého života připojila svůj podpis pod manifest Dva tisíce slov, jehož autorem byl spisovatel Ludvík Vaculík. Tento krok znamenal otevřenou výzvu k demokratizaci komunistického režimu a k opuštění sovětského mocenského monopolu.

Po vojenské invazi armád Varšavské smlouvy dne 21. srpna 1968 se situace signatářů manifestu stala kritickou. Přenosilová začala čelit intenzivnímu anonymnímu psychologickému nátlaku a telefonickým výhrůžkám, které byly podle historiků organizovány agenty Státní bezpečnosti (StB). Tváří v tvář reálné hrozbě politického procesu a zákazu činnosti se rozhodla k okamžité emigraci.

Dne 27. srpna 1968, pouhých šest dní po začátku okupace, odjela společně s textařem Rostislavem Černým přes státní hranici do Rakouska. Z Rakouska se následně přesunula do Itálie, kde vyčkala na své rodiče, kteří se rovněž rozhodli opustit republiku. Její původní plán zahrnoval návrat do Velké Británie a pokus o znovunavázání na spolupráci s Pye Records, avšak v Londýně vydržela pouze několik měsíců. Nakonec se natrvalo usadila v bavorském Mnichově (Západní Německo), kam se mezitím uchýlili i její rodiče. Z rozhodnutí komunistických orgánů v Československu byla následně její hudba plošně zakázána ve veřejném rozhlasovém i televizním vysílání a vydavatelství Supraphon stáhlo její gramofonové desky z distribuce.

🇩🇪 Život a profese ve Spolkové republice Německo

První roky v německém exilu byly pro Přenosilovou profesně mimořádně složité. Pokusila se obnovit svou hudební kariéru, přičemž začala vystupovat pod uměleckým pseudonymem Yvonne Silova. Západoněmecké hudební vydavatelství Ariola s ní podepsalo smlouvu, na jejímž základě vydala tři gramofonové singly. Žádný z těchto singlů však nedosáhl v konkurenčním prostředí západoněmeckého šlágru významnějšího komerčního úspěchu. Hudební trend se na přelomu 60. a 70. let změnil a její specifický rock and rollový styl nenašel u německého publika silnou odezvu. Z tohoto důvodu aktivní hudební kariéru v roce 1972 prakticky ukončila.

K zajištění finanční nezávislosti nastoupila v roce 1972 jako pozemní letuška (pozemní personál) k britské letecké společnosti British Airways na mnichovském mezinárodním letišti. V této profesi setrvala celých osm let. Právě během své služby na letišti se seznámila s německým advokátem Andreasem von Schuckmannem, který patřil do staré aristokratické rodiny a vlastnil šlechtický titul. Dvojice uzavřela sňatek v roce 1978, čímž zpěvačka oficiálně získala titul baronky von Schuckmann. V roce 1979 se manželům narodil jediný syn, Maximilian Philipp von Schuckmann (zkráceně Max). Manželství však dlouhodobě nevydrželo a v roce 1985 skončilo formálním rozvodem. Zpěvačka se tak ocitla v roli samoživitelky v cizí zemi.

📻 Působení v Rádiu Svobodná Evropa

Absence možnosti vystupovat na hudebních pódiích přivedla Přenosilovou k žurnalistice. Přijala nabídku pracovního angažmá v československé redakci Rádia Svobodná Evropa (Radio Free Europe), jejíž hlavní vysílací ústředí sídlilo přímo v Mnichově. Zde našla uplatnění pro svůj výrazný hlas, perfektní jazykovou výbavu a jasně profilované antikomunistické postoje.

Ve Svobodné Evropě pracovala po boku dalších významných československých exulantů, mezi něž patřil především písničkář a básník Karel Kryl, se kterým udržovala úzké profesní i přátelské vztahy. Přenosilová se jako rozhlasová redaktorka a moderátorka podílela na tvorbě několika formátů, z nichž nejposlouchanějším se stal pořad PAST (Politický a společenský týdeník). Její hlas se tak prostřednictvím krátkých vln (navzdory intenzivnímu nasazení komunistických rušiček) dostával zpět do vlasti, kde představoval pro disidentské hnutí i běžné občany cenný zdroj necenzurovaných informací a symbol kontinuity nezávislé československé kultury.

🎙️ Návrat do Česka a polistopadová činnost

Pád komunistického režimu během sametové revoluce v listopadu 1989 umožnil Přenosilové poprvé po jednadvaceti letech navštívit svou rodnou zemi. Již v prosinci 1989 vystoupila na masově navštíveném vzpomínkovém koncertě ve zcela zaplněném sále pražské Lucerny, kde ji publikum přivítalo dlouhotrvajícími ovacemi ve stoje. Původně deklarovala, že se do Československa natrvalo nevrátí, neboť měla vybudované profesní i rodinné zázemí v Německu.

Situace se ovšem změnila v roce 1994. Vláda Spojených států amerických rozhodla o relokaci hlavního sídla Rádia Svobodná Evropa z Mnichova přímo do Prahy. Přenosilová stála před ultimátním rozhodnutím – buď ukončit svou dlouholetou rozhlasovou kariéru, nebo se přestěhovat s redakcí. Zvolila si návrat do Prahy. Toto rozhodnutí však znamenalo krutou osobní daň. Její tehdy čtrnáctiletý syn Maximilian, který vyrostl v bavorském prostředí a neovládal plynule český jazyk, rezolutně odmítl přesídlení a rozhodl se zůstat v Mnichově u svého otce. Odloučení od syna Přenosilová v mnoha rozhovorech označovala za nejtěžší životní zkoušku.

V České republice plynule navázala na svou novinářskou práci. Po ukončení činnosti české redakce Svobodné Evropy působila jako nezávislá moderátorka na stanici Country rádio a dalších soukromých formátech, kde vedla specializované bloky rozhovorů s osobnostmi české kulturní scény. K aktivnímu koncertování v původním rozsahu se již nikdy nevrátila, ačkoliv příležitostně vystupovala jako host na vzpomínkových akcích. V roce 1998 přijala hereckou roli Ježibaby v úspěšném zpracování muzikálu Rusalka.

Své demokratické postoje demonstrovala i v postkomunistické éře, kdy v roce 1999 připojila svůj podpis pod text iniciativy Impuls 99, jež varovala před oligarchizací politiky v období takzvané opoziční smlouvy.

📈 Diskografie a hudební statistiky

Produkce Yvonne Přenosilové z let 1964 až 1968 tvoří zásadní archiv československého beatového hnutí. Vzhledem k její brzké emigraci v roce 1968 nebyla během trvání komunistického režimu vydávána žádná retrospektivní alba (tzv. The Best Of kompilace). Reediční činnost na CD formátech započala až po roce 1989 ve vydavatelství Supraphon.

Následující tabulka dokumentuje naprosto kompletní chronologii původních singlů (formát SP a EP) vydaných během zlaté éry v Československu a Velké Británii. Údaje obsahují název české adaptace, rok záznamu, původní zahraniční předlohu a doprovodný orchestr, bez vynechání jakéhokoliv dohledaného záznamu.

Název písně	Rok vydání	Originální název / Původní autor	Autor českého textu	Doprovodné těleso
Roň slzy / That's All You Gotta Do	1964	I'm Sorry (Brenda Lee)	Jiří Štaidl	Taneční orchestr Československého rozhlasu (TOČR)
Měsíc	1964	Původní hudba: Karel Mareš	Eva Jarošová	Skupina Olympic
Oh, What The Love / He's So Heavenly	1964	He's So Heavenly (Jackie DeShannon)	Zpíváno anglicky (duet: Pavel Sedláček)	Skupina Mefisto
When My Baby Cries / Come On Home	1965	Produkce: Tony Hatch (Pye Records, UK)	Zpíváno anglicky	Studiový orchestr Pye Records
Mně se líbí Bob	1965	My Boy Lollipop (Millie Small)	Jiřina Fikejzová	Skupina Karla Duby
Lyrická ze středních Čech	1965	Původní hudba: Karel Mareš	Eduard Krečmar	Skupina Olympic
Zejtra už ti sbohem dám	1965	My Whole World Is Falling Down (B. Anderson)	Jiří Štaidl, R. Černý (duet: Karel Gott)	Orchestr divadla Apollo
Boty proti lásce	1966	These Boots Are Made for Walkin' (N. Sinatra)	Eduard Krečmar	Taneční orchestr Československého rozhlasu (TOČR)
Tak prázdná	1966	Původní hudba: Pietro Soffici	Petr Rada	Taneční orchestr Československého rozhlasu (TOČR)
Sklípek	1966	Původní hudba: Karel Mareš	Jiří Štaidl	Apollobeat
Zimní království	1968	Původní hudba: Karel Mareš	Eduard Krečmar	Orchestr Karla Krautgartnera
Noční modlitba	1968	Původní hudba: Karel Mareš	Petr Rada	Orchestr Karla Krautgartnera

Následující tabulka specifikuje stěžejní retrospektivní a kompilační alba vydaná na CD nosičích po jejím návratu do vlasti v roce 1989. Tyto kompilace zajišťují trvalou dostupnost jejích originálních nahrávek pro nové generace posluchačů.

Název kompilace / Alba	Rok vydání	Vydavatelství	Formát	Charakteristika obsahu
20× Yvonne Přenosilová – Roň slzy	1998	Bonton Music	CD	První ucelená digitální remasterovaná sbírka 20 největších hitů z archivu Supraphonu.
Pop Galerie: Yvonne Přenosilová	2010	Supraphon	CD	Kurátorovaný výběr nejvýznamnějších stop z let 1964–1968 (obsahuje 22 skladeb).
Vráťa Vyskočil, Yvonne Přenosilová, Taxmeni	1993	Venkow Records	CD / LP	Společný country/rockový projekt zaznamenaný těsně po revoluci.

Zdroje