Seleukovská říše
Obsah boxu
Seleukovská říše (starořecky Βασιλεία τῶν Σελευκιδῶν, Basileía tōn Seleukidōn) byla helénistická monarchie, která vznikla jako jeden z nástupnických států po rozpadu obrovské říše Alexandra Velikého. Založil ji v roce 312 př. n. l. Seleukos I. Níkátor, jeden z Alexandrových generálů (tzv. diadochů). Ve své době největšího rozmachu se říše rozkládala od Thrákie v Evropě až po hranice Indie, zahrnovala Anatolii, Persii, Levantu, Mezopotámii a dnešní Pákistán.
Říše byla významným centrem helénistické kultury, která udržovala nadvládu řecké politické a kulturní elity nad rozmanitým původním obyvatelstvem. Docházelo zde k intenzivnímu prolínání řeckých a východních tradic. Postupem času však říše ztrácela území ve prospěch Ptolemaiovců v Egyptě, expandující Parthské říše na východě a nakonec podlehla tlaku Římské republiky ze západu. Její definitivní zánik přišel v roce 63 př. n. l., kdy římský vojevůdce Pompeius proměnil její poslední zbytky v římskou provincii Sýrie.
📜 Historie
Historie Seleukovské říše je poznamenána neustálými válkami, ať už s vnějšími nepřáteli, nebo vnitřními dynastickými spory, které postupně oslabovaly její moc.
🏛️ Vznik a konsolidace (312–281 př. n. l.)
Po smrti Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l. se jeho obrovská říše stala dějištěm mocenských bojů mezi jeho generály, známými jako diadochové. Seleukos I. Níkátor, původně velitel pěchoty, získal po prvním dělení říše (321 př. n. l.) satrapii Babylonie. V následných konfliktech byl dočasně vyhnán Antigonem Jednookým, ale v roce 312 př. n. l. se s pomocí Ptolemaia I. vrátil a znovu dobyl Babylon. Tento rok je považován za počátek Seleukovské éry.
Seleukos následně rozšířil svou moc na východ a ovládl perské a médské satrapie. V roce 305 př. n. l. přijal, podobně jako ostatní diadochové, královský titul. Podnikl také tažení do Indie, kde se střetl s Čandraguptou, zakladatelem Maurjovské říše. Konflikt skončil mírovou smlouvou, podle níž Seleukos postoupil nejvýchodnější území výměnou za 500 válečných slonů. Tito sloni se ukázali jako klíčoví v bitvě u Ipsu (301 př. n. l.), kde spojené síly Seleuka a Lýsimacha porazily Antigona, který v bitvě padl. Po tomto vítězství Seleukos získal severní Sýrii a východní Anatolii. Založil zde nová hlavní města – Seleukii na Tigridu v Mezopotámii a Antiochii v Sýrii. Jeho vláda skončila v roce 281 př. n. l., kdy byl zavražděn při pokusu o ovládnutí Makedonie.
👑 Zlatý věk a expanze (281–188 př. n. l.)
Seleukův syn a nástupce, Antiochos I. Sótér, musel čelit četným výzvám, včetně vpádu Galatů do Anatolie a série válek s ptolemaiovským Egyptem o kontrolu nad Coele-Sýrie (tzv. Syrské války). Přesto se mu podařilo říši udržet pohromadě.
Skutečný vrchol moci a územního rozsahu zažila říše za vlády Antiocha III. Velikého (223–187 př. n. l.). Ten po nástupu na trůn čelil rozsáhlým povstáním a ztrátě východních provincií. Svou autoritu obnovil během rozsáhlého východního tažení (212–205 př. n. l.), které ho zavedlo až do Baktrie a Indie, čímž si vysloužil přízvisko "Veliký". Poté obrátil svou pozornost na západ, kde využil slabosti Ptolemaiovců a v Páté syrské válce definitivně ovládl Coele-Sýrii. Jeho ambice ho však přivedly do konfliktu s expandující Římskou republikou. Po porážkách v bitvě u Thermopyl (191 př. n. l.) a drtivé porážce v bitvě u Magnésie (190 př. n. l.) byl nucen přijmout tvrdé podmínky míru z Apameie (188 př. n. l.). Ztratil všechna území v Anatolii západně od pohoří Taurus a musel zaplatit obrovské válečné reparace.
📉 Úpadek a vnitřní konflikty (188–141 př. n. l.)
Porážka od Římanů znamenala začátek konce seleukovské dominance. Říše byla finančně vyčerpaná a politicky oslabená. Na východě se osamostatnily provincie Baktrie a Parthie. Parthové pod vedením Arsakidů se stali hlavní hrozbou a postupně začali zabírat íránské a mezopotámské provincie.
Antiochos IV. Epifanés (175–164 př. n. l.) se pokusil o obnovu moci. Uskutečnil úspěšné tažení do Egypta, ale byl donucen k ústupu římským diplomatickým zásahem. Jeho snaha o násilnou helenizaci Judska a znesvěcení jeruzalémského chrámu vyvolala Makabejské povstání (167 př. n. l.), které vedlo ke vzniku nezávislého židovského státu Hasmoneovců. Antiochos IV. zemřel během tažení proti Parthům, čímž se krize říše dále prohloubila.
🥀 Rozpad a zánik (141–63 př. n. l.)
Poslední století existence říše bylo charakterizováno neustálými občanskými válkami mezi různými uchazeči o trůn. V roce 141 př. n. l. Parthové dobyli Seleukii na Tigridu, čímž Seleukovci ztratili kontrolu nad Mezopotámií a Persií. Jejich moc se omezila prakticky jen na území Sýrie.
I zde však jejich vláda byla nestabilní. Říše se rozpadla na několik menších soupeřících království. V roce 83 př. n. l. syrská šlechta, znechucená neustálými válkami, nabídla korunu arménskému králi Tigranovi Velikému. Seleukovská vláda byla dočasně obnovena po Tigranově porážce Římany, ale jednalo se již jen o stínový stát pod římským protektorátem. V roce 63 př. n. l. římský vojevůdce 
Gnaeus Pompeius Magnus sesadil posledního seleukovského krále Filipa II. a přeměnil Sýrii v římskou provincii, čímž Seleukovská říše definitivně zanikla.
🌍 Území a správa
Seleukovská říše byla obrovským a etnicky nesmírně rozmanitým státem. Její správa navazovala na perský model satrapií (provincií), které spravovali guvernéři (satrapové), obvykle z řad řecké nebo makedonské aristokracie. Král byl absolutním monarchou, jehož moc byla teoreticky neomezená a opírala se o armádu a byrokratický aparát.
Klíčovým prvkem správy a udržení moci bylo zakládání nových měst (poleis) po celé říši. Tato města, jako například Antiochie, Apameia nebo Dura Európos, sloužila jako administrativní, vojenská a kulturní centra. Byla osidlována řeckými a makedonskými veterány a kolonisty, kteří tvořili věrnou vládnoucí vrstvu. Města měla určitou míru autonomie, vlastní instituce (radu, shromáždění) a šířila řeckou kulturu a jazyk do okolních oblastí.
🏛️ Společnost a kultura
Společnost Seleukovské říše byla silně stratifikovaná. Na vrcholu stála řecko-makedonská elita, která zahrnovala královskou rodinu, dvořany, vysoké úředníky a vojenské velitele. Tato vrstva vlastnila většinu půdy a kontrolovala klíčové pozice ve státě. Pod nimi se nacházela obrovská masa původního obyvatelstva – Peršané, Babylóňané, Syřané, Židé a mnoho dalších národů.
Kultura byla synkretická, docházelo k mísení řeckých a orientálních prvků. Oficiálním jazykem byla řecká koiné, která sloužila jako lingua franca v administrativě, obchodu a vzdělanosti. Řecký polyteismus se prolínal s místními kulty, což vedlo ke vzniku nových synkretických božstev (např. Zeus ztotožňovaný s Baalem). Přesto si mnohé místní kultury, zejména v Babylonii a Judsku, uchovaly svébytné tradice a náboženství.
⚔️ Armáda
Seleukovská armáda byla typickou helénistickou armádou, která kombinovala makedonské a perské vojenské tradice.
- Pěchota: Jádro tvořila falanga makedonského typu, složená z těžkooděnců vyzbrojených dlouhými kopími (sarissa). Elitní jednotkou byla královská garda, tzv. Argyraspidai (Stříbrné štíty).
- Jízda: Byla klíčovou útočnou složkou. Zahrnovala těžkou jízdu, včetně elitních katafraktů perského typu, a lehkou jízdu pro průzkum a pronásledování.
- Speciální jednotky: Nejznámější byli váleční sloni, kteří byli získáváni z Indie a sloužili k rozrážení nepřátelských formací. Armádu doplňovali také lučištníci, prakovníci a obléhací specialisté.
Armáda byla závislá na přísunu řeckých a makedonských osadníků, kteří tvořili jádro falangy. S úbytkem těchto kolonistů a rostoucí závislostí na nespolehlivých místních odvedencích a žoldnéřích klesala i bojeschopnost armády.
💰 Ekonomika
Ekonomika říše byla založena především na zemědělství. Obrovské a úrodné oblasti Mezopotámie a Sýrie produkovaly přebytky obilí. Královská půda byla pronajímána rolníkům nebo spravována prostřednictvím chrámů.
Velký význam měl také dálkový obchod. Seleukovská říše kontrolovala klíčové části Hedvábné stezky a dalších obchodních tras spojujících Středomoří s Persií, Indií a Střední Asií. Obchodovalo se s luxusním zbožím, jako bylo hedvábí, koření, drahokamy a kadidlo. Státní pokladna byla plněna z daní, cel a příjmů z královských monopolů (např. na těžbu kovů). Seleukovci razili vlastní kvalitní mince (především stříbrné tetradrachmy), které byly široce akceptovány.
👑 Seznam významných panovníků
- Seleukos I. Níkátor (305–281 př. n. l.) – zakladatel říše.
- Antiochos I. Sótér (281–261 př. n. l.) – konsolidoval říši a porazil Galaty.
- Antiochos II. Theos (261–246 př. n. l.) – vedl Druhou syrskou válku.
- Antiochos III. Veliký (223–187 př. n. l.) – obnovil moc říše, ale byl poražen Římany.
- Seleukos IV. Filopatór (187–175 př. n. l.) – snažil se splácet římské reparace.
- Antiochos IV. Epifanés (175–164 př. n. l.) – jeho politika vedla k Makabejskému povstání.
💡 Pro laiky
Představte si, že po smrti velkého dobyvatele, který ovládl téměř celý známý svět, se jeho generálové začnou prát o dědictví. Jeden z nich, jménem Seleukos, si urve ten největší kus – území od dnešního Turecka až po Afghánistán. Tak vznikla Seleukovská říše.
Byl to obrovský multikulturní stát, kde vládla malá skupina Řeků a Makedonců nad desítkami různých národů. Fungovalo to podobně, jako když Britové vládli v Indii: zavedli svůj jazyk (řečtinu), stavěli města podle svého vzoru a snažili se šířit svou kulturu. Tomuto procesu se říká helenizace.
Říše byla velmi bohatá díky úrodné půdě a kontrole nad obchodními cestami (taková starověká dálnice pro karavany s kořením a hedvábím). Jejich armáda byla impozantní, používala obří formace pěšáků s dlouhými kopími a dokonce i válečné slony jako tanky. Postupem času se ale říše začala rozpadat zevnitř kvůli hádkám o trůn a zvenčí na ni útočili noví mocní sousedé, jako byli Parthové (z východu) a hlavně Římané (ze západu). Nakonec Římané zbytek říše jednoduše "spolkli" a udělali z ní svou provincii.