Privatizace

Šablona:Infobox - ekonomický pojem ```

``` Privatizace je proces transformace majetku, podniků a služeb z veřejného (nejčastěji státního nebo obecního) vlastnictví do soukromého vlastnictví. Jedná se o jeden ze základních nástrojů liberální hospodářské politiky a klíčový prvek přechodu od centrálně plánované ekonomiky k tržní ekonomice. Opakem privatizace je znárodnění (nacionalizace), při kterém soukromý majetek přechází do vlastnictví státu.

Proces privatizace může mít mnoho podob, od prodeje malých provozoven v aukcích až po komplexní prodeje velkých státních podniků strategickým investorům nebo emisi jejich akcií na kapitálovém trhu. Cíle privatizace se liší v závislosti na konkrétní zemi a situaci, ale obecně zahrnují snahu o zvýšení efektivity, získání finančních prostředků pro stát a omezení role státu v hospodářství. ```

```

📜 Definice a cíle

Privatizaci lze definovat jako jakoukoliv změnu, která přesouvá ekonomickou aktivitu z veřejného sektoru do soukromého. Nejde tedy pouze o změnu vlastnických práv, ale může zahrnovat i outsourcing veřejných služeb soukromým firmám nebo zavedení soukromých prvků do veřejného sektoru (např. soukromé zdravotní pojištění vedle veřejného).

Hlavní cíle privatizace:

Mikroekonomické cíle:
- Zvýšení efektivity a produktivity: Předpokládá se, že soukromí vlastníci mají silnější motivaci maximalizovat zisk, což vede k efektivnějšímu řízení, inovacím a snižování nákladů.
- Zlepšení kvality služeb a produktů: Konkurence na trhu nutí soukromé firmy lépe reagovat na potřeby zákazníků.
- Omezení politických vlivů: Státní podniky jsou často vystaveny politickým tlakům, které mohou vést k neefektivním rozhodnutím (např. udržování přezaměstnanosti z politických důvodů).

Makroekonomické cíle:
- Příjmy do státního rozpočtu: Prodej státního majetku může představovat jednorázový významný příjem pro státní pokladnu, který lze využít ke snížení státního dluhu nebo k financování jiných veřejných výdajů.
- Rozvoj kapitálového trhu: Prodej akcií privatizovaných podniků na burze podporuje rozvoj finančních trhů a zvyšuje investiční příležitosti.
- Přilákání zahraničního kapitálu: Prodej strategickým zahraničním investorům přináší do země nejen kapitál, ale také nové technologie, manažerské know-how a přístup na zahraniční trhy.
- Strukturální změna ekonomiky: V postkomunistických zemích byla privatizace klíčovým nástrojem pro vytvoření tržní ekonomiky a soukromého sektoru.

```

⚙️ Metody privatizace

Existuje široká škála metod, jakými lze privatizaci provést. Volba konkrétní metody závisí na velikosti a typu podniku, stavu ekonomiky, politických cílech a stavu kapitálového trhu.

Přímý prodej strategickému investorovi: Stát prodá podnik nebo jeho část přímo jedné firmě (často zahraniční), která působí ve stejném nebo příbuzném oboru. Cílem je získat nejen peníze, ale i technologického a strategického partnera, který zajistí dlouhodobý rozvoj podniku. Příkladem je prodej automobilky Škoda Auto koncernu Volkswagen.

Veřejná aukce nebo soutěž: Majetek je prodán zájemci, který nabídne nejvyšší cenu. Tato metoda je rychlá, transparentní a maximalizuje příjem státu. Používá se především u menších jednotek, jako jsou obchody, restaurace nebo nemovitosti (viz Malá privatizace v Československu).

Prodej akcií na burze (IPO - Initial Public Offering): Státní podnik je transformován na akciovou společnost a jeho akcie jsou nabídnuty k prodeji široké veřejnosti prostřednictvím burzy. Tato metoda podporuje rozvoj kapitálového trhu a umožňuje vlastnictví rozptýlit mezi mnoho malých akcionářů.

Kuponová (voucherová) privatizace: Specifická metoda použitá v některých postkomunistických zemích, zejména v Česku. Každý dospělý občan měl právo zakoupit si za symbolický poplatek kuponovou knížku s investičními body, které mohl směnit za akcie privatizovaných podniků, a to buď přímo, nebo prostřednictvím investičních privatizačních fondů. Cílem bylo rychlé a masové převedení majetku do rukou občanů.

Restituce: Navrácení majetku původním vlastníkům nebo jejich dědicům, kterým byl tento majetek v minulosti zkonfiskován (např. komunistickým nebo nacistickým režimem). Nejedná se o privatizaci v pravém slova smyslu (prodej), ale o nápravu historických křivd, která vede k převedení majetku z veřejného do soukromého vlastnictví.

Manažerský nebo zaměstnanecký odkup (MBO/EBO): Podnik je prodán jeho stávajícím manažerům nebo zaměstnancům, často za zvýhodněných podmínek. Cílem je zajistit kontinuitu řízení a motivovat lidi, kteří podnik nejlépe znají.

```

⏳ Historie

Ačkoliv k prodeji státního majetku docházelo v historii opakovaně, moderní vlna privatizace je spojena především s 80. lety 20. století.

Za průkopnici moderní privatizace je považována britská premiérka Margaret Thatcherová, která v 80. letech ve iniciovala rozsáhlý prodej státních podniků, jako byly British Telecom, British Airways, British Gas nebo Rolls-Royce. Jejím cílem bylo omezit moc odborů, zvýšit efektivitu a vytvořit "kapitalismus pro všechny" prostřednictvím široké distribuce akcií mezi občany. Její politika inspirovala mnoho dalších zemí po celém světě.

Největší a nejrychlejší vlna privatizace v historii však proběhla po pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě na začátku 90. let. Země jako Polsko, Maďarsko a především Československo musely v krátké době transformovat ekonomiky, kde byl téměř veškerý majetek ve státním vlastnictví. Byly použity různé metody, od prodejů zahraničním investorům (typické pro Maďarsko) až po masovou kuponovou privatizaci (typickou pro Československo). Tento proces byl často provázen kontroverzemi, korupcí a sociálními otřesy, ale položil základy pro vznik tržních ekonomik v regionu. ```

```

🇨🇿 Privatizace v Česku

Privatizace v Československu a později v samostatném Česku byla jedním z nejzásadnějších a nejdiskutovanějších procesů ekonomické transformace po roce 1989. Byla rozdělena do několika hlavních proudů.

Malá privatizace

Zahájena v roce 1991, týkala se především menších provozoven, jako byly obchody, restaurace, hotely a řemeslné dílny. Majetek byl prodáván ve veřejných aukcích, kterých se mohli účastnit pouze českoslovenští občané. Cílem bylo rychle vytvořit vrstvu drobných a středních podnikatelů a obnovit sektor služeb. Malá privatizace je obecně považována za úspěšnou a relativně transparentní část celého procesu.

Velká privatizace

Tento proces se týkal velkých a středních státních podniků a probíhal od roku 1992. Byl mnohem složitější a využíval kombinaci různých metod. Každý podnik musel vypracovat privatizační projekt, který navrhoval způsob jeho přeměny. O schválení projektu rozhodovala vláda. Klíčovou a světově unikátní metodou byla Kuponová privatizace, která proběhla ve dvou vlnách.

První vlna (1992): Proběhla ještě v rámci federace. Občané investovali své kupony do akcií podniků a nově vzniklých investičních privatizačních fondů (IPF). Některé fondy, jako například Harvardské investiční fondy Viktora Koženého, slibovaly občanům nereálně vysoké zisky ("jistota desetinásobku"), čímž získaly obrovské množství bodů.
Druhá vlna (1994): Proběhla již v samostatné České republice.

Kromě kuponové metody se uplatňoval přímý prodej strategickým partnerům (např. Škoda Auto), veřejné soutěže a další standardní metody.

Restituce

Souběžně s privatizací probíhal proces restitucí, tedy navracení majetku zkonfiskovaného po roce 1948 původním majitelům nebo jejich potomkům. Týkalo se to zemědělské půdy, lesů, domů, ale i uměleckých děl. Restituce se vztahovaly i na majetek církví, což se stalo předmětem dlouhých politických sporů (viz Církevní restituce v Česku).

Dopady a kritika

Česká privatizace úspěšně a rychle vytvořila soukromý sektor a základy tržní ekonomiky. Byla však také terčem silné kritiky.

Pozitiva:
- Rychlost a rozsah transformace.
- Vznik soukromého sektoru a konkurenčního prostředí.
- Přilákání významných zahraničních investic.
Negativa a kontroverze:
- Nedostatečný právní rámec: Chybějící legislativa (např. zákon o kapitálovém trhu) umožnila podvodné praktiky.
- Tunelování: Mnoho podniků bylo po privatizaci záměrně vytunelováno, kdy manažeři nebo noví vlastníci vyváděli cenná aktiva na úkor firmy a ostatních akcionářů.
- Vznik neprůhledných vlastnických struktur: Kvůli investičním fondům a křížovému vlastnictví bylo často nejasné, kdo podniky skutečně ovládá.
- Nízké příjmy pro stát: Kuponová metoda negenerovala pro státní rozpočet žádné příjmy.
- Koncentrace moci: Proces přispěl ke vzniku nové vrstvy bohatých podnikatelů a finančních skupin.

```

➕ Argumenty pro a proti

Debata o přínosech a negativech privatizace je stále živá. Následující body shrnují hlavní argumenty obou stran.

Argumenty pro privatizaci (PRO)

Vyšší efektivita: Soukromý vlastník je motivován ziskem, což ho vede ke snižování nákladů, inovacím a lepšímu využívání zdrojů. Státní podniky často trpí byrokracií a neefektivitou.
Konkurence: Privatizace a deregulace vedou ke vzniku konkurenčního prostředí, z čehož profituje zákazník díky nižším cenám a vyšší kvalitě služeb.
Snížení fiskální zátěže: Stát se zbavuje nutnosti dotovat ztrátové státní podniky a naopak získává příjmy z jejich prodeje a následně z daní placených úspěšnými soukromými firmami.
Depolitizace: Omezuje se možnost politiků zasahovat do řízení podniků a využívat je pro politické účely (např. umělé udržování zaměstnanosti před volbami).

Argumenty proti privatizaci (PROTI)

Ztráta strategické kontroly: Stát ztrácí kontrolu nad strategickými odvětvími, jako je energetika, vodohospodářství nebo doprava, což může ohrozit národní bezpečnost nebo veřejný zájem.
Vznik soukromých monopolů: Pokud není privatizace doprovázena účinnou regulací, může státní monopol nahradit ještě škodlivější soukromý monopol, který bude zneužívat svého postavení na úkor spotřebitelů.
Sociální dopady: Soukromí vlastníci často přistupují k restrukturalizaci, která zahrnuje masivní propouštění, což může vést k nárůstu nezaměstnanosti a sociálního napětí.
Krátkodobé zaměření: Soukromé firmy se mohou soustředit na maximalizaci krátkodobého zisku na úkor dlouhodobých investic do infrastruktury nebo výzkumu.
Korupce a netransparentnost: Samotný proces privatizace je náchylný ke korupci, klientelismu a prodeji majetku pod cenou spřízněným osobám.

```

🌍 Příklady ve světě

Velká Británie: V 80. letech za vlády Margaret Thatcherové proběhla masivní privatizace státních gigantů (British Telecom, British Airways, British Steel, vodárenské společnosti). Cílem bylo oslabit odbory a vytvořit "akcionářskou demokracii".
Rusko: Privatizace v 90. letech probíhala chaoticky a netransparentně. Zvláště kontroverzní byl program "půjčky za akcie", kdy stát získal půjčky od komerčních bank a jako zástavu poskytl akcie největších státních podniků (např. v ropném a plynárenském sektoru). Když stát půjčky nesplatil, banky si akcie ponechaly, což vedlo ke vzniku úzké skupiny extrémně bohatých oligarchů.
Německo: Po sjednocení Německa v roce 1990 byla založena speciální agentura Treuhandanstalt, která měla za úkol privatizovat nebo zlikvidovat přibližně 8 500 státních podniků z bývalé NDR. Proces byl velmi rychlý, ale také vedl k vysoké nezaměstnanosti a zániku mnoha podniků.
Chile: Již v 70. a 80. letech za diktatury Augusta Pinocheta proběhla rozsáhlá privatizace, inspirovaná myšlenkami chicagské ekonomické školy. Privatizován byl například penzijní systém.

```

💡 Pro laiky

Představte si, že vaše město vlastní velkou, ale starou a prodělečnou pekárnu. Radní se v ní nevyznají, pekaři nemají motivaci péct dobře, protože mají jistý plat, a rohlíky jsou často připálené. Město do pekárny musí každý rok doplácet peníze z daní. Rozhodne se ji tedy privatizovat. Má několik možností:

Přímý prodej: Město osloví slavného pekaře z vedlejšího města, který má síť úspěšných pekáren. Prodá mu pekárnu s podmínkou, že ji zmodernizuje a zachová pracovní místa. Město získá peníze a zkušeného vlastníka.
Aukce: Město vyhlásí, že pekárna je na prodej, a uspořádá dražbu. Několik místních podnikatelů se přihlásí a ten, kdo nabídne nejvíc peněz, pekárnu získá. Město tak maximalizuje svůj zisk z prodeje.
Prodej akcií (IPO): Město přemění pekárnu na "Pekárenskou akciovou společnost" a nabídne malé podíly (akcie) k prodeji všem občanům. Každý si může koupit kousek pekárny. Město získá peníze a pekárna bude patřit mnoha lidem, kteří budou chtít, aby prosperovala.
Kuponová privatizace: Město rozdá každému dospělému občanovi poukázku (kupon). Tuto poukázku pak mohou občané směnit za malý podíl v pekárně. Je to rychlý způsob, jak pekárnu "rozdělit" mezi lidi, ale město za ni nedostane žádné peníze.

Každá metoda má své výhody a nevýhody. Cílem je vždy to, aby pekárna (podnik) začala fungovat lépe, efektivněji a bez nutnosti ji dotovat z veřejných peněz. ```

```

🔗 Související články

Šablona:Aktualizováno ```