Litevské velkoknížectví

Rozbalit box

Obsah boxu

Litevské velkoknížectví (litevsky: Lietuvos Didžioji Kunigaikštystė, rusínsky: Великое князство Литовское, Руское, Жомойтское и иных, latinsky: Magnus Ducatus Lituaniæ) byl významný a rozlehlý stát ve východní a střední Evropě, který existoval od 13. století až do třetího dělení Polska v roce 1795. Na svém vrcholu v 15. století bylo největším státem Evropy, sahajícím od Baltu až k Černému moři. Jeho území zahrnovalo dnešní Litvu, Bělorusko, většinu Ukrajiny a části Polska, Ruska a Moldavska.

Velkoknížectví bylo založeno Mindaugasem v polovině 13. století jako obrana proti expanzi Řádu německých rytířů a Livonského řádu. Stát se rychle rozšiřoval na úkor oslabených knížectví bývalé Kyjevské Rusi, která byla pod tlakem mongolské Zlaté hordy. Charakteristickým rysem státu byla jeho multietnicita a náboženská tolerance, kde po staletí vedle sebe žili pohanští Litevci, pravoslavní Rusíni, katoličtí Poláci, Židé a muslimští Tataři.

Klíčovým momentem v dějinách velkoknížectví byla Krevská unie z roku 1385, kterou vznikla personální unie s Polským královstvím. Tato unie byla dále upevněna Lublinskou unií v roce 1569, čímž vznikla Polsko-litevská unie, federativní stát, který přetrval až do svého zániku na konci 18. století.

📜 Historie

🏛️ Vznik a raná expanze (13. – 14. století)

Počátky litevské státnosti jsou spojeny se sjednocováním baltských kmenů pod vedením schopných vůdců ve 13. století. Tento proces byl urychlen vnější hrozbou v podobě křižáckých řádů na severu a západě. Za zakladatele státu je považován kníže Mindaugas, který kolem roku 1236 sjednotil litevské země. Aby zastavil křižácké útoky a získal mezinárodní uznání, přijal v roce 1251 křest a o dva roky později byl korunován papežským legátem prvním a jediným litevským králem. Po jeho zavraždění v roce 1263 se však země vrátila k pohanství.

Skutečný vzestup velkoknížectví nastal za vlády dynastie Gediminovců, počínaje velkoknížetem Gediminasem (vládl 1316–1341). Gediminas je považován za skutečného zakladatele velkoknížectví. Prostřednictvím diplomacie i vojenských výbojů rozšířil území státu hluboko na jih a východ, na území dnešního Běloruska a Ukrajiny. Založil hlavní město Vilnius a pozval do země řemeslníky a obchodníky ze západní Evropy.

Jeho synové, Algirdas a Kęstutis, si vládu rozdělili. Algirdas pokračoval v expanzi na východ, kde vedl úspěšné války proti Zlaté hordě (např. vítězství v bitvě u Modrých vod roku 1362) a Moskevskému velkoknížectví. Kęstutis se soustředil na obranu západních hranic proti neustálým nájezdům německých rytířů.

🌍 Zlatý věk a unie s Polskem (14. – 16. století)

Po Algirdasově smrti se jeho syn Jogaila (polsky Jagiełło) dostal do sporu se svým strýcem Kęstutisem. V roce 1385 přijal Jogaila nabídku polské šlechty a oženil se s polskou královnou Jadwigou. Podmínkou byla Krevská unie, v níž se zavázal přijmout křesťanství pro sebe i celou Litvu a připojit litevská území k Polsku. Roku 1386 byl korunován polským králem jako Vladislav II. Jagello a založil tak dynastii Jagellonců, která vládla v obou zemích po téměř dvě století.

Litevská šlechta však nesouhlasila s úplným pohlcením Litvy Polskem. Do jejich čela se postavil Jogailův bratranec Vytautas Veliký (litevsky Vytautas Didysis), syn Kęstutise. Po krátké občanské válce byla uzavřena dohoda, podle níž se Vytautas stal v roce 1392 doživotním velkoknížetem litevským, zatímco Jogaila si ponechal titul nejvyššího knížete.

Za Vytautasovy vlády (1392–1430) dosáhlo velkoknížectví svého největšího územního rozmachu a politického vlivu. Jeho území sahalo od Baltu k Černému moři. Společně s Jogailou vedl spojená polsko-litevská vojska k drtivému vítězství nad Řádem německých rytířů v bitvě u Grunwaldu roku 1410, která definitivně zlomila moc řádu v regionu.

Po Vytautasově smrti personální unie s Polskem pokračovala s různou mírou intenzity. V roce 1569 byla v Lublinu podepsána Lublinská unie, která přeměnila personální unii na reálnou unii. Vznikl tak nový státní útvar – Polsko-litevská unie (Rzeczpospolita Obojga Narodów). Litevské velkoknížectví si v rámci unie zachovalo vlastní zákony (Litevské statuty), armádu, úřady a pokladnu, ale mělo společného panovníka a sněm (Sejm).

📉 Úpadek a zánik (17. – 18. století)

Od poloviny 17. století začala moc Polsko-litevské unie upadat. Stát byl oslaben sérií ničivých válek, jako bylo Chmelnického povstání na Ukrajině, války s Ruskem a švédská invaze známá jako Potopa. Tyto konflikty zpustošily velkou část území velkoknížectví.

Vnitřní slabost státu, způsobená mimo jiné privilegiem liberum veto, které umožňovalo jedinému šlechtici zablokovat jednání sněmu, vedla k rostoucímu vlivu sousedních mocností – Ruska, Pruska a Rakouska. V druhé polovině 18. století tyto tři státy provedly tři dělení Polska (1772, 1793 a 1795), kterými si mezi sebe rozdělily celé území unie. Po třetím dělení v roce 1795 Litevské velkoknížectví jako státní útvar definitivně zaniklo a jeho území bylo z velké části pohlceno Ruským impériem.

🏛️ Státní zřízení a společnost

Litevské velkoknížectví bylo dědičnou monarchií v čele s velkoknížetem (Didysis Kunigaikštis). Jeho moc byla omezena Panskou radou (Ponų taryba), složenou z nejmocnějších magnátů a církevních hodnostářů. Později, zejména po unii s Polskem, nabyl na významu všeobecný sněm (Seimas), který reprezentoval celou šlechtu (szlachta).

Právní systém byl kodifikován v tzv. Litevských statutech, vydaných v letech 1529, 1566 a 1588. Tyto zákoníky, psané v rusínštině, patřily k nejmodernějším v tehdejší Evropě a ovlivnily právo i v sousedních zemích.

Společnost byla etnicky a nábožensky velmi pestrá. Vládnoucí vrstvu tvořila litevská a rusínská šlechta, která se postupem času polonizovala. Většinu obyvatelstva tvořili pravoslavní Rusíni (předci dnešních Bělorusů a Ukrajinců). Etnická Litva byla menší a zůstávala dlouho pohanská. Ve městech žily významné komunity Židů, Němců a Poláků. Na území velkoknížectví se usadili také muslimští Tataři, kteří sloužili jako vynikající vojáci.

🗣️ Jazyk a náboženství

Oficiálním a diplomatickým jazykem velkoknížectví byla po staletí rusínština (někdy označovaná jako staroběloruština nebo staroukrajinština), psaná cyrilicí. V tomto jazyce byly sepsány i Litevské statuty. Litevština byla jazykem prostého lidu v etnické Litvě a neměla psanou podobu až do 16. století. V diplomatickém styku se západní Evropou se používala latina a němčina. Po Lublinské unii začala dominovat polština, která se stala jazykem vyšších vrstev.

Náboženská situace byla složitá. Až do roku 1387 byla etnická Litva poslední pohanskou zemí v Evropě. Většina obyvatel v rusínských zemích byla pravoslavná. Po přijetí katolicismu litevskou elitou se římskokatolická víra stala státním náboženstvím, ale velkoknížectví bylo proslulé svou relativní náboženskou tolerancí. V roce 1596 byla uzavřena Brestlitevská unie, která vedla ke vzniku řeckokatolické (uniatské) církve, jež uznávala autoritu papeže, ale zachovala si východní obřad.

💡 Dědictví a význam

Litevské velkoknížectví zanechalo hlubokou stopu v dějinách východní Evropy. Jeho odkaz je klíčový pro formování moderní národní identity tří národů:

Litva: Považuje velkoknížectví za přímého předchůdce svého státu a zlatý věk svých dějin.
Bělorusko: Zdůrazňuje rusínský charakter státu, jeho jazyk a kulturu, a vidí v něm první formu běloruské státnosti.
Ukrajina: Vnímá období velkoknížectví jako dobu, kdy byla většina ukrajinských zemí sjednocena v jednom státě, relativně svobodném od cizí nadvlády.

Dědictví velkoknížectví je také patrné v architektuře, právu a tradici náboženské tolerance, která byla v tehdejší Evropě výjimečná.

🧑‍🏫 Pro laiky

Představte si Litevské velkoknížectví jako obrovskou středověkou říši ve východní Evropě. Bylo to něco jako "Evropská unie" své doby, ale pod vládou jednoho panovníka.

**Velikost:** Na svém vrcholu bylo tak velké, že by se do něj vešlo dnešní Německo, Polsko a Česko dohromady. Sahalo od moře k moři.
**Různorodost:** Žili v něm lidé mluvící různými jazyky (litevsky, starobělorusky, polsky) a vyznávající různá náboženství (pohané, katolíci, pravoslavní, židé, muslimové). Dlouhou dobu byli schopni žít v míru vedle sebe.
**Vznik:** Vzniklo, protože se malé litevské kmeny musely spojit, aby se ubránily útokům německých rytířů.
**Spojení s Polskem:** Později se litevský vládce oženil s polskou královnou. Tím se oba státy spojily do jedné velké unie, podobně jako když se dva lidé vezmou a začnou žít spolu. Tato unie byla velmi silná a společně porazily své největší nepřátele v slavné bitvě u Grunwaldu.
**Zánik:** Po staletích slávy stát zeslábl kvůli válkám a vnitřním sporům. Jeho mocní sousedé (Rusko, Prusko a Rakousko) si ho nakonec rozdělili mezi sebe, jako když se rozkrájí dort.

Dnes se k jeho odkazu hlásí hned tři moderní státy: Litva, Bělorusko a Ukrajina. Pro všechny je to důležitá součást jejich historie.

Šablona:Aktualizováno