Klasická ekonomie

Rozbalit box

Obsah boxu

Klasická ekonomie (někdy také klasická politická ekonomie) je směr ekonomického myšlení, který dominoval v Spojeném království a Spojených státech od konce 18. století přibližně do 70. let 19. století. Je považována za první moderní ekonomickou školu. Jejími hlavními představiteli jsou Adam Smith, David Ricardo, Thomas Malthus a John Stuart Mill. Klasická ekonomie se zaměřovala především na dynamiku hospodářského růstu, rozdělování důchodu mezi výrobní faktory (práce, půda, kapitál), a na fungování trhů s minimálními zásahy státu. Její myšlenky položily základy pro většinu pozdějších ekonomických teorií, včetně neoklasické ekonomie a marxismu.

Základním kamenem klasické ekonomie je myšlenka, že trhy mají tendenci samy směřovat k rovnováze a plnému využití zdrojů. Tento koncept je nejlépe vyjádřen metaforou Adama Smithe o „neviditelné ruce trhu“. Klasici prosazovali politiku laissez-faire, tedy minimální vládní intervence do ekonomiky, a zdůrazňovali význam volného obchodu, který podle Davida Ricarda a jeho teorie komparativní výhody přináší prospěch všem zúčastněným zemím.

📜 Historie a vývoj

Vznik a vývoj klasické ekonomie je úzce spjat s obdobím průmyslové revoluce a velkých společenských změn v Evropě.

📖 Počátky a Adam Smith

Za formální počátek klasické školy je všeobecně považováno vydání knihy Bohatství národů (An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations) od skotského filozofa a ekonoma Adama Smithe v roce 1776. Toto dílo představovalo radikální odklon od tehdy dominantního merkantilismu, který bohatství země spatřoval v hromadění zlata a stříbra a prosazoval silnou státní regulaci a protekcionismus. Smith naopak tvrdil, že skutečným zdrojem bohatství je práce a její produktivita, kterou lze zvýšit pomocí dělby práce.

Smith představil koncept neviditelné ruky, podle kterého jedinci sledující svůj vlastní sobecký zájem nevědomky přispívají k blahobytu celé společnosti. Trh, ponechaný sám sobě, dokáže efektivně alokovat zdroje tam, kde jsou nejvíce potřeba. Role státu by se měla omezit pouze na zajištění obrany, spravedlnosti a poskytování určitých veřejných statků, které by soukromý sektor nebyl motivován poskytovat.

📈 David Ricardo a zpřesnění teorie

Další klíčovou postavou byl David Ricardo, britský ekonom a politik, který na Smithovo dílo navázal a systematizoval jej. Ve své knize Zásady politické ekonomie a zdanění (Principles of Political Economy and Taxation, 1817) představil několik zásadních teorií:

Teorie komparativní výhody: Ricardo matematicky dokázal, že mezinárodní obchod je výhodný pro všechny země, i pro ty, které jsou ve výrobě všech statků méně efektivní. Každá země by se měla specializovat na výrobu toho, v čem má relativně (komparativně) nejnižší náklady obětované příležitosti.
Pracovní teorie hodnoty: Ricardo rozvinul Smithovu myšlenku a tvrdil, že hodnota zboží je určena množstvím práce potřebné k jeho výrobě.
Teorie renty: Vysvětlil, jak se s růstem populace a potřebou obdělávat stále méně úrodnou půdu zvyšuje renta pro vlastníky půdy na úkor zisků kapitalistů.

👨‍👩‍👧‍👦 Malthus, Say a další

Thomas Malthus: Ve svém díle Esej o principu populace (An Essay on the Principle of Population, 1798) přišel s pesimistickou teorií, že populace má tendenci růst geometrickou řadou, zatímco zdroje potravin rostou pouze aritmetickou řadou. To podle něj nevyhnutelně vede k hladomorům, válkám a nemocem, které udržují populaci pod kontrolou. Tato myšlenka silně ovlivnila dobové vnímání chudoby.
Jean-Baptiste Say: Francouzský ekonom, který je známý především pro Sayův zákon trhů. Ten tvrdí, že „nabídka si vytváří svou vlastní poptávku“. Podle této teze nemůže v ekonomice dojít k všeobecné nadprodukci, protože výroba zboží generuje příjmy, které jsou následně utraceny za jiné zboží.

🏁 John Stuart Mill a syntéza

Posledním velkým klasikem byl John Stuart Mill. Jeho kniha Zásady politické ekonomie (Principles of Political Economy, 1848) se stala na desítky let standardní učebnicí. Mill shrnul a syntetizoval práce svých předchůdců, ale zároveň do klasické teorie vnesl nové prvky. Rozlišoval mezi zákony výroby (které považoval za přírodní a neměnné) a zákony rozdělování (které jsou podle něj ovlivnitelné společenskými institucemi a zákony). Otevřel tak cestu k úvahám o sociálních reformách a spravedlivějším rozdělování bohatství.

Úpadek klasické školy nastal v 70. letech 19. století s nástupem tzv. marginalistické revoluce, která dala vzniknout neoklasické ekonomii. Ta se zaměřila na analýzu mezního užitku a individuální rozhodování, čímž odsunula klasický důraz na dlouhodobý růst a rozdělování.

⚙️ Klíčové myšlenky a principy

Klasická ekonomie stojí na několika základních pilířích, které formovaly ekonomické myšlení na více než sto let.

Neviditelná ruka trhu

Tato metafora Adama Smithe popisuje samoregulační schopnost trhu. Každý jednotlivec, který se snaží maximalizovat svůj vlastní zisk, je veden jakousi "neviditelnou rukou" k tomu, aby podporoval i zájmy celé společnosti. Cenový mechanismus na volném trhu efektivně koordinuje rozhodnutí milionů jednotlivců bez potřeby centrálního plánování.

Laissez-faire

Z francouzštiny "nechte být, nechte plynout". Tento princip volá po minimálních zásazích státu do ekonomiky. Klasici věřili, že vláda by měla plnit pouze tři základní funkce:

Chránit společnost před vnějším nebezpečím (armáda).
Chránit každého člena společnosti před nespravedlností a útlakem (soudnictví a policie).
Zřizovat a udržovat veřejné instituce a statky, které nemohou být ziskově provozovány soukromými subjekty (např. infrastruktura).

Pracovní teorie hodnoty

Podle klasiků (zejména Ricarda) je relativní cena zboží určena množstvím práce, které je v průměru nutné k jeho výrobě. Pokud výroba klobouku trvá dvakrát déle než výroba páru bot, měl by klobouk stát dvakrát tolik co boty. Tato teorie byla později kritizována a nahrazena neoklasickou teorií subjektivní hodnoty založené na užitku.

Sayův zákon trhů

Tento zákon tvrdí, že v tržní ekonomice nemůže dojít k dlouhodobé všeobecné krizi z nadprodukce. Celková hodnota vyrobeného zboží se rovná celkovým příjmům (mzdám, ziskům, rentám), které jsou následně použity k nákupu tohoto zboží. Případné nerovnováhy jsou pouze dočasné a týkají se jen jednotlivých odvětví, nikoli celé ekonomiky. Tento pohled byl zásadně zpochybněn až Johnem Maynardem Keynesem během Velké hospodářské krize.

Teorie komparativní výhody

Jeden z nejtrvalejších příspěvků klasické ekonomie. David Ricardo ukázal, že i když je jedna země (např. ) schopna vyrábět jak víno, tak sukno levněji než jiná země (např. ), stále se oběma vyplatí spolu obchodovat. Každá země by se měla specializovat na výrobu zboží, u kterého má nižší náklady obětované příležitosti (tj. musí se vzdát méně druhého zboží), a toto zboží pak směnit.

👨‍🏫 Hlavní představitelé

Adam Smith (1723–1790): Skotský filozof a ekonom, považovaný za zakladatele moderní ekonomie. Jeho dílo Bohatství národů položilo základy klasické školy.
David Ricardo (1772–1823): Britský ekonom, který formalizoval a rozvinul mnoho Smithových myšlenek. Jeho přínos v oblasti mezinárodního obchodu a teorie hodnoty je klíčový.
Thomas Malthus (1766–1834): Anglický duchovní a ekonom, známý svou pesimistickou populační teorií. Jeho práce ovlivnila i Charlese Darwina.
John Stuart Mill (1806–1873): Britský filozof a ekonom, který syntetizoval klasickou ekonomii a obohatil ji o sociální a etické rozměry.
Jean-Baptiste Say (1767–1832): Francouzský ekonom a podnikatel, autor Sayova zákona trhů.

⚖️ Kritika a odkaz

Klasická ekonomie byla terčem kritiky z několika směrů, které vedly k jejímu postupnému překonání, ale její odkaz je dodnes patrný.

Marxistická kritika

Karl Marx byl paradoxně žákem i kritikem klasické ekonomie. Převzal od Ricarda pracovní teorie hodnoty, ale použil ji k formulaci své teorie vykořisťování. Podle Marxe kapitalisté platí dělníkům pouze mzdu nutnou k jejich přežití, ale přivlastňují si celou nadhodnotu, kterou dělníci svou prací vytvoří. To podle něj vede k třídnímu boji a nevyhnutelnému pádu kapitalismu.

Neoklasická revoluce

V 70. letech 19. století ekonomové jako William Stanley Jevons, Carl Menger a Léon Walras nezávisle na sobě vyvinuli teorii mezního užitku. Ta tvrdí, že hodnota zboží není určena prací, ale subjektivním užitkem, který přináší spotřebiteli jeho poslední (mezní) jednotka. Tento posun od objektivní (pracovní) k subjektivní teorii hodnoty a zaměření na mikroekonomickou analýzu jednotlivce znamenal konec dominance klasické školy.

Keynesiánská kritika

Ve 30. letech 20. století, v reakci na Velkou hospodářskou krizi, John Maynard Keynes zpochybnil Sayův zákon. Tvrdil, že ekonomika se může nacházet v dlouhodobé nerovnováze s vysokou nezaměstnaností, protože úspory se nemusí automaticky rovnat investicím a celková poptávka může být nedostatečná. Keynes proto obhajoval aktivní fiskální politiku a státní zásahy k oživení ekonomiky.

Odkaz

Navzdory kritice a překonání zůstává odkaz klasické ekonomie obrovský. Položila základy ekonomie jako vědní disciplíny. Myšlenky jako volný trh, volný obchod, dělba práce a význam kapitálové akumulace pro hospodářský růst jsou stále ústředními tématy ekonomických debat. Na klasickou ekonomii navazují moderní liberální směry, jako je Rakouská škola, monetarismus nebo ekonomie strany nabídky.

💡 Pro laiky

Představte si klasickou ekonomii pomocí několika jednoduchých přirovnání:

Neviditelná ruka trhu: Představte si rušné tržiště. Každý prodejce se snaží prodat co nejvíce a vydělat pro sebe. Pekař peče chleba, který lidem chutná, švec vyrábí boty, které se dobře nosí. Ačkoliv každý myslí jen na svůj zisk, výsledkem je, že všichni na tržišti mají dostatek kvalitního zboží za rozumné ceny. Tato samoregulační síla, která bez jakéhokoliv centrálního příkazu zajišťuje, že je všeho dostatek, je ona "neviditelná ruka".

Laissez-faire (Nechte to být): Klasici věřili, že vláda by se do ekonomiky měla míchat co nejméně. Je to jako rozhodčí ve fotbale, který nechává hru plynout a píská jen jasné fauly. Úkolem státu je jen nastavit spravedlivá pravidla (zákony), chránit hřiště (majetek) a nechat hráče (firmy a lidi) svobodně "hrát".

Sayův zákon (Nabídka tvoří poptávku): Zjednodušeně řečeno: "Vše, co se vyrobí, se i prodá." Myšlenka je taková, že když továrna vyrobí auto, zaplatí mzdy dělníkům, peníze dodavatelům a zisk majiteli. Všichni tito lidé pak své vydělané peníze utratí za jiné věci (jídlo, oblečení, bydlení). Výroba jednoho zboží tak automaticky vytváří poptávku po jiném zboží. Podle klasiků proto nemůže nastat situace, kdy by bylo zboží přebytek a nikdo ho nechtěl kupovat.

Šablona:Aktualizováno