Jean-Paul Marat
Obsah boxu
| Jean-Paul Marat | |
|---|---|
| Soubor:Jean-Paul Marat 3.jpg | |
| Portrét Jean-Paula Marata od Josepha Boze, kolem roku 1793 | |
| Datum narození | 24. května 1743 |
| Místo narození | Boudry, Knížectví Neuchâtel (dnes  Švýcarsko) |
| Národnost | francouzská |
| Povolání | lékař, fyzik, novinář, politik, revolucionář |
Jean-Paul Marat (* 24. května 1743, Boudry, Knížectví Neuchâtel – † 13. července 1793, Paříž) byl francouzský lékař, fyzik, publicista a radikální politik švýcarského původu, který se stal jednou z nejvýznamnějších a nejkontroverznějších postav Velké francouzské revoluce. Proslul především jako vydavatel novin L'Ami du peuple (Přítel lidu), v nichž nekompromisně útočil na nepřátele revoluce a volal po jejich likvidaci. Jeho plamenná rétorika a vliv na pařížské sansculoty z něj učinily klíčovou postavu jakobínského teroru. Byl zavražděn ve vaně Charlotte Cordayovou, což z něj učinilo mučedníka revoluce.
🧬 Raný život a vědecká kariéra
Jean-Paul Marat se narodil v Boudry v pruském Knížectví Neuchâtel, které je dnes součástí Švýcarska. Jeho otec, Jean Mara, byl původem ze Sardiniesardinského Cagliari a konvertoval ke kalvinismu, matka Louise Cabrol byla francouzská hugenotka. V šestnácti letech Marat opustil domov a vydal se na cesty po Evropě, aby si zajistil vzdělání a uplatnění.
Pobýval v Bordeaux, Paříži a nakonec se na více než deset let usadil ve Spojeném království, především v Londýně. Zde studoval a praktikoval medicínu, přičemž si získal pověst schopného lékaře. Kromě medicíny se intenzivně věnoval i fyzice a filozofii. Publikoval několik vědeckých prací, například o ohni, elektřině a světle, v nichž se nebál kritizovat zavedené autority, jako byl Isaac Newton. Jeho vědecké ambice však nebyly plně naplněny a pařížská Akademie věd jeho teorie odmítla, což v něm zanechalo pocit křivdy a odporu vůči zavedeným elitám.
V roce 1777 se vrátil do Paříže, kde získal prestižní post lékaře osobní stráže hraběte d'Artois, budoucího krále Karla X.. Během tohoto období trpěl vážnou kožní chorobou (pravděpodobně dermatitis herpetiformis), která ho nutila trávit mnoho času v léčivých koupelích s přísadou síry. Tato nemoc výrazně ovlivnila jeho život i politickou činnost.
📜 Revoluční kariéra
Vypuknutí Velké francouzské revoluce v roce 1789 znamenalo pro Marata životní zlom. Okamžitě se vrhl do politického dění a opustil svou lékařskou i vědeckou dráhu. V září 1789 založil noviny, které se brzy proslavily pod názvem L'Ami du peuple (Přítel lidu).
Prostřednictvím svých novin se Marat stal hlasem nejradikálnějších pařížských vrstev, tzv. sansculotů. Jeho styl byl agresivní, plný podezřívavosti a obvinění z kontrarevolučních spiknutí. Neúnavně útočil na krále Ludvíka XVI., ministry, Národní shromáždění a umírněné politiky jako Jacques Necker nebo markýz de La Fayette. Jeho texty často obsahovaly výzvy k násilí a k "očištění" národa od zrádců. Kvůli svým radikálním postojům byl několikrát nucen se skrývat, často v pařížských kanalizacích, což pravděpodobně zhoršilo jeho kožní onemocnění.
V roce 1792 byl zvolen poslancem Národního konventu, kde se připojil k radikální frakci Hory (Montagnardů) po boku Maximiliena Robespierra a Georgese Dantona. Patřil k nejhlasitějším zastáncům popravy krále Ludvíka XVI. a hrál významnou roli v podněcování tzv. zářijových masakrů v roce 1792, kdy byly zmasakrovány tisíce vězňů podezřelých z kontrarevolučních postojů.
⚖️ Soud a triumf
Maratova nekompromisnost a neustálé útoky z něj učinily hlavního nepřítele umírněnější frakce girondistů. Ti se ho na jaře 1793 pokusili politicky zničit a obžalovali ho před Revolučním tribunálem z podněcování k násilí a rozvratu.
Soud s Maratem se však pro girondisty stal katastrofou. Marat se před tribunálem obratně hájil a prezentoval se jako oběť pronásledování a skutečný "přítel lidu". Dne 24. dubna 1793 byl za obrovského jásotu pařížských davů zproštěn viny. Jeho triumfální návrat do Konventu, kam ho donesli na ramenou jeho stoupenci, byl drtivou porážkou girondistů a předznamenal jejich pád o několik týdnů později. Marat se ocitl na vrcholu své moci a vlivu.
🔪 Vražda a její důsledky
Dne 13. července 1793 byla Maratova kariéra náhle ukončena. Do jeho bytu v ulici Cordeliers se pod záminkou, že nese seznam zrádců z Normandie, dostala mladá žena jménem Charlotte Corday. Byla to stoupenkyně girondistů z Caen, která věřila, že Marat je hlavní příčinou násilí a občanské války ve Francii.
Nalezla ho v jeho léčebné vaně, kde trávil většinu času kvůli své nemoci a zároveň pracoval. Poté, co jí Marat slíbil, že girondisté, které udala, budou brzy gilotinováni, vytáhla nůž, který ukrývala ve svém oděvu, a vrazila mu ho do hrudi. Marat na následky zranění okamžitě zemřel.
Jeho smrt vyvolala v Paříži šok a vlnu zármutku. Jakobíni z něj okamžitě učinili mučedníka revoluce. Malíř Jacques-Louis David, Maratův přítel a politický spojenec, zvěčnil jeho smrt na slavném obraze Maratova smrt, který se stal ikonou revoluce. Maratovo tělo bylo s velkými poctami pohřbeno v pařížském Panthéonu, místě odpočinku největších francouzských hrdinů. Jeho vražda se stala záminkou k dalšímu vystupňování jakobínského teroru proti skutečným i domnělým nepřátelům revoluce.
Po pádu jakobínů během Thermidorského převratu v roce 1794 však došlo k přehodnocení jeho odkazu. Marat byl postupně odsuzován jako krvežíznivý demagog a v roce 1795 byly jeho ostatky z Panthéonu odstraněny.
Legacy a odkaz
Jean-Paul Marat zůstává jednou z nejkontroverznějších postav dějin. Pro své kritiky je symbolem fanatismu, demagogie a krutosti, která provázela Velkou francouzskou revoluci. Je vnímán jako muž, jehož paranoia a výzvy k násilí přímo přispěly k tisícům obětí.
Na druhé straně ho jeho obhájci vidí jako neúplatného a oddaného obránce chudých a utlačovaných. Argumentují, že jeho radikalismus byl nutnou odpovědí na hrozby, kterým revoluce čelila ze strany domácích i zahraničních nepřátel. Jeho noviny L'Ami du peuple jsou považovány za jeden z prvních příkladů masového politického žurnalismu, který dokázal mobilizovat veřejné mínění. Jeho život a smrt se staly inspirací pro mnoho pozdějších revolucionářů a radikálních myslitelů.
🩺 Zdravotní stav
Maratova chronická kožní choroba hrála v jeho životě klíčovou roli. Ačkoliv přesná diagnóza není s jistotou známa, moderní medicína se na základě popisů příznaků (svědivé puchýře, léze, nutnost neustálých koupelí) přiklání k diagnóze dermatitis herpetiformis. Jedná se o autoimunitní onemocnění často spojené s celiakií.
Nemoc ho nutila trávit dlouhé hodiny ve vaně s přísadou síry, což bylo jediné, co mu přinášelo úlevu. Vana se tak stala jeho pracovnou, kde psal články a přijímal návštěvy. Neustálá bolest a nepohodlí pravděpodobně přispívaly k jeho podrážděnosti, paranoie a radikálním postojům. Jeho nemoc ho izolovala od společnosti, ale zároveň posilovala jeho obraz mučedníka trpícího pro blaho lidu.
📖 Pro laiky
- Jakobíni a Girondisté: Představte si je jako dvě hlavní politické strany během revoluce. Girondisté byli umírněnější, chtěli republiku, ale obávali se přílišné moci pařížského davu. Jakobíni (a zvláště jejich radikální křídlo zvané Hora, kam patřil Marat) byli mnohem radikálnější. Chtěli revoluci za každou cenu, i za cenu násilí, a opírali se o chudé Pařížany. Jejich spor nakonec vyhráli jakobíni, kteří girondisty poslali na gilotinu.
- L'Ami du peuple (Přítel lidu): Byly to Maratovy noviny. Dnes bychom to mohli přirovnat k velmi extrémnímu a vlivnému blogu nebo zpravodajskému webu. Marat v něm každý den jmenoval lidi, které považoval za zrádce revoluce, a volal po jejich potrestání. Mělo to obrovský dopad na veřejné mínění.
- Panthéon: Je to velkolepá budova v Paříži, která slouží jako hrobka pro nejvýznamnější osobnosti francouzských dějin (jako Voltaire nebo Victor Hugo). Být pohřben v Panthéonu je nejvyšší pocta. Marat tam byl pohřben jako hrdina, ale když se politická situace změnila, jeho ostatky byly potupně odstraněny.
- Sansculoti: Doslova "bez kalhot" (myšleno bez krátkých kalhot po kolena, které nosila šlechta). Byli to chudší obyvatelé Paříže – řemeslníci, dělníci, drobní obchodníci. Tvořili hlavní sílu revoluce v ulicích a Marat byl jejich velkým idolem.