Humanismus

Humanismus
	Athénská škola od Raffaela. Obraz ztělesňuje ducha renesančního humanismu: oslavu lidského intelektu a návrat k moudrosti antického světa.
Typ	Intelektuální hnutí, filozofický směr
Související	Renesance, Reformace, Vědecká revoluce, Osvícenství

Rozbalit box

Obsah boxu

Humanismus je široký filozofický, kulturní a intelektuální proud, jehož ústředním bodem je člověk (latinsky homo, odtud humanus – lidský), jeho hodnota, důstojnost a schopnosti. [1] V průběhu dějin se objevil ve dvou hlavních podobách: jako renesanční humanismus, který odstartoval novověké myšlení návratem k antické vzdělanosti, a jako moderní sekulární humanismus, který představuje komplexní životní filozofii založenou na rozumu, etice a vědeckém poznání bez odkazu na nadpřirozeno. [2] Ačkoliv se tyto dvě formy liší svým vztahem k náboženství, spojuje je fundamentální víra v potenciál lidstva a v důležitost kritického myšlení a vzdělání pro zlepšení lidského údělu.

📜 Renesanční humanismus: Znovuzrození člověka a antiky

Původní a historicky nejvýznamnější forma humanismu se zrodila ve 14. století v Itálii a stala se intelektuálním motorem renesance. Nebyl to systém víry ani ucelená filozofie, ale spíše kulturní a vzdělávací program, který znamenal radikální odklon od středověkého myšlení. [3]

Odklon od středověkého scholasticismu

Středověké myšlení, známé jako scholasticismus, bylo dominantně teocentrické (s Bohem v centru všeho). Jeho hlavním cílem bylo logicky obhájit a systematizovat křesťanskou víru, přičemž se opíralo o úzce a rigidně interpretovaná díla Aristotela. Lidský život na Zemi byl vnímán především jako příprava na posmrtný život a individuální lidská zkušenost byla podřízena autoritě Církve a Písma.

Renesanční humanisté se proti této strnulosti a jednostrannosti postavili. Neodmítali nutně víru v Boha, ale přesunuli ohnisko zájmu z Boha na člověka (tzv. antropocentrismus). [4] Začali zdůrazňovat hodnotu, důstojnost a tvůrčí potenciál jedince a krásu pozemského života. Jejich cílem bylo kultivovat člověka ve všech jeho rozměrech – intelektuálním, morálním i fyzickém.

Návrat k pramenům (Ad fontes)

Klíčem k tomuto znovuzrození člověka byl pro humanisty návrat k moudrosti antického Řecka a Říma. Jejich heslem bylo "ad fontes" – "k pramenům". [5] Odmítali zkreslené středověké komentáře a překlady a usilovali o studium klasických děl v jejich původní podobě, v latině a řečtině. Znovuobjevovali a horlivě studovali spisy autorů jako Cicero, Seneca, Platón a Homér. V těchto textech nehledali potvrzení náboženských dogmat, ale praktický návod pro život, morální a občanskou ctnost a rétorickou dokonalost.

Za "otce humanismu" je považován italský básník a učenec Francesco Petrarca (1304–1374). Jeho znovuobjevení Ciceronových dopisů v roce 1345 je často považováno za symbolický počátek renesančního humanismu. Petrarca prosazoval myšlenku, že studium klasické literatury a filozofie může člověka učinit lepším, moudřejším a ctnostnějším. [6]

Studia humanitatis: Nový vzdělávací program

Humanisté vytvořili nový vzdělávací program, který nazvali studia humanitatis ("humanitní studia"), který měl nahradit středověké scholastické vzdělání. Tento program se zaměřoval na pět klíčových oborů: gramatika, rétorika, poezie, historie a morální filozofie. [7] Cílem nebylo jen nashromáždit znalosti, ale především rozvinout schopnost kritického myšlení, elegantního vyjadřování (ústního i písemného) a morálního úsudku. Tento vzdělávací ideál, zaměřený na formování všestranně rozvinuté osobnosti (tzv. "renesanční člověk"), se stal základem moderního humanitního vzdělávání.

Mezi nejvýznamnější představitele zaalpského (křesťanského) humanismu patřili Erasmus Rotterdamský, který se snažil o reformu církve prostřednictvím vzdělání a návratu k původním textům Bible, a jeho přítel, anglický filozof Thomas More, autor slavné Utopie.```

💥 Dopad renesančního humanismu: Formování moderního světa

Humanismus nebyl jen akademickým cvičením uzavřeným ve studovnách; jeho myšlenky pronikly do všech oblastí společnosti a staly se katalyzátorem změn, které definovaly přechod od středověku k novověku. Jeho dopad byl tak hluboký, že dodnes formuje naše chápání světa, politiky, vědy i umění.

Umění a architektura: Člověk jako měřítko všech věcí

Nejviditelněji se humanistické myšlenky projevily v umění a architektuře. Renesanční umělci, inspirováni znovuobjeveným antickým uměním, opustili stylizovanou a symbolickou estetiku středověku a obrátili se k realismu a oslavě lidského těla. [8] Sloganem doby se stala myšlenka antického filozofa Prótagory: "Člověk je měrou všech věcí."

Realismus a anatomie: Umělci jako Leonardo da Vinci a Michelangelo prováděli detailní anatomické studie, aby dokázali dokonale a realisticky zobrazit lidskou postavu v pohybu. Jejich díla, jako je Leonardova Mona Lisa s jejím psychologickým portrétem nebo Michelangelova socha Davida oslavující dokonalost lidského těla, jsou ztělesněním humanistického ideálu. [9]
Perspektiva a individualita: Objev a matematické propracování lineární perspektivy umožnilo umělcům vytvářet iluzi trojrozměrného prostoru na plochém plátně. Umění se zaměřilo na zobrazení světa tak, jak ho vidí lidské oko. Rozvinul se také portrét, který nesloužil jen k zobrazení statusu, ale snažil se zachytit i individualitu a charakter portrétované osoby.
Architektura: Renesanční architekti jako Filippo Brunelleschi a Leon Battista Alberti se odklonili od vertikální, k nebi směřující gotiky a navrátili se k symetrii, harmonii a proporcím antické řecké a římské architektury, které lépe odpovídaly lidskému měřítku. [10]

Věda a kritické myšlení

Ačkoliv humanisté nebyli primárně přírodními vědci, jejich důraz na kritické myšlení, empirické pozorování a návrat k původním textům vytvořil intelektuální klima, které umožnilo vědeckou revoluci.

Zpochybnění autorit: Humanistická metoda kritického čtení a porovnávání starých textů odhalila mnoho chyb a nesrovnalostí nejen ve středověkých komentářích, ale i v dílech antických autorit, jako byl Aristotelés nebo Klaudios Ptolemaios. Tím narušili dogmatickou víru v neomylnost starých mistrů a otevřeli cestu pro nové pozorování a teorie. [11]
Empirické pozorování: Důraz na lidskou zkušenost a pozorování světa vedl vědce, jako byl Andreas Vesalius v anatomii nebo Mikuláš Koperník v astronomii, k tomu, aby více důvěřovali tomu, co vidí, než tomu, co je psáno ve starých knihách. Vesalius provedl první detailní pitvy lidského těla a opravil stovky chyb v antické anatomii. [12] Koperník svými pozorováními dospěl k závěru, že geocentrický model vesmíru je neudržitelný.
Knihtisk: Vynález knihtisku, který se shodoval s rozkvětem humanismu, se stal jeho nejmocnějším spojencem. Umožnil masové šíření nově objevených antických textů, ale i nových, revolučních myšlenek, a propojil učence po celé Evropě.

Politika a společnost

Humanistické myšlenky o lidské důstojnosti a aktivní účasti na životě obce (vita activa) měly hluboký dopad i na politické myšlení. Humanisté sloužili jako kancléři, diplomaté a poradci na dvorech panovníků i v městských republikách.

Ideál občana a vládce: Díla jako Vladař od Niccolò Machiavelliho analyzovala politiku jako pragmatickou a světskou disciplínu, oddělenou od náboženské morálky. [13] Jiní humanisté, jako Thomas More, ve své Utopie naopak načrtli vizi ideální, spravedlivé společnosti založené na rozumu a společném blahu.
Vzestup národních jazyků: Ačkoliv humanisté ctili latinu, mnozí z nich, jako Dante Alighieri a Francesco Petrarca, začali psát svá nejvýznamnější díla v národních jazycích. Tím přispěli k jejich legitimizaci a rozvoji a položili základy moderních evropských literatur. [14]

Náboženství a reformace

Takzvaný křesťanský humanismus, reprezentovaný především Erasmem Rotterdamským, se snažil aplikovat humanistické metody na studium křesťanství. Návratem k původním řeckým a hebrejským textům Bible odhalili humanisté mnoho nepřesností a pozdějších nánosů ve standardním latinském překladu (Vulgátě). [15] Jejich kritika církevních praktik a důraz na osobní, vnitřní víru, založenou na studiu Písma, sice nezamýšlela rozbít jednotu církve, ale vytvořila intelektuální podhoubí, ze kterého vyrostla reformace Martina Luthera. [16]

🌱 Osvícenství a zrod moderního humanismu

Zatímco renesanční humanismus znovuobjevil člověka a jeho intelektuální schopnosti, bylo to až osvícenství v 18. století, které tyto myšlenky dovedlo k jejich logickým závěrům a položilo základy pro moderní, sekulární humanismus. Osvícenští filozofové jako Voltaire, Denis Diderot nebo Immanuel Kant navázali na humanistický důraz na rozum, ale šli o krok dál. Tvrdili, že rozum sám o sobě, bez nutnosti božského zjevení, je dostatečným a jediným spolehlivým průvodcem pro pochopení světa i pro vytvoření spravedlivé a etické společnosti. [17]

Tento posun vedl k myšlence, že lidská práva, svoboda a morálka nejsou dány Bohem, ale vyplývají z přirozené podstaty člověka jako rozumné a společenské bytosti. Osvícenství tak transformovalo renesanční vzdělávací program v komplexní životní filozofii a politický program, který inspiroval Americkou a Francouzskou revoluci a definoval ideály moderního demokratického státu. [18]

🌍 Sekulární humanismus: Filozofie pro 21. století

Moderní sekulární humanismus je ucelený, neteistický pohled na svět, který se soustředí na lidské hodnoty, rozum a spravedlnost. Není to náboženství, ale spíše filozofický a etický rámec, který nabízí odpovědi na základní otázky života bez odkazu na bohy, božstva nebo jiné nadpřirozené síly. [2] Jeho principy jsou formulovány v řadě manifestů, z nichž nejznámější je Humanistický manifest (první verze z roku 1933). [19]

Klíčové principy sekulárního humanismu

Důvěra v rozum a vědeckou metodu: Humanisté věří, že nejspolehlivějším způsobem, jak porozumět vesmíru a získat znalosti, je použití vědecké metody – tedy procesu pozorování, experimentování, testování hypotéz a kritického myšlení. Odmítají víru založenou na dogmatu, zjevení nebo autoritě. [20]
Naturalismus: Svět je chápán jako přirozený jev, který se řídí fyzikálními zákony. Humanismus je filozofie bez nadpřirozena; nevěří v existenci bohů, duší, zázraků nebo posmrtného života. Lidský život je vnímán jako jediný, který máme, a proto je nesmírně cenný. [21]
Etika založená na empatii a rozumu: Morálka a etické hodnoty podle humanistů nepocházejí z božských příkazů, ale z lidské přirozenosti – z naší schopnosti empatie, soucitu a rozumného uvažování o důsledcích našich činů. Cílem etiky je minimalizovat utrpení a maximalizovat blaho a štěstí pro co nejvíce lidí ("well-being"). [22]
Důraz na lidská práva a sociální spravedlnost: Humanismus je hluboce angažován v prosazování lidských práv, svobody jednotlivce, demokracie a rovnosti. Vychází z přesvědčení, že každý jedinec má nezcizitelnou hodnotu a důstojnost a měl by mít právo utvářet svůj vlastní život, pokud tím neškodí ostatním. [23]
Smysl života jako lidský výtvor: V nepřítomnosti božského plánu je podle humanistů na každém jednotlivci a na lidstvu jako celku, aby si vytvořili svůj vlastní smysl a účel života. Smysl se nachází v lidských vztazích, v hledání poznání, v umělecké tvorbě, v pomoci druhým a ve snaze zanechat svět lepším místem pro budoucí generace. [24]

Organizace a symbolika

Sekulární humanismus je celosvětově organizován v řadě asociací, jako je Humanists International, které prosazují humanistické hodnoty ve veřejném prostoru. Jako svůj symbol často používají postavu známou jako "Happy Human" (Šťastný člověk), která vyjadřuje radost a svobodu jednotlivce.

🔬 Pro laiky

Humanismus je v podstatě filozofie, která říká: "Člověk je středem všeho." Místo aby se zaměřovala na bohy nebo posmrtný život, soustředí se na to, jak můžeme co nejlépe prožít náš život tady a teď, na Zemi.

Renesanční začátek (návrat k člověku): Představte si středověk, kdy všechno myšlení ovlivňovala církev a hlavním cílem života byla spása duše. Pak přišli renesanční myslitelé a řekli: "Počkat, ale co člověk sám? Co jeho rozum, talent, krása a schopnost tvořit úžasné věci?" Začali znovu studovat staré řecké a římské filozofy, kteří oslavovali lidský intelekt, a to odstartovalo obrovskou vlnu změn v umění, vědě i politice. Byla to doba, kdy se umělci jako Leonardo da Vinci začali znovu zajímat o lidské tělo a vědci o svět kolem nás.

Moderní podoba (život bez boha): Dnešní, tzv. sekulární humanismus, jde ještě dál. Říká, že k tomu, abychom byli dobří a žili smysluplný život, nepotřebujeme žádné náboženství ani boha.

   *   Používej mozek: Nejlepším nástrojem, který máme k poznání světa, je náš rozum a věda. Místo abychom něčemu slepě věřili, měli bychom se ptát, zkoumat a testovat.
   *   Buď dobrý pro dobro samo: Pravidla morálky (co je dobré a co špatné) nepocházejí z posvátných knih, ale z naší schopnosti vcítit se do druhých a pochopit, že když budeme ubližovat ostatním, nakonec to ublíží i nám. Chováme se k sobě dobře, protože je to rozumné a vede to k lepší společnosti pro všechny.
   *   Vytvoř si vlastní smysl: Život nemá žádný předem daný smysl od vyšší moci. Je jako prázdné plátno a je na každém z nás, abychom si na něj namalovali svůj vlastní obraz – našli smysl v rodině, přátelích, práci, umění nebo v pomoci ostatním.

Humanismus je tedy optimistická a zodpovědná filozofie, která věří v sílu lidstva řešit své vlastní problémy a vytvářet lepší a spravedlivější svět.