Francesco Petrarca
Obsah boxu
Francesco Petrarca (* 20. července 1304, Arezzo – 19. července 1374, Arquà) byl italský básník, spisovatel, filozof a jeden z nejvýznamnějších intelektuálů rané renesance. Je považován za zakladatele humanismu a spolu s Dantem Alighierim a Giovannim Boccacciem tvoří trojici největších autorů italské literatury. Jeho milostná poezie, především sbírka Canzoniere (Zpěvník), psaná v lidové italštině, hluboce ovlivnila vývoj evropské lyrické poezie na staletí dopředu a dala vzniknout literárnímu směru zvanému petrarkismus. Zároveň byl horlivým sběratelem a propagátorem antických textů, čímž položil základy moderní klasické filologie.
📜 Život
👶 Dětství a studia
Narodil se v Arezzu v Toskánsku jako syn notáře Pietra di Parenzo (přezdívaného Petracco) a Eletty Canigiani. Jeho otec byl, stejně jako Dante Alighieri, členem strany bílých guelfů a byl v roce 1302 vyhoštěn z Florencie. Rodina se proto často stěhovala, krátce pobývala v Pise, až se v roce 1312 usadila v Avignonu v jižní Francii, který byl tehdy sídlem papežského dvora (Avignonské zajetí papežů).
Na otcovo přání studoval Petrarca právo, nejprve na univerzitě v Montpellier (1316–1320) a poté na prestižní univerzitě v Boloni (1320–1326). Právnická studia ho však nikdy nenaplňovala; mnohem více ho přitahovala antická literatura, zejména díla Cicerona a Vergilia. Po smrti otce v roce 1326 studia opustil a vrátil se do Avignonu.
⛪ Duchovní kariéra a Laura
Aby si zajistil finanční nezávislost, přijal Petrarca nižší církevní svěcení, které mu umožnilo zastávat různé církevní úřady, aniž by musel plnit kněžské povinnosti. Tento krok mu poskytl prostředky pro jeho studia a cesty.
Klíčovým okamžikem jeho života a literární tvorby se stal Velký pátek, 6. dubna 1327, kdy v kostele svaté Kláry v Avignonu poprvé spatřil ženu jménem Laura. Ačkoliv její přesná identita je předmětem debat, tradičně je ztotožňována s Laurou de Noves, manželkou šlechtice Huga de Sade. Platonická, neopětovaná a celoživotní láska k Lauře se stala ústředním tématem jeho italsky psané poezie, především sbírky Canzoniere.
🌍 Cesty a korunovace básníkem
Petrarca byl vášnivým cestovatelem. Jeho cesty po Francii, Flandrech, Německu a Itálii nebyly jen diplomatickými misemi ve službách mocné rodiny Colonna, ale také příležitostí k hledání a opisování zapomenutých antických rukopisů v klášterních knihovnách. V roce 1333 objevil v Lutychu Ciceronovu řeč Pro Archia Poeta a v roce 1345 ve Veroně jeho dopisy Attikovi, což byl zásadní objev pro pochopení Ciceronovy osobnosti.
Jeho sláva jako učence a básníka rostla po celé Evropě. V roce 1341 dosáhl nejvyššího uznání, když byl na Kapitolu v Římě slavnostně korunován vavřínovým věncem jako poeta laureatus (vavřínem ověnčený básník). Tento starořímský zvyk, který Petrarca obnovil, symbolizoval znovuzrození klasické kultury a potvrdil jeho status největšího básníka své doby.
⛰️ Výstup na Mont Ventoux
V roce 1336 podnikl se svým bratrem Gherardem výstup na horu Mont Ventoux (1912 m n. m.) v Provence. Tuto událost popsal v dopise, který je považován za jeden z manifestů renesančního myšlení. Na rozdíl od středověkého pohledu, který v přírodě viděl pouze alegorii božského, Petrarca popisuje výstup jako osobní zážitek, motivovaný touhou spatřit krásu krajiny. Na vrcholu hory otevřel Vyznání svatého Augustina a zamýšlel se nad marností lidských tužeb ve srovnání s nesmrtelností duše. Tento moment symbolizuje jeho vnitřní rozpolcenost mezi láskou k pozemskému světu a křesťanskou touhou po spáse.
🇮🇹 Politická angažovanost a poslední léta
Petrarca se živě zajímal o politické dění a snil o obnově velikosti Říma a sjednocení Itálie. V roce 1347 nadšeně podpořil pokus Coly di Rienzo o vytvoření římské republiky. Po smrti Laury, která zemřela pravděpodobně během morové epidemie v roce 1348, se jeho poezie stala temnější a více se zaměřovala na pomíjivost života a touhu po věčnosti.
Poslední roky života strávil v severní Itálii, působil na dvorech v Miláně a Padově. Nakonec se usadil v malé vesnici Arquà v Euganejských kopcích nedaleko Padovy, kde si postavil dům. Zde se věnoval studiu, revizi svých děl a korespondenci s předními učenci své doby. Zemřel v noci z 18. na 19. července 1374, den před svými sedmdesátými narozeninami, údajně s hlavou skloněnou nad knihou.
✍️ Dílo
Petrarcovo dílo je rozsáhlé a dvojjazyčné. Zatímco pro svou slávu a intelektuální odkaz považoval za klíčová svá latinsky psaná díla v duchu antických vzorů, světovou proslulost mu zajistila především jeho poezie v italštině.
🇮🇹 Italská poezie: Canzoniere
Jeho nejslavnějším dílem je Rerum vulgarium fragmenta (Fragmenty v jazyce lidovém), známé jako Canzoniere (Zpěvník). Jedná se o sbírku 366 básní (převážně sonetů, doplněných kánonami, sestinami, baladami a madrigaly), které vznikaly po většinu jeho života. Sbírka je pečlivě uspořádaným deníkem básníkovy duše a jeho lásky k Lauře. Tradičně se dělí na dvě části:
- Básně za Lauřina života (In vita di Madonna Laura): Popisují první setkání, krásu Laury, básníkovu bezmeznou lásku, naději i zoufalství z její nedosažitelnosti. Laura je zobrazena jako idealizovaná, andělská bytost (donna angelicata), která básníka povznáší k Bohu.
- Básně po Lauřině smrti (In morte di Madonna Laura): Po Lauřině smrti se tón básní mění. Láska se proměňuje ve vzpomínku, bolest ze ztráty a touhu po shledání v nebi. Básník se více zamýšlí nad pomíjivostí, smrtí a věčností.
Canzoniere je přelomové dílo díky své psychologické hloubce. Petrarca mistrně analyzuje své vnitřní rozpory, milostné touhy, pocity viny a duchovní aspirace. Jeho jazyk je vybroušený, elegantní a hudební, čímž položil základy moderního italského básnického jazyka.
🇮🇹 Italská poezie: Triumfy
I Trionfi (Triumfy) je nedokončená alegorická báseň psaná v tercinách po vzoru Dantovy Božské komedie. Báseň popisuje sérii šesti triumfálních průvodů, které symbolizují cestu lidské duše: Triumf Lásky, Triumf Cudnosti, Triumf Smrti, Triumf Slávy, Triumf Času a Triumf Věčnosti. Každý následující triumf vítězí nad předchozím.
🏛️ Latinská díla
Petrarca napsal většinu svých děl v latině, kterou považoval za jediný jazyk hodný velkých témat.
- Africa – Nedokončený epos v hexametrech o druhé punské válce a jejím hrdinovi Scipionovi Afričanovi. Petrarca doufal, že mu toto dílo přinese nehynoucí slávu.
- De viris illustribus (O slavných mužích) – Sbírka životopisů slavných postav římských dějin.
- Secretum meum (Mé tajemství) – Intimní fiktivní dialog mezi básníkem (Francescem) a svatým Augustinem za přítomnosti Pravdy. Dílo odhaluje Petrarcovy nejhlubší vnitřní konflikty: jeho touhu po světské slávě a lásce versus jeho křesťanskou touhu po spáse.
- De vita solitaria (O samotářském životě) – Oslava klidného a kontemplativního života učence, který se v ústraní věnuje studiu a psaní.
- Epistolae (Dopisy) – Rozsáhlá sbírka latinských dopisů, které Petrarca pečlivě redigoval a uspořádal pro budoucí čtenáře. Jsou cenným zdrojem informací o jeho životě, názorech a době.
💡 Myšlenkový odkaz a humanismus
Petrarca je právem nazýván "otcem humanismu". Jeho význam spočívá v několika klíčových bodech: 1. Znovuzrození antiky: Jako jeden z prvních vnímal antiku nikoli jako soubor mrtvých textů, ale jako živý zdroj inspirace pro etický a kulturní život. Program studia humanitatis (studia toho, co je lidské – gramatika, rétorika, poezie, historie, morální filozofie) měl vést k formování všestranného a ctnostného člověka. 2. Důraz na individuum: Na rozdíl od středověkého důrazu na kolektiv a Boha, Petrarca obrátil pozornost k lidskému nitru, k individuálním pocitům, pochybnostem a ambicím. Jeho díla, zejména Canzoniere a Secretum meum, jsou hlubokou introspekcí. 3. Koncept "temného věku": Petrarca jako první formuloval myšlenku, že období mezi pádem Římské říše a jeho vlastní dobou bylo "věkem temna" (Dark Ages), z něhož je třeba se vymanit návratem ke světlu antické vzdělanosti. 4. Syntéza klasiky a křesťanství: Celý jeho život a dílo jsou poznamenány snahou o syntézu antických (pohanských) ideálů ctnosti a slávy s křesťanskou vírou a touhou po spáse. Tento vnitřní konflikt je jedním z hlavních témat rané renesance.
🤓 Pro laiky: Co je to petrarkismus?
Petrarkismus je literární směr, který se rozšířil po celé Evropě v 15. a 16. století a napodoboval styl a témata Petrarcovy milostné poezie ze Zpěvníku. Básníci, kteří psali v tomto duchu, se snažili napodobit jeho způsob vyjádření lásky.
Typické znaky petrarkismu jsou:
- Idealizovaná milovaná: Žena je popisována jako dokonalá, andělsky krásná, ale citově chladná a nedosažitelná. Její krása je často popisována pomocí ustálených metafor (oči jako hvězdy, rty jako korály, pleť jako sníh).
- Trpící milenec: Básník prožívá muka neopětované lásky. Jeho pocity jsou plné protikladů – láska je pro něj "ledový oheň" nebo "sladké utrpení". Tento literární prostředek se nazývá oxymóron.
- Důraz na vnitřní prožívání: Hlavním tématem není děj, ale detailní analýza básníkových citů, nálad a myšlenek.
- Forma: Nejčastěji používanou formou byl sonet.
Petrarkismus hluboce ovlivnil takové velikány, jako byli 
William Shakespeare, Edmund Spenser nebo 
Pierre de Ronsard, a stal se základem evropské milostné lyriky na více než dvě stě let.