Ferdinand I. Rumunský

Ferdinand I.
Titul	král Rumunska
Předchůdce	Karel I.
Nástupce	Michal I.
Rod	Hohenzollern-Sigmaringen
Otec	Leopold Hohenzollernský
Matka	Antonie Portugalská
Manželka	Marie Rumunská (Marie z Edinburghu)
Děti	Karel II.; Alžběta; Marie; Mikuláš Rumunský; Ileana Rumunská; Mircea Rumunský
Datum narození	24. srpna 1865
Datum úmrtí	20. července 1927

Ferdinand I. Rumunský (rozený jako princ Ferdinand Viktor Albert Meinrad von Hohenzollern-Sigmaringen; 24. srpna 1865 Sigmaringen – 20. července 1927 Sinaia) byl druhý král Rumunska z dynastie Hohenzollern-Sigmaringen, vládnoucí v letech 1914 až 1927. Do národních dějin se zapsal pod přízviskem Ferdinand I. Sjedinitel (rumunsky Ferdinand I Întregitorul) nebo Ferdinand Věrný, neboť za jeho vlády došlo po skončení první světové války ke sjednocení všech historických rumunských území do jednoho státního celku, tzv. Velkého Rumunska (România Mare).

Ačkoliv byl německého původu a katolického vyznání, v klíčovém okamžiku dějin v roce 1916 upřednostnil národní zájmy své adoptivní vlasti před rodinnými vazbami na německou císařskou rodinu a vstoupil do války na straně Dohody proti Německu a Rakousko-Uhersku. Tento krok, který sám označil za „vítězství nad vlastním srdcem“, vedl k vytvoření moderního rumunského státu.

Ferdinand I. byl rovněž klíčovou postavou při formování poválečného uspořádání střední Evropy a stál u zrodu Malé dohody, spojeneckého svazku mezi Rumunskem, Československem a Jugoslávií.

👶 Původ a mládí

Narodil se na zámku Sigmaringen v tehdejším Prusku jako druhý syn prince Leopolda Hohenzollernského a infantky Antonie Portugalské. Jeho rodina patřila ke katolické větvi rodu Hohenzollernů, která byla spřízněna s panující protestantskou větví v Berlíně (císař Vilém I. a později Vilém II.).

Cesta k rumunskému trůnu

Rumunsko se stalo královstvím v roce 1881 pod vládou Karla I. (Carol I.), který rovněž pocházel z rodu Hohenzollern-Sigmaringen. Karel I. však neměl mužského dědice (jeho jediná dcera zemřela v dětství). Následnictví tak podle rodového práva přešlo na jeho bratra Leopolda (Ferdinandova otce) a následně na Leopoldovy syny.

Otec Leopold i starší bratr Vilém se nároku na rumunský trůn zřekli.
V roce 1888 se tak mladý Ferdinand stal předpokládaným dědicem rumunského trůnu.
V roce 1889 se natrvalo přestěhoval do Rumunska, kde byl parlamentem oficiálně uznán za korunního prince a získal titul „Královská Výsost, princ Rumunska“.

Adaptace v nové vlasti

Začátky v Rumunsku nebyly pro Ferdinanda snadné. Jeho strýc, král Karel I., byl autoritativní a přísný panovník, který mladému princi nedovoloval zasahovat do státních záležitostí. Ferdinand se musel naučit rumunsky, studovat rumunskou historii a zvyky a podstoupit vojenský výcvik v rumunské armádě. Byl popisován jako plachý, introvertní a hluboce věřící člověk, který se zajímal o botaniku více než o politiku. Tato zdánlivá slabost však maskovala silný smysl pro povinnost, který se projevil později.

💍 Manželství s Marií z Edinburghu

V roce 1893 se Ferdinand oženil s britskou princeznou Marií z Edinburghu (vnučkou královny Viktorie a ruského cara Alexandra II.). Sňatek byl domluven z dynastických důvodů, aby posílil vazby Rumunska na velmoci.

Kontrast povah: Zatímco Ferdinand byl uzavřený a asketický, Marie byla extrovertní, charismatická, inteligentní a politicky ambiciózní. Časem se stala v Rumunsku nesmírně populární a měla na Ferdinanda značný politický vliv, často ho tlačila k rozhodnutím ve prospěch Velké Británie a Francie.
Potomstvo: Pár měl spolu šest dětí, včetně budoucího krále Karla II. (Carol II.). Jejich manželství nebylo idylické, Marie měla několik milenců, ale navenek tvořili pevný královský pár, který se doplňoval.

👑 Nástup na trůn a první světová válka

Král Karel I. zemřel 10. října 1914, jen několik měsíců po vypuknutí první světové války. Ferdinand nastoupil na trůn v extrémně složité situaci. Karel I. tajně podepsal smlouvu s Trojspolkem (Německo, Rakousko-Uhersko, Itálie), ale rumunská veřejnost a politická elita sympatizovaly spíše s Dohodou.

Období neutrality (1914–1916)

Ferdinand po nástupu na trůn, navzdory smlouvě podepsané jeho strýcem, vyhlásil neutralitu Rumunska. Argumentoval tím, že Trojspolek byl obranný pakt, ale Rakousko-Uhersko zaútočilo na Srbsko jako první, čímž Rumunsko zbavilo závazku vstoupit do války po jeho boku. Dva roky Ferdinand odolával tlaku z Berlína i Vídně. Jeho německý původ z něj dělal přirozeného spojence Centrálních mocností, ale jako král Rumunska viděl, že národní aspirace (zisk Sedmihradska, kde žila početná rumunská menšina pod nadvládou Uher) lze naplnit pouze spojenectvím s Dohodou.

Vstup do války (1916)

Dne 27. srpna 1916 svolal Ferdinand Korunní radu na zámku Cotroceni. Zde, s podporou liberálního premiéra Iona I. C. Brătianua a pod vlivem královny Marie, oznámil své rozhodnutí vstoupit do války na straně Dohody.

Osobní oběť: Toto rozhodnutí pro něj bylo nesmírně bolestivé. Znamenalo to válčit proti své rodné zemi, proti svým bratrům sloužícím v německé armádě a proti rodu Hohenzollernů.
Reakce Německa: Císař Vilém II. Pruský nechal Ferdinanda vyškrtnout z rodového seznamu Hohenzollernů, zbavil ho všech německých hodností a vyznamenání a nechal sloužit symbolickou zádušní mši za "mrtvého" bratrance. Ferdinand na to reagoval slovy: „Vyhrál jsem vítězství nad sebou samým.“

Válečná katastrofa a exil v Jasy

Rumunská armáda zpočátku postoupila do Sedmihradska, ale brzy byla rozdrcena protiofenzivou německých a rakousko-uherských vojsk pod vedením generála von Falkenhayna a von Mackensena.

Pád Bukurešti: V prosinci 1916 padla Bukurešť. Král, vláda i armáda se museli stáhnout do Jasů (Iași) v Moldávii.
Nejtěžší hodina: Zima 1916/1917 byla pro Rumunsko tragická. V přeplněných Jasech řádil tyfus a hlad. Ferdinand však odmítl opustit své vojáky. Často navštěvoval frontu, sliboval vojákům po válce půdu a volební právo, čímž udržel jejich morálku i v době, kdy se sousední ruská armáda po bolševické revoluci hroutila.

V roce 1917 se rumunská armáda, reorganizovaná francouzskou misí generála Berthelota, vzchopila a zastavila německý postup v bitvách u Mărășești, Mărăști a Oituzu. Ferdinandova pevnost v této době mu vynesla obrovský respekt.

🇷🇴 Velké sjednocení (Marea Unire)

Konec války přinesl zvrat, ve který Ferdinand doufal. Kolaps Rakousko-Uherska a Ruského impéria vytvořil mocenské vakuum, které umožnilo sjednocení rumunských historických zemí.

Besarábie: V březnu 1918 odhlasovala zemská rada v Kišiněvě připojení k Rumunsku (původně ruská gubernie).
Bukovina: V listopadu 1918 následovala Bukovina (původně rakouská korunní země).
Sedmihradsko (Transylvánie): Dne 1. prosince 1918 se v Alba Iulii konalo Velké národní shromáždění, kde více než 100 000 Rumunů vyhlásilo sjednocení Sedmihradska, Banátu, Krišany a Maramureše s Rumunským královstvím.

Král Ferdinand a královna Marie se v prosinci 1918 triumfálně vrátili do osvobozené Bukurešti. Rozloha země se více než zdvojnásobila, počet obyvatel stoupl ze 7,2 na 18 milionů.

Korunovace v Alba Iulii

Symbolickým vyvrcholením sjednocovacího procesu byla korunovace Ferdinanda I. a Marie dne 15. října 1922. Obřad se konal ve speciálně postavené Katedrále sjednocení v historickém městě Alba Iulia. Ferdinand si sám nasadil na hlavu ocelovou korunu krále Karla I. (vyrobenou z roztaveného tureckého děla z roku 1877) a stal se tak prvním králem všech Rumunů.

🏛 Vnitřní politika a reformy

Poválečné období vlády Ferdinanda I. bylo věnováno administrativnímu sjednocování nesourodých regionů a modernizaci státu.

Pozemková reforma (1921): Ferdinand splnil svůj slib vojákům. Byla provedena jedna z nejradikálnějších agrárních reforem v Evropě, kdy byla vyvlastněna půda velkostatkářů a rozdělena mezi rolníky (cca 6 milionů hektarů).
Všeobecné volební právo: Bylo zavedeno všeobecné volební právo pro muže, což ukončilo éru elitářského volebního systému založeného na majetku.
Ústava z roku 1923: Byla přijata nová, demokratická ústava, inspirovaná belgickým modelem. Zaručovala občanské svobody, práva menšin (včetně Židů, kteří získali plné občanství) a centralizovanou správu státu.
Dominance liberálů: Politicky byla tato éra ovládána Národně liberální stranou (PNL) a bratry Brătianuovými, s nimiž měl král úzké vztahy.

👨‍👩‍👦 Dynastická krize a nástupnictví

Závěr Ferdinandova života byl zkalen rodinnou tragédií a skandály kolem jeho nejstaršího syna, korunního prince Karla (Carol).

Karel byl známý svým bouřlivým životním stylem. V roce 1918 se tajně oženil s prostou dívkou Zizi Lambrino (sňatek byl anulován). Později se oženil s řeckou princeznou Helenou, s níž měl syna Michala.
V roce 1925 Karel utekl do Paříže se svou milenkou Magdou Lupescu a oficiálně se písemně vzdal nároku na trůn.
Král Ferdinand, hluboce zklamaný synovým chováním a porušením povinností, dne 4. ledna 1926 svolal Korunní radu a Karla z následnictví vyloučil.
Novým následníkem trůnu byl jmenován Ferdinandův vnuk (Karlův syn) Michal, kterému bylo v té době pouhých 5 let.

🤝 Zahraniční politika a vztah k Československu

Ferdinand I. byl stoupencem kolektivní bezpečnosti. Rumunsko se pod jeho vedením stalo pilířem francouzského vlivu na Balkáně a ve východní Evropě.

Malá dohoda

Spolu s T. G. Masarykem a Alexandrem I. Jugoslávským stál u zrodu Malé dohody (1921). Tento pakt měl za cíl bránit status quo vzniklý po válce a zabránit obnově habsburské moci nebo maďarskému revizionismu.

Ferdinand udržoval s československými představiteli korektní a přátelské vztahy. V roce 1924 vykonal státní návštěvu Prahy.
Za své zásluhy o rozvoj vztahů obdržel nejvyšší československá vyznamenání, včetně Řádu Bílého lva.

⚰️ Úmrtí a odkaz

Král Ferdinand I. zemřel 20. července 1927 na zámku Pelișor v Sinaii na rakovinu střev. Bylo mu 61 let. Jeho smrt přišla jen krátce po smrti jeho klíčového politického partnera Iona I. C. Brătianua, což uvrhlo Rumunsko do období politické nestability.

Na trůn nastoupil jeho šestiletý vnuk Michal I. pod regentskou vládou (princ Karel se vrátil až v roce 1930 a uzurpoval trůn).

Ferdinand byl pohřben v katedrále v Curtea de Argeș, tradičním pohřebišti rumunských králů.

Hodnocení

V rumunské historiografii je Ferdinand I. hodnocen veskrze pozitivně. Je vnímán jako panovník, který:

Obětoval osobní a rodinné vazby pro dobro národa.
Dokázal provést zemi katastrofou roku 1916 až ke konečnému vítězství.
Naplnil staletý sen Rumunů o sjednocení všech provincií.
Inicioval klíčové sociální a politické reformy.

Jeho plachá povaha a nechuť k okázalosti často způsobovaly, že stál ve stínu své charismatické manželky Marie, ale historici se shodují, že v rozhodujících chvílích projevil pevnost charakteru a státnickou moudrost.

💡 Pro laiky

Ferdinanda I. si lze představit jako „krále, který zradil svou německou rodinu, aby zachránil svou zemi“. Představte si, že jste Němec, bratranec německého císaře, ale vládnete Rumunsku. Přijde světová válka a vy musíte vyhlásit válku vlastnímu bratranci a poslat armádu zabíjet své krajany, protože to Rumunsko potřebuje. Přesně to Ferdinand udělal. Němci ho za to nenáviděli (císař mu nechal sloužit symbolický pohřeb, jako by zemřel), ale Rumuni ho za to milovali a nazvali ho „Sjedinitelem“. Díky němu (a jeho velmi schopné a populární manželce Marii) se Rumunsko po první světové válce zvětšilo na dvojnásobek – získalo Sedmihradsko, které známe jako domov Draculy, ale pro Rumuny je to kolébka jejich národa.

Zdroje