Vilém II. Pruský
Obsah boxu
Šablona:Infobox - panovník Vilém II. Pruský (německy Friedrich Wilhelm Viktor Albert von Preußen; * 27. ledna 1859, Berlín – † 4. června 1941, Doorn, Nizozemsko) byl poslední německý císař a pruský král, vládnoucí od 15. června 1888 do své abdikace 9. listopadu 1918. Jeho vláda, známá jako vilémovská éra, byla charakterizována snahou o přeměnu Německa v globální velmoc, masivním námořním zbrojením a rostoucím napětím s ostatními evropskými mocnostmi, které nakonec vyvrcholilo v první světové válce.
Byl vnukem britské královny Viktorie a jeho komplexní a často rozporuplná osobnost měla významný vliv na německou politiku. Po prohrané válce byl nucen abdikovat a odešel do exilu v Nizozemsku, kde strávil zbytek svého života.
📜 Život a vláda
👶 Dětství a mládí
Princ Vilém se narodil v Berlíně jako nejstarší syn prince Fridricha Viléma Pruského (pozdějšího císaře Fridricha III.) a Viktorie, Princess Royal, nejstarší dcery britské královny Viktorie. Jeho porod byl velmi komplikovaný a traumatický, což vedlo k poškození nervů v jeho levé paži (tzv. Erbova obrna). V důsledku toho byla jeho levá ruka kratší a téměř nepoužitelná, což se snažil po celý život maskovat. Tento handicap je často považován za jeden z klíčových faktorů formujících jeho nejistou, ale zároveň arogantní a kompenzační osobnost.
Jeho matka, ovlivněná liberálními britskými myšlenkami, se ho snažila vychovávat v duchu anglického konstitucionalismu, což bylo v příkrém rozporu s autoritářským a militaristickým prostředím pruského dvora. Vilém si vytvořil komplikovaný vztah k matce i k Británii jako takové – směs obdivu a zášti. Jeho výchova byla svěřena přísnému kalvinistickému učiteli Georgu Hinzpeterovi, který kladl důraz na disciplínu a tvrdou práci. Vojenský dril, který byl nedílnou součástí výchovy každého hohenzollernského prince, v něm posílil obdiv k armádě a uniformám. Studoval na univerzitě v Bonnu.
👑 Nástup na trůn a "Nový kurz"
Rok 1888 je v německých dějinách znám jako "Rok tří císařů". 9. března zemřel Vilémův děd, císař Vilém I., a na trůn nastoupil jeho otec jako Fridrich III. Pruský. Ten však již v té době trpěl rakovinou hrtanu a po pouhých 99 dnech vlády zemřel. 15. června 1888 se tak devětadvacetiletý Vilém stal německým císařem a pruským králem.
Jedním z jeho prvních a nejvýznamnějších činů bylo propuštění dlouholetého říšského kancléře Otta von Bismarcka v roce 1890. Zatímco Bismarck prosazoval opatrnou zahraniční politiku založenou na složitém systému spojenectví, která měla zajistit mír v Evropě a izolovat Francii, mladý a ambiciózní císař toužil po "osobním regimentu" a aktivnější, globální roli pro Německo. Jejich neshody se týkaly jak zahraniční politiky (např. vztahu k Rusku), tak domácích otázek (např. sociálního zákonodárství). Bismarckův odchod symbolizoval konec jedné éry a začátek tzv. "Nového kurzu" (Neuer Kurs), v němž měl císař hrát dominantní roli.
🌍 Weltpolitik a námořní zbrojení
Vilémovou ústřední ambicí bylo přeměnit Německo z kontinentální mocnosti na globální velmoc s koloniemi a námořnictvem srovnatelným s britským Royal Navy. Tato politika, známá jako Weltpolitik (světová politika), měla Německu zajistit "místo na slunci". Jejím hlavním architektem byl admirál Alfred von Tirpitz, který inicioval sérii námořních zákonů, jež vedly k masivnímu budování německé válečné flotily (Hochseeflotte).
Toto námořní zbrojení bylo v Británii vnímáno jako přímá hrozba její námořní nadvládě a bezpečnosti. Výsledkem byl intenzivní anglo-německý závod v námořním zbrojení, který výrazně zhoršil vztahy mezi oběma zeměmi a přispěl k tomu, že se Británie přiklonila ke spojenectví s Francií (Srdečná dohoda, 1904) a Ruskem (Anglo-ruská smlouva, 1907), čímž vznikla Trojdohoda.
💥 Cesta k první světové válce
Vilémova zahraniční politika byla často nevyzpytatelná, impulzivní a poznamenaná řadou diplomatických přehmatů. Jeho veřejná prohlášení a činy často vyvolávaly mezinárodní krize:
- Krügerova depeše (1896): Telegram prezidentu Transvaalu Paulu Krügerovi, v němž mu gratuloval k odražení britského nájezdu. V Británii to vyvolalo obrovské pobouření.
- První marocká krize (1905): Vilém navštívil Tanger v Maroku a podpořil marockou nezávislost proti francouzským zájmům, což vedlo k mezinárodnímu napětí.
- Aféra Daily Telegraph (1908): V rozhovoru pro britský deník se Vilém snažil prezentovat jako přítel Británie, ale jeho neobratné výroky o německém námořním zbrojení a nepřátelství německého lidu vůči Británii způsobily skandál v Německu i v zahraničí.
- Druhá marocká krize (1911): Německo vyslalo dělový člun Panther do marockého přístavu Agadir jako demonstraci síly proti Francii, což opět přivedlo Evropu na pokraj války.
Klíčovou roli sehrál Vilém II. během Červencové krize v roce 1914 po atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda v Sarajevu. 5. července poskytl Rakousku-Uhersku tzv. "prázdný šek" – bezpodmínečnou podporu pro vojenský zákrok proti Srbsku. Ačkoliv se v posledních dnech před vypuknutím války snažil konflikt zmírnit, jeho předchozí kroky a podpora rakousko-uherskému ultimátu významně přispěly k eskalaci, která vedla k rozpoutání první světové války.
⚔️ Role během války
Po vypuknutí války se Vilém II. stal nejvyšším válečným pánem (Oberster Kriegsherr), ale jeho skutečný vliv na vojenské operace postupně klesal. Zpočátku byl nadšeným propagátorem války, ale brzy se ukázalo, že strategická rozhodnutí přecházejí na Generální štáb. Po roce 1916, kdy se do čela Nejvyššího velení armády (Oberste Heeresleitung, OHL) postavili polní maršál Paul von Hindenburg a generál Erich Ludendorff, se v Německu fakticky ustavila vojenská diktatura. Císař byl stále více odsouván do role reprezentativní postavy, která schvalovala rozhodnutí generálů.
🍂 Abdikace a exil
Na podzim 1918, kdy byla vojenská porážka Německa nevyhnutelná a v zemi propukla revoluce, se Vilém zdráhal abdikovat. Teprve pod tlakem armádního velení i politických představitelů kancléř Maxmilián Bádenský 9. listopadu 1918 svévolně oznámil jeho abdikaci. Následujícího dne Vilém uprchl z vojenského velitelství ve Spa (Belgie) do neutrálního Nizozemska.
Zde mu byl poskytnut azyl. Usadil se na zámku Huis Doorn poblíž Utrechtu, kde žil až do své smrti. Věnoval se psaní pamětí, kácení stromů a sledování politického vývoje v Německu. Po Versailleské smlouvě byl Spojenci označen za válečného zločince, ale nizozemská vláda ho odmítla vydat. K nástupu nacismu a Adolfa Hitlera choval smíšené pocity; zpočátku doufal, že by mohli obnovit monarchii, ale později jimi a jejich brutalitou opovrhoval. Zemřel 4. června 1941 v okupovaném Nizozemsku. Hitler mu chtěl vypravit státní pohřeb v Berlíně, ale Vilém si přál být pohřben v Doornu a zůstat tam, dokud nebude v Německu obnovena monarchie.
🧠 Osobnost a charakter
Vilém II. byl komplexní a rozporuplnou osobností. Byl bezesporu inteligentní, sečtělý a měl rychlé chápání, ale zároveň byl nesmírně impulzivní, netaktní a ješitný. Jeho veřejná vystoupení byla často teatrální, plná bojovných a velkohubých projevů, které znepokojovaly diplomaty doma i v zahraničí. Jeho touha po uznání a obdivu, pravděpodobně pramenící z jeho fyzického handicapu a složitého dětství, ho vedla k unáhleným rozhodnutím.
Měl hluboký zájem o technologie, zejména o námořnictvo a armádu. Jeho vztah k Británii byl ambivalentní – na jedné straně obdivoval britskou námořní sílu a tradice (jako vnuk královny Viktorie se cítil být částečně Britem), na druhé straně cítil zášť a touhu s Británií soutěžit a překonat ji. Tato psychologická dynamika hrála významnou roli v jeho politice námořního zbrojení.
🏛️ Dědictví a hodnocení
Historické hodnocení Viléma II. je předmětem neustálých debat. Po první světové válce byl především v dohodových zemích vnímán jako hlavní viník konfliktu, ztělesnění pruského militarismu a agresivity. Tato interpretace přetrvávala po mnoho desetiletí.
Pozdější historici, jako například Christopher Clark v knize Náměsíčníci, nabízejí nuancovanější pohled. Zdůrazňují, že Vilém II. nebyl jediným aktérem a že k válce vedla složitá souhra faktorů a selhání politických elit napříč celou Evropou. Vilém je v tomto pohledu spíše vnímán jako slabý, nerozhodný a snadno ovlivnitelný panovník, který nedokázal řídit komplexní politický systém, který zdědil. Jeho osobní selhání a diplomatické neobratnosti však nepochybně přispěly k destabilizaci mezinárodní situace a vytvoření atmosféry, v níž se válka stala pravděpodobnější.
Jeho vláda představuje paradox: na jedné straně bylo vilémovské Německo dynamickou, průmyslově a vědecky vyspělou zemí, na druhé straně lpělo na autoritářském politickém systému a agresivní zahraniční politice, která ho nakonec přivedla ke katastrofě.
🤔 Pro laiky
- Weltpolitik (Světová politika): Představa císaře Viléma II., že Německo už nemá být jen silnou zemí uprostřed Evropy, ale musí se stát globálním hráčem s koloniemi a silným námořnictvem, podobně jako Velká Británie. Chtěl pro Německo "místo na slunci".
- Námořní zbrojení: Vilém II. byl posedlý loděmi a chtěl mít námořnictvo, které by se vyrovnalo tomu britskému. Začal proto masivně stavět válečné lodě, což Brity velmi znervóznilo a vedlo to ke "závodům ve zbrojení" mezi oběma zeměmi.
- Propuštění Bismarcka: Otto von Bismarck byl starý a zkušený politik, který sjednotil Německo. Mladý císař Vilém II. ho krátce po svém nástupu na trůn propustil, protože chtěl vládnout sám a nesouhlasil s jeho opatrnou politikou. Bylo to jako kdyby mladý ředitel vyhodil zakladatele firmy.
- "Prázdný šek" Rakousku-Uhersku: Když byl v Sarajevu zabit rakouský následník trůnu, Vilém II. slíbil Rakousku-Uhersku plnou podporu pro cokoliv, co se rozhodnou udělat proti Srbsku. Tento slib ("prázdný šek") výrazně přispěl k tomu, že se z lokálního konfliktu stala první světová válka.