Alexandr I. Karađorđević

Alexandr I. Karađorđević
Titul	král Jugoslávie
Předchůdce	Petr I. Karađorđević
Nástupce	Petr II. Karađorđević
Rod	Karađorđevićové
Otec	Petr I. Karađorđević
Matka	Zorka Černohorská
Manželka	Marie Rumunská
Děti	Petr II. Karađorđević; Tomislav Karađorđević; Andrej Karađorđević
Datum narození	16. prosince 1888
Datum úmrtí	9. října 1934

Alexandr I. Karađorđević (srbsky Aleksandar I Karađorđević, cyrilicí Александар I Карађорђевић; 16. prosince 1888 Cetinje – 9. října 1934 Marseille) byl druhý král Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (1921–1929) a první král Království Jugoslávie (1929–1934). V domácích dějinách je často titulován jako Alexandr I. Sjedinitel (srbsky Aleksandar I Ujedinitelj).

Jako regent vládl jménem svého otce Petra I. již od roku 1914 a provedl Srbsko útrapami první světové války. Byl klíčovou postavou při vzniku společného státu jižních Slovanů v roce 1918. Jeho vláda byla poznamenána neustálým vnitropolitickým napětím mezi centralistickými snahami Bělehradu a autonomistickými požadavky (zejména Chorvatů), což vyvrcholilo v roce 1929 zavedením královské diktatury.

V zahraniční politice byl silným spojencem Francie a Československa, se kterým spoluzakládal Malou dohodu. Jeho život byl násilně ukončen v roce 1934 při státní návštěvě ve francouzském Marseille, kde se stal obětí atentátu spáchaného makedonskými a chorvatskými separatisty. Je nositelem Řádu Bílého lva I. třídy s řetězem (1924).

👶 Mládí a vzdělání

Alexandr se narodil v Cetinje v Černé Hoře jako druhý syn prince Petra Karađorđeviće (pozdějšího krále Petra I.) a princezny Zorky Černohorské (dcery černohorského krále Nikoly I.). V době jeho narození žila rodina v exilu, protože v Srbsku vládla konkurenční dynastie Obrenovićů.

Matka mu zemřela, když mu byly necelé dva roky. Dětství strávil v Černé Hoře a později ve Švýcarsku. Vzdělání získal v carském Rusku, kde v roce 1904 vstoupil do prestižního Pážecího sboru v Petrohradu. Ruské prostředí ho silně ovlivnilo a po celý život choval hluboké sympatie k Rusku (později poskytl azyl tisícům "bílých" emigrantů prchajících před bolševiky).

Nástupnictví

Osud Alexandra se zásadně změnil v roce 1903, kdy byli v Bělehradě brutálně zavražděni král Alexandr Obrenović a královna Draga. Na trůn byl povolán Alexandrův otec Petr I. Karađorđević.

Původním následníkem trůnu byl Alexandrův starší bratr Jiří Karađorđević. Jiří byl však impulzivní a psychicky nestabilní povahy. V roce 1909, po incidentu, kdy v návalu vzteku kopl svého sluhu do břicha (sluha na následky zranění zemřel), byl Jiří donucen vzdát se následnictví. Alexandr se tak v roce 1909 stal korunním princem.

⚔️ Válečný velitel a regent

Ještě před nástupem na trůn se Alexandr osvědčil jako schopný vojenský velitel a státník v dobách nejtěžších zkoušek pro srbský národ.

Balkánské války (1912–1913)

V první balkánské válce velel 1. srbské armádě a dosáhl rozhodujícího vítězství nad Osmanskou říší v bitvě u Kumanova (1912). Toto vítězství otevřelo cestu k osvobození Makedonie. Ve druhé balkánské válce (1913) proti Bulharsku opět velel armádě a potvrdil svou reputaci talentovaného stratéga.

První světová válka a regentství

V červnu 1914, krátce před vypuknutím první světové války, král Petr I. ze zdravotních důvodů přenesl královské pravomoci na Alexandra, který se stal regentem.

Obrana Srbska: Jako vrchní velitel srbské armády stál v čele obrany proti rakousko-uherské invazi. Srbská armáda v roce 1914 dvakrát zázračně odrazila útoky silnějšího nepřítele (bitvy na Ceru a Kolubaře).
Albánská golgota: V roce 1915, po vstupu Bulharska do války a masivním útoku Ústředních mocností, musela srbská armáda ustoupit. Alexandr odmítl kapitulaci a vedl vojsko i civilisty strastiplným pochodem přes zasněžené hory Albánie k Jaderskému moři. I když sám trpěl vážnými zdravotními problémy (prodělal operaci varlat), zůstal se svými vojáky.
Soluňská fronta: Po evakuaci na Korfu a reorganizaci armády velel srbským jednotkám na soluňské frontě. V roce 1918 vedl průlom, který vyústil v kapitulaci Bulharska a osvobození Srbska.

👑 Vznik království a vláda

Dne 1. prosince 1918 vyhlásil Alexandr v Bělehradě vznik Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Království SHS). Po smrti svého otce Petra I. (16. srpna 1921) se stal oficiálně králem.

Parlamentní demokracie (1921–1929)

První dekáda jeho vlády byla poznamenána extrémní politickou nestabilitou. Stát byl slepencem národů s odlišnou historií, náboženstvím a kulturou.

Centralismus vs. Federalismus: Hlavní spor se vedl mezi srbskou koncepcí centralizovaného státu a chorvatským požadavkem na federaci či autonomii.
Vidovdanská ústava (1921): Alexandr prosadil centralistickou ústavu, což vyvolalo odpor Chorvatské selské strany vedené Stjepanem Radićem.
Atentát v parlamentu: Krize vyvrcholila v červnu 1928, kdy srbský poslanec Puniša Račić přímo v budově parlamentu zastřelil dva chorvatské poslance a smrtelně zranil vůdce opozice Stjepana Radiće. Tato událost fakticky ukončila parlamentarismus v zemi.

Královská diktatura (od 6. ledna 1929)

V reakci na hrozící rozpad státu provedl král Alexandr dne 6. ledna 1929 státní převrat.

Zrušení ústavy: Rozpustil parlament a zrušil Vidovdanskou ústavu.
Přejmenování státu: Změnil název země na Království Jugoslávie, aby zdůraznil ideu jednoho "jugoslávského národa" a potlačil kmenové identity (srbskou, chorvatskou, slovinskou).
Zákaz stran: Zakázal politické strany založené na etnickém nebo náboženském principu.
Nové členění: Zrušil historické regiony a zavedl devět administrativních jednotek zvaných "bánoviny", jejichž hranice byly úmyslně vedeny tak, aby nerespektovaly etnické hranice a v pěti z devíti měli většinu Srbové.

Tento režim, známý jako "Šestilednová diktatura", sice dočasně stabilizoval situaci, ale vehnal chorvatské nacionalisty do extrému a do emigrace (vznik ustašovského hnutí Ante Paveliće). V roce 1931 král zavedl novou, oktrojovanou ústavu, která formálně obnovila parlament, ale reálnou moc ponechala v rukou panovníka.

🤝 Zahraniční politika a vztah k ČSR

Alexandr I. byl přesvědčeným zastáncem spojenectví s Francií a spolupráce ve střední Evropě.

Malá dohoda

Byl jedním z hlavních architektů Malé dohody, vojensko-politického paktu mezi Československem, Rumunskem a Jugoslávií.

Vztah k Masarykovi a Benešovi: Udržoval velmi vřelé osobní vztahy s T. G. Masarykem a Edvardem Benešem. Československo vnímal jako klíčového partnera pro zadržování maďarského revizionismu a habsburských restaurací.
Návštěvy: Pravidelně navštěvoval Československo, a to nejen oficiálně, ale i soukromě (např. pobyty v Karlových Varech či v Tatrách).
Řád Bílého lva: V roce 1924 mu byl udělen Řád Bílého lva I. třídy s řetězem, což bylo nejvyšší československé vyznamenání.

Vztah k Rusku

Jako absolvent ruských škol a kmotřenec cara Mikuláše II. byl Alexandr zarytým antikomunistou. Jugoslávie pod jeho vedením neuznala Sovětský svaz (diplomatické styky byly navázány až po jeho smrti v roce 1940). Bělehrad se stal centrem ruské "bílé" emigrace; azyl zde našel například generál Wrangel nebo architekt Nikolaj Krasnov.

🏴 Atentát v Marseille (1934)

Osudným se králi stalo úterý 9. říjen 1934. Alexandr připlul na křižníku Dubrovnik do francouzského přístavu Marseille na začátek státní návštěvy, která měla posílit francouzsko-jugoslávské spojenectví proti sílícímu nacistickému Německu.

Průběh atentátu

Po vylodění nasedl král do otevřeného vozu Delage spolu s francouzským ministrem zahraničí Louisem Barthouem. Vůz se pomalu pohyboval davem jásajících lidí.

Útok: V 16:20 vyskočil z davu muž, prolomil policejní kordon, vyskočil na stupátko vozu a z bezprostřední blízkosti zahájil palbu z automatické pistole Mauser C96.
Oběti: Král Alexandr byl zasažen dvěma střelami a upadl do bezvědomí; zemřel krátce poté, aniž by nabyl vědomí. Ministr Barthou byl zraněn do paže, ale v nastalém zmatku mu nebyla včas poskytnuta pomoc (škrtidlo bylo nasazeno špatně) a vykrvácel. Zemřel také řidič a několik lidí v davu bylo zraněno policejní střelbou.
Atentátník: Vrah byl sražen k zemi šavlí podplukovníka Piolleta (který jel na koni vedle vozu) a následně zlynčován davem a policií. Zemřel téhož večera. Byl identifikován jako Vlado Černozemski (vlastním jménem Veličko Kerin), zkušený bulharský střelec pracující pro makedonskou teroristickou organizaci VMRO.

Pozadí spiknutí

Atentát byl výsledkem spolupráce dvou extremistických organizací, které si přály rozbití Jugoslávie:

VMRO (Vnitřní makedonská revoluční organizace): Chtěla odtržení Makedonie.
Ustašovci: Chorvatská fašistická organizace vedená Ante Pavelićem. Ustašovci poskytli logistickou podporu a tréninkové tábory v Maďarsku a Itálii.
Role Itálie a Maďarska: Existují silné důkazy, že atentát byl tiše podporován Mussoliniho Itálií a Horthyho Maďarskem, které chtěly destabilizovat svého balkánského rivala.

Tento atentát byl prvním politickým vraždou v historii, která byla zachycena na filmový pás (kameramanem zpravodajství, který stál jen pár metrů od vozu).

👨‍👩‍👦 Rodina a osobní život

Dne 8. června 1922 se oženil s princeznou Marií Rumunskou (Mignon), dcerou rumunského krále Ferdinanda I. a královny Marie. Manželství bylo považováno za šťastné a harmonické, navíc politicky upevnilo spojenectví v rámci Malé dohody.

Měli spolu tři syny:

Petr II. Karađorđević (1923–1970): Poslední jugoslávský král. V době otcovy smrti mu bylo pouhých 11 let, proto za něj vládla regentská rada vedená princem Pavlem.
Tomislav Karađorđević (1928–2000): Významný kulturní činitel v exilu.
Andrej Karađorđević (1929–1990).

🌟 Odkaz a hodnocení

Alexandr I. Karađorđević je kontroverzní postavou balkánských dějin.

Pro Srby: Je často vnímán jako tragický hrdina, "král sjedinitel", který obětoval život za ideu společného státu a který se snažil překonat kmenové rozdíly. Je symbolem vítězství v první světové válce.
Pro Chorvaty a Makedonce: Je často vnímán jako despota a diktátor, který pod rouškou "jugoslávství" prosazoval velkosrbskou hegemonii, potlačoval národní identity a zavedl policejní režim.

Jeho smrt znamenala začátek konce první Jugoslávie. Regentská vláda prince Pavla nedokázala čelit tlaku Osy, což vedlo k událostem roku 1941 a rozpadu státu.

V roce 1936 mu byl v Paříži odhalen pomník a v roce 2004 byl v Bělehradě postaven pomník na místě, kde dříve stál, než byl zničen komunisty. Jeho ostatky spočívají v rodinném mauzoleu v kostele svatého Jiří na Oplenaci.

Zdroje