Almorávidé
Obsah boxu
Almorávidé (berbersky Imrabḍen, arabsky المرابطون, al-Murábitún, v jednotném čísle Murábit) byli berberská dynastie a teokratické hnutí pocházející z kmenové konfederace Sanhadža. V 11. a 12. století vytvořili rozsáhlou říši, která se rozkládala na území dnešního Maroka, Západní Sahary, Mauritánie, Alžírska, Senegalu a na jihu Pyrenejského poloostrova (historické území Al-Andalus). Jejich vzestup byl spojen s přísným výkladem islámu podle málikovské právní školy a vojenskou expanzí, která na čas zastavila křesťanskou reconquistu ve Španělsku. Jejich hlavním městem se stala nově založená Marrákeš.
Jméno Almorávidé pochází z arabského al-Murábitún, což znamená "lidé z ribátu". Ribát byla opevněná klášterní pevnost, která sloužila jako centrum pro náboženské studium a vojenský výcvik. Právě z takového centra na ostrově v řece Senegal vzešlo jejich hnutí. Na vrcholu moci ovládali klíčové transsaharské obchodní stezky, kontrolovali obchod se zlatem a solí a vytvořili mocný státní útvar, který zásadně ovlivnil dějiny severní Afriky i Evropy. Jejich vláda byla nakonec svržena jiným berberským reformním hnutím, Almohady.
📜 Původ a vzestup
Kořeny almorávidského hnutí sahají k nomádským berberským kmenům konfederace Sanhadža, které obývaly oblast dnešní Mauritánie a jižního Maroka. Tyto kmeny, především Lamtúna a Gudála, kontrolovaly západní transsaharský obchod. Ačkoliv byly islamizovány již o několik staletí dříve, jejich znalost islámských principů byla povrchní a smíšená s pohanskými praktikami.
👳 Abdalláh ibn Jásín a duchovní základy
Zlom nastal na počátku 11. století, kdy se náčelník kmene Gudála, Jahjá ibn Ibráhím, vrátil z pouti do Mekky s touhou prohloubit náboženské znalosti svého lidu. Z náboženského centra v Kairouanu (v dnešním Tunisku) s sebou přivedl misionáře jménem Abdalláh ibn Jásín.
Ibn Jásín byl zanícený a přísný stoupenec málikovské právní školy, která vyžadovala doslovné dodržování Koránu a sunny. Jeho rigidní a nekompromisní učení však narazilo na odpor a po smrti svého ochránce Jahji ibn Ibráhíma byl vyhnán. Uchýlil se na ostrov v řece Senegal, kde založil ribát. Zde shromáždil malou skupinu oddaných následovníků, které cvičil v duchovních i vojenských disciplínách. Tato komunita se stala jádrem budoucího almorávidského hnutí. Nazvali se al-Murábitún – lidé z ribátu.
⚔️ Vojenské úspěchy a založení Marrákeše
Po několika letech formování se Ibn Jásínova komunita rozrostla natolik, že byla schopna zahájit džihád proti okolním kmenům, které obvinila z hereze. Pod vojenským vedením Jahji ibn Umara a později jeho bratra Abú Bakra ibn Umara si Almorávidé rychle podrobili kmeny Sanhadža a sjednotili je pod praporem své náboženské reformy.
V roce 1054 dobyli klíčové obchodní centrum Awdaghost na jihu a v roce 1056 ovládli Sidžilmásu, důležitý uzel transsaharského obchodu na severu. Během jedné z bitev v roce 1059 byl Abdalláh ibn Jásín zabit, ale hnutí již mělo pevné základy. Vedení převzal Abú Bakr ibn Umar. V roce 1062 založil Júsuf ibn Tášfín, Abú Bakrův bratranec a zástupce, budoucí hlavní město – Marrákeš. Když se Abú Bakr musel vrátit na jih potlačit povstání, přenechal velení na severu Júsufovi, který se ukázal být mimořádně schopným vůdcem a skutečným budovatelem říše.
🌍 Almorávidská říše na vrcholu moci
Pod vedením Júsufa ibn Tášfína se Almorávidé transformovali z pouštního reformního hnutí v mocnou imperiální dynastii. Júsuf konsolidoval moc v Maghrebu, dobyl Fès (1075), Tlemcen (1080) a Alžír (1082), čímž ovládl téměř celé území dnešního Maroka a západního Alžírska.
征服 Al-Andalus a bitva u Sagrajas
V polovině 11. století byl muslimský Al-Andalus na Pyrenejském poloostrově politicky roztříštěn na řadu malých, soupeřících státečků zvaných taify. Tyto státy byly snadnou kořistí pro expandující křesťanská království ze severu, zejména pro Kastilii pod vládou Alfonse VI. V roce 1085 dobyl Alfons VI. strategicky významné město Toledo, což vyvolalo v muslimském světě paniku.
Vládci taif (zejména sevillský al-Mu'tamid) v zoufalství požádali o pomoc Júsufa ibn Tášfína. Júsuf se svou armádou, složenou z houževnatých berberských bojovníků, překročil Gibraltarský průliv. Dne 23. října 1086 se jeho vojska střetla s armádou Alfonse VI. v bitvě u Sagrajas (arabsky az-Zalláqa). Almorávidé dosáhli drtivého vítězství, které na desítky let zastavilo postup reconquisty a zachránilo muslimskou přítomnost ve Španělsku.
👑 Vláda Júsufa ibn Tášfína
Po vítězství u Sagrajas se Júsuf vrátil do Afriky, ale brzy byl povolán zpět, protože vládci taif pokračovali ve svých intrikách a placení tributu křesťanům. Júsuf, znechucený jejich dekadencí a neschopností, se rozhodl převzít vládu nad al-Andalusem sám. V letech 1090–1094 postupně dobyl a anektoval většinu taif, včetně Granady, Sevilly a Badajozu. Sjednotil tak muslimské Španělsko pod svou přísnou vládou.
Júsuf ibn Tášfín přijal titul Amír al-muslimín (Velitel muslimů), čímž se odlišil od chalífů, jejichž duchovní autoritu formálně uznával, ale fakticky vládl jako suverénní panovník. Jeho říše se stala dominantní mocností západního Středomoří.
🏛️ Správa a společnost
Almorávidská říše byla centralizovaným státem s vojensko-teokratickou vládou. Na vrcholu stál emír, jehož moc se opírala o armádu a islámské učence (ulamá). Společnost byla přísně hierarchická. Vládnoucí vrstvu tvořili Berbeři z kmene Sanhadža, kteří obsazovali klíčové vojenské a administrativní posty. Arabové a Andalusané byli často vnímáni s nedůvěrou, ačkoliv jejich administrativní a kulturní zkušenosti byly pro správu říše nepostradatelné.
Almorávidé zavedli přísné islámské právo šaría podle málikovské školy. Zakázali prodej vína, zničili hudební nástroje a pálili knihy, které považovali za heretické, včetně děl filozofa Avicenny. Uvalili také daň džizja na křesťany a židy, kteří však byli jinak ve svých komunitách tolerováni.
📉 Úpadek a pád
Moc Almorávidů začala slábnout po smrti Júsufa ibn Tášfína v roce 1106. Jeho syn a nástupce, Alí ibn Júsuf, byl sice schopný vládce a velký stavitel, ale postrádal otcovu vojenskou zdatnost a charisma. Během jeho vlády začala říše čelit vnitřním i vnějším hrozbám.
V al-Andalusu křesťanská království, zejména Aragonie pod Alfonsem I. Bojovníkem, obnovila svůj tlak a v roce 1118 dobyla Zaragozu. Almorávidská armáda utrpěla několik porážek a její pověst neporazitelnosti byla narušena. Zároveň se vládnoucí elita postupně oddávala luxusu a přepychu andaluských dvorů, čímž ztratila původní náboženskou horlivost a asketickou disciplínu.
⚔️ Vzestup Almohádů
Největší hrozba však povstala přímo v Maghrebu. Kolem roku 1120 začal v pohoří Atlas kázat jiný berberský náboženský reformátor, Ibn Túmart. Prohlásil se za mahdího (spasitele) a založil hnutí Almohádů (al-Muwahhidún, "vyznavači jednoty Boží"). Almohadé kritizovali Almorávidy za jejich údajně antropomorfní výklad Boha a za odklon od původních ideálů. Jejich teologie byla radikálnější a jejich vojenská organizace efektivnější.
Po smrti Ibn Túmarta převzal vedení jeho žák Abd al-Mu'min, který se ukázal být geniálním vojenským stratégem. Almohadé postupně dobývali almorávidská města v Maroku.
⏳ Poslední léta a zánik
Almorávidská říše se ocitla v kleštích – na severu v Španělsku čelila reconquistě, na jihu v Africe povstání Almohádů. Poslední almorávidští emírové, Tášfín ibn Alí a Ibráhím ibn Tášfín, nedokázali tento dvojí tlak ustát. V roce 1147 dobyla vojska Abd al-Mu'mina hlavní město Marrákeš. Poslední almorávidský vládce byl zabit a Almohadé se stali novými pány severozápadní Afriky a al-Andalusu. Tím almorávidská dynastie zanikla.
🕌 Kultura, umění a architektura
Ačkoliv byli Almorávidé na počátku puritánským a ikonoklastickým hnutím, postupně podlehli vlivu vyspělé andaluské kultury. Jejich architektura je charakteristická jednoduchostí, absencí přehnané výzdoby, ale zároveň monumentalitou a funkčností. Typickými prvky jsou podkovovité oblouky, použití cihel a štuku a střízlivé dekorativní motivy.
Mezi nejvýznamnější dochované památky almorávidské architektury patří:
- Velká mešita v Tlemcenu (
Alžírsko) – zejména její mihráb je považován za mistrovské dílo. - Velká mešita v Alžíru ( Alžírsko) – jedna z mála dochovaných staveb z tohoto období.
- Qubbat al-Barúdijjín v Marrákeši (
Maroko) – malý pavilon, jediný neporušený pozůstatek almorávidské architektury ve městě.
V al-Andalusu jejich styl ovlivnil pozdější mudéjarskou architekturu. Podporovali také islámskou učenost, zejména v oblasti práva a teologie, ačkoliv potlačovali filozofii a volnomyšlenkářství.
💰 Hospodářství a obchod
Ekonomika Almorávidské říše stála na dvou pilířích: zemědělství a transsaharský obchod. Ovládnutí klíčových obchodních cest přes Saharu jim zajistilo kontrolu nad obchodem se zlatem, které proudilo z Ghany a Mali na sever, a se solí, která byla dopravována z dolů v poušti na jih.
Měnou říše byl vysoce kvalitní zlatý dinár, známý jako marabotin, který byl ceněn v celém Středomoří a stal se vzorem pro některé evropské mince. Zisky z obchodu a daní umožnily financovat silnou armádu a rozsáhlé stavební projekty. V al-Andalusu podporovali zemědělství a udržovali složité zavlažovací systémy zděděné z doby córdobského emirátu.
💡 Pro laiky
- Kdo byli Almorávidé? Představte si je jako velmi přísné náboženské bojovníky, kteří přišli z pouště (dnešní Mauritánie). Byli to Berbeři, původní obyvatelé severní Afriky. Jejich cílem bylo donutit ostatní muslimy, aby žili podle nejpřísnějších pravidel islámu. Byli skvělí válečníci a na čas vytvořili obrovskou říši.
- Proč jsou důležití? Jejich největším úspěchem bylo, že na téměř 100 let zastavili postup křesťanských králů, kteří se snažili dobýt zpět Španělsko. Sjednotili roztříštěné muslimské státečky ve Španělsku (Al-Andalus) a propojili je se severní Afrikou do jednoho velkého státu s hlavním městem v Marrákeši.
- Co znamená jejich jméno? Jméno "Almorávidé" pochází z arabského slova pro "lidi z pevnosti" (ribát). Jejich hnutí totiž začalo v opevněném klášteře, kde se cvičili v boji a náboženství.
- Jaký byl rozdíl mezi nimi a Almohady? Almohadé byli další berberské náboženské hnutí, které přišlo po Almorávidech a nakonec je svrhlo. Zatímco Almorávidé byli přísní "literalisté" (brali Korán doslova), Almohadé měli složitější teologii zaměřenou na absolutní jednotu Boha a považovali Almorávidy za kacíře. Byli to v podstatě "reformátoři reformátorů".
⏰ Tento článek je aktuální k datu 29.12.2025