Společnost národů

Rozbalit box

Obsah boxu

Filozofie mysli je odvětví analytické filozofie, které zkoumá podstatu mysli, mentálních událostí, mentálních funkcí, mentálních vlastností, vědomí a jejich vztah k fyzickému tělu, zejména k mozku. Snaží se odpovědět na ty nejzákladnější otázky o naší existenci: Co je to myšlenka? Co je to vědomí a subjektivní prožitek? Jak může kus hmoty – mozek – produkovat naše pocity, touhy a přesvědčení? Jedná se o hluboce interdisciplinární obor, který stojí na pomezí filozofie, kognitivní vědy, neurovědy a umělé inteligence.

🤔 Základní problém: Vztah mysli a těla

Ústřední otázkou, kterou se filozofie mysli zabývá od svých počátků, je tzv. problém mysli a těla (anglicky mind-body problem). Tento problém se ptá na vztah mezi mentálními stavy (myšlenky, pocity, vjemy) a fyzikálními stavy (procesy v mozku a těle). Jsou mysl a tělo dvě oddělené věci, nebo je mysl jen produktem fyzického mozku? A pokud jsou oddělené, jak spolu mohou interagovat? Jak může nehmotná myšlenka "chci zvednout ruku" způsobit fyzický pohyb svalů?

Na tuto základní otázku existují dvě hlavní skupiny odpovědí: dualismus a monismus.

👻 Dualismus: Mysl a tělo jsou dvě různé věci

Dualismus tvrdí, že mentální a fyzické jevy jsou zásadně odlišné a existují odděleně.

Substanční dualismus: Nejslavnějším zastáncem tohoto pohledu byl francouzský filozof René Descartes. Podle něj existují dvě naprosto odlišné substance:
- Res cogitans (věc myslící): nehmotná, prostorově nerozlehlá substance, jejíž podstatou je myšlení. To je naše mysl, duše.
- Res extensa (věc rozlehlá): hmotná, prostorově rozlehlá substance. To je naše tělo a celý fyzický svět.
Problém interakce: Největší slabinou Descartova dualismu je vysvětlení, jak může nehmotná mysl interagovat s hmotným tělem. Descartes sám se domníval, že k tomuto propojení dochází v šišince mozkové, což je však řešení, které moderní vědu ani filozofii neuspokojilo.

Ačkoliv je dualismus v souladu s mnoha náboženskými a intuitivními představami o "duši", v současné filozofii a vědě je menšinovým názorem právě kvůli neřešitelnému problému interakce.

🧠 Monismus: Existuje jen jedna substance

Monismus tvrdí, že existuje pouze jeden typ substance. Vše, co existuje, je ve své podstatě buď mentální (idealismus), nebo fyzické (materialismus/fyzikalismus).

Idealismus: Tvrdí, že existuje pouze mentální substance a fyzický svět je jen iluze nebo projekce naší mysli. Zastáncem byl například George Berkeley.
Materialismus (Fyzikalismus): Je dominantním a prakticky výchozím pohledem v současné vědě a filozofii. Tvrdí, že existuje pouze hmota a energie a že veškeré mentální jevy jsou v konečném důsledku plně vysvětlitelné jako fyzikální procesy v mozku. Tento pohled se dále dělí na několik teorií:
- Behaviorismus: Filozofický směr, který se snažil vyhnout mluvení o vnitřních stavech. Tvrdil, že "mít mysl" znamená pouze projevovat určité chování. Myšlenka nebo pocit bolesti není nic jiného než soubor pozorovatelných reakcí.
- Teorie identity (mind-brain identity theory): Jednoduše tvrdí, že mentální stavy jsou totožné s určitými stavy mozku. Pocit bolesti je aktivace C-vláken v mozku. Je to vztah 1:1.
- Funkcionalismus: Nejvlivnější teorie v současné filozofii mysli a kognitivní vědě. Tvrdí, že mentální stav není definován tím, z čeho je vyroben (neurony, křemík), ale tím, co dělá – jakou plní funkci v systému. Myšlenka je definována svými vstupy (příčiny) a výstupy (důsledky, chování) a vztahem k jiným mentálním stavům. Tento pohled otevírá dveře myšlence, že umělá inteligence by mohla skutečně "myslet", pokud by její vnitřní stavy plnily stejné funkce jako ty naše.

Pro laiky

Představte si, že zkoumáte, jak funguje počítač a jeho software.

Dualista by řekl, že v počítači je kromě hardwaru a softwaru ještě nehmotný "duch" nebo "uživatel", který to všechno ovládá. Jak ale ten "duch" hýbe myší, je záhada.
Materialista řekne, že vše, co existuje, je jen fyzický hardware a software. Žádný duch není potřeba. Ale i materialisté se hádají:
- Teoretik identity řekne: "Program Word je konkrétní vzorec jedniček a nul uložený v procesoru a paměti." Je to přímo ten fyzický stav.
- Funkcionalista řekne: "Nezáleží na tom, jestli Word běží na procesoru od Intelu, Applu nebo na nějakém budoucím kvantovém počítači. Word je definován tím, co dělá – umožňuje psát text, formátovat ho, ukládat. Je to jeho funkce, jeho 'software', nikoliv konkrétní hardware. Klidně by mohl běžet i na mozku, kdybychom ho uměli naprogramovat."

Právě funkcionalistický pohled "mysl je software, mozek je hardware" je dnes nejrozšířenější, ale přináší další složité otázky, kterým se věnují moderní debaty.

🌍 Selhání kolektivní bezpečnosti ve 30. letech

Třicátá léta 20. století se stala svědkem série agresivních aktů ze strany expanzivních mocností, které plně odhalily bezmocnost a neschopnost Společnosti národů. Princip kolektivní bezpečnosti v praxi selhal.

🇯🇵 Mukdenský incident a invaze do Mandžuska (1931)

První velkou zkouškou byl vpád Japonska do čínské provincie Mandžusko.

Agrese: V roce 1931 japonská armáda zinscenovala útok na vlastní železnici (Mukdenský incident) a použila ho jako záminku k okupaci celého Mandžuska, kde vytvořila loutkový stát Mandžukuo.
Reakce Společnosti národů: Společnost vyslala vyšetřovací Lyttonovu komisi, která agresi odsoudila, ale doporučila jen mírné sankce. Společnost národů byla bezmocná, protože žádná z velmocí nebyla ochotna riskovat válku s Japonskem kvůli Číně.
Výsledek: Japonsko v roce 1933 na protest vystoupilo ze Společnosti národů. Byla to první velká rána pro autoritu organizace, která ukázala, že proti odhodlané velké mocnosti nic nezmůže.

🇮🇹 Druhá italsko-etiopská válka (1935–1936)

Další fatální selhání přišlo, když fašistická Itálie pod vedením Benita Mussoliniho napadla nezávislý africký stát Etiopii (Habeš).

Agrese: Italská armáda provedla brutální invazi s použitím moderních zbraní, včetně chemických zbraní.
Reakce Společnosti národů: Tentokrát Společnost uvalila na Itálii ekonomické sankce. Ty však byly polovičaté a neúčinné – klíčově nezahrnovaly embargo na prodej ropy. Británie a Francie se obávaly, že přísnější sankce by vehnaly Mussoliniho do náruče Adolfa Hitlera, a dokonce se pokusily o tajnou dohodu (Pakt Hoare-Laval), která by Itálii přiřkla velkou část Etiopie.
Výsledek: Sankce Itálii neodradily, Etiopie byla dobyta a anektována. Mussolini se stejně sblížil s Hitlerem a Itálie v roce 1937 Společnost národů opustila. Důvěra v organizaci byla smrtelně podkopána.

🇩🇪 Hitlerova agrese a selhání v Československu

Největší selhání Společnosti přišlo tváří v tvář agresivní politice Adolfa Hitlera a nacistického Německa.

Porušování smluv: Hitler postupně porušil všechny podmínky Versailleské smlouvy – obnovil povinnou vojenskou službu, remilitarizoval Porýní a anektoval Rakousko (Anšlus). Společnost národů proti tomu nic nepodnikla.
Mnichovská krize (1938): Během krize ohledně německých nároků na československé Sudety byla Společnost národů zcela ignorována. O osudu Československa, jednoho ze zakládajících členů, bylo rozhodnuto v Mnichově čtyřmi velmocemi, které jednaly mimo jakoukoliv strukturu Společnosti. Toto selhání bylo posledním hřebíčkem do rakve myšlenky kolektivní bezpečnosti. Po vypuknutí druhé světové války v roce 1939 organizace prakticky přestala fungovat.

⚰️ Zánik a odkaz

Po skončení druhé světové války bylo zřejmé, že Společnost národů je mrtvá. Na posledním zasedání Shromáždění v dubnu 1946 byla organizace formálně rozpuštěna a její majetek a některé agentury (jako ILO) byly převedeny na nově vzniklou Organizaci spojených národů (OSN).

Ačkoliv Společnost národů jako celek selhala, její existence nebyla zcela zbytečná. Je považována za důležitý a cenný experiment, ze kterého se svět poučil.

Předchůdce OSN: Struktura, cíle a principy OSN (Rada bezpečnosti, Valné shromáždění, generální tajemník) jsou přímo inspirovány Společností národů.
Poučení z chyb: Tvůrci OSN se snažili vyvarovat chyb Společnosti. Důraz byl kladen na univerzální členství (včetně všech velmocí), Rada bezpečnosti OSN získala silnější pravomoci a stálí členové dostali právo veta, což mělo zajistit, že OSN nebude jednat proti jejich zájmům.
Průkopník mezinárodní spolupráce: Agentury Společnosti národů vykonaly průkopnickou práci v mnoha humanitárních a sociálních oblastech, na kterou OSN úspěšně navázala.

Společnost národů tak zůstává v dějinách mementem a varováním – připomínkou toho, že mezinárodní mír a bezpečnost závisí nikoliv na idealistických paktech, ale na skutečné politické vůli a ochotě velmocí jednat.

Pro laiky

Ve 30. letech začali velcí rváči na školním dvoře znovu útočit a "Klub správného chování" zcela selhal.

**Japonsko v Mandžusku:** Jeden z velkých kluků (Japonsko) zmlátil a okradl menšího spolužáka (Čína). Klub sice řekl "to se nedělá!", ale nikdo se neodvážil zakročit, a tak rváč z klubu uraženě odešel.
**Itálie v Etiopii:** Další rváč (Itálie) napadl a zbil jednoho z menších afrických spolužáků (Etiopie). Klub se ho sice pokusil potrestat (zákaz svačin), ale trest byl tak slabý, že se mu rváč vysmál a z klubu také odešel.
**Hitler a Československo:** Největší rváč (nacistické Německo) začal vyhrožovat a okrádat ostatní. Když si chtěl vzít svačinu od Československa, dva největší členové klubu (Británie a Francie) se s ním místo obrany Československa dohodli za jeho zády a svačinu mu sami dali, jen aby byl klid (Mnichovská dohoda).

Tím bylo jasné, že "Klub správného chování" je k ničemu. Brzy poté vypukla ta největší rvačka v historii (druhá světová válka). Po válce všichni uznali, že starý klub selhal. Založili proto nový, lepší klub – OSN. Z chyb toho starého se poučili: do nového klubu pozvali všechny velké kluky (včetně USA a Ruska) a dali jim silnější pravomoci, aby se historie neopakovala.

Odkazy

Reference