Římská republika

Rozbalit box

Obsah boxu

Římská republika (latinsky Res Publica Romana) byl státní útvar starověkého Říma, který existoval přibližně od roku 509 př. n. l., kdy byl svržen poslední římský král Lucius Tarquinius Superbus, do roku 27 př. n. l., kdy se Octavianus stal prvním římským císařem a de facto založil Římské císařství. Během tohoto období se Řím z malého městského státu stal dominantní mocností ve Středomoří, ovládající rozsáhlé území od Pyrenejského poloostrova po Blízký východ.

---

Vznik a raná republika (509–264 př. n. l.)

Podle tradice byla Římská republika založena v roce 509 př. n. l., kdy byla římská šlechta (patricijové) nespokojena s tyranskou vládou posledního krále Tarquinia Superba a svrhla monarchii. Místo krále převzali moc dva volení úředníci, konzulové', kteří byli voleni na jeden rok. Klíčovou roli v novém zřízení hrál Senát, sbor zkušených patricijů, který měl poradní a rozhodovací pravomoc.

Rané období republiky bylo poznamenáno bojem mezi patriciji a plebeji. Patricijové, staré aristokratické rody, drželi veškerou politickou, náboženskou a ekonomickou moc. Plebejové, většina svobodného obyvatelstva, byli zpočátku vyloučeni z mnoha práv a úřadů. Během 5. století př. n. l. a 4. století př. n. l. však plebejové postupně získávali větší práva prostřednictvím svých tribunů lidu a masových stávek (tzv. secesí). Klíčovými milníky byly:

Zákon dvanácti desek (asi 450 př. n. l.): První kodifikované římské právo, které zaručovalo rovnost před zákonem.
Lex Licinia Sextia (367 př. n. l.): Umožnil plebejům zastávat úřad konzula.
Lex Hortensia (287 př. n. l.): Učinil usnesení plebejského shromáždění závaznými pro všechny občany.

Během rané republiky Řím také vedl války s latinskými sousedy a dalšími italskými národy (např. Samnity). Postupně ovládl celý Apeninský poloostrov a položil základy pro svou budoucí dominanci.

---

Vrcholné období republiky (264–133 př. n. l.)

Toto období je charakterizováno masivní expanzí Říma za hranice Itálie a jeho proměnou ve středomořskou velmoc.

Punské války (264–146 př. n. l.)

Nejvýznamnějšími konflikty tohoto období byly Punské války proti Kartágu, mocné fénické obchodní říši v severní Africe (dnešní Tunisko).

První punská válka (264–241 př. n. l.): Boj o kontrolu nad Sicílií, který Řím vyhrál a získal své první zámořské provincie. Římané se museli stát námořní velmocí, aby porazili Kartágo na moři.
Druhá punská válka (218–201 př. n. l.): Největší hrozba pro Řím. Generál Hannibal Barkas vedl svou armádu přes Alpy a způsobil Římanům zdrcující porážky (např. bitva u Cann v roce 216 př. n. l.). Nakonec však byl Hannibal poražen Scipionem Africanem v bitvě u Zamy v roce 202 př. n. l.. Řím se stal dominantní mocností v západním Středomoří.
Třetí punská válka (149–146 př. n. l.): Zničení Kartága, které znamenalo definitivní konec kartaginské moci.

Expanze na východ

Souběžně s punskými válkami Řím expandoval i na východ. Vedl války s Makedonií a Seleukovskou říší, čímž si podmanil Řecko, Makedonie a velkou část Blízkého východu (např. Bitva u Pydny v roce 168 př. n. l., po níž se Makedonie stala římskou provincií). V roce 146 př. n. l. bylo zároveň s Kartágem zničeno i řecké město Korint.

---

Krize republiky (133–27 př. n. l.)

Obrovská expanze a získané bohatství přinesly Římu i vnitřní problémy, které vedly ke staletí občanských válek a krize republikánského zřízení.

Sociální a ekonomické problémy

Latifundia: Velké pozemkové držby, které se rozšiřovaly na úkor malých rolníků, kteří byli nuceni opouštět svou půdu kvůli dlouhým vojenským tažením. To vedlo k nárůstu bezzemků a chudých lidí ve městech.
Otroctví: Příliv obrovského počtu otroků z dobytých území snížil potřebu svobodné pracovní síly a prohloubil sociální nerovnost.
Vzestup nové nobility: Stará patricijská aristokracie byla doplňována bohatými plebejskými rody, které tvořily novou vládnoucí elitu (nobilitas). Mezi nimi rostla rivalita a korupce.

Reformní pokusy a občanské války

Gracchové (Tiberius a Gaius Gracchus): Dva tribunové lidu ve 2. století př. n. l., kteří se snažili prosadit pozemkové reformy ve prospěch chudých. Oba byli zavražděni, což ukázalo neschopnost Senátu řešit problémy mírovou cestou.
Marius a Sulla: Vojenská reforma Gaia Maria umožnila nábor vojáků z bezzemků, kteří byli loajální spíše svému generálovi než republice. To vedlo k mocenským bojům mezi vojevůdci. Sulla jako diktátor provedl brutální proskripce (seznamy nepohodlných občanů určených k likvidaci) a pokusil se obnovit moc Senátu, ale jeho reformy neměly dlouhé trvání.
Pompeius, Crassus a Caesar: Tito tři mocní muži vytvořili První triumvirát (60 př. n. l.), neformální alianci pro ovládnutí politiky. Po smrti Crassa a narůstající rivalitě mezi Caesarem a Pompeiem vypukla občanská válka (49–45 př. n. l.). Caesar zvítězil a stal se diktátorem na doživotí, čímž fakticky ukončil republiku.
Atentát na Caesara: 15. března 44 př. n. l. byl Caesar zavražděn skupinou senátorů v čele s Brutem a Cassiem, kteří doufali v obnovu republiky. To však vedlo k další sérii občanských válek.
Druhý triumvirát: Vytvořili jej Caesarův adoptivní syn Octavianus, Marcus Antonius a Lepidus. Nakonec se Octavianus střetl s Markem Antoniem a egyptskou královnou Kleopatrou v bitvě u Actia (31 př. n. l.), kde zvítězil.

Zánik republiky

V roce 27 př. n. l. Octavianus formálně vrátil moc Senátu, ale ve skutečnosti si ponechal veškerou rozhodující pravomoc a stal se princepsem (prvním občanem), čímž zahájil období principátu a de facto založil Římské císařství. Tímto aktem Římská republika fakticky zanikla.

---

Státní zřízení a instituce

Římská republika byla komplexním systémem s prvky demokracie, aristokracie a monarchie, ačkoliv převládající byla oligarchie.

Shromáždění

Kurijní shromáždění (Comitia curiata): Nejstarší shromáždění, ztratilo význam.
Centurijní shromáždění (Comitia centuriata): Volilo vyšší úředníky (konzuly, praetory) a schvalovalo války. Hlasovalo se v centuriích (vojenských jednotkách), které byly rozděleny podle majetku, což dávalo větší váhu bohatým.
Tribunské shromáždění (Comitia tributa): Volilo nižší úředníky a bylo organizováno podle tribů (územních okrsků).
Shromáždění plebejů (Concilium plebis): Pouze pro plebeje, volilo tribuny lidu a aedily. Po Lex Hortensia byla jeho usnesení (plebiscita) závazná pro všechny.

Úředníci (Magistráti)

Všichni úředníci byli voleni na jeden rok (s výjimkou cenzorů) a měli kolegiální (sdílenou) pravomoc.

Konzulové (Consules): Dva nejvyšší úředníci, kteří stáli v čele republiky, vedli vojska a předsedali Senátu.
Praetoři (Praetores): Spravovali spravedlnost a mohli zastupovat konzuly.
Aedilové (Aediles): Starali se o veřejné hry, trhy a pořádek.
Quaestoři (Quaestores): Spravovali finance.
Cenzoři (Censores): Dva úředníci volení na p8ět let, kteří prováděli sčítání lidu, dohlíželi na morálku a určovali složení Senátu.
Tribunové lidu (Tribuni plebis): Chránili práva plebejů, měli právo veta (veto) proti rozhodnutím úředníků a Senátu. Byli osobně nedotknutelní.
Diktátor (Dictator): V mimořádných situacích (např. válečné nebezpečí) mohl být jmenován na maximálně šest měsíců. Měl neomezenou moc. Příkladem je Cincinnatus.

Senát

Senát (Senatus) byl nejdůležitějším řídícím orgánem. I když formálně neměl zákonodárnou moc, jeho autorita (auctoritas) byla obrovská. Senátoři byli bývalí úředníci a jejich rozhodnutí (senatus consulta) měla velkou váhu. Senát kontroloval finance, zahraniční politiku a jmenoval vojenské velitele.

---

Společnost

Římská republikánská společnost byla hierarchická:

Patricijové: Původní aristokratické rody, které si nárokovaly původ od zakladatelů Říma.
Plebejové: Většina svobodných římských občanů, kteří původně neměli plná práva, ale postupně je získali.
Jezdci (Equites): Bohatá vrstva obchodníků a bankéřů, kteří často získávali majetek díky veřejným zakázkám a daňovému výběru.
Svobodní obyvatelé: Běžní občané, řemeslníci, drobní rolníci.
Propuštěnci (Liberti): Bývalí otroci, kteří získali svobodu, často si udrželi vazby na své bývalé pány.
Otroci (Servi): Tvořili významnou část populace, neměli žádná práva.

---

Vojsko

'Římská armáda byla klíčem k římskému úspěchu. Během republiky se armáda vyvinula z milice občanů na profesionální sílu. Základní jednotkou byla legie, která byla známa svou disciplínou, organizací a efektivitou. Mariova reforma (konec 2. století př. n. l.) umožnila nábor bezzemků, což vedlo k profesionalizaci vojska, ale zároveň k posílení loajality vojáků k jejich generálům, což přispělo k občanským válkám.

---

Kultura a právo

Republikánský Řím položil základy pro mnoho aspektů římské kultury. Ačkoli byl ovlivněn řeckou kulturou, rozvinul vlastní unikátní charakter.

Římské právo: Vyvinul se složitý systém práva, který se stal základem pro mnoho moderních právních systémů. Zákon dvanácti desek (450 př. n. l.) je jeho nejstarší dochovanou kodifikací.
Literatura: I když se většina dochovaných děl datuje do pozdní republiky a raného císařství, republika byla svědkem vzniku poezie (např. Plautus, Terentius) a historiografie (Polybius, Sallustius).
Architektura: Vznikaly ikonické stavby jako chrámy, baziliky a akvadukty.
Náboženství: Bylo polyteistické, silně spojené se státem a veřejným životem.

---

Význam a odkaz

Římská republika měla hluboký a trvalý dopad na západní civilizaci:

Právní systém: Koncepty římského práva, jako je rovnost před zákonem, presumpce neviny a občanství, ovlivnily vývoj právních systémů po celém světě.
Politické instituce: Mnohé moderní republikánské státy čerpaly inspiraci z římských institucí, jako je senát, konzulové (v roli prezidentů) a koncept republiky.
Latinský jazyk: Latina se stala základem pro románské jazyky a silně ovlivnila angličtinu a mnoho vědeckých termínů.
Vojenství: Organizace a disciplína římské armády se staly vzorem pro pozdější armády.
Kultura: Římská literatura, architektura a filozofie měly zásadní vliv na evropskou kulturu.

---

Pro laiky

Představte si starověký Řím jako malé město, které se rozhodlo, že už nechce krále. Takže řekli: "Pryč s králem!" a vytvořili si nový způsob, jak vládnout, kterému říkali republika.

V republice nepanoval jeden král, ale lidé si volili své vůdce, kterým se říkalo konzulové (byli vždycky dva, aby se hlídali navzájem) a také měli důležitý sbor starších a zkušených mužů, kterým se říkalo Senát. Ti všichni společně rozhodovali o tom, co se bude dít.

Římská republika byla jako taková velká a silná parta, která se z malého města rozrostla a postupně ovládla obrovské kusy země kolem Středozemního moře. Bojovali s velkými nepřáteli (třeba s Kartágem a jeho slavným vojevůdcem Hannibalem, který je málem porazil!), ale nakonec vždycky vyhráli.

Jenže jak byli Římané stále větší a bohatší, začaly se dít divné věci. Bohatí lidé se stávali ještě bohatšími a chudí ještě chudšími. Mezi mocnými vůdci začaly spory, kdo bude ten nejhlavnější. Nakonec se tak moc hádali a bojovali mezi sebou (tomu se říká občanské války), že republika nevydržela. Jeden velký generál jménem Caesar (toho možná znáte) si vzal skoro veškerou moc a i když ho pak zavraždili, brzy po něm nastoupil jeho adoptivní syn Augustus, který už nebyl jen konzul, ale stal se prvním císařem. A tak skončila republika a začala se psát nová kapitola - Římská říše, kde už vládl jeden muž.

---

Odkazy

---

Kategorie