Gamál Násir
Obsah boxu
Gamál Abd an-Násir Husajn (arabsky جمال عبد الناصر حسين, 15. ledna 1918, Alexandrie – 28. září 1970, Káhira) byl druhý prezident Egypta, který stál v čele země od roku 1956 až do své smrti v roce 1970. Byl klíčovou postavou arabského nacionalismu, vůdcem Hnutí svobodných důstojníků, které svrhlo monarchii v revoluci roku 1952, a jednou z nejvlivnějších osobností studené války a Hnutí nezúčastněných zemí. Jeho politická ideologie, známá jako násirismus, kombinovala prvky panarabismu, socialismu a antiimperialismu a hluboce ovlivnila politiku na Blízkém východě po celá desetiletí.
Jeho vláda je spojena s radikálními sociálními a ekonomickými reformami, masivní industrializací, znárodněním Suezského průplavu, které vedlo k Suezské krizi, a výstavbou Vysoké Asuánské přehrady. V zahraniční politice se snažil sjednotit arabský svět pod egyptským vedením, což vedlo k vytvoření krátce trvající Sjednocené arabské republiky se Sýrií. Jeho prezidentství bylo také poznamenáno vleklým konfliktem s Izraelem, který vyvrcholil zničující porážkou v Šestidenní válce v roce 1967. Přes vojenské neúspěchy zůstává Násir pro miliony Arabů symbolem národní hrdosti, sociální spravedlnosti a boje proti cizí nadvládě.
📜 Život a kariéra
👶 Mládí a vzdělání
Gamál Abd an-Násir se narodil 15. ledna 1918 v Alexandrii v rodině poštovního úředníka. Jeho rodina pocházela z vesnice Beni Mur v Horním Egyptě. Vzhledem k otcovu povolání se rodina často stěhovala, což Násirovi umožnilo poznat různé části země. Již během studií na střední škole v Káhiře se aktivně zapojoval do protibritských a nacionalistických demonstrací. V roce 1935 byl dokonce zraněn policejní kulkou do hlavy.
Jeho rané politické názory byly formovány pocitem ponížení z britské okupace Egypta a neschopností tehdejší politické elity zajistit zemi skutečnou nezávislost. Po neúspěšném pokusu o studium práv se v roce 1937 přihlásil na Královskou vojenskou akademii, kde byl přijat. Studium na akademii v něm utvrdilo přesvědčení, že armáda je jedinou silou schopnou osvobodit a modernizovat Egypt.
🎖️ Vojenská služba a Hnutí svobodných důstojníků
Po absolvování akademie v roce 1938 sloužil Násir jako důstojník v různých posádkách, včetně Súdánu. Během druhé světové války a po ní začal spolu s dalšími mladými, nacionalisticky smýšlejícími důstojníky, jako byli Anvar as-Sádát a Abd al-Hakim Amer, formovat tajnou organizaci. Tato skupina, později známá jako Hnutí svobodných důstojníků, byla motivována porážkou v arabsko-izraelské válce v roce 1948, kterou vnímali jako důsledek korupce a nekompetentnosti krále Farúka I. a jeho vlády. Násir sám v této válce bojoval a byl zraněn. Cílem hnutí bylo svržení monarchie a ukončení britského vlivu v Egyptě.
революция 1952 a převzetí moci
V noci z 22. na 23. července 1952 provedlo Hnutí svobodných důstojníků nekrvavý státní převrat, který se stal známým jako egyptská revoluce. Král Farúk byl donucen abdikovat a odejít do exilu. Do čela státu byla postavena Revoluční velitelská rada a jako symbolická hlava státu a vlády byl jmenován starší a respektovaný generál Muhammad Naguib.
Skutečnou moc však držel v rukou Násir jako předseda výkonného výboru hnutí. Postupně konsolidoval svou pozici, omezil vliv tradičních politických stran a v roce 1954 se střetl s Naguibem, který měl umírněnější názory. Po údajném pokusu o atentát na Násira ze strany Muslimského bratrstva v říjnu 1954 využil Násir situace k potlačení opozice a sesazení Naguiba, kterého obvinil ze spolupráce s Bratrstvem. Naguib byl uvržen do domácího vězení a Násir se stal de facto neomezeným vládcem Egypta.
🏛️ Prezidentem Egypta (1956–1970)
V červnu 1956 byla schválena nová ústava, která zavedla prezidentský systém a Násir byl v referendu, kde byl jediným kandidátem, zvolen prezidentem. Jeho vláda se soustředila na tři hlavní pilíře: sociální reformy, industrializaci a nezávislou zahraniční politiku.
🇪🇬 Vnitřní politika a násirismus
Násirův program, známý jako násirismus nebo arabský socialismus, měl za cíl vytvořit silný a soběstačný stát. Klíčovými prvky byly:
- Pozemková reforma: Omezení velikosti soukromého vlastnictví půdy a její přerozdělení bezzemkům a malým rolníkům.
- Znárodnění: Postupné převzetí klíčových sektorů ekonomiky státem, včetně bank, pojišťoven a velkých průmyslových podniků. Tento proces vyvrcholil znárodněním Suezského průplavu.
- Industrializace: Masivní investice do těžkého průmyslu, jako byla výroba oceli a chemikálií. Symbolem této snahy se stala výstavba Vysoké Asuánské přehrady na řece Nil, která byla financována s pomocí Sovětského svazu a umožnila elektrifikaci země a rozšíření zavlažovaných ploch.
- Sociální politika: Zavedení bezplatného vzdělání a zdravotní péče, posílení práv žen a snaha o vytvoření sociálního státu.
Jeho režim byl však také autoritářský. Politické strany byly zakázány a nahrazeny jedinou povolenou stranou, Arabskou socialistickou unií. Opozice, zejména Muslimské bratrstvo a komunisté, byla tvrdě potlačována a tisíce politických vězňů byly uvězněny.
🌍 Zahraniční politika
Násir se stal ikonou panarabismu, ideologie usilující o politické sjednocení arabských národů. Jeho charismatické projevy, vysílané rozhlasovou stanicí Hlas Arabů, rezonovaly po celém Blízkém východě.
Suezská krize (1956)
Dne 26. července 1956 Násir oznámil znárodnění Společnosti Suezského průplavu, která byla pod kontrolou britských a francouzských akcionářů. Tento krok byl reakcí na odvolání finanční podpory pro stavbu Asuánské přehrady ze strany USA a Velké Británie. Znárodnění vyvolalo mezinárodní krizi. V říjnu 1956 Izrael, Spojené království a Francie tajně koordinovaly vojenský útok na Egypt. Izrael obsadil Sinajský poloostrov a britské a francouzské síly bombardovaly egyptská letiště a obsadily oblast průplavu.
Navzdory vojenské porážce se Suezská krize proměnila v obrovské politické vítězství pro Násira. Spojené státy a Sovětský svaz, obávající se eskalace konfliktu, vyvinuly na útočníky silný diplomatický tlak, který je donutil ke stažení. Násir se stal hrdinou arabského a třetího světa, který se dokázal postavit bývalým koloniálním mocnostem.
Panarabismus a Sjednocená arabská republika
Vrcholem Násirových panarabských snah bylo vytvoření Sjednocené arabské republiky (SAR) v únoru 1958, což byla politická unie Egypta a Sýrie. Násir se stal jejím prezidentem. Unie však byla od počátku problematická kvůli geografické vzdálenosti a dominanci Egypta. V roce 1961 se Sýrie po vojenském převratu odtrhla a unie se rozpadla, což byla pro Násira velká rána. Přesto Egypt oficiálně používal název SAR až do roku 1971.
Hnutí nezúčastněných zemí
Během studené války se Násir stal jedním z hlavních architektů politiky "pozitivní neutrality" a klíčovou postavou Hnutí nezúčastněných zemí. Spolu s jugoslávským prezidentem Titem a indickým premiérem Néhrúem prosazoval cestu nezávislosti na obou supervelmocenských blocích, NATO i Varšavské smlouvě.
⚔️ Konflikty s Izraelem
Násirův postoj k Izraeli byl nesmiřitelně nepřátelský. Podporoval palestinské fedajíny (ozbrojené skupiny) a vedl arabský svět v politickém a ekonomickém bojkotu židovského státu.
Šestidenní válka (1967)
V květnu 1967, v atmosféře rostoucího napětí, Násir požádal o stažení mírových sil OSN ze Sinaje a zablokoval Tiranskou úžinu pro izraelské lodě, což Izrael považoval za casus belli. Dne 5. června 1967 Izrael zahájil překvapivý preventivní úder proti Egyptu, Sýrii a Jordánsku. Během pouhých šesti dnů izraelské síly zničily většinu arabského letectva a obsadily Sinajský poloostrov, Pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny.
Porážka v Šestidenní válce byla pro Násira a arabský nacionalismus zničující. Násir v televizním projevu přijal plnou odpovědnost a nabídl svou rezignaci, ale masové demonstrace na jeho podporu ho přiměly zůstat v úřadu.
Opotřebovací válka a poslední roky
Po roce 1967 Násir s pomocí masivních dodávek zbraní ze Sovětského svazu přebudoval egyptskou armádu. V letech 1969–1970 vedl proti Izraeli podél Suezského průplavu tzv. Opotřebovací válku, která sestávala z dělostřeleckých soubojů a leteckých střetů. V posledních letech svého života se také snažil působit jako mediátor v mezarabských konfliktech, zejména během událostí Černého září v Jordánsku v roce 1970.
💔 Smrt a odkaz
Úmrtí a pohřeb
Gamál Násir zemřel 28. září 1970 v Káhiře na masivní infarkt myokardu, jen několik hodin po ukončení summitu Ligy arabských států. Jeho náhlá smrt šokovala Egypt i celý arabský svět. Jeho pohřbu v Káhiře se zúčastnilo odhadem pět milionů lidí, což byla jedna z největších smutečních událostí v moderní historii. Byl pohřben v mešitě, která dnes nese jeho jméno. Jeho nástupcem se stal tehdejší viceprezident Anvar as-Sádát.
Hodnocení a vliv
Násirův odkaz je komplexní a kontroverzní.
- Pro své stoupence je hrdinou, který vrátil Arabům důstojnost, bojoval proti imperialismu, modernizoval Egypt a usiloval o sociální spravedlnost. Je považován za symbol arabské jednoty a odporu.
- Pro své kritiky byl autoritářským diktátorem, který potlačoval lidská práva, zavedl neefektivní socialistickou ekonomiku a svými vojenskými dobrodružstvími přivedl Egypt a arabský svět ke katastrofálním porážkám.
Bez ohledu na hodnocení je nesporné, že Gamál Násir byl jednou z nejvýznamnějších postav 20. století. Jeho vliv na politiku Blízkého východu přetrvává dodnes a jeho jméno stále vyvolává silné emoce v celém arabském světě.
💡 Pro laiky
- Panarabismus: Je to politická myšlenka, že všichni lidé mluvící arabsky by měli tvořit jeden velký spojený národ a stát. Je to podobné, jako když v 19. století snili někteří Slované o jednom velkém slovanském státě (panslavismus). Násir byl největším propagátorem této myšlenky.
- Násirismus: Jedná se o politickou ideologii spojenou s Násirem. Představte si to jako mix tří věcí: 1) Arabský nacionalismus (hrdost na to, že jste Arab, a snaha o jednotu), 2) Socialismus (stát kontroluje velké firmy a snaží se zajistit práci, vzdělání a zdravotní péči pro všechny), 3) Antiimperialismus (odmítání vlivu cizích velmocí, jako byly Velká Británie nebo USA).
- Hnutí nezúčastněných zemí: Během studené války byl svět rozdělen na dva tábory – jeden vedený USA (Západ) a druhý Sovětským svazem (Východ). Násir a další vůdci (např. z Indie a Jugoslávie) založili skupinu států, které se nechtěly přidat ani na jednu stranu. Chtěly zůstat neutrální a nezávislé.