Pius VI.
Obsah boxu
Pius VI. (občanským jménem Giovanni Angelo hrabě Braschi; * 25. prosince 1717, Cesena – † 29. srpna 1799, Valence) byl 250. papež katolické církve. Jeho pontifikát, trvající od 15. února 1775 až do jeho smrti, je jedním z nejdelších v historii a spadá do období velkých politických a společenských otřesů, především osvícenství a Francouzské revoluce. Jeho vláda byla poznamenána střety s evropskými monarchy usilujícími o kontrolu nad církví a vyvrcholila jeho zajetím francouzskými vojsky a smrtí v exilu.
📜 Život před pontifikátem
Giovanni Angelo Braschi se narodil v Ceseně v Papežském státě do šlechtické, avšak zchudlé rodiny. Vzdělání získal na jezuitské koleji ve svém rodném městě a následně vystudoval právo na univerzitě ve Ferraře.
Jeho kariéra v římské kurii začala, když se stal tajemníkem kardinála Tommasa Ruffa, papežského legáta ve Ferraře. Jeho schopnosti a diplomatický talent upoutaly pozornost papeže Benedikta XIV., který ho povolal do Říma. Zde zastával řadu významných úřadů, včetně kanovníka baziliky svatého Petra. V roce 1758 byl jmenován osobním tajemníkem papeže Klementa XIII. a v roce 1773 ho papež Klement XIV. jmenoval kardinálem-knězem titulu Sant'Onofrio. Během svého působení v kurii si získal pověst schopného administrátora a umírněného duchovního.
🇻🇦 Pontifikát (1775–1799)
🗳️ Zvolení a počátky
Po smrti Klementa XIV. se konkláve sešlo v roce 1774. Trvalo více než čtyři měsíce a bylo poznamenáno silným politickým tlakem ze strany katolických mocností, zejména Francie, Španělska a Rakouska. Kardinál Braschi byl nakonec zvolen jako kompromisní kandidát 15. února 1775 a přijal jméno Pius VI.
Jedním z jeho prvních významných činů bylo vyhlášení Svatého roku 1775, který přilákal do Říma mnoho poutníků. Na začátku svého pontifikátu se také věnoval reformě církevních financí a správě Papežského státu.
👑 Střet s osvícenskými monarchy
Pius VI. musel čelit sílícímu vlivu osvícenského absolutismu, jehož panovníci se snažili omezit moc papeže a podřídit si národní církve kontrole státu.
Josefinismus
Nejvýraznější konflikt vedl s císařem Svaté říše římské .svg){kind=small}
Josefem II.. Císařovy reformy, známé jako josefinismus, zahrnovaly rušení klášterů, které se nevěnovaly vyučování nebo péči o nemocné, zřízení státem kontrolovaných seminářů pro výchovu kněží a vydávání dekretů zasahujících do liturgie a církevní praxe.
V zoufalé snaze zastavit tyto reformy podnikl Pius VI. v roce 1782 bezprecedentní cestu do Vídně, aby se osobně setkal s císařem. Ačkoliv byl papež přijat s velkými poctami a jeho návštěva měla obrovský symbolický význam, praktický výsledek byl minimální. Josef II. od svých reforem neustoupil.
Další spory
Podobným snahám o omezení papežského vlivu čelil Pius VI. i v dalších zemích. V Toskánsku prosazoval podobné reformy císařův bratr, velkovévoda Leopold. V Německu se šířily myšlenky febronianismu, které zdůrazňovaly práva národních biskupů vůči Římu.
🇫🇷 Francouzská revoluce
Největší výzvou a nakonec i tragédií jeho pontifikátu se stala Francouzská revoluce, která vypukla v roce 1789.
Revoluční vláda nejprve zabavila církevní majetek a v roce 1790 schválila Občanskou ústavu duchovenstva. Tento dokument zcela reorganizoval církev ve 
Francii, učinil z kněží a biskupů státem placené úředníky volené lidem a vyžadoval od nich přísahu věrnosti státu, která byla v rozporu s jejich poslušností papeži.
Pius VI. po dlouhém váhání v roce 1791 Občanskou ústavu duchovenstva odsoudil v bule Quod aliquantum. To vedlo k hlubokému rozkolu ve francouzské církvi mezi "přísežnými" kněžími, kteří přísahu složili, a "odpírajícími", kteří zůstali věrní Římu a byli následně tvrdě pronásledováni. Francie také anektovala papežská území Avignon a Comtat Venaissin.
Situace se dále zhoršila s nástupem Napoleona Bonaparta. Během jeho italského tažení v letech 1796–1797 byla papežská armáda poražena. Pius VI. byl donucen podepsat 19. února 1797 potupný Toloský mír, v němž se vzdal velkých území (včetně Bologni a Ferrary), zaplatil obrovské válečné reparace a vydal Francouzům stovky cenných uměleckých děl z vatikánských sbírek.
⛓️ Uvěznění a smrt v exilu
V roce 1798 francouzská vojska pod velením generála Louise-Alexandra Berthiera vpochodovala do Říma a vyhlásila Římskou republiku. Osmdesátiletý a nemocný papež byl prohlášen za sesazeného a zatčen.
Byl odvezen z Říma a jako vězeň putoval přes Sienu a Florencii až do Francie. Nakonec byl internován v citadele ve městě Valence na řece Rhôně. Zde, vyčerpán útrapami a nemocí, 29. srpna 1799 zemřel. Jeho poslední slova údajně byla prosbou o odpuštění pro jeho věznitele. Po jeho smrti se zdálo, že instituce papežství je na konci. Francouzský direktorát dokonce zakázal volbu jeho nástupce.
Jeho ostatky byly po Napoleonově dohodě s novým papežem Piem VII. v roce 1802 převezeny zpět do Říma a pohřbeny v kryptě baziliky svatého Petra.
🏛️ Mecenáš umění a stavitel
Navzdory politickým problémům byl Pius VI. významným mecenášem umění a vědy. Jeho největším přínosem bylo rozšíření Vatikánských muzeí založením Museo Pio-Clementino, které dnes hostí jedny z nejvýznamnějších sbírek antického sochařství na světě. Nechal také postavit novou sakristii pro baziliku sv. Petra a inicioval ambiciózní, i když ne zcela úspěšný, projekt na odvodnění Pontinských bažin jižně od Říma, aby získal novou zemědělskou půdu.
✨ Odkaz a hodnocení
Pontifikát Pia VI. představuje tragický přechod mezi starým světem Ancien régime a moderní dobou. Začal jako renesanční papež, mecenáš umění a vládce světského státu, ale skončil jako mučedník a vězeň revoluce. Jeho nekompromisní postoj vůči Francouzské revoluci, ačkoliv vedl k jeho osobní zkáze, posílil morální autoritu papežství a definoval jeho roli jako hlavního oponenta sekularismu a revolučních ideologií v 19. století. Jeho pontifikát, trvající 24 let, 6 měsíců a 14 dní, patří mezi pět nejdelších v historii církve.
🧑🏫 Pro laiky
- Josefinismus: Představte si, že císař, a ne papež, začne rozhodovat o tom, kolik svíček má hořet v kostele, které kláštery se zruší a co se budou učit kněží. To byl ve zkratce josefinismus – snaha panovníka Josefa II. podřídit si církev ve své zemi a omezit vliv Říma. Papež Pius VI. se proti tomu snažil bojovat, ale neúspěšně.
- Občanská ústava duchovenstva: Během Francouzské revoluce se revolucionáři rozhodli, že si církev "přeorganizují". Kněží a biskupové se měli stát státními zaměstnanci, volenými lidmi, a museli přísahat věrnost novému režimu, nikoliv primárně papeži. Papež to odsoudil, což rozdělilo francouzské duchovní na ty, kteří přísahali (a byli podporováni státem), a ty, kteří zůstali věrní Římu a byli za to často pronásledováni a zabíjeni.