Tom Johnson (lední hokejista)

Rozbalit box

Obsah boxu

Thomas Christian "Tom" Johnson (* 18. února 1928, Baldur – † 21. června 2007, Falmouth) byl kanadský profesionální lední hokejista, trenér a funkcionář. V NHL strávil více než 50 let v různých rolích a zanechal nesmazatelnou stopu ve dvou klubech "Original Six": Montreal Canadiens a Boston Bruins.

Jako hráč byl Johnson defenzivním pilířem dynastie Canadiens, která v 50. letech vyhrála pět Stanley Cupů v řadě. Je znám především jako dlouholetý obranný partner legendárního Dougu Harveyho. V roce 1959 se stal jedním z mála hráčů, kteří dokázali přerušit Harveyho dominanci, a sám získal James Norris Memorial Trophy pro nejlepšího obránce ligy. Po skončení hráčské kariéry se přesunul do Bostonu, kde jako hlavní trenér dovedl Bruins v čele s Bobbym Orrem k zisku Stanley Cupu v roce 1972.

👶 Pro laiky

Tom Johnson byl tím, čemu se v hokeji říká "unsung hero" (neopěvovaný hrdina).

• Role: Představte si, že hrajete v obraně vedle nejlepšího a nejofenzivnějšího beka světa (Doug Harvey). Vaším úkolem je zůstat vzadu, hlídat "vrátka" a zlikvidovat každého, kdo se pokusí zaútočit, zatímco váš parťák sbírá body vpředu. To byl Tom Johnson.
• Šokující vítězství: V době, kdy Doug Harvey vyhrál cenu pro nejlepšího obránce 7krát z 8 let, byl Tom Johnson tím jediným, kdo mu ji v roce 1959 "vyfouknul". Bylo to uznání toho, že bez jeho černé práce by hvězdy nemohly zářit.
• Zrádce z nutnosti: Po konci v Montrealu šel do Bostonu (největšího rivala), kde naučil vyhrávat jinou legendu – Bobbyho Orra.

🏒 Hráčská kariéra

Cesta z Manitoby a debut v Montrealu

Tom Johnson se narodil v malé prérijní vesnici Baldur v provincii Manitoba. Byl synem islandských imigrantů a hokej se naučil hrát na zamrzlých rybnících v drsných podmínkách kanadského středozápadu. Jeho cesta do velkého hokeje vedla přes juniorský tým Winnipeg Monarchs, se kterým v roce 1946 vyhrál Memorial Cup. Jeho fyzická síla a klidná povaha zaujaly skauty Montreal Canadiens. V roce 1947 podepsal profesionální smlouvu, ale jako většina mladíků v systému generálního manažera Franka Selkeho musel nejprve dozrát na farmě. Tři sezóny strávil v týmu Buffalo Bisons v lize AHL, kde se zdokonaloval v poziční hře.

Do sestavy Montreal Canadiens se natrvalo prosadil v sezóně 1950/1951. Přišel do týmu, který se právě začínal formovat v budoucí dynastii. Trenér Dick Irvin okamžitě rozpoznal Johnsonův potenciál. Nebyl to nejrychlejší bruslař, ale měl obrovskou sílu, dlouhý dosah hokejky a málokdy chyboval. Dostal za úkol hrát jednoduše: vzít puk, nahrát ho nejbližší hvězdě (Maurice Richard nebo Bernie Geoffrion) a pak vyčistit prostor před brankářem Gerry McNeilem (a později Jacquesem Plantem).

Šerif a Norris Trophy (1952–1959)

Nejdůležitějším momentem jeho kariéry bylo rozhodnutí trenérů (nejprve Irvina, později Toe Blakea) spárovat ho s Dougem Harveym. Vznikla tak jedna z nejlepších obranných dvojic v historii hokeje. Fungovalo to na principu jin a jang. Harvey byl kreativní, riskoval, vyvážel puky a řídil přesilovky. Johnson byl "domácí obránce" (stay-at-home defenseman), který jistil Harveyho výlety. Díky své tvrdosti a autoritě si vysloužil přezdívku "Šerif". Byl to on, kdo v rohu kluziště sjednával pořádek, pokud si soupeř dovolil příliš na hvězdy Canadiens.

V sezóně 1958/1959 dosáhl Johnson svého individuálního vrcholu. Jeho parťák Doug Harvey vynechal část sezóny kvůli zranění, a Johnson musel převzít větší zodpovědnost i směrem dopředu. Zvládl to bravurně. V 70 zápasech nasbíral 39 bodů a byl skálou v defenzivě. Hlasující novináři, kteří možná už byli unaveni Harveyho nadvládou, ocenili Johnsonovu dlouholetou spolehlivost a udělili mu James Norris Memorial Trophy pro nejlepšího obránce NHL. Johnson se tak stal teprve druhým hráčem Canadiens (po Harveym), který tuto trofej získal. Během této éry pomohl týmu k zisku rekordních pěti Stanley Cupů v řadě (1956–1960), přičemž svůj první získal už v roce 1953.

Osudné zranění a konec jedné éry (1962–1963)

Kariéra Toma Johnsona v dresu Montreal Canadiens skončila náhle a drasticky během sezóny 1962/1963. V zápase proti New York Rangers ho hokejka soupeře zasáhla přímo do oka. Zranění bylo vážné, vyžádalo si operaci a dlouhou rekonvalescenci. V té době bylo Johnsonovi již 35 let a vedení Canadiens v čele se Samem Pollockem začalo omlazovat kádr. Protože se domnívali, že Johnsonova kariéra je u konce, nechali ho v létě 1963 nechráněného na listině volných hráčů (waiver list).

K překvapení mnohých si ho stáhl úhlavní rival, Boston Bruins. Vidět "Šerifa" v černo-zlatém dresu Bostonu bylo pro fanoušky Montrealu zpočátku šokující. Johnson v Bostonu odehrál necelé dvě sezóny, ve kterých plnil roli mentora pro mladé obránce. Jeho hráčská kariéra definitivně skončila v roce 1965, když utrpěl devastující zranění nohy (přeříznutí nervů bruslí), které mu znemožnilo pokračovat v profesionálním sportu. Tím se uzavřela kapitola hráče, který odehrál v NHL téměř 1000 zápasů.

Architekt Big Bad Bruins a Stanley Cup 1972

Okamžitě po skončení hráčské kariéry se Johnson přesunul do managementu Boston Bruins. Nejprve působil jako asistent generálního manažera a trenéra. V roce 1970, těsně poté, co Bruins vyhráli Stanley Cup pod vedením Harryho Sindena, došlo k nečekanému zvratu. Sinden kvůli sporům o plat a angažmá v Sérii století rezignoval. Vedení klubu se obrátilo na Johnsona a jmenovalo ho hlavním trenérem. Johnson zdědil tým plný superhvězd, jako byli Bobby Orr, Phil Esposito, Gerry Cheevers a Johnny Bucyk.

Johnsonův klidný styl vedení (v kontrastu s výbušným Sindenem) týmu seděl. V sezóně 1971/1972 dovedl Boston k dominanci v základní části. V play-off pak Bruins pod jeho vedením převálcovali Toronto Maple Leafs, St. Louis Blues a ve finále porazili New York Rangers 4:2 na zápasy. Tom Johnson tak získal svůj sedmý Stanley Cup, tentokrát v roli hlavního trenéra. Stal se jedním z mála mužů v historii, kteří vyhráli pohár jako hráč s jedním týmem (Montreal) a jako trenér s jeho největším rivalem (Boston).

30 let ve službách Bostonu a Síň slávy

Po zisku titulu trénoval Johnson ještě část následující sezóny, ale poté byl nahrazen Bepem Guidolinem a vrátil se do kanceláře. Následujících téměř 30 let působil jako asistent generálního manažera Bostonu Bruins. Vytvořil nerozlučnou dvojici s Harrym Sindenem. Zatímco Sinden byl tváří klubu, tvrdým vyjednavačem a mediální postavou, Johnson byl tichou silou v pozadí, expertem na pravidla, skauting a administrativu. V této roli pomohl Bostonu zůstat konkurenceschopným týmem po celá 70., 80. a 90. léta, kdy se Bruins pravidelně dostávali do finále (např. v letech 1988 a 1990), ačkoliv na další pohár nedosáhli.

V roce 1993 se Tom Johnson dočkal nejvyššího individuálního uznání, když byl uveden do Hokejové síně slávy v kategorii hráčů. Bylo to ocenění jeho celoživotního přínosu hokeji a připomínka toho, že i když nebyl nejoslnivější hvězdou, byl vítězným typem. Tom Johnson zemřel 21. června 2007 ve Falmouthu ve věku 79 let na srdeční selhání. Jeho odkaz žije dál v obou klubech – v Montrealu jako součást legendární dynastie a v Bostonu jako trenér jednoho z nejslavnějších týmů historie.

📊 Trenérská statistika NHL

Sezóna	Tým	Z	V	P	R	Body	Umístění	Play-off
1970–71	Boston Bruins	78	57	14	7	121	1. v divizi	Prohra ve čtvrtfinále
1971–72	Boston Bruins	78	54	13	11	119	1. v divizi	Vítěz Stanley Cupu
1972–73	Boston Bruins	52	31	16	5	(67)	—	(Nahrazen v průběhu sezóny)
Celkově		208	142	43	23	—	—	1× Stanley Cup

📊 Hráčské statistiky NHL (Závěr kariéry)

Sezóna	Tým	Liga	Z	G	A	B	TM
1959–60	Montreal Canadiens	NHL	64	4	25	29	59
1960–61	Montreal Canadiens	NHL	70	1	35	36	54
1961–62	Montreal Canadiens	NHL	62	1	17	18	45
1962–63	Montreal Canadiens	NHL	43	3	5	8	28
1963–64	Boston Bruins	NHL	70	4	21	25	33
1964–65	Boston Bruins	NHL	51	0	9	9	30
NHL celkově			978	51	213	264	822

Zdroje

• Profil Toma Johnsona na NHL.com
• Profil v Hokejové síni slávy (HHOF)
• Statistiky na EliteProspects.com
• Nekrolog v Boston Globe (2007)
• Historická sekce na webu Montreal Canadiens