Viliam Široký

Viliam Široký
Datum narození	31. května 1902
Místo narození	Bratislava, Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí	6. října 1971
Místo úmrtí	Praha, Československo
Národnost	slovenská
Státní příslušnost
Povolání	politik, předseda vlády, ministr zahraničních věcí
Politická strana	Komunistická strana Československa
Funkce</
Aktivní roky	1921–1963

Viliam Široký (31. května 1902 Bratislava – 6. října 1971 Praha) byl československý komunistický politik slovenské národnosti, jeden z hlavních představitelů stalinismu v Československu a dlouholetý předseda vlády v letech 1953 až 1963. Ve struktuře státního aparátu i ve vedení Komunistické strany Československa zastával celou řadu klíčových pozic, mimo jiné působil jako náměstek předsedy vlády a jako ministr zahraničních věcí.

Z historického hlediska nese Viliam Široký přímou a prokazatelnou zodpovědnost za politické represe, budování totalitního systému a nezákonnosti páchané v padesátých letech dvacátého století. Jako člen nejužšího mocenského centra státu se podílel na přípravě, schvalování a realizaci vykonstruovaných politických procesů. K jeho nejvýraznějším mocenským zásahům patřila ideologická i fyzická likvidace frakce takzvaných slovenských buržoazních nacionalistů, mezi něž patřil i pozdější prezident republiky Gustáv Husák či popravený ministr Vladimír Clementis. Z politického výsluní byl Široký donucen odejít až v září 1963 v důsledku tlaku ze Sovětského svazu na destalinizaci společnosti a po odhalení jeho prokazatelného podílu na falšování důkazů v soudních procesech.

👤 Mládí a počátky v komunistickém hnutí

Viliam Široký se narodil 31. května 1902 v Bratislavě, tehdy ležící na území Rakouska-Uherska, do rodiny dělníka. Absolvoval základní vzdělání v podobě měšťanské školy, avšak ve formálním studiu nepokračoval. Již ve svých patnácti letech začal pracovat jako úředník a následně jako zaměstnanec státních drah, kde si osvojil profesi železničáře. V tomto prostředí se velmi rychle seznámil s levicovými myšlenkami a zapojil se do činnosti sociálně demokratických odborových organizací.

Bezprostředně po vzniku Komunistické strany Československa v roce 1921 se stal jejím řádným členem. Vnitrostranickým aparátem postupoval neobvykle rychle. V letech 1923 až 1928 zastával funkci tajemníka krajského výboru komunistické strany v Bratislavě. V této pozici organizoval regionální stávky, spravoval stranickou agendu a vytvořil si širokou síť kontaktů mezi slovenskými komunisty. V roce 1931 byl na sjezdu strany zvolen řádným členem Ústředního výboru Komunistické strany Československa, čímž definitivně pronikl do celostátního politického vedení.

Během třicátých let úzce spolupracoval s novým vedením strany podřízeným Moskvě, v jehož čele stál Klement Gottwald. V roce 1935 byl Široký poprvé zvolen poslancem Národního shromáždění a o rok později, v roce 1936, se stal členem úzkého politického byra Ústředního výboru, což z něj činilo jednoho z nejvlivnějších komunistů v zemi. Podle dochovaných historických dokumentů a pozdějších analýz působil Viliam Široký ve třicátých letech po boku Václava Kopeckého jako tajný informátor sovětské zpravodajské služby NKVD. Jejich úkolem bylo reportovat moskevskému vedení o náladách v československé sekci a monitorovat loajalitu samotného Gottwalda ke stalinistické linii. V roce 1938 byl jmenován do funkce předsedy zemského vedení komunistické strany na Slovensku.

⚔️ Druhá světová válka a věznění

Po podpisu Mnichovské dohody na podzim roku 1938 a bezprostřední hrozbě likvidace levicových struktur opustil Viliam Široký území rozpadající se republiky a emigroval do Sovětského svazu. Následně se v letech 1939 až 1940 přesunul do Paříže, kde působil jako člen zahraničního exilového sekretariátu československé komunistické strany. Po kapitulaci Francie před nacistickým Německem se vrátil zpět do Moskvy, kde se stal členem tamního exilového vedení.

V roce 1941 vydalo moskevské vedení rozhodnutí o vyslání Širokého na území Slovenské republiky, tehdejšího klerofašistického státu řízeného Jozefem Tisem, který fungoval jako satelitní stát Německa. Jeho úkolem bylo sjednotit rozštěpený domácí odboj a vybudovat fungující struktury ilegální Komunistické strany Slovenska. Nedlouho po svém seskoku a zahájení podzemní činnosti byl však odhalen bezpečnostními orgány státu, konkrétně agenty Ústředny státní bezpečnosti (ÚŠB), a zatčen.

Následně byl odsouzen k dlouholetému trestu odnětí svobody a uvězněn ve věznicích v Nitře a v Bratislavě. V izolaci strávil téměř čtyři roky. Na rozdíl od mnoha jiných představitelů domácího odboje nedošlo k jeho popravě ani k transportu do koncentračního tábora. V únoru 1945, kdy se k hranicím státu nezadržitelně blížila sovětská Rudá armáda, se mu za pomoci spolupracovníků ze slovenského protifašistického odboje podařilo z věznice uprchnout a přejít postupující frontovou linii na území ovládané sovětskými vojsky.

📈 Poválečný vzestup a upevnění moci

Návrat z vězení do osvobozeného Československa znamenal pro Viliama Širokého zisk aureoly hrdiny protifašistického odboje. Jeho mocenská pozice uvnitř strany se radikálně posílila. V srpnu 1945 se stal předsedou Komunistické strany Slovenska (KSS). Tato strana formálně existovala jako samostatný subjekt, fakticky však byla plně podřízena celostátní linii komunistické strany z Prahy, což Širokému vyhovovalo pro prosazování tvrdého centralismu. Tuto předsednickou funkci si podržel až do roku 1954.

V celostátní vládě zasedl okamžitě po válce. V dubnu 1945 byl jmenován náměstkem předsedy vlády v prvním poválečném kabinetu, který vedl Zdeněk Fierlinger. Tuto pozici obhájil i v následujících vládách vedených Klementem Gottwaldem a posléze Antonínem Zápotockým, a to až do roku 1953. Působil rovněž jako poslanec Prozatímního Národního shromáždění, posléze Ústavodárného Národního shromáždění a posléze jako poslanec parlamentu až do roku 1964.

V období mezi lety 1945 a 1948 se jako člen nejužšího předsednictva strany podílel na strategické přípravě zničení demokratických struktur třetí republiky. Patřil k tvrdému, radikálnímu křídlu, které prosazovalo úzkou vazbu na sovětské zájmy a striktní izolaci od západních vlivů. Během únorového státního převratu v roce 1948 (tzv. Vítězného února) organizoval likvidaci nekomunistické opozice na Slovensku a po demisi demokratických ministrů se podílel na převzetí veškeré státní exekutivy komunistickou stranou.

🌍 Ministrem zahraničních věcí

Počátkem padesátých let zasáhla vládnoucí stranu vlna stalinistických čistek zaměřených do vlastních řad. V březnu 1950 byl z funkce ministra zahraničních věcí odvolán Vladimír Clementis, který byl následně obviněn z velezrady a zatčen. Dne 14. března 1950 byl do funkce šéfa československé diplomacie jmenován Viliam Široký. Ministerstvo řídil do 31. prosince 1952.

Během jeho úřadování došlo k naprosté destrukci a sovětizaci diplomatického sboru. Široký inicioval plošné personální čistky uvnitř ministerstva, při kterých byly propuštěny stovky kariérních diplomatů, úředníků a odborníků, kteří začali svou praxi v období první republiky nebo působili v londýnském exilu. Mnozí z nich byli následně uvězněni, zařazeni do táborů nucených prací nebo donuceni k dělnickým profesím. Na jejich místa Široký dosazoval takzvané dělnické kádry – osoby absolutně loajální straně, avšak bez jazykového vybavení či znalostí mezinárodního práva, které prošly pouze zrychlenými politickými kurzy.

Zahraniční politika Československa ztratila pod vedením Širokého jakékoliv zbytky suverenity. Na mezinárodních fórech, včetně OSN, státní delegace bezvýhradně hlasovala podle instrukcí sovětského ministerstva zahraničí. Zastupitelské úřady v západních demokratických státech byly paralyzovány, redukovány na minimum a izolovány. Cílem této strategie bylo hermetické uzavření státu v rámci rodícího se východního bloku.

⚖️ Architekt politických procesů a stalinistický teror

Zásadní kapitolu v politické kariéře Viliama Širokého představuje jeho osobní angažovanost při přípravě a realizaci nezákonných vykonstruovaných soudních procesů z přelomu čtyřicátých a padesátých let. Coby člen politického sekretariátu Ústředního výboru (najužšího orgánu moci složeného z osob jako Klement Gottwald, Antonín Zápotocký a Alexej Čepička) spolurozhodoval o vydávání zatykačů, sledoval průběhy brutálních výslechů prováděných Státní bezpečností a sovětskými poradci a finálně stvrzoval rozsudky smrti ještě před samotným soudním jednáním.

Klíčovým mocenským aktem Širokého byla kampaň proti takzvaným slovenským buržoazním nacionalistům. Široký dlouhodobě pociťoval silnou averzi vůči skupině slovenské komunistické inteligence, která za války organizovala Slovenské národní povstání a která disponovala vysokou domácí autoritou. Tuto skupinu tvořili zejména Gustáv Husák, Laco Novomeský a Vladimír Clementis. Široký tyto funkcionáře lživě obvinil ze separatismu, snahy o odtržení Slovenska od Československa a z tajné kolaborace s režimem Josipa Broze Tita v Jugoslávii. Kampaň, kterou osobně řídil, vedla k zatčení této frakce. Vladimír Clementis byl zařazen do největšího politického procesu s takzvaným protistátním spikleneckým centrem vedeným Rudolfem Slánským a v prosinci 1952 popraven. Gustáv Husák a Laco Novomeský byli krutě mučeni a v samostatném procesu v roce 1954 odsouzeni k doživotním, respektive k dlouholetým trestům odnětí svobody. Eliminací této inteligence si Široký zajistil mocenský monopol nad slovenským aparátem.

💼 Předsedou vlády Československé republiky

V březnu 1953 zasáhla stát smrt obou hlavních pilířů stalinistického světa – v Moskvě zemřel Josif Vissarionovič Stalin a několik dní po něm v Praze prezident Klement Gottwald. Státní moc se přeseskupila. Prezidentem republiky se stal dosavadní premiér Antonín Zápotocký a do uvolněného křesla předsedy vlády nastoupil dne 21. března 1953 Viliam Široký. V čele československé vlády se udržel po dobu více než deseti let, což z něj činí jednoho z nejdéle úřadujících premiérů v historii státu.

Jeho prvním masivním zásahem v čele vlády byla realizace přísně utajované měnové reformy ze dne 1. června 1953. Tento radikální ekonomický krok, připravený ve spolupráci se sovětskými poradci, znamenal plošnou konfiskaci úspor veškerého obyvatelstva a znehodnocení domácí měny. Důsledkem bylo vypuknutí ojedinělých dělnických nepokojů, jejichž epicentrem se stalo takzvané Plzeňské povstání. Vláda Viliama Širokého nechala demonstrace brutálně potlačit armádou a Lidovými milicemi.

V oblasti mezinárodní politiky vystupoval jako loajální spojenec Moskvy. Dne 14. května 1955 zastupoval Československou republiku v polském hlavním městě, kde svým podpisem ratifikoval mezinárodní smlouvu o vytvoření vojensko-politické aliance východního bloku, historicky známé jako Varšavská smlouva. V následujících letech podnikl jako předseda vlády řadu významných zahraničních cest do států takzvaného třetího světa (do Indie, Indonésie, Vietnamu), čímž realizoval sovětskou strategii získávání sféry vlivu v dekolonizovaných oblastech globálního jihu.

Navzdory postupnému nástupu Nikity Chruščova v Sovětském svazu a jeho kritice Stalinových zločinů v roce 1956 udržoval Široký ve spolupráci s novým prezidentem Antonínem Novotným v Československu rigidní dogmatický režim. Zatímco v sousedním Polsku či Maďarsku probíhala masivní destalinizace doprovázená propouštěním politických vězňů, československý státní aparát blokoval jakékoliv revize politických procesů. Za éry Širokého vlády byla navíc v roce 1960 přijata nová ústava, která přejmenovala stát na Československou socialistickou republiku (ČSSR) a legislativně zakotvila vedoucí úlohu komunistické strany ve společnosti.

📉 Pád, konec kariéry a dožití

Začátek šedesátých let přinesl československému hospodářství strukturální kolaps v podobě selhání probíhající třetí pětiletky. K ekonomické stagnaci se přidal sílící mezinárodní tlak z Moskvy, kde Nikita Chruščov naléhal na vyřešení stalinistické minulosti a rehabilitaci nespravedlivě odsouzených osobností. Prezident a první tajemník strany Antonín Novotný byl donucen zřídit nezávislé revizní orgány (takzvanou Kolderovu komisi a následně Barnabitskou komisi).

Závěry těchto vnitrostranických komisí potvrdily, že obvinění ze slovenského buržoazního nacionalismu byla zcela smyšlená. Zprávy ukázaly přímou osobní účast Viliama Širokého na organizaci mučení, vynucování výpovědí a falšování faktů. Tváří v tvář hrozbě vlastní diskreditace se Novotný rozhodl Širokého obětovat jako hlavního obětního beránka minulých let. V září 1963 byl Viliam Široký okamžitě odvolán z funkce předsedy vlády (byl nahrazen umírněnějším Jozefem Lenártem) i z nejužšího vedení předsednictva Ústředního výboru.

Po této mocenské degradaci byl odeslán do politického a veřejného ústraní. Během reformního procesu Pražského jara v roce 1968 byla jeho osobnost vystavena silné veřejné kritice a tehdejší stranické vedení mu formálně pozastavilo členství v komunistické straně kvůli jeho přímé zodpovědnosti za nezákonné represe a popravy z padesátých let. Členství v organizaci, jíž věnoval celý svůj život, mu bylo v tichosti navráceno až v roce 1971 v éře tvrdé husákovské normalizace.

Viliam Široký zemřel 6. října 1971 v Praze ve věku 69 let. Jeho úmrtí proběhlo bez výraznějšího státního ceremoniálu.

🌟 Historický odkaz a charakteristika

Z hlediska moderní historiografie je Viliam Široký klasifikován jako jeden z nejdogmatičtějších a nejrepresivnějších představitelů komunistického režimu v dějinách státu. Na rozdíl od intelektuálně vybavenějších představitelů stranického vedení nedisponoval žádným hlubším teoretickým vzděláním. Jeho síla spočívala v bezmezné poslušnosti vůči sovětským autoritám, administrativní krutosti a mimořádné schopnosti provádět intriky a čistky v zákulisí státního aparátu. Svojí cílenou likvidací slovenské nekomunistické i komunistické inteligence zanechal v politickém a společenském vývoji dvacátého století destruktivní stopu.

Zdroje