Vladimír Clementis

Vladimír Clementis
Datum narození	20. září 1902
Místo narození	Tisovec, Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí	3. prosince 1952
Místo úmrtí	Praha, Československo
Národnost	slovenská
Státní příslušnost
Povolání	politik, diplomat, právník, publicista a literární kritik
Politická strana	Komunistická strana Československa (KSČ)
Funkce</

Vladimír Clementis (známý též pod zkráceným jménem Vlado Clementis, literárními a novinářskými pseudonymy Peter Hron, Ján Krokavec či V. Podtisovský; 20. září 1902 Tisovec – 3. prosince 1952 Praha) byl slovenský komunistický politik, diplomat, právník, publicista a levicový intelektuál. V období od března 1948 do března 1950 zastával funkci ministra zahraničních věcí Československé republiky ve vládě Klementa Gottwalda a posléze ve vládě Antonína Zápotockého. Patřil mezi přední představitele slovenské levicové inteligence meziválečného období a byl vůdčí osobností avantgardního umělecko-politického sdružení a periodické revue DAV.

Clementis představuje v moderních dějinách Československa vysoce ambivalentní a tragickou historickou postavu. Na jedné straně se z pozice ministra zahraničí aktivně podílel na budování komunistického totalitního režimu, destrukci demokratických struktur po únorovém převratu v roce 1948 a na plném podřízení československé zahraniční diplomacie a státního aparátu mocenským zájmům Sovětského svazu v počátcích vznikající studené války. Na straně druhé se stal jednou z nejznámějších obětí stalinistického teroru, který sám na ministerstvu pomáhal etablovat. V roce 1950 byl z příkazu Moskvy zbaven všech státních i stranických funkcí pod záminkou takzvaného slovenského buržoazního nacionalismu. Následně byl zatčen, podroben krutému vyšetřování ze strany Státní bezpečnosti a sovětských poradců a v listopadu 1952 odsouzen k trestu smrti v zinscenovaném procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského. Popraven byl oběšením 3. prosince 1952. V roce 1963 proběhla jeho plná právní i občanská rehabilitace.

👤 Původ, rodinné zázemí a vzdělání

Vladimír Clementis se narodil 20. září 1902 ve slovenském městě Tisovec (tehdy ležícím v župě Gemer-Malohont v rámci Rakouska-Uherska). Pocházel z rodiny Ľudovíta Clementise, učitele na tamní evangelické škole, a jeho manželky Márie Adély. Rodina vyznávala luteránství a politicky i kulturně se vyznačovala silnou pročeskou, slovanofilskou a ostře protimaďarskou orientací. Clementisův děd z matčiny strany, Václav Vraný, pocházel z české evangelické rodiny z okolí Kolína; přestěhoval se na slovenské území a v důsledku takzvaných Apponyiho školských zákonů byl uherskými úřady zbaven učitelského místa ve Vrbici pro projevování nedostatečného uherského vlastenectví, načež působil jako kustod v Národním muzeu v Martině.

Základní vzdělání Clementis absolvoval v evangelické škole v rodném Tisovci. Na podzim roku 1913 nastoupil na místní osmileté gymnázium do města Skalica. Prostředí gymnázia bylo v této předválečné a válečné době silně poznamenáno maďarizačními tlaky ze strany tehdejších uherských úřadů. Vlastní zkušenost s národnostním útlakem v Clementisovi vyvolala hluboký odpor k etnické nadřazenosti. Zlom ve výuce i v politickém uspořádání nastal na podzim roku 1918 po vzniku nezávislé Československé republiky, kdy bylo gymnázium formálně přeměněno na Masarykovo státní reálné gymnázium. Maďarské profesory nahradili z velké části čeští pedagogové, pod jejichž vedením Clementis složil maturitní zkoušku.

Po maturitě odešel Clementis v roce 1921 studovat do Prahy na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Během svého univerzitního studia v pražském prostředí získal rozsáhlý teoretický, filozofický a kulturní přehled. Navštěvoval přednášky z estetiky a filozofie (pod vlivem děl a myšlenek Emanuela Rádla, Františka Krejčího a Viléma Forstera) a intenzivně se věnoval studiu děl Karla Marxe, což zásadně prohloubilo jeho ideologickou orientaci k socialismu a komunismu. Součástí jeho vzdělávacího procesu byly také dva jednosemestrální studijní pobyty na univerzitách ve Francii a v Německu. Svá právnická studia formálně završil v roce 1925 ziskem titulu doktora práv (JUDr.).

📝 Sdružení DAV a levicová avantgarda

Pražská léta definitivně zformovala Clementisovo ukotvení na levém okraji tehdejšího politického spektra. V Praze se od počátků svých studií aktivně zapojil do činnosti slovenských akademických spolků mládeže. Působil ve spolku Detvan a ve Svazu slovenského studentstva. V roce 1922 patřil k iniciátorům a zakladatelům levicově orientovaného Volného sdružení studentů – socialistů ze Slovenska. Toto sdružení intelektuálů položilo ideové i personální základy pro vznik jedné z nejvýznamnějších kulturně-politických formací meziválečného Československa – takzvané skupiny davistů.

V roce 1924 Clementis oficiálně vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). V tomtéž roce zahájil společně s dalšími slovenskými studenty a levicovými intelektuály (z nichž nejznámější byli Daniel Okáli a Andrej Sirácky) vydávání periodické čtvrtletní revue s názvem DAV. Jméno časopisu vzniklo akronymem složeným z počátečních písmen křestních jmen jeho tří hlavních zakladatelů (Daniel, Andrej, Vladimír). Odborný a kulturní časopis DAV vycházel s cenzurními i existenčními přestávkami až do roku 1937. Vladimír Clementis se díky svému razantnímu analytickému a kultivovanému vyjadřování stal hlavním redaktorem periodika a neformálním vůdcem celého davistického hnutí.

Kolem revue DAV se koncentrovala tehdejší mladá slovenská komunistická, ale i šířeji zaměřená socialistická inteligence. Publikovali zde například básník Laco Novomeský, spisovatel Peter Jilemnický nebo pozdější československý prezident Gustáv Husák. Skupina propagovala sovětské revoluční umění a myšlenky tehdejší sovětské avantgardy. Současně se davisté hluboce teoreticky věnovali otázkám slovenské národní identity, rozvoji slovenské literatury a ostré kritice takzvaného čechoslovakismu (oficiální státní doktríny vnímající Čechy a Slováky jako jeden národ). Odmítali asymetrický model řízení státu z Prahy a prosazovali uznání Slováků jako samostatného, suverénního národa v rámci republiky. Tento důraz na národní svébytnost se komunistickému ústředí hodil ve dvacátých a třicátých letech jako zbraň proti vládě, po komunistickém převzetí moci se však paradoxně stal nástrojem k Clementisově fyzické likvidaci.

⚖️ Advokátní praxe a parlamentní dráha (1926–1938)

Po absolvování právnické fakulty se Clementis vrátil na území Slovenska a začal pracovat v advokacii. V letech 1925 až 1926 působil jako advokátní praktikant ve městě Lučenec. Během roku 1926 byl krátce zaměstnán u soudu a od konce roku 1926 do roku 1930 pracoval v pozici advokátního koncipienta v Bratislavě. Po úspěšném složení předepsaných advokátních zkoušek si v roce 1931 otevřel v Bratislavě vlastní nezávislou advokátní kancelář, kterou aktivně řídil až do svého odchodu do emigrace v roce 1938. Z osobního hlediska se v tomto období oženil s Ludmilou (Lídou) Pátkovou, dcerou českého bankovního úředníka dlouhodobě působícího v Bratislavě.

Z profesního hlediska Clementis plně využíval své advokátní praxe k podpoře tehdejšího komunistického a dělnického hnutí. Pravidelně a mnohdy bez nároku na honorář (ex offo) před prvorepublikovými soudy obhajoval komunistické funkcionáře, zatčené stávkující dělníky a stíhané redaktory radikálního levicového tisku.

V roce 1935 zužitkoval Clementis své postavení známého levicového intelektuála a vstoupil do vrcholné politiky. Ve všeobecných parlamentních volbách byl za Komunistickou stranu Československa zvolen řádným poslancem Národního shromáždění. Jeho poslanecký mandát se vztahoval na volební obvod kraje Liptovský Mikuláš. V parlamentních lavicích v Praze fungoval mimo jiné jako právní expert komunistického klubu při připomínkování státních zákonů. V mnoha svých interpelacích i v publicistické tvorbě důrazně varoval před postupujícím evropským fašismem, vzestupem nacistického Německa a současně kritizoval zesilující domácí slovenský klerikalismus, jenž byl reprezentován Hlinkovou slovenskou lidovou stranou (HSĽS).

🌍 Exil, konflikt s KSČ a působení v BBC (1938–1945)

Historické události spojené se signováním Mnichovské dohody na podzim 1938 uvrhly struktury komunistické strany do postupné ilegality. Na přímý pokyn vedení strany opustil Vladimír Clementis v březnu 1939 – tedy v kritickém období těsně před vyhlášením klerofašistického Slovenského státu a německou okupací Čech a Moravy – území Československa. Clementis emigroval přes Polsko a území SSSR až do Paříže.

Ve francouzském exilu zažil Clementis fatální ideologický a morální rozkol s celostátním vedením KSČ a moskevskou centrálou mezinárodního komunismu. V srpnu 1939 byl v Moskvě uzavřen Pakt Ribbentrop–Molotov (pakt o neútočení mezi hitlerovským Německem a Sovětským svazem). Vladimír Clementis tuto smlouvu z pozice antifašisty otevřeně a veřejně kritizoval a označil ji za selhání sovětské zahraniční politiky a zradu dosavadního směřování. Své ostré odsouzení zopakoval o několik měsíců později, když Rudá armáda vojensky napadla ve finské zimní válce území suverénního Finska. Oficiální exilové centrum KSČ v Moskvě (vedené Klementem Gottwaldem) reagovalo na Clementisovu neposlušnost okamžitým exemplárním trestem – na přelomu let 1939 a 1940 byl Clementis pro zradu generální linie z Komunistické strany Československa oficiálně vyloučen.

Po pádu Francie pod náporem wehrmachtu v létě roku 1940 se Clementis evakuoval do Spojeného království. Po přesunu do Londýna působil mimo oficiální stranické i vládní struktury. Z profesního hlediska nalezl uplatnění v novinářském sektoru. V letech 1941 až 1945 pracoval jako kmenový redaktor, hlasatel a politický komentátor v londýnské redakci rozhlasové stanice BBC určené pro československé vysílání. Clementis psal a četl své analytické komentáře pod pseudonymem Peter Hron. Jeho promluvy přes radiové vlny měly v domácím nacisty okupovaném protektorátu i na území Slovenska značný ohlas, zaručily mu popularitu a potvrdily jeho pověst nezávislého levicového vzdělance. Coby zaměstnanec britského rozhlasu udržoval pragmatický pracovní kontakt s představiteli oficiální československé exilové vlády prezidenta Edvarda Beneše sídlící v Londýně. Osobní komentáře a stati z tohoto období později sumarizoval a vydal pod knižním názvem Odkazy z Londýna.

🏛️ Státní tajemník v osvobozené republice (1945–1948)

Nástup jara roku 1945, porážka nacismu a blížící se osvobození změnily rozložení sil. Exilové vedení KSČ, které si uvědomovalo Clementisovu intelektuální erudici, popularitu na Slovensku i u představitelů londýnského exilu a jeho využitelnost na poli mezinárodní diplomacie, přistoupilo ke kompromisu. Po Clementisově nucené formální sebekritice svých "londýnských omylů" byl v roce 1945 znovu přijat do řad KSČ a jeho předchozí vyloučení bylo byrokraticky zahlazeno.

V dubnu 1945 byl Clementis jako zástupce slovenských komunistů jmenován do klíčové funkce státního tajemníka na Ministerstvu zahraničních věcí Československé republiky. Tuto funkci zastával v rámci takzvané Košické vlády (první vlády Zdeňka Fierlingera) a následně si ji podržel i v další Fierlingerově a následně v Gottwaldově vládním kabinetu z roku 1946. Samotný post ministra zahraničí patřil nekomunistickému demokratickému diplomatovi Janu Masarykovi. Clementis působil formálně jako Masarykův první náměstek a státní tajemník, de facto jej však komunistická strana do aparátu ministerstva (sídlícího v pražském Černínském paláci) instalovala jako svůj kontrolní a dozorčí orgán, jehož primárním úkolem bylo zajistit, aby žádný strategický krok československé diplomacie neodporoval požadavkům Sovětského svazu a ústředního výboru KSČ.

Clementis z titulu své funkce řídil a zajišťoval složitá multilaterální a bilaterální mezinárodní jednání. Zastupoval Československo během podepisování takzvaných mírových smluv na Pařížské mírové konferenci s bývalými německými spojenci. Osobní gesci držel nad rozsáhlými, složitými a velmi napjatými jednáními s poválečným Maďarskem (například u jednání o vzájemné výměně obyvatelstva na jižním Slovensku) a řídil politickou a logistickou rovinu smluv týkajících se repatriace československých občanů ze Sovětského svazu zpět do vlasti. Vedle výkonné diplomatické agendy byl Vladimír Clementis také parlamentním zástupcem. V letech 1945 až 1951 působil nepřetržitě jako volený zákonodárce Prozatímního Národního shromáždění, Ústavodárného Národního shromáždění a následně standardního Národního shromáždění.

🤝 Ministr zahraničních věcí (1948–1950)

Únorový státní převrat z roku 1948 (komunistickou propagandou označovaný jako Vítězný únor) zásadně akceleroval Clementisovu státní kariéru. Otevřeně se podílel na organizování převzetí státní administrativy a zajišťování poslušnosti úředníků v resortech. V březnu 1948 skončil život dosavadního ministra Jana Masaryka nevysvětleným pádem z okna Černínského paláce. Krátce po jeho smrti, konkrétně 18. března 1948, byl Vladimír Clementis nově zformovanou poúnorovou vládou oficiálně jmenován 6. ministrem zahraničních věcí v historii Československa. V hierarchii strany došlo k jeho povýšení na IX. sjezdu KSČ v květnu 1949, kdy byl zvolen řádným členem vlivného Ústředního výboru (ÚV KSČ).

Jeho dvouleté funkční období na ministerském postu se vyznačovalo plošnou a absolutní sovětizací diplomatické služby a vyčistěním resortu. Z nařízení vlády a na popud sovětských poradců schválil Clementis rozsáhlou kádrovou čistku svého ministerstva (realizovanou na jaře 1949). Ze zastupitelských úřadů byli okamžitě odvoláni zkušení diplomaté z dob předválečné první republiky i spolupracovníci Edvarda Beneše z londýnského exilu. Mnozí z těchto odvolaných pracovníků byli posléze z politických důvodů vyšetřováni a vězněni, jiní stihli emigrovat. Ministerstvo zahraničních věcí a personál západních ambasád naplnili pod Clementisovým schválením nekompetentní, avšak stranicky prověření pracovníci.

Pod jeho formálním vedením se československá státní politika bezvýhradně připojila k sovětským geopolitickým liniím nově vzniklé studené války. Zastupoval Československo na III. Valném shromáždění OSN v Paříži v roce 1948 a na IV. zasedání v New Yorku v roce 1949, na nichž útočil na západní mocnosti rétorikou diktovanou ze SSSR. Clementis ze své ústavní pozice podepisoval dokumenty zařazující Československo do sovětského byrokratického aparátu nově utvořené Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), uznával existenci NDR, přerušil z donucení Moskvy dříve rozvinuté vztahy se socialistickou Titovou Jugoslávií a stvrzoval komunistickou vládu v Číně. Paradoxně i přes toto poslušné vykonávání rozkazů byl na Clementise, vzhledem k jeho západní a buržoazní intelektuální minulosti, nasazen dozor sovětskými bezpečnostními strukturami, jež s ním měly vlastní plány.

⚖️ Pád, obvinění a destrukce osobnosti (1950–1951)

Mezinárodní a vnitřní dynamika mocenských čistek ve Východním bloku (po odhalení a popravách obětních beránků v Maďarsku či Bulharsku) dorazila na přelomu let 1949 a 1950 v plné síle i do Československa. Moskevští komisaři požadovali nalezení "vnitřního zrádce" z nejužších pater politické pyramidy KSČ a Clementis splňoval veškerá kritéria nutná pro ideologický konstrukt nepřítele. Trpěl zátěží dávné kritiky Stalinova spojenectví s Hitlerem z roku 1939, disponoval reálnými dřívějšími přátelskými vazbami na francouzské levicové publicisty a v exilu působil mimo moskevský aparát, čímž se v očích stalinistů dopouštěl ideologické nečistoty a nezávislosti myšlení.

V lednu 1950 byl Vladimír Clementis interními pokyny stranické hierarchie zbaven de facto všech ministerských pravomocí. Oficiální datum jeho ukončení ve funkci ministra je 14. březen 1950. Po odchodu z pozice (na niž bezprostředně usedl jeho dlouholetý odpůrce ze Slovenska Viliam Široký) byl zařazen do nepolitického oddělení jako bezvýznamný úředník Československé státní banky. Následovala ideologická palba ze strany vedení KSČ a slovenských funkcionářů. Během sjezdu Komunistické strany Slovenska konaném v květnu 1950 označil Široký skupinu davistů za zrádce, načež byli Vladimír Clementis, Gustáv Husák, Laco Novomeský, Daniel Okáli, Ivan Horváth a další oficiálně obviněni ze spáchání ideozločinu takzvaného "slovenského buržoazního nacionalismu". Tato vymyšlená teorie deklarovala, že skupina se na základě buržoazní pýchy záměrně snažila oddělit dělnickou třídu Slovenska od Českých zemí, podkopávat autoritu centralismu, oslabovat vztahy se Sovětským svazem a tajně kontaktovat jugoslávské diplomaty se snahou o odtržení.

V lednu 1951 došel tlak do finálního stadia. Clementis byl Státní bezpečností v Praze fyzicky zatčen a transportován do vazebních cel a samovazby. Uvěznění okamžitě následovalo i drastické zatažení rodiny – pouhý měsíc po něm byla uvězněna i jeho nevinná manželka Lída Clementisová, jež se stala vězeňským rukojmím. Clementis po dobu více než 22 měsíců podstupoval izolaci a brutální fyzický i psychický teror ze strany vyšetřovatelů. Během tvrdého věznění ho nutili učit se zpaměti otázky a vykonstruované absurdní odpovědi týkající se vlastizrady a vyzvědačství, dokud jeho duševní odolnost zcela nezkolabovala a předložená vykonstruovaná doznání o své záškodnické špionážní práci ve prospěch západních mocností a snaze podvracet zemi nepodepsal. Vězení neopustil až do své smrti.

☠️ V procesu s Rudolfem Slánským a poprava (1952)

Ačkoliv byl Clementis primárně v květnu 1950 zatčen coby vůdce slovenského buržoazního nacionalismu, sovětští autoři čistek jeho obvinění v průběhu roku 1951 a 1952 radikálně změnili a uměle napasovali na mnohem grandióznější konstrukt protistátního puče. Clementis se tak v plánech StB stal integrální součástí budoucího obřího monstrprocesu. Cílovou postavou vyšetřování státních orgánů se stal samotný bývalý generální tajemník ÚV KSČ, Rudolf Slánský, a jeho nejbližší spolupracovníci (často židovského původu, což dodávalo nadcházejícímu procesu i zřetelně nařízenou antisemitskou konotaci plynoucí z moskevské rétoriky proti "sionistům").

Ve čtvrtek 20. listopadu 1952 započal v soudní síni Státního soudu na pražském Pankráci vysoce medializovaný a rozhlasem živě přenášený vykonstruovaný soudní úkon. Jeho formální a politický název zněl Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Clementis zde byl po více než ročním mučení zlomen k nepoznání. Spolu se třinácti dalšími bývalými stranickými špičkami seděl v ohrádce obžalovaných a za absolutní asistence předsedy soudu JUDr. Jaroslava Nováka a vrchního prokurátora JUDr. Josefa Urválka předčítal mechanicky do mikrofonu dříve sepsaná doznání ke zradě socialistického zřízení, k destrukci národního hospodářství a k provádění rozsáhlé vyzvědačské činnosti na půdě ministerstva ve prospěch francouzské a britské tajné služby. Soudní znalci z oblasti psychologie a historie z dobové analýzy audionahrávek shodně určují rezignovaný stav obžalovaného a neskutečnou brutalitu systému, jenž jej za mikrofon z vazby předvedl. Společnost navíc v této zmanipulované masové hysterii posílala na soud zmanipulované rezoluce dělnických a rolnických výborů žádajících pro „zrádce a zaprodance tvrdé provazy a nejvyšší tresty smrti“.

Po několikadenním absurdním justičním divadle padl dne 27. listopadu 1952 předem stanovený, odsouhlasený a z centrály v Moskvě dovezený verdikt. Jedenáct funkcionářů, včetně samotného Vladimíra Clementise, obdrželo trest smrti oběšením (zbylí tři z obžalovaných obdrželi tresty doživotí). Žádosti o milost odeslané prezidentu Gottwaldovi byly okamžitě, rutinně zamítnuty.

Popravy Vladimíra Clementise a dalších deseti odsouzených se konaly na dvoře pankrácké věznice v Praze v brzkých ranních hodinách (v rozmezí mezi třetí hodinou noční a šestou hodinou ranní) ve středu 3. prosince 1952. Poslední prosba bývalého ministra zahraničí směřovala k rodině – prosil o zanechání dopisu pro jeho manželku a matku. Místo posledního odpočinku těchto obětí de facto neexistuje; státní bezpečnost nařídila těla popravených nechat zpopelnit. Popel Vladimíra Clementise, naplněný do běžného papírového pytle společně s popelem Rudolfa Slánského a ostatních, vysypali a vyhodili dva řidiči vozidel bezpečnosti v průběhu mrazivé jízdy rovnou pod zimní pneumatiky automobilu kdesi do rozbředlého ledu na silnici směrem za Prahu.

🛡️ Rehabilitace a posmrtný historický odkaz

Vzhledem k provázanosti vedení strany na stalinistický teror nedošlo v Československu k rychlému formálnímu uvolnění tak jako v SSSR. Oběti politických procesů si na obnovení jména musely dlouho počkat. Až z rozhodnutí reformních komisí ustavených vedením ÚV KSČ k prověření případů nezákonností padesátých let proběhlo přezkoumání podstaty tzv. "slovenského buržoazního nacionalismu" i Clementisova působení ve Slánského případu. Stranické komise označily důkazy za zcela fiktivní a vylhané a Vladimír Clementis byl v roce 1963 formálně a tajně zproštěn veškerých vymyšlených a původních obvinění, občansky a politicky zproštěn trestu a in memoriam plně rehabilitován s následným zrušením verdiktu smrti.

Při příležitosti demokratizačního procesu během Pražského jara v roce 1968 vydal tehdejší prezident republiky in memoriam udělení několika významných, nejvyšších poct na očištění jeho jména, včetně nejvyššího státního vyznamenání Hrdina Československé socialistické republiky a posmrtného udělení velkokříže Řádu znovuzrozeného Polska. Clementisovo rozsáhlé kulturní literární dílo včetně teoretických, historických, filozofických pojednání, vzpomínkových dopisů (publikace memoárů Nedokončená kronika, posmrtně v roce 1965) a literárních kritik (zejména ty z časů revue DAV a hodnocení Štúrovy družiny) se po šedesátých letech dočkaly opětovného vědeckého publikování a zkoumání.

Dnes je Clementis nahlížen v historiografii bez falešného sentimentu jako varovný případ krutosti totalitního mechanismu revoluce, "která nakonec požírá a likviduje své vlastní tvůrce." Jako pamětní pocta byla na stěnách v jeho působišti u Prahy 6 i ve slovenském rodišti odhalena pamětní deska s poděkováním. Jméno tohoto tragického komunistického ministra, kulturního ideologa i odsouzence na popravu nese ulice Clementisova hned v několika středoevropských městech, mj. v samotné Praze nebo v Bratislavě.

📊 Úplný tabulkový přehled procesu a zastávaných pozic

Aby byl zaručen faktografický i kontextový záběr do životopisu i zkoumání nejstrašnějšího československého justičního případu, k němuž jméno diplomata neoddělitelně patří, předkládají se k referenci i dvě detailní, absolutně nesesekané tabulky s politickým ukotvením a personálním složením politického teroru u Pankráckého soudu v roce 1952.

Zastávané kariérní pozice (chronologicky)

Roky výkonu působnosti	Pozice a instituce	Ideologický význam pro stát
1924–1937	Hlavní vydavatel a redaktor umělecko-vědecké revue DAV	Hlavní mozek slovenské komunistické umělecké avantgardy a zprostředkovatel teoretického marxismu
1935–1938	Poslanec za klub Komunistické strany Československa do Národního shromáždění	Mandát vykonávaný pro Liptovský Mikuláš; hlavní obhajoba znevýhodněných pracovníků na půdě československého parlamentu
1941–1945	Redaktor a komentátor londýnské pobočky československého vysílání rádia BBC	Svobodný, nepodřízený a protifašistický přispěvatel (proti KSČ rozkazům) pod uměleckým jménem Peter Hron, jenž udržel spojení se slovenským protifašistickým povstáním
Duben 1945 – Březen 1948	Státní tajemník Ministerstva zahraničních věcí Československé republiky	Výkon diplomacie v Košické vládě u jednání ohledně návratu repatriantů a úmluv na Pařížské mírové konferenci (pravá ruka a politický dozor stínové strany na úřadujícího nestranického ministra J. Masaryka)
18. března 1948 – 14. března 1950	6. ministr zahraničních věcí Československé republiky	Vykonavatel poúnorového pro-sovětského napojení diplomacie, vedoucí personálních vyšetřování a čistek u úřadu velvyslanců a úředníků
1949–1950	Člen Ústředního výboru (ÚV KSČ)	Nejvyšší rozhodovací orgán KSČ před sesazením ze všech úřednických struktur v republice

Odsouzení a tresty u Státního soudu (Slánský a spol., listopad 1952)

Následující tabulka dokumentuje úplný seznam všech osob – bez zkracování obětí –, jež komunistická státní mašinérie v roce 1952 nespravedlivě osoudila k fyzické či doživotní likvidaci společně s Vladimírem Clementisem v případu čtrnácti členů umělého "spikleneckého centra". Všichni tito muži působili společně s ním na nejvyšších patrech mocenské hierarchie před svým vlastním pádem.

Obviněný politik	Zastávaný úřad před vlastním pádem	Finální rozsudek	Vykonání
Rudolf Slánský	Generální tajemník KSČ, místopředseda československé vlády	Trest smrti provazem	Popraven 3. prosince 1952
Vladimír Clementis	Ministr zahraničních věcí Československé republiky	Trest smrti provazem	Popraven 3. prosince 1952
Otto Fischl	Náměstek a expert ministra financí ČSR	Trest smrti provazem	Popraven 3. prosince 1952
Josef Frank	Výkonný zástupce generálního tajemníka pro aparát KSČ	Trest smrti provazem	Popraven 3. prosince 1952
Ludvík Frejka	Přednosta národohospodářského odboru u Kanceláře prezidenta republiky (KPR)	Trest smrti provazem	Popraven 3. prosince 1952
Bedřich Geminder	Šéf vedoucího mezinárodního oddělení při komunistickém ÚV KSČ	Trest smrti provazem	Popraven 3. prosince 1952
Vavro Hajdů	Náměstek ministra na postu zahraničních věcí	Trest doživotního žaláře	V roce 1956 plně rehabilitován a propuštěn
Evžen Löbl	Hlavní náměstek z agendy ministra pro zahraniční obchod	Trest doživotního žaláře	V roce 1960 propuštěn po milosti
Artur London	Náměstek a státní pracovník ministra pro resort zahraničních věcí	Trest doživotního žaláře	Roku 1956 po rehabilitaci z výkonu vazby propuštěn
Rudolf Margolius	Hlavní náměstek na pozici ministra u oddělení zahraničního obchodu	Trest smrti provazem	Popraven 3. prosince 1952
Bedřich Reicin	Náměstek ministra z pozice pro obor národní obrany a velitel vojenského tajného zpravodajství	Trest smrti provazem	Popraven 3. prosince 1952
André Simone (vlastním jm. Otto Katz)	Zahraniční zpravodaj, šéfredaktor mezinárodního tisku na půdě Rudého práva	Trest smrti provazem	Popraven 3. prosince 1952
Otto Šling	Krajský vedoucí pro organizační výbor KSČ v Brněnském kraji	Trest smrti provazem	Popraven 3. prosince 1952
Karel Šváb	Vrchní státní náměstek pověřený kontrolou na ministerstvu pro národní bezpečnost	Trest smrti provazem	Popraven 3. prosince 1952

Zdroje