Toronto Roadrunners
| Toronto Roadrunners | |
|---|---|
| Liga | American Hockey League |
| Kapacita | 9 700 diváků |
| Město | Toronto, Ontario |
| Barvy | modrá, žlutá, šedá |
Toronto Roadrunners byl profesionální kanadský klub ledního hokeje, který sídlil v největším kanadském městě Torontu v provincii Ontario. Tento celek působil v prestižní severoamerické American Hockey League (AHL), což je druhá nejvyšší hokejová soutěž na světě, jež primárně slouží jako hlavní farmářská a vývojová liga pro celky z elitní National Hockey League (NHL). Tým Toronto Roadrunners existoval a na ledových kluzištích aktivně působil po dobu jediné historické sezóny, a to v ročníku 2003/2004.
Po celou dobu své velmi krátké a jepičí existence plnil klub důležitou roli výhradní farmy a rezervního záložního týmu pro slavnou organizaci Edmonton Oilers. Své domácí zápasy hráli Roadrunners v historické a tehdy čerstvě nákladně zrenovované aréně Ricoh Coliseum (dnes nesoucí název Coca-Cola Coliseum), která se nachází v areálu torontského výstaviště. Týmové barvy klubu tvořila kombinace modré, žluté a šedé barvy, což jasně odkazovalo nejen na firemní identitu týmu, ale také na historické vizuální prvky starších farmářských celků.
I přes velmi dobré sportovní úmysly počátečního majitele klubu a solidní sportovní výkony, které nakonec vedly k postupu do předkola play-off, byl projekt tohoto torontského farmářského týmu provázen celou řadou ekonomických, politických a návštěvnických obtíží. Neuspokojivá návštěvnost, tvrdé neshody s provozovateli torontské haly, nezaplacené nájmy a především blížící se velká výluka v NHL vedly nakonec k tomu, že organizace Edmonton Oilers celý tento tým ihned po skončení první sezóny přestěhovala přímo do edmontonské domovské haly, kde klub následně krátce působil pod novým jménem Edmonton Road Runners.
📜 Historické pozadí a vznik týmu
Historie a samotný původ hokejové franšízy, ze které se v roce 2003 zrodil celek Toronto Roadrunners, sahá hluboko do minulosti organizace Edmonton Oilers a jejích dlouholetých snah o budování stabilního a kvalitního vývojového programu pro své nadějné mladé hráče. V letech 1984 až 1988 edmontonští funkcionáři provozovali farmářský tým Nova Scotia Oilers a v letech 1988 až 1996 pak úspěšný celek Cape Breton Oilers. Od roku 1996 však Edmonton sdílel svou farmu ve městě Hamilton s legendárním klubem Montreal Canadiens pod společným názvem Hamilton Bulldogs.
Toto sdílení jednoho záložního týmu dvěma různými organizacemi z NHL bylo sice z ekonomického hlediska výhodné, ale sportovně oběma stranám přinášelo obrovské komplikace, protože trenéři museli neustále balancovat s hracím časem prospektů z obou odlišných klubů. Na počátku nového tisíciletí proto začalo vedení Edmonton Oilers intenzivně hledat cestu, jak se osamostatnit a získat vlastní exkluzivní farmářský celek, který by plně kontrolovalo.
Prvotní plány se v létě roku 2001 soustředily na znovuoživení spící franšízy Phoenix Roadrunners z tehdy zanikající International Hockey League a její přestěhování do Toronta pro sezónu 2002/2003, avšak tyto ambiciózní snahy zcela ztroskotaly, když AHL tento celek při rozšiřování ligy neabsorbovala. Edmontonská exekutiva tedy přikročila k jinému řešení. Dosáhla historické a složité politicko-sportovní dohody: rozhodla se přemístit svou dosavadní část týmu Hamilton Bulldogs právě do atraktivního Toronta a přejmenovat jej na Toronto Roadrunners. Uvolněné místo po Buldocích v Hamiltonu pak obratem zaujal celek Quebec Citadelles (farma Montreal Canadiens), který se tam přestěhoval a ihned převzal populární jméno i identitu tamních Bulldogs. Tímto spletitým manévrem získal Edmonton svůj vlastní nezávislý tým a navíc ho umístil přímo do srdce největšího hokejového trhu v Kanadě.
Hlavním majitelem a iniciátorem celého tohoto přechodu do Toronta se stal podnikatel Lyle Abrhams, který celému ambicióznímu projektu hluboce věřil a od samého počátku prosazoval návrat profesionálního hokeje nižší kategorie do historických výstavních hal v centru města.
🏟️ Renovace Ricoh Coliseum a spory s Maple Leafs
Umístění nového profesionálního hokejového týmu do Toronta nebylo vůbec jednoduchým procesem, protože toto město je historicky naprostou a nezpochybnitelnou baštou slavného a mocného klubu Toronto Maple Leafs. Vedení "Javorových listů" mělo tehdy na torontský trh prakticky monopol a k jakékoliv nové hokejové konkurenci ve městě přistupovalo se značnou a otevřenou nelibostí.
Když vyšlo najevo, že noví Roadrunners plánují hrát své domácí zápasy v historické budově Coliseum na torontském výstavišti, spustila se obrovská zákulisní politická bitva. Původní stadion, postavený již v roce 1921 pro jezdecké a zemědělské výstavy, totiž zoufale potřeboval rozsáhlou a velmi drahou modernizaci, aby vůbec splňoval přísné standardy profesionální AHL.
Představitelé Toronto Maple Leafs se prostřednictvím Hamiltonu Bulldogs, kteří drželi takzvaná teritoriální práva na oblast Toronta (jelikož spadalo do okruhu 50 mil od Hamiltonu), snažili celou transakci a přesun Roadrunners vetovat. Podle dostupných mediálních zpráv tehdy funkcionáři Maple Leafs vůbec nechtěli, aby se historické Coliseum modernizovalo a vylepšovalo, protože se otevřeně obávali, že by tím v samotném centru města mohla vzniknout levnější divácká i koncertní konkurence pro jejich zbrusu novou, supermoderní a drahou halu Air Canada Centre (nynější Scotiabank Arena).
Navzdory tomuto silnému zákulisnímu tlaku a nevoli ze strany giganta z NHL se nakonec město Toronto dohodlo na partnerství. V listopadu roku 2002 byla oficiálně schválena rozsáhlá a nákladná rekonstrukce haly Coliseum za ohromných 38 milionů kanadských dolarů. Aby se kapacita haly zvýšila z původních 6 500 na požadovaných zhruba 9 700 diváků, museli stavitelé vybudovat zcela novou, podstatně vyšší střechu, výrazně snížit úroveň podlahy a do nově vzniklého rozšířeného prostoru nainstalovat tisíce nových sedaček. V rámci masivní renovace bylo vybudováno také 38 luxusních soukromých lóží (tzv. suites), které měly generovat klíčové korporátní příjmy. Na financování se velkou měrou podílela společnost Borealis Infrastructure, zatímco samotné město do projektu vložilo 9 milionů dolarů a garantovalo úvěry, přičemž si ponechalo budovu ve vlastnictví. Jako důležitou součást financování pak město prodalo exkluzivní práva na pojmenování arény japonské technologické korporaci Ricoh, čímž vznikl název Ricoh Coliseum. Slavnostní hokejová premiéra v této nádherně zrenovované hale proběhla 1. listopadu 2003, kdy zde domácí Toronto Roadrunners vybojovali napínavou remízu 1:1 s tradičním americkým celkem Rochester Americans.
🏒 Jediná odehraná sezóna 2003/2004
Sportovní ročník 2003/2004 v AHL byl pro Toronto Roadrunners první a zároveň i poslední příležitostí, jak dokázat svou kvalitu a životaschopnost na ledě. Tým, který trénoval ambiciózní hlavní kouč Geoff Ward, vstoupil do dlouhé osmdesátizápasové základní části s poměrně kvalitním a zajímavě namixovaným kádrem mladých nadějí a ostřílených veteránů.
Hokejový kalendář pro Roadrunners započal sérií těžkých venkovních zápasů. První oficiální utkání sezóny odehráli 10. října 2003 na ledě silného amerického celku Milwaukee Admirals, kde po bojovném výkonu podlehli těsně 3:4. Hned o den později prohráli v Cincinnati s tamními Mighty Ducks 0:3. Prvního historického vítězství se nová torontská franšíza dočkala 13. října 2003, kdy si v třaskavém provinčním ontarijském derby dokázala poradit na ledě soupeře se starými známými Hamilton Bulldogs poměrem 5:3.
Základní část byla pro torontský celek ztělesněním obrovské výsledkové nevyrovnanosti a formy připomínající jízdu na horské dráze. Tým dokázal předvádět vynikající výkony proti absolutní ligové špičce, ale zároveň často zbytečně ztrácel cenné body s papírově mnohem slabšími protivníky ze spodních pater tabulky. Delší vítězné šňůry byly vzácné a celek spoléhal především na těsná vítězství o jedinou branku. Skvělý moment zažili fanoušci například 16. ledna 2004, kdy tým v úžasné ofenzivní divoké přestřelce porazil Syracuse Crunch 7:6 po prodloužení.
Po náročném odehrání kompletní porce 80 zápasů základní části se konečná bilance týmu Toronto Roadrunners zastavila na velmi vyrovnaných číslech: 35 vítězství, 34 čistých porážek, 8 remíz a 3 porážky v prodloužení. Tým tak během roku vybojoval přesně 81 bodů, přičemž jeho útok dokázal nastřílet 219 branek a obrana inkasovala celkem 224 gólů.
Tento bodový zisk nakonec stačil přesně na konečné 5. místo v nabité Severní divizi (North Division). Umístění těsně pod vrcholem divizní tabulky znamenalo jediné: celek se úspěšně probojoval do bojů o prestižní Calder Cup, avšak musel absolvovat ošemetné vyřazovací předkolo (Qualifying round). V této zkrácené a nesmírně nervózní sérii hrané na dvě vítězná utkání narazili torontští hráči na velmi nepříjemného a houževnatého soupeře – americký celek Cleveland Barons (v té době farma San Jose Sharks). Přestože Roadrunners na ledě bojovali do posledních sil a série nabídla vyrovnaný a tvrdý fyzický hokej, nakonec po dvou těžkých porážkách prohráli celou sérii 1:2 na zápasy, čímž jejich historicky první a jediná cesta vyřazovacími boji hořce a předčasně skončila.
👥 Klíčoví hráči a ofenzivní lídři
Soupiska týmu Toronto Roadrunners během této specifické sezóny obsahovala velmi zajímavou směsici hokejistů, z nichž mnozí později zanechali hlubokou a nesmazatelnou stopu i v nejlepší lize světa, NHL, či v předních prestižních evropských soutěžích.
Absolutním králem týmové ofenzivy a nekorunovaným lídrem byl kanadský útočník Jamie Wright. Tento šikovný a velmi agilní forvard dokázal na ledě naplno zúročit své obrovské letité zkušenosti z nižších zámořských lig. Během 78 odehraných zápasů se stal bezkonkurenčně nejlepším střelcem, nejlepším nahrávačem i nejproduktivnějším mužem celé torontské sestavy. Wright svými útočnými výpady zatížil konta soupeřových brankářů celkem 25 přesnými trefami, ke kterým přidal skvělých 30 finálních asistencí, čímž sezónu zakončil s celkovým fantastickým ziskem 55 kanadských bodů.
Neméně důležitým útočným pilířem byl pro tým finský rychlík Jani Rita. Bývalý velký evropský talent a naděje celého finského hokeje dovezl do Toronta svou vyhlášenou bleskovou rychlost a ohromný cit pro gólové zakončení z křídelních prostor. Sekundoval mu tvrdý a neústupný americký křídelník Brad Winchester, který na ledě odváděl obrovské penzum černé a tvrdé práce u mantinelů a v předbrankovém prostoru. Za zmínku jistě stojí také spolehliví útočníci jako Michael Henrich, který v bodování zářil se 24 body, a další forvardi. O potřebný fyzický respekt a ochranu největších ofenzivních hvězd týmu se pak velmi ochotně a razantně staral tvrdý hokejový rváč Rocky Thompson, jenž během ročníku strávil na trestné lavici úctyhodných a naprosto odstrašujících 196 trestných minut, čímž se stal nezpochybnitelným lídrem této specifické a bolestivé statistiky.
Zadní obranné řady poctivě dirigovali a kontrolovali ofenzivně laděný finský bek Mikko Luoma, jenž si za sezónu připsal vynikajících 26 kanadských bodů, a také obrovský obranářský talent a budoucí stabilní hráč NHL, tehdy mladíček Jeff Woywitka, jenž nastřádal velmi slušných 22 bodů. Hráčský kádr dále tvořila velmi solidní defenzivní jména jako Marc-Andre Bergeron, Igor Ulanov, Mathieu Roy či defenzivní pracant Jan Horacek.
Základem každého skutečně úspěšného farmářského celku však musí být spolehliví brankáři. Brankoviště Toronto Roadrunners si mezi sebe během ročníku spravedlivě a velmi efektivně rozdělila silná zámořská gólmanská dvojice ve složení Stephen Valiquette (známý též jako Steve Valiquette) a Mike Morrison. Tento tandem fungoval s obdivuhodnou pravidelností a stabilitou. Oba muži v maskách si po celou sezónu drželi skvělou procentuální úspěšnost zákroků na vysoké hodnotě 91,3 %. Brankář Mike Morrison navíc disponoval vynikajícím brankovým průměrem pouhých 2,52 inkasovaných branek na jeden odchytaný zápas. Steve Valiquette naopak vedl celou brankářskou statistiku v počtu vychytaných výher, kterých pro tým svými stabilními zákroky zajistil hned 14. Doplňujícím, avšak klíčovým aspektem jejich skvělých čísel bylo celkem 6 čistých kont (tzv. shutoutů), o které se tito maskovaní muži i s občasnou výpomocí třetího brankáře Tylera Mosse postarali (Morrison a Moss zaznamenali každý po 3 shutoutech).
📉 Ekonomický kolaps, konec působení a přesun do Edmontonu
Přestože po čistě sportovní a hokejové stránce nebyl torontský ročník 2003/2004 žádným absolutním propadákem a tým hrál poměrně atraktivní a bojovný hokej, který jej dovedl až do vytouženého play-off, z obchodního a ekonomického hlediska se celý tento torontský projekt záhy po svém rozjezdu proměnil ve velkou noční můru. Původní vzletná a velmi optimistická vize majitele Lylea Abrhamse začala velmi rychle tvrdě a drasticky narážet na neúprosnou a složitou torontskou byznysovou a sociální realitu.
Základním a zcela fatálním problémem se stala dlouhodobě mizerná a zklamání přinášející divácká návštěvnost. Torontský a ontarijský fanoušek, který byl dlouhá desetiletí systematicky zvyklý chodit na slavné a nablýskané zápasy prestižní NHL, si k farmářskému a podstatně méně mediálně sledovanému hokeji cestu hledal jen velmi pomalu a neochotně. Tribuny krásně opravené haly Ricoh Coliseum zely během drtivé většiny všedních dnů obrovskou a mrazivou prázdnotou. Jedinou světlou výjimkou z tohoto neutěšeného trendu byly třaskavé a napjaté divizní derby zápasy proti celku St. John's Maple Leafs (farmě konkurenčních Toronto Maple Leafs), na které se ochozy přece jen dokázaly solidně a bouřlivě zaplnit a vytvořit tak důstojnou sportovní kulisu.
Tento hrozivý kritický a masivní výpadek klíčových příjmů ze vstupného, reklam a drahého merchandisingu, ve spojení se značně pochybným, velmi riskantním a nedokonale nastaveným celkovým obchodním a byznysovým modelem fungování celého klubu, neodvratně vyústil v rychlou a zničující platební neschopnost organizace a prudký nedostatek peněz na základní chod celého kolosu. Situace následně vyeskalovala do otevřených a velmi tvrdých soudních i veřejných sporů s majiteli a striktními provozovateli zrekonstruované multifunkční budovy.
V červnu roku 2004, jen několik málo týdnů po trpkém sportovním vyřazení týmu z play-off, dospěla neúnosná ekonomická situace k jedinému možnému a definitivnímu zlomovému bodu. Kvůli opakovanému nezaplacení dohodnutého měsíčního nájemného ze strany Roadrunners byla jejich lukrativní smlouva o pronájmu arény Ricoh Coliseum se vší okamžitou platností drsně a formálně ukončena.
Do už tak velmi složitého, finančně napjatého a kritického hokejového dění navíc na pozadí nekompromisně vstoupily i takzvané vyšší a celosvětové hokejové zájmy spojené s mocnou NHL. Mateřský velkoklub Edmonton Oilers se naplno, vážně a s velkými obavami začal připravovat na prakticky již jistou a nevyhnutelnou rozsáhlou celosezónní stávku a výluku hráčů v první lize (známou pod drsným anglickým termínem lockout), jež se měla stoprocentně naplno rozhořet během nadcházející sezóny 2004/2005 a kompletně tak vymazat všechny zápasy o Stanley Cup. Rozhodnutí edmontonských manažerů proto bylo nesmírně bleskové, tvrdé, ale zároveň vysoce logické.
Vedení elitních kanadských Oilers rozhodlo, že svůj cenný a důležitý farmářský tým zcela nekompromisně a rychle stáhne z problematického, drahého a neziskového Toronta pryč a přestěhuje celou organizaci i se všemi hokejisty přímo do nedalekého a vlastního bezpečného zázemí v domovském Edmontonu v chladné západní provincii Alberta. Tento nevídaný krok, kdy elitní tým sdílí arénu s vlastní farmou, byl v severoamerickém tvrdém a exkluzivním profesionálním sportu poměrně velmi vzácný a neobvyklý. Bylo však naprosto zřejmé a logické, že primárním účelem tohoto masivního přesunu a stěhování bylo alespoň zčásti uspokojit a ztišit obrovský a zničující hlad zarytých a oddaných edmontonských hokejových a zaplacených fanoušků po jakémkoliv profesionálním kvalitním hokeji během blížící se nekonečně dlouhé zimní prázdnoty a jisté absence klasických zápasů NHL. V Edmontonu tým následně působil pod novým názvem Edmonton Road Runners ve známé hale Rexall Place a s ohromující pravidelností hojně přitahoval obrovské divácké davy dosahující bezmála ohromných 8 854 platících fanoušků na jeden zápas. Po jediné takovéto úspěšné sezóně a definitivním oficiálním zažehnání vleklé výluky v elitní nejvyšší hokejové lize pak hokejový život franšízy s názvem Edmonton Road Runners oficiálně a tiše dospěl ke svému přerušení, franšíza zcela uspala všechny své operace a odešla tak do hlubokého několikaletého útlumu a hibernace.
🏢 Následnictví a trvalý hokejový odkaz
Ačkoliv profesionální hokejový celek pod hrdým názvem Toronto Roadrunners působil ve městě jen po necelých dvanáct těžkých a turbulentních měsíců, jeho krátká hokejová existence paradoxně trvale a pozitivně otevřela cenné a obrovské dveře velmi stabilnímu, trvalému a kvalitnímu farmářskému a vývojovému hokeji v kanadském ontarijském městě Torontu. Krásná, rozsáhlá a velmi drahá renovace budovy Ricoh Coliseum za obrovských a štědrých 38 milionů kanadských dolarů učinila z této původně zastaralé budovy prvotřídní, moderní, lákavou a luxusní atraktivní hokejovou zámořskou destinaci.
Hokejově prázdné a uvolněné místo a vzniklé ticho v historickém Coliseu s neskrývanou radostí a okamžitým zájmem obratem využili největší místní rivalové – silní a bohatí funkcionáři týmu Toronto Maple Leafs. Pro další ročník 2005/2006 (poté, co byla s úlevou ukončena obří ligová a odborová výluka NHL) elegantně přesunuli ze vzdáleného a drsného atlantického pobřeží Kanady svou vlastní dcerušku a historickou starou farmu, tedy tehdy známý hokejový tým St. John's Maple Leafs, přímo do srdce Toronta a do opuštěné opravené zbrusu nové obří haly Ricoh Coliseum. Tento tým byl nově pokřtěn jako Toronto Marlies a natrvalo a úspěšně se zde dlouhodobě zakotvil jako ekonomicky prosperující a nesmírně oblíbená součást hokejového města.
Ani samotný hrdý, silný a specifický marketingový vizuál, logo se zvířetem a název "Roadrunners" tak ale nakonec hokejový a globální svět úplně nadobro neopustil. Práva na původní silné logo, jméno i veškerou s tím spojenou vizuální grafickou firemní americkou identitu vlastnil nadále podnikatel Lyle Abrhams, který tak pod touto starou a silnou značkou v průběhu budoucích hokejových desetiletí velmi brzy a pohotově oživil další celky napříč Severní Amerikou, jako byl tým Phoenix RoadRunners v nižší floridské lize ECHL či nově a moderněji založený americký profesionální tým Tucson Roadrunners, který byl se vší slávou vytvořen v americké poušti v roce 2016 a v rámci americké expanze působí v téže elitní AHL jako novodobá farma mužstva z Arizony či Utahu. Osiřelá, zakonzervovaná a odpočívající hokejová kanadská franšíza původních kanadských ontarijských torontských Roadrunners ze struktur Edmontonu byla nakonec majiteli obrozeně exhumována a silně oživena až s příchodem léta sezóny 2010/2011, kdy se majestátně a drahocenně opět stěhovala, tentokrát velmi daleko směrem na slunný a prašný horký daleký americký divoký jih do státu Oklahoma, aby tak v lize zrodila celostátně známý a nový dravý hokejový klub známý tehdy masám pod ostrým silným bojovým jménem Oklahoma City Barons.
📊 Týmové celkové statistiky a výsledky ze základní části
V tabulce jsou uvedeny celkové a vyčerpávající statistické souhrny, detailní sportovní zápasové výsledky a bodové průměry tohoto klubu na ledové ploše za jeho jednu jedinou slavnou dohranou historickou profesionální a kompletní hokejovou sezónu odehranou na půdě AHL:
| Sezóna | Zápasy | V | P | R | PP | Body | VG | IG | Divize | Play-off |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| 2003/2004 | 80 | 35 | 34 | 8 | 3 | 81 | 219 | 224 | 5. místo v Severní divizi | Prohra v předkole 1:2 (s Cleveland Barons) |
- Vysvětlivky: V = Vítězství, P = Porážky, R = Remízy, PP = Porážky v prodloužení, VG = Vstřelené góly, IG = Inkasované góly.*
👶 Pro laiky
Hokejový tým Toronto Roadrunners představoval takzvanou "farmu" nebo též záložní, rozvojový či rezervní tým. Ve světě velkého severoamerického sportu fungují farmy naprosto podobně, jako si to lze jednoduše představit na principu dceřiných nebo zkušebních firem obrovské mocné světové korporace. Představme si elitní klub Edmonton Oilers z nejvyšší slavné hokejové ligy (NHL) jako onu obrovskou a nejbohatší globální hlavní firmu (centrálu). V této centrále však hrají jen a pouze ti absolutně nejlepší z nejlepších světových profesionálních sportovců.
Jenže velká a chytrá organizace si během let nakoupí nebo vybere v draftu mladé, velmi talentované a nadané osmnáctileté hráče, kteří ještě z pochopitelných věkových a fyzických důvodů vůbec fyzicky a takticky celkově zkrátka nestačí a nedosahují potřebných fyzických a drsných metrik na tempo na to, aby hráli v centrále proti velkým urostlým hokejistům zvučných jmen. Pokud by tito mladí talentovaní chlapci zůstali celou dlouhou zimní sezónu v prvním týmu v centrále, pravděpodobně by jen a pouze smutně seděli a mrzli na konci střídačky, vůbec by sportovně aktivně a poctivě celou zimu nehráli a ztratili by tak svůj talent i schopnosti.
A právě přesně k tomuto účelu ta velká organizace (tedy Edmonton) nutně potřebovala onen mladší torontský záložní klub (Roadrunners), který si tak sama prozíravě vytvořila, dosadila a zřídila. Zde totiž tito mladí a nesmírně nadějní kluci, obránci i gólmani z draftu hráli zcela naostro všechny ligové ostré celoroční napínavé zápasy proti ostatním dospělým chlapům z jiných a silných podobných nižších farem jiných a slavných celků, neustále bruslili a ohrávali se. V momentě, kdy se pak nahoře u těch zcela nejlepších hokejových pánů v nejdražším edmontonském mužstvu někdo hodně zraní nebo zcela nečekaně vážně selže a prohraje zápas, stáhne si trenér elitního klubu Edmontonu právě ihned bleskově telefonicky ty nejvíce dravé a nejlépe trénované hokejisty, chlapce přímo sem nahoru z oné nižší rezervní torontské podřízené dceřiné farmářské zkoušené kanadské líhně dole. Nízká liga American Hockey League se tedy napříč kontinenty přetransformovala na profesionální čekárnu, velký filtr a tréninkový kemp, ve které chlapci velmi potichu a těžko sportovně čekají, pilně neustále u ledu trénují, hrají dlouhou sezónu a doufají na zavolání o ten jeden jediný vzácný vysněný telefonát o posunu nahoru směrem k nejlepšímu platu a velké elitní nablýskané scéně.