Přeskočit na obsah

Statutární město

Z Infopedia
Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox - právní pojem

Statutární město je specifický typ obce, kterému zákon přiznává zvláštní postavení a rozsah samosprávy. Klíčovým znakem statutárního města je, že si svou vnitřní organizaci a strukturu upravuje vlastním právním předpisem – statutem. V České republice a Rakousku tato města vykonávají kromě samostatné působnosti obce také přenesenou působnost, která je jinak svěřena okresní úřadům, respektive obcím s rozšířenou působností. V čele statutárního města stojí primátor.

Statutární města jsou obvykle velká, hospodářsky a kulturně významná centra regionů. Jejich správním úřadem je magistrát, který plní funkci jak městského, tak i obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Díky statutu se mohou vnitřně členit na samosprávné městské části nebo městské obvody s vlastními volenými orgány.

V České republice je k roku 2025 celkem 27 statutárních měst. Tento status jim uděluje Parlament České republiky zákonem. Hlavní město Praha má zvláštní postavení upravené samostatným zákonem a není formálně statutárním městem, ačkoliv mnoho principů správy sdílí.

📜 Historický vývoj

Koncept statutárních měst má kořeny v Rakousku-Uhersku. V roce 1850 byl vydán prozatímní obecní zákon, který zavedl tzv. města s vlastním statutem (Städte mit eigenem Statut). Tato města byla vyňata z pravomoci okresních hejtmanství a jejich správu vykonávaly vlastní orgány. Na území dnešní České republiky se jednalo například o Prahu, Brno, Olomouc, Liberec nebo Opavu.

Po vzniku Československa v roce 1918 byl tento systém v podstatě převzat. Počet statutárních měst se postupně měnil. Během první republiky jich bylo na českém území jedenáct.

Tento model samosprávy byl zrušen po komunistickém převratu v roce 1948 v souvislosti s reformou veřejné správy a zavedením národních výborů. Města tak ztratila svou autonomii a byla plně podřízena centralizované státní správě.

Po sametové revoluci v roce 1989 a obnově demokratické samosprávy byl koncept statutárních měst znovu zaveden zákonem o obcích č. 367/1990 Sb. Původně bylo definováno 13 statutárních měst. Další města získala tento status v několika vlnách:

🏛️ Právní vymezení v Česku

Postavení statutárních měst v České republice upravuje především zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení).

⚙️ Statut města

Základním dokumentem, který odlišuje statutární město od ostatních obcí, je statut. Jedná se o obecně závaznou vyhlášku, kterou vydává samo město ve své samostatné působnosti. Statutem si město upravuje především:

  • Vnitřní členění na městské obvody nebo městské části.
  • Pravomoci orgánů těchto obvodů/částí.
  • Vztahy mezi orgány města a orgány jeho částí.
  • Způsob projednávání a schvalování rozpočtu a hospodaření.

Ne všechna statutární města se musí povinně členit. Například Jihlava nebo Zlín žádné samosprávné městské části nemají. Naopak Brno, Ostrava nebo Plzeň mají rozvinutou strukturu samosprávných městských obvodů.

Orgány statutárního města

Struktura orgánů je podobná jako u jiných obcí, ale s odlišným názvoslovím a některými specifickými pravomocemi:

🌍 Seznam statutárních měst v Česku

K roku 2025 je v České republice 27 statutárních měst (včetně Prahy, která má zvláštní režim, ale bývá k nim řazena).

🇦🇹 Statutární města v Rakousku

Velmi podobný koncept existuje i v Rakousku, kde se tato města nazývají Statutarstadt. Stejně jako v Česku, i zde tato města vykonávají správní agendu na úrovni okresu (Bezirk). V Rakousku je 15 takových měst, včetně všech hlavních měst spolkových zemí s výjimkou Bregenzu. Mezi nejznámější rakouská statutární města patří:

🤔 Výhody a nevýhody statusu

Získání statusu statutárního města s sebou nese jak pozitiva, tak i negativa.

Výhody

  • Prestiž: Status je vnímán jako potvrzení významu a postavení města v regionu.
  • Větší autonomie: Město si může samo organizovat vnitřní správu prostřednictvím statutu.
  • Efektivnější správa: Spojení agendy obce a okresu pod jednu střechu (magistrát) může zjednodušit a zrychlit vyřizování úředních záležitostí pro občany.
  • Přímý vliv: Město má přímou kontrolu nad výkonem státní správy, kterou by jinak vykonával úřad obce s rozšířenou působností.

Nevýhody

  • Vyšší administrativní zátěž: Výkon přenesené působnosti v plném rozsahu klade vysoké nároky na personální i finanční zdroje města.
  • Složitější organizace: Zejména u vnitřně členěných měst může docházet ke kompetenčním sporům mezi magistrátem a úřady městských částí.
  • Finanční náklady: Zřízení a provoz magistrátu a jeho odborů je nákladnější než provoz běžného městského úřadu.

💡 Pro laiky: Co to znamená v praxi?

Představte si, že státní správa je jako velký úřad s mnoha různými přepážkami. V menším městě musíte pro občanský průkaz, řidičský průkaz nebo živnostenský list jít na úřad, který slouží pro celý okres (tzv. obec s rozšířenou působností). O chodníky, školy nebo svoz odpadu se stará váš místní městský úřad.

Ve statutárním městě jsou tyto dvě role spojené do jedné budovy – magistrátu. Občan tak většinu svých záležitostí, ať už se týkají města (např. poplatek za psa) nebo státu (např. registrace vozidla), vyřídí na jednom místě.

Starosta se v takovém městě nazývá primátor, což zdůrazňuje jeho významnější postavení. Velká statutární města jako Brno nebo Ostrava jsou navíc rozdělena na menší samosprávné "městské části", které mají vlastní radnice a starosty a starají se o lokální záležitosti, podobně jako samostatné malé obce. Statutární město je tedy jakýsi "super-město", které má více pravomocí a zodpovědnosti než běžné město.


Šablona:Aktualizováno

Citováno z „https://infopedia.cz/index.php?title=Statutární_město&oldid=16539“