Stát Izrael

Šablona:Infobox Země

Stát Izrael je suverénní stát ležící na Blízkém východě v oblasti jihovýchodního pobřeží Středozemního moře a severního pobřeží Rudého moře. Sdílí pevninské státní hranice s Libanonem na severu, se Sýrií na severovýchodě, s Jordánskem na východě a s Egyptem na jihozápadě. K tomu navíc fyzicky a vojensky kontroluje hranice s Palestinskými územími, konkrétně se Západním břehem Jordánu a Pásmem Gazy. Z geopolitického, historického i náboženského hlediska se jedná o jeden z nejsledovanějších a nejvýznamnějších států na planetě.

Stát byl formálně vyhlášen v květnu roku 1948 jakožto naplnění dlouholetého sionistického snu o vytvoření nezávislé a bezpečné národní domoviny pro židovský národ. Od svého dramatického zrodu prošla země obrovským a bouřlivým vývojem. Zatímco v prvních desetiletích musel stát doslova bojovat o holé fyzické přežití v sérii zničujících válek se svými arabskými sousedy, postupem času se transformoval v ekonomickou, technologickou a vojenskou supervelmoc celého blízkovýchodního regionu. V současnosti představuje jedinou plně funkční liberální demokracii na Blízkém východě, která se pyšní nejvyšším životním standardem v regionu a celosvětově unikátním inovačním ekosystémem.

Hlavním městem, sídlem parlamentu, vlády i Nejvyššího soudu je Jeruzalém, ačkoliv jeho status jakožto nedělitelného hlavního města je předmětem dlouhodobých mezinárodních sporů a velká část zahraničních ambasád sídlí v pobřežní metropoli Tel Aviv. Navzdory svému obrovskému hospodářskému a technologickému úspěchu zůstává existence a bezpečnost Izraele trvale poznamenána nevyřešeným izraelsko-palestinským konfliktem a širším nepřátelstvím s některými regionálními aktéry, zejména s Íránem a jím podporovanými radikálními islamistickými hnutími.

⏳ Historie a vznik moderního státu

Historické kořeny vazby židovského národa k zemi zaslíbené, dříve nazývané Kanaán či Palestina, sahají hluboko do biblických dob. Po zničení druhého jeruzalémského chrámu Římany v prvním století našeho letopočtu došlo k masivní diaspoře a rozehnání Židů do celého světa. Přes téměř dva tisíce let trvající exil však myšlenka na návrat na Sijón (Jeruzalém) v židovské tradici nikdy nezanikla.

Sionismus a britský mandát

Zásadní zlom přinesl konec devatenáctého století. V Evropě se stupňoval agresivní antisemitismus, na který zareagoval rakousko-uherský novinář Theodor Herzl. Ten zformuloval a zpopularizoval myšlenku moderního politického sionismu – sekulárního hnutí usilujícího o mezinárodně právní zřízení židovského státu. Začaly probíhat organizované vlny imigrace (tzv. alija), během kterých evropští Židé přicházeli do tehdejší osmanské Palestiny, vykupovali bažinatou a pustou půdu a zakládali první zemědělské osady (kibucy).

Po skončení první světové války a rozpadu Osmanské říše přešla správa území do rukou Velké Británie na základě mandátu Společnosti národů. Britové se v takzvané Balfourově deklaraci z roku 1917 zavázali podpořit vznik "židovské národní domoviny". Nárůst židovského obyvatelstva však brzy narazil na tvrdý odpor místní arabské populace, což vedlo k sérii krvavých arabských povstání. Britové, ve snaze situaci uklidnit, začali židovskou imigraci drasticky omezovat, a to i v předvečer druhé světové války.

Holokaust, OSN a vyhlášení nezávislosti

Nacistický holokaust (hebrejsky Šoa), během kterého bylo systematicky a průmyslově vyvražděno šest milionů evropských Židů, otřásl celosvětovým svědomím a jasně potvrdil tezi sionistů, že bez vlastního suverénního státu a armády židovský národ nepřežije. Po válce se statisíce přeživších zoufale snažily dostat do Palestiny. Britové, vyčerpaní konfliktem a teroristickými útoky ze strany jak arabských, tak židovských odbojových skupin (např. Irgun), se nakonec rozhodli mandát ukončit a předat řešení problému nově vzniklé Organizaci spojených národů.

Dne 29. listopadu 1947 přijalo Valné shromáždění OSN historickou Rezoluci č. 181, která doporučovala rozdělení britského mandátu na dva nezávislé státy – jeden židovský a jeden arabský – přičemž Jeruzalém měl zůstat pod mezinárodní správou. Zatímco židovské vedení plán s obrovskou radostí přijalo, Liga arabských států a palestinští Arabové jej zcela kategoricky a rozzuřeně odmítli. Dne 14. května 1948, pouhý den před definitivním odchodem britských vojsk, vyhlásil předseda Židovské agentury David Ben-Gurion v Tel Avivu vznik nezávislého Státu Izrael.

Války za přežití (1948–1973)

Následující ráno po vyhlášení nezávislosti zaútočily na nový stát pravidelné armády Egypta, Sýrie, Jordánska, Libanonu a Iráku. Tato První arabsko-izraelská válka (v Izraeli zvaná Válka za nezávislost) však neskončila zničením židovského státu. Nově zformované Izraelské obranné síly dokázaly arabské armády zatlačit zpět a Izrael si dokonce udržel území o něco větší, než mu původně přisoudil plán OSN. Pásmo Gazy připadlo Egyptu a Západní břeh Jordánu (včetně východního Jeruzaléma) anektovalo Jordánsko. V důsledku této války došlo k obrovskému úprku a vyhnání statisíců palestinských Arabů (tzv. Nakba), ale zároveň k recipročnímu vyhnání zhruba stejného počtu Židů ze všech arabských zemí, kteří nalezli nové útočiště právě v Izraeli.

Dalším absolutně klíčovým mezníkem byla takzvaná Šestidenní válka v červnu roku 1967. Čelíc bezprostřední hrozbě vyhlazení ze strany egyptského prezidenta Násira, Izrael provedl drtivý a brilantní preventivní úder. Během pouhých šesti dnů izraelská armáda zcela rozmetala arabské letectvo a pozemní síly, a vojensky obsadila celý Sinajský poloostrov, Pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu, strategické Golanské výšiny a především historický východní Jeruzalém se Zdí nářků, který po dvou tisících letech opět přešel pod plnou židovskou kontrolu. Tento triumf však zasetl semena dlouhodobých mezinárodních problémů spojených s okupací dobytých území.

Arogance a pocit neporazitelnosti se Izraeli málem staly osudnými během Jomkipurské války v roce 1973, kdy egyptské a syrské tanky provedly moment překvapení přesně na největší židovský svátek. I tuto válku Izrael nakonec vojensky vyhrál, avšak za cenu obrovských a bolestivých ztrát na životech.

Mírové procesy a nedávný vývoj

Jomkipurská válka nakonec paradoxně vedla k prvnímu obrovskému diplomatickému průlomu. V roce 1979 podepsal pravicový izraelský premiér Menachem Begin historickou mírovou dohodu z Camp Davidu s egyptským prezidentem Anvarem as-Sádátem. Izrael výměnou za mír vrátil celý Sinajský poloostrov. Podobnou mírovou smlouvu se podařilo v roce 1994 uzavřít i se sousedním Jordánskem.

Devadesátá léta přinesla snahu o narovnání vztahů se samotnými Palestinci prostřednictvím dohod z Osla. Ty vedly k vytvoření Palestinské národní správy, ale mírový proces zkolaboval po vlnách sebevražedných teroristických atentátů, vypuknutí Druhé intifády a zavraždění izraelského premiéra Jicchaka Rabina pravicovým židovským extremistou v roce 1995.

V roce 2020 došlo k dalšímu geopolitickému zázraku v podobě takzvaných Abrahámovských dohod, v rámci kterých Izrael plně normalizoval vztahy s Spojenými arabskými emiráty, Bahrajnem, Marokem a dalšími arabskými státy, čímž prolomil desítky let trvající diplomatickou izolaci v arabském světě. O to brutálnějším šokem pak byl teroristický útok militantního hnutí Hamás ze 7. října 2023, který vyvolal ničivou a masivní válku v Pásmu Gazy s nedozírnými regionálními důsledky a vtáhl do konfliktu i libanonské hnutí Hizballáh a Írán.

🌍 Geografie a podnebí

Navzdory své malé rozloze (stát je rozlohou jen o něco menší než historická Morava) se Izrael vyznačuje neuvěřitelně pestrou a kontrastní geografií.

Západní pobřeží státu lemuje úrodná pobřežní planina, na které se koncentruje drtivá většina obyvatelstva a průmyslu a kde leží moderní metropole Tel Aviv a přístav Haifa. Směrem do vnitrozemí, na východ, se terén prudce zvedá do drsné a kamenité Judské a Samařské vrchoviny, na jejichž hřebenech leží historický Jeruzalém.

Východní hranici státu tvoří Syrsko-africká příkopová propadlina, kterou protéká biblická řeka Jordán. Ta napájí jediné sladkovodní jezero v zemi – Galilejské jezero (Kineret) – a následně ústí do Mrtvého moře. Mrtvé moře je naprostým geografickým unikátem, představuje nejníže položené místo na povrchu zemské pevniny (více než 400 metrů pod hladinou oceánu) a vyznačuje se tak extrémní salinitou, že v něm není možný téměř žádný organický život. Více než polovinu celé rozlohy Izraele pak zabírá na jihu drsná, suchá, avšak geologicky úchvatná poušť Negev, která se táhne až k úzkému pobřeží Rudého moře u letoviska Ejlat.

Podnebí je typicky středomořské, charakterizované dlouhými, horkými a zcela suchými léty bez jediné kapky deště, a mírnými, krátkými a poměrně deštivými zimami. Na jihu v negevské poušti a v oblasti Mrtvého moře přechází klima do extrémních pouštních podmínek s letními teplotami pravidelně atakujícími padesát stupňů Celsia.

🏛️ Politický systém a státní zřízení

Stát Izrael je klasickou, pluralitní parlamentní demokracií západního střihu. Zcela unikátním prvkem politického systému je skutečnost, že stát nedisponuje žádnou formální a psanou ústavou. Místo ní funguje soustava takzvaných Základních zákonů, které definují fungování státních institucí, lidská práva a samotný charakter státu jako národního státu židovského lidu (což deklaruje ostře diskutovaný Základní zákon o národním státě z roku 2018).

Zákonodárnou moc drží v rukou jednokomorový parlament zvaný Kneset, který sídlí v Jeruzalémě a čítá přesně 120 poslanců. Poslanci jsou voleni na čtyřleté funkční období na základě striktně poměrného volebního systému s velmi nízkou vstupní klauzulí. Tento systém zaručuje obrovskou názorovou a menšinovou reprezentativnost, avšak zároveň způsobuje extrémní roztříštěnost parlamentu. V celé historii státu nezískala nikdy žádná politická strana nadpoloviční většinu 61 křesel. Vlády tak musí být vždy tvořeny složitými, kompromisními a často velmi nestabilními a ideologicky nesourodými koalicemi.

Hlavou státu je prezident, jehož funkce je však, podobně jako v některých evropských státech, převážně reprezentativní, ceremoniální a nadstranická. Skutečným nositelem výkonné a exekutivní moci je předseda vlády (premiér). Tento post je tradičně zastáván vůdcem nejsilnější politické strany. Nejvlivnějšími stranami na izraelské mapě jsou dlouhodobě pravicová a národně-konzervativní strana Likud a umírněnější středová hnutí.

🏢 Ekonomika a hospodářství

Navzdory nedostatku přírodních surovin, nedostatku vody, složité geografii a faktu, že ze svých sousedů se nemůže spolehnout téměř na žádného velkého obchodního partnera, vybudoval Izrael jednu z nejdynamičtějších a nejinovativnějších ekonomik na světě. Izrael je plnohodnotným členem OECD a pyšní se velmi vysokým hrubým domácím produktem na obyvatele.

1. 1. Start-up Nation a hi-tech sektor ###

Izraelská ekonomika stojí a padá s moderními technologiemi. Země si na mezinárodním fóru vysloužila oprávněnou přezdívku „Start-up Nation“ (Země start-upů). Oblast kolem Tel Avivu, známá jako Silicon Wadi, představuje po americkém Silicon Valley druhou nejhustší koncentraci inovativních firem na světě. Stát dominuje v oblastech, jakými jsou kybernetická bezpečnost, vývoj softwaru, autonomní řízení vozidel, lékařské technologie a vývoj složitých vojenských obranných systémů. Tyto inovace jsou často přímým a vedlejším produktem vojenského výzkumu, neboť z izraelské armády (konkrétně ze slavné zpravodajské jednotky 8200) odcházejí mladí experti s obrovským know-how, které následně komercializují na civilním trhu.

1. 1. Zemědělství a vodní hospodářství ###

Ačkoliv stát z velké části pokrývá poušť, izraelské zemědělství představuje globální zázrak. Od prvopočátků budování státu prostřednictvím kolektivních osad (kibuců a mošavů) investoval stát gigantické částky do výzkumu. Izraelské inženýrské firmy vynalezly systém kapkové závlahy, který dostává vodu a živiny přesně ke kořenům každé konkrétní rostliny, čímž minimalizuje odpar a plýtvání touto vzácnou komoditou. Aby Izrael překonal katastrofální nedostatek pitné vody, vybudoval na pobřeží Středozemního moře masivní síť obrovských odsolovacích stanic. Dnes se naprostá většina pitné vody pro obyvatelstvo získává přímo z moře, což státu zajistilo naprostou hydrologickou bezpečnost a nezávislost na dešťových srážkách. Dalším obrovským hospodářským zlomem byl na počátku jednadvacátého století nečekaný objev gigantických zásob zemního plynu v ložiscích Tamar a Leviathan ukrytých pod dnem moře, čímž se stát stal energeticky naprosto soběstačným.

👥 Demografie, etnické a náboženské složení

Demografická situace ve státě je zcela unikátní a mimořádně dynamická. Ze zhruba 9,8 milionů obyvatel tvoří drtivou a státotvornou většinu (přibližně 73 procent) Židé. Nejedná se však o monolitickou skupinu. Izrael je státem vybudovaným přistěhovalci ze zhruba stovky různých států. Z etnického hlediska se židovské obyvatelstvo dělí primárně na Aškenázy (potomky Židů z východní a střední Evropy) a Sefardy a Mizrachim (potomky komunit z Španělska, severní Afriky a Blízkého východu). Každá skupina si přinesla vlastní kulturu, gastronomii a historickou zkušenost.

Důležitým zákonným pilířem demografie je takzvaný Zákon o návratu, který garantuje právo každému člověku na planetě, který má alespoň jednoho židovského prarodiče, imigraci (aliju) do Státu Izrael a zisk plnohodnotného státního občanství. Po pádu železné opony proběhla v devadesátých letech obrovská migrační vlna z rozpadajícího se Sovětského svazu, kdy do země dorazil více než milion rusky mluvících občanů, což obrovským a pozitivním způsobem stimulovalo ekonomiku a přineslo množství technicky a vědecky vzdělané elity. Podobně specifickou vlnou byla záchranná evakuace komunity etiopských Židů (Falašové) v rámci tajných operací Mosad.

1. 1. Arabská menšina a náboženské štěpení ###

Největší ne-židovskou etnickou menšinu tvoří izraelští Arabové (přes 21 procent obyvatel). Jedná se o potomky těch arabských obyvatel, kteří během první arabsko-izraelské války v roce 1948 ze svých domovů neuprchli a zůstali na novém izraelském území. Disponují plným státním občanstvím, právem volit, zasedají v Knesetu, pracují jako soudci, lékaři či manažeři. Jsou převážně muslimského vyznání, ačkoliv existuje i nezanedbatelná arabská křesťanská menšina. Specifickou arabsky mluvící komunitou jsou Drúzové, vyznávající vlastní ezoterické náboženství, kteří jsou známí svou extrémní loajalitou ke Státu Izrael a (na rozdíl od většiny ostatních Arabů) hromadně slouží v bojových jednotkách izraelské armády. Na jihu v poušti žijí společenství kočovných beduínů.

Vnitřně nesmírně křehkým tématem uvnitř samotné židovské většiny je role náboženství. Společnost je rozdělena na striktně sekulární a liberální obyvatele (Hilonim), tradičněji zaměřené lidi, zástupce náboženského sionismu (Datiim) a radikálně rostoucí komunitu takzvaných ultraortodoxních Židů (Charedim). Ultraortodoxní komunita striktně dodržuje náboženské právo, odmítá západní kulturu a vzdělání a často z náboženských důvodů nepracuje a neslouží v armádě, což při jejich extrémně vysoké porodnosti vyvolává masivní sociální napětí s platící sekulární většinou, která stát ekonomicky a vojensky drží nad vodou.

⚔️ Ozbrojené síly a bezpečnostní doktrína

Zárukou samotné existence státu jsou Izraelské obranné síly (v angličtině IDF, hebrejsky s oblibou zkracováno jako Cachal). Jedná se o jednu z technologicky nejvyspělejších, nejlépe vycvičených a v bojových operacích nejzkušenějších armád na celém světě.

Vojenská doktrína vychází z faktu, že Izrael si na svém miniaturním území a s malým počtem obyvatel nemůže dovolit prohrát jedinou válku. Proto spoléhá na technologickou a zpravodajskou převahu, bleskové preventivní údery a rychlý přesun operací na území nepřítele. Stát udržuje malou, vysoce profesionální stálou armádu, která je podepřena systémem povinné základní vojenské služby pro muže (na 32 měsíců) i pro ženy (na 24 měsíců). Skutečná síla armády však spočívá v obrovském systému záložníků. V případě vyhlášení války dokáže stát během pouhých 48 hodin povolat do zbraně, vyzbrojit a nasadit na frontu stovky tisíc excelentně připravených a vysoce motivovaných veteránů z řad běžných civilistů.

Klíčovým bezpečnostním prvkem současnosti je sofistikovaná vícevrstvá protivzdušná obrana. Ta zahrnuje celosvětově známý a úspěšný systém Železná kopule (Iron Dome) určený k zachytávání raket a dělostřeleckých granátů krátkého doletu vystřelovaných teroristy z Gazy či Libanonu. Pro zachytávání výkonnějších střel slouží komplex Davidův prak (David's Sling) a pro likvidaci balistických střel letících až ve vesmíru funguje pokročilý systém Arrow (Šíp). Dále stát vlastní elitní flotilu moderních stíhaček americké výroby a německé dieselelektrické ponorky třídy Dolphin.

Mezinárodně přijímaným veřejným tajemstvím je skutečnost, že Izrael vlastní mohutný a funkční arzenál jaderných zbraní. Vedení státu uplatňuje k této otázce takzvanou strategii záměrné jaderné nejednoznačnosti (nikdy vlastnictví oficiálně nepotvrdilo, ale ani nevyvrátilo), což slouží jako absolutní odstrašující prvek proti existenčním hrozbám ze strany nepřátelských států. Světoznámou a často obávanou institucí je také Mosad – národní zpravodajská agentura zodpovědná za sběr informací, utajené operace a boj proti terorismu za hranicemi státu.

🕊️ Podstata izraelsko-palestinského konfliktu

Naprostým stínem, který padá na veškeré úspěchy státu, je vleklý a krvavý izraelsko-palestinský konflikt. Podstatou tohoto problému je spor dvou různých národů – židovského a palestinského (arabského) – o geografické právo na sebeurčení na stejném a z historického i náboženského hlediska nesmírně citlivém území bývalého britského mandátu.

Izrael po válce v roce 1967 okupoval území Západního břehu a Pásmo Gazy. V důsledku dohod z Osla vznikla o desítky let později Palestinská samospráva, která získala dílčí civilní a policejní kontrolu nad palestinskými městy (tzv. zóna A a B). Nicméně finální vyřešení statusu nedospělo ke konci. Mezi nejpalčivější, dosud nevyřešené a zdánlivě neřešitelné otázky patří:

Izraelské osady: Výstavba a rozšiřování židovských měst a vesnic přímo na okupovaném Západním břehu, které mezinárodní společenství většinově považuje za nelegální.
Status Jeruzaléma: Obě strany si nárokují Jeruzalém jako své nedělitelné a výhradní hlavní město, zejména s ohledem na absolutní svatost Chrámové hory pro judaismus i islám.
Bezpečnostní obavy: Izrael oprávněně poukazuje na nekonečné vlny palestinského islámského terorismu (od sebevražedných útoků až po odpalování raket), což stát vede k nutnosti přísných bezpečnostních opatření, budování separačních bariér a vojenských hlídek.
Rozdělení palestinské politiky: Vyjednávání o "dvoustátním řešení" ztroskotává také na faktu, že palestinská politická scéna je fyzicky i ideologicky rozštěpena. Zatímco umírněnější strana Fatah kontroluje Západní břeh, moci v Pásmu Gazy se v roce 2007 násilím chopilo radikální a otevřeně teroristické hnutí Hamás, jehož zakládající charta oficiálně volá po absolutním vyhlazení Státu Izrael a odmítá jakákoliv mírová ujednání.

📊 Kompletní chronologický přehled předsedů vlád (Premiérů)

Následující tabulka představuje naprosto kompletní, historicky přesný a ucelený chronologický přehled všech osobností, které kdy od založení státu zastávaly absolutně klíčovou a nejdůležitější exekutivní funkci ve Státu Izrael – post předsedy vlády (premiéra). V rámci tabulky nedošlo k vynechání ani k filtraci žádného volebního období či osobnosti.

Pořadí	Jméno premiéra	Období v úřadu	Politická strana a ideologická afiliace	Významné události mandátu
1.	David Ben Gurion	1948 – 1954	Mapaj (levicový sionismus)	Otec zakladatel, deklarace nezávislosti, Válka za nezávislost, budování struktur státu a IDF.
2.	Moše Šaret	1954 – 1955	Mapaj (levicový sionismus)	Umírněnější, krátké mezidobí zaměřené primárně na diplomatickou ofenzivu v OSN.
(1.)	David Ben Gurion	1955 – 1963	Mapaj (levicový sionismus)	Návrat k moci, Sinajská válka v roce 1956, položení základů tajného jaderného programu v Dimoně.
3.	Levi Eškol	1963 – 1969	Mapaj / Ma'arach	Vedení státu během naprosto triumfální a obrovsky teritoriálně ziskové Šestidenní války v roce 1967.
4.	Golda Meirová	1969 – 1974	Ma'arach (Strana práce)	Železná lady Izraele. Terorismus na olympiádě v Mnichově, zaskočení státu během krvavé Jomkipurské války v roce 1973.
5.	Jicchak Rabin	1974 – 1977	Ma'arach (Strana práce)	Snaha o obnovu armády po Jomkipurské válce, úspěšná záchranná operace Entebbe proti únoscům letadla v Ugandě.
6.	Menachem Begin	1977 – 1983	Likud (pravicový sionismus)	První pravicový premiér po 30 letech levice. Mírová smlouva s Egyptem, kontroverzní válka v Libanonu a bombardování reaktoru v Iráku.
7.	Jicchak Šamir	1983 – 1984	Likud	Krátké a obtížné převzetí moci v době těžké hospodářské krize a uvíznutí armády v Libanonu.
8.	Šimon Peres	1984 – 1986	Ma'arach (Strana práce)	Rotující vláda národní jednoty s Likudem s cílem zkrocení obrovské hyperinflace.
(7.)	Jicchak Šamir	1986 – 1992	Likud	Návrat na post v rámci dohody. Tvrdý odpor vůči palestinské První intifádě a nasazování armády.
(5.)	Jicchak Rabin	1992 – 1995	Strana práce	Zásadní mírový průlom. Mírová smlouva s Jordánskem, zahájení dohod z Osla s Jásirem Arafatem, za což byl zavražděn extrémistou.
(8.)	Šimon Peres	1995 – 1996	Strana práce	Nástup po Rabinovi, pokračování v uplatňování mírového procesu přerušeného vlnou terorismu.
9.	Benjamin Netanjahu	1996 – 1999	Likud	První období vůdce pravice, ochlazení euforického mírového procesu z Osla, bezpečnostní požadavky na palestinskou samosprávu.
10.	Ehud Barak	1999 – 2001	Strana práce / Jeden Izrael	Stažení izraelských vojsk z jihu Libanonu. Konec funkčního období poznamenán vypuknutím brutální Druhé intifády.
11.	Ariel Šaron	2001 – 2006	Likud / Kadima	Vojenské potlačení terorismu a Druhé intifády, výstavba bezpečnostní bariéry, jednostranné stažení všech osadníků i armády z Pásma Gazy. Konec po těžké mrtvici.
12.	Ehud Olmert	2006 – 2009	Kadima (středová)	Velení státu v průběhu tvrdé Druhé libanonské války (proti Hizballáhu) a bombardování tajného syrského reaktoru.
(9.)	Benjamin Netanjahu	2009 – 2021	Likud	Historicky nejdelší a bezprecedentní dvanáctileté funkční období. Masivní hospodářský a technologický boom, historické Abrahámovské mírové dohody s Araby, permanentní napětí s Íránem a domácí politické krize a soudy.
13.	Naftali Bennett	2021 – 2022	Jamina (náboženská pravice)	Historicky první a velmi křehká vláda napříč spektrem (od krajní pravice po arabskou stranu Ra'am), která spojila síly výhradně k odstavení Netanjahua od moci.
14.	Jair Lapid	2022	Ješ atid (středová, sekulární)	Krátké působení na základě rotační dohody po zhroucení předchozí nesourodé koalice, organizace předčasných parlamentních voleb.
(9.)	Benjamin Netanjahu	2022 – současnost	Likud	Sestavení ideologicky vůbec nejvíce pravicové a nábožensky nejortodoxnější vlády v dějinách státu, soudní reforma a masové občanské protesty. Konfrontace s nejsložitější bezpečnostní krizí po krvavém útoku teroristů Hamásu na podzim roku 2023.

💡 Pro laiky

Představte si malý a obrovsky moderní a úspěšný start-up (začínající technologickou firmu), který v garáži na koleni založila parta lidí, jež přežila historicky ten nejhrůznější možný útlak a masové vyvražďování na světě, a kteří si řekli: „Už se nikdy na nikoho nespoléháme, musíme si postavit vlastní opevněný dům a bránit se sami.“

Když si tento moderní technologický dům (Stát Izrael) po druhé světové válce postavili na historickém a posvátném kousku půdy u moře, zjistili, že jsou zasazeni přímo doprostřed nejnebezpečnější a nejdrsnější ulice (Blízkého východu). Všichni sousedé z této ulice jejich nový dům zpočátku nenáviděli a hned několikrát v obrovské přesile napadli a pokusili se ho zbourat. Jenže tenhle technologický start-up je dokázal vždy obdivuhodně a často proti všem papírovým předpokladům odrazit. S některými pragmatickými sousedy, kteří uznali, že tenhle dům nejde zbourat, se postupem desítek let nakonec smířili a dnes spolu docela úspěšně obchodují (např. Egypt, Jordánsko, Spojené arabské emiráty).

Uvnitř toho domu se stal naprostý zázrak. Lidé tam z mořské vody dělají pitnou, ze suché pouště a písku dokázali vydolovat kvetoucí zemědělství a počítačové nápady odtud používají firmy na celém světě. Ačkoliv to navenek vypadá skvěle, obyvatelé tohoto domu mají i těžké vnitřní a venkovní problémy. Uvnitř se část obyvatel chce modlit v tichu a nepracovat, zatímco jiní chtějí dál rozvíjet supermoderní zemi a stěžují si, že celou tíhu armády a daní nesou jen oni. A ze zahrady nebo ze střechy vedlejšího domu na ně navíc dál, takřka denně, střílejí zfanatizované party, které se odmítají smířit s tím, že na daném místě tenhle úspěšný dům vůbec stojí. Tak přesně takový je dnes Stát Izrael – stát obrovských úspěchů a nekonečného permanentního ohrožení.

Zdroje