Sionismus

Sionismus
	Soubor:Symbol sionismu.svg
	Symbol sionismu kombinující Davidovu hvězdu a lva z kmene Juda
Vznik	Konec 19. století
Hlavní myšlenky	Národní sebeurčení židovského národa, vytvoření a podpora židovského státu v Zemi izraelské
Zakladatelé	Theodor Herzl

Rozbalit box

Obsah boxu

Sionismus (z hebrejského slova Cijon, ציון, což je jeden z názvů pro Jeruzalém a Zemi izraelskou) je politická ideologie a národní hnutí židovského národa, jehož základním cílem je vytvoření a podpora židovského národního státu na území historické Země izraelské. Hnutí formálně vzniklo na konci 19. století v Evropě jako reakce na sílící antisemitismus a asimilační tlaky. Za jeho zakladatele je považován vídeňský novinář Theodor Herzl.

Sionismus v sobě zahrnuje široké spektrum politických a náboženských proudů, od socialistických po revizionistické a náboženské. Hlavního cíle hnutí bylo dosaženo 14. května 1948 vyhlášením nezávislosti Státu Izrael. Od té doby se sionismus soustředí na podporu Izraele, posilování jeho bezpečnosti a identity a na podporu imigrace Židů z diaspory do Izraele (tzv. alija).

📜 Historie

Historie sionismu je úzce spjata s tisíciletou touhou Židů po návratu do jejich historické vlasti, která byla po staletí vyjadřována především v náboženské rovině. Moderní politický sionismus je však produktem 19. století.

💡 Kořeny a předchůdci

Náboženská a kulturní vazba na Zemi izraelskou je ústředním motivem judaismu od zničení Druhého chrámu v roce 70 n. l. a následného rozptýlení Židů do diaspory. Modlitby za návrat na Sijón jsou součástí každodenní liturgie.

V 19. století se v Evropě objevili první myslitelé, kteří začali formulovat myšlenku návratu v moderním, politickém smyslu. Mezi tzv. "předzvěsti sionismu" (Mevasrej ha-Cijonut) patří:

Rabín Jehuda Alkalaj (1798–1878): Sefardský rabín, který v reakci na damašskou aféru z roku 1840 začal prosazovat myšlenku fyzického návratu a zemědělského osídlení Palestiny jako předpoklad pro příchod Mesiáše.
Rabín Cvi Hirš Kališer (1795–1874): Aškenázský rabín z Pruska, který argumentoval, že vykoupení Židů musí začít jejich vlastním přičiněním – kolonizací Země izraelské.
Moses Hess (1812–1875): Původně spolupracovník Marxe a Engelse, který se později odklonil od komunismu a ve své knize Řím a Jeruzalém (1862) představil vizi židovského socialistického státu v Palestině jako řešení "židovské otázky".

Na tyto myšlenky navázalo hnutí Hovevei Cijon (Milovníci Sijónu), které vzniklo ve východní Evropě v 80. letech 19. století v reakci na vlnu pogromů v carském Rusku. Toto hnutí organizovalo první moderní vlnu židovské imigrace do osmanské Palestiny, známou jako První alija.

✡️ Politický sionismus a Theodor Herzl

Za skutečného zakladatele politického sionismu je považován Theodor Herzl (1860–1904), asimilovaný židovský novinář z Vídně. Klíčovým impulsem pro něj byla Dreyfusova aféra ve Francii v roce 1894, která ho přesvědčila, že antisemitismus je v Evropě neřešitelný a že jediným východiskem je vytvoření vlastního státu.

V roce 1896 publikoval svůj stěžejní spis Der Judenstaat (Židovský stát), ve kterém představil praktický plán na vytvoření židovské suverenity. Navrhoval získat území prostřednictvím diplomacie a mezinárodních dohod a založit organizace (Židovskou společnost a Židovskou banku) pro organizaci masové migrace.

V srpnu 1897 svolal Herzl První sionistický kongres do Basileje ve Švýcarsku. Kongres přijal tzv. Basilejský program, který definoval cíl hnutí: "Sionismus usiluje o zřízení veřejně a právně zajištěné domoviny pro židovský lid v Palestině." Byla založena Světová sionistická organizace, která se stala hlavním politickým nástrojem hnutí.

🌊 Vlny přistěhovalectví (Alijot)

Od konce 19. století do založení státu proběhlo několik velkých imigračních vln (hebrejsky alijot, plurál od alija - "vzestup"):

První alija (1882–1903): Převážně z východní Evropy, motivovaná pogromy. Přistěhovalci zakládali zemědělské osady (např. Rišon le-Cijon).
Druhá alija (1904–1914): Silně ideologická, tvořená mladými socialistickými sionisty z Ruska. Založili první kibuc (Deganja) a město Tel Aviv. Klíčovou postavou byl David Ben Gurion. Během této vlny došlo k oživení hebrejštiny jako mluveného jazyka díky úsilí Eliezera Ben Jehudy.
Třetí alija (1919–1923): Po první světové válce a Balfourově deklaraci. Přistěhovalci dále rozvíjeli infrastrukturu budoucího státu.
Čtvrtá alija (1924–1929): Převážně středostavovští Židé z Polska, kteří přispěli k rozvoji měst.
Pátá alija (1929–1939): Největší vlna, motivovaná vzestupem nacismu v Německu. Přinesla velké množství kapitálu a odborníků.

📜 Balfourova deklarace a Britský mandát

Zásadním diplomatickým úspěchem sionistického hnutí byla Balfourova deklarace z 2. listopadu 1917. Britský ministr zahraničí Arthur Balfour v ní jménem vlády Spojeného království vyjádřil podporu "zřízení národní domoviny pro židovský lid v Palestině". Po porážce Osmanské říše v první světové válce udělila Společnost národů v roce 1922 Velké Británii mandát nad Palestinou, jehož součástí byl i závazek realizovat cíle Balfourovy deklarace. Tím sionismus získal mezinárodní právní uznání.

Holocaust a vznik Státu Izrael

Tragédie holocaustu během druhé světové války, při níž bylo nacisty a jejich kolaboranty zavražděno šest milionů evropských Židů, radikálně změnila situaci. Ukázala naléhavou potřebu suverénního útočiště a posílila mezinárodní podporu pro sionistický projekt.

Po válce se Británie, čelící židovskému odboji i arabským povstáním, rozhodla vzdát se mandátu. V roce 1947 OSN schválila Plán OSN na rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát. Židovské vedení plán přijalo, arabské ho odmítlo. 14. května 1948, v den odchodu posledních britských vojsk, vyhlásil David Ben Gurion v Tel Avivu nezávislost Státu Izrael. Okamžitě následovala válka za nezávislost, ve které nově vzniklý stát ubránil svou existenci.

🧭 Ideologické proudy

Sionismus nikdy nebyl monolitickým hnutím. V jeho rámci existovalo a stále existuje několik hlavních ideologických proudů.

🌹 Socialistický sionismus

Tento proud, také známý jako dělnický sionismus, byl dominantní silou v období před vznikem státu a v prvních desetiletích jeho existence. Kombinoval sionistické cíle s ideály socialismu. Jeho cílem bylo vybudovat v Palestině spravedlivou, rovnostářskou společnost založenou na práci. Hlavními nástroji byly kolektivní zemědělské osady – kibuc a mošav. Hlavními představiteli byli David Ben Gurion, Berl Kacnelson a politicky ho reprezentovala strana Mapaj (předchůdkyně dnešní Strany práce).

🦅 Revizionistický sionismus

Zakladatelem tohoto proudu byl Ze'ev Žabotinský (1880–1940). Revizionisté byli v opozici vůči socialistickému sionismu. Kladli důraz na národní hrdost, vojenskou sílu a liberální ekonomiku. Jejich cílem bylo vytvoření židovského státu na obou březích řeky Jordán (tedy i na území dnešního Jordánska). Z jejich řad vzešly podzemní vojenské organizace Irgun a Lechi. Politickým dědicem revizionistického sionismu je strana Likud.

🙏 Náboženský sionismus

Tento směr spojuje sionismus s ortodoxním judaismem. Na rozdíl od některých ultraortodoxních (charedim) skupin, které sionismus odmítaly jako rouhačský pokus uspíšit příchod Mesiáše, náboženští sionisté vidí v založení Státu Izrael začátek mesiášského vykoupení (atchalta de-ge'ula). Jejich duchovním otcem byl rabín Abraham Isaac Kook (1865–1935). Tento proud je dnes silně spojen s hnutím osadníků na Západním břehu.

🏛️ Všeobecný (liberální) sionismus

Jednalo se o centristický proud, který se nehlásil ani k socialismu, ani k revizionismu. Důraz kladl na soukromé podnikání, demokratické hodnoty a jednotu židovského národa bez ohledu na ideologii. Jeho hlavním představitelem byl Chajim Weizmann, první prezident Izraele.

🤝 Kulturní sionismus

Představitelem tohoto myšlenkového směru byl Ahad ha-Am (1856–1927). Tvrdil, že před vytvořením politického státu je nutné vytvořit v Palestině duchovní a kulturní centrum pro celý židovský národ. Toto centrum by oživilo hebrejskou kulturu a posílilo židovskou identitu v diaspoře. Ačkoliv jeho myšlenky byly v menšině, měly velký vliv na oživení hebrejštiny a založení Hebrejské univerzity.

⚙️ Cíle a úspěchy

Vytvoření a udržení suverénního Státu Izrael: Hlavní cíl hnutí byl naplněn v roce 1948.
Shromáždění exulantů (Kibuc galujot): Izrael přijal miliony židovských přistěhovalců z celého světa, včetně přeživších holocaustu a uprchlíků z arabských zemí.
Oživení hebrejštiny: Z liturgického jazyka se hebrejština stala moderním, živým jazykem, kterým dnes mluví miliony lidí.
Vytvoření moderní židovské kultury: V Izraeli vznikla nová, dynamická národní kultura v literatuře, hudbě, divadle i vědě.
Zajištění bezpečného útočiště: Izrael slouží jako útočiště pro Židy čelící perzekuci kdekoli na světě.

⚖️ Kritika a kontroverze

Sionismus je předmětem ostré kritiky, zejména v souvislosti s jeho dopadem na arabské obyvatelstvo Palestiny.

🇵🇸 Vztah k arabskému obyvatelstvu

Kritici tvrdí, že sionismus je ve své podstatě koloniálním hnutím, které ignorovalo práva a aspirace původního arabského obyvatelstva. Válka v roce 1948 vedla k exodu přibližně 750 000 palestinských Arabů, události, kterou Palestinci nazývají Nakba (Katastrofa). Následný izraelsko-palestinský konflikt, okupace Západního břehu a Pásma Gazy po Šestidenní válce v roce 1967 a výstavba izraelských osad jsou hlavními body kritiky.

🌍 Rezoluce OSN 3379

V listopadu 1975 přijalo Valné shromáždění OSN kontroverzní rezoluci 3379, která označila sionismus za "formu rasismu a rasové diskriminace". Tato rezoluce byla prosazena blokem arabských a komunistických zemí a byla ostře odsouzena Izraelem, USA a západními zeměmi. V prosinci 1991, po skončení studené války, byla tato rezoluce zrušena rezolucí 46/86.

🕍 Vnitřní židovská kritika

Sionismus čelil a čelí kritice i z řad samotných Židů. Některé ultraortodoxní (charedim) skupiny, jako Neturej Karta, ho odmítají z teologických důvodů – věří, že židovský stát může být obnoven pouze příchodem Mesiáše. Existují také sekulární a liberální židovští kritici, kteří sice nepopírají právo Izraele na existenci, ale ostře kritizují jeho politiku vůči Palestincům a považují ji za neslučitelnou s židovskými etickými hodnotami.

🌐 Sionismus dnes

Po založení Státu Izrael se role sionismu proměnila. Dnes se zaměřuje především na:

Podporu Izraele: Politická, finanční a morální podpora Izraele ze strany židovských komunit v diaspoře.
Podpora aliji: Motivace Židů k přestěhování do Izraele.
Boj proti antisemitismu a antisionismu: Mnoho sionistických organizací považuje antisionismus (popírání práva židovského národa na sebeurčení) za moderní formu antisemitismu.
Posilování židovské identity: Vzdělávací a kulturní programy pro mládež v diaspoře s cílem posílit jejich vztah k Izraeli a židovství.

🤔 Pro laiky

Sionismus je v podstatě židovské národní hnutí za svobodu a sebeurčení. Představte si to podobně jako české národní obrození v 19. století, kdy Češi chtěli mít vlastní stát, kde by mohli svobodně mluvit česky a rozvíjet svou kulturu. Židé, kteří byli po dva tisíce let rozptýleni po světě a často čelili pronásledování (pogromům, diskriminaci, holocaustu), toužili po tom samém: po bezpečném místě, které by mohli nazývat domovem. Jako toto místo si vybrali svou historickou a náboženskou vlast – území dnešního Izraele.

Hlavní myšlenkou bylo shromáždit Židy z celého světa a vybudovat moderní stát. To se jim v roce 1948 podařilo a vznikl Izrael. Problémem však bylo, že na tomto území už žili jiní lidé – palestinští Arabové. Vytvoření Izraele tak vedlo k dlouhotrvajícímu a složitému konfliktu s nimi, který dodnes není vyřešen. Sionismus je tedy pro Židy symbolem naplnění snu o návratu a bezpečí, zatímco pro mnoho Palestinců je symbolem ztráty domova a útlaku.

Šablona:Aktualizováno