Rudolf Hrušínský

Rudolf Hrušínský
Datum narození	17. října 1920
Místo narození	Nový Etynk, Československo
Datum úmrtí	13. dubna 1994
Místo úmrtí	Praha, Česko
Státní příslušnost	, později
Rodiče	Rudolf Hrušínský nejstarší; Hermína Červíčková-Budínská
Manželka	Eva Hrušínská (od roku 1945 do 1994)
Děti	Rudolf Hrušínský mladší, Jan Hrušínský
Povolání	divadelní a filmový herec, divadelní a filmový režisér, pedagog, politik
Aktivní od	1935
Aktivní do	1994
Ocenění	Národní umělec (1988); Zasloužilý umělec (1965)

Rudolf Hrušínský (narozen jako Rudolf Böhm; 17. října 1920 Nový Etynk – 13. dubna 1994 Praha) byl český divadelní, filmový, televizní a rozhlasový herec, divadelní a filmový režisér a vysokoškolský pedagog. Z hlediska dějin české kultury a kinematografie představuje jednu z nejexponovanějších a nejdůležitějších osobností 20. století. Počátky jeho kariéry jsou svázány s předválečným avantgardním divadlem Emila Františka Buriana, nicméně jeho životní a uměleckou základnou se stalo Národní divadlo v Praze, jehož byl členem nepřetržitě od roku 1960 až do své smrti. Na filmovém plátně vytvořil desítky ikonických rolí, z nichž k celosvětově nejuznávanějším patří ztvárnění Karla Kopfrkingla v psychologickém hororu Spalovač mrtvol (1968) nebo postava Antonína Důry ve snímku Rozmarné léto (1967).

V průběhu svého života prošel Hrušínský složitým politickým vývojem. Po podepsání manifestu Dva tisíce slov v roce 1968 a následném odmítnutí tento podpis odvolat, byl komunistickým režimem v období normalizace vystaven přísnému zákazu výkonu povolání, jenž zahrnoval absolutní absenci ve filmu, televizi, rozhlase i zákaz pedagogické činnosti. Po pádu komunistického režimu během sametové revoluce se aktivně zapojil do budování demokratických struktur a v letech 1990 až 1992 vykonával mandát poslance Sněmovny lidu Federálního shromáždění za Občanské fórum. Rudolf Hrušínský se stal ústřední postavou rozvětvené herecké dynastie; v jeho profesních šlépějích pokračují jeho synové i vnoučata.

👤 Rodinný původ a dětství

Rudolf Hrušínský pocházel z jedné z nejstarších a nejrozvětvenějších divadelních dynastií na českém území. Rodová linie ze strany jeho matky sahá až k herci Ondřeji Červíčkovi, který v 19. století působil v divadelní společnosti Josefa Kajetána Tyla. Dědečkem Rudolfa Hrušínského byl principál Václav Červíček a babičkou herečka Anna Budínská-Červíčková, kteří společně vedli proslulou venkovskou kočovnou divadelní společnost.

Jeho otec, herec a divadelní režisér Rudolf Hrušínský nejstarší (1897–1956), se narodil jako Rudolf Böhm. V roce 1919 vstoupil do Červíčkovy kočovné společnosti a oženil se s dcerou principála, herečkou Hermínou Červíčkovou-Budínskou (1901–1989). Příjmení Hrušínský bylo původně pouze uměleckým pseudonymem. Podle tradované rodinné historie vzniklo jako slovní hříčka poté, co byl Rudolf Böhm na divadelní štaci v Lužici u Hodonína chycen při krádeži hrušek, načež mu kolegové začali přezdívat "Hruškovský" a následně "Hrušínský".

Budoucí herec se narodil 17. října 1920 v jihočeském Novém Etynku (dnešní Nová Včelnice). Jeho příchod na svět byl doslova spjat s divadelním prostředím – matka Hermína jej porodila přímo za improvizovaným jevištěm v hostinci U Černého orla (dnešní Grand Hotel) bezprostředně po odehrání večerního představení hry Taneček panny Márinky.

Dětství trávil výhradně na cestách s kočovnou společností. Již od nejútlejšího věku byl využíván na jevišti jako živá rekvizita a posléze jako dětský herec (často nedobrovolně v dívčích rolích). Poté, co se rodina ve 30. letech trvale usadila v Praze, nastoupil na reálné gymnázium. Toto studium však nedokončil, neboť byl ze vzdělávacího ústavu vyloučen (důvodem byla vysoká absence a nepovolená exhibice s lasem). Přestoupil na žižkovskou měšťanskou školu a ačkoliv krátce uvažoval o dráze právníka, rodinná tradice a prokazatelný talent jej definitivně nasměrovaly k profesionálnímu divadlu.

🎭 Divadelní kariéra

Počátky a učednická léta (1935–1939)

Svou profesionální hereckou dráhu odstartoval Rudolf Hrušínský v roce 1935 ve věku patnácti let. Jeho prvním stálým působištěm se stalo holešovické divadlo Uranie a souběžně vystupoval v Pražském dětském divadle Míly Mellanové.

Klíčový formující vliv na jeho herecký projev mělo angažmá v avantgardním divadle D 38 pod vedením režiséra Emila Františka Buriana, kam nastoupil v srpnu 1937. Hrušínský zde pod svým původním jménem Böhm prošel tvrdou školou jevištní syntézy. Naučil se pracovat s hlasovou modulací, rytmem, zpěvem a tancem (byl rovněž zdatným houslistou). Na Burianově scéně zaujal například v roli studenta Jindry Benetky v divadelní dramatizaci Žákovy Školy základ života nebo jako princ Leonce v Büchnerově hře Leonce a Lena.

Zlatá éra na pražských scénách (1940–1960)

Během let druhé světové války a v poválečném období prošel Hrušínský několika pražskými scénami. Významné bylo jeho působení v Divadle na Vinohradech (1940–1943 a 1945–1948). V roce 1949 nastoupil do Městských divadel pražských, jimž v té době z pozice ředitele vládl Ota Ornest. Toto jedenáctileté angažmá je divadelními historiky označováno za období jeho největšího hereckého zrání. Kromě ztvárnění stěžejních postav (například Molièrova Tartuffa či Čechovova Ivanova) se zde úspěšně etabloval i jako divadelní režisér – jeho inscenace Nashova Obchodníka s deštěm s Radovanem Lukavským a Danou Medřickou se stala divadelní událostí desetiletí.

Národní divadlo (1960–1994)

V roce 1960 přijal nabídku tehdejšího šéfa činohry Otomara Krejči a stal se stálým členem Národního divadla. Zde jeho herecké mistrovství plně krystalizovalo pod režijním vedením Miroslava Macháčka a Jaromíra Pleskota.

Jeho herecký styl byl definován absolutním minimalismem. Hrušínský dokázal s minimem gest a nulovou vnější mimikou, pouze za pomoci drobných změn intonace svého klidného a monotónního hlasu, vyjádřit nejhlubší psychologické rozpoložení postavy. Mezi jeho absolutní divadelní triumfy na první scéně patří role falešného proroka Johanna Bockelsona v Dürrenmattových Novokřtěncích (1968), Shakespearův Jago v Othellovi (1972) nebo role Ignjata Glembaye v dramatu Páni Glembayové (1977). V letech 1969 až 1970 vykonával přímo funkci šéfa činohry Národního divadla a souběžně vyučoval jako pedagog na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU).

🎬 Filmová kariéra a režie

Do filmových ateliérů vstoupil Hrušínský poprvé v roce 1937 (shodou okolností ve stejném roce jako jeho otec) rolí ve filmu Lízin let do nebe. Do svých pětadvaceti let stihl natočit úctyhodných 17 snímků, v nichž ztělesňoval převážně role bystrých studentů a milovníků. Průlomovými snímky z tohoto období byly Cesta do hlubin študákovy duše (1939) a temné psychologické drama Noční motýl (1941). Závěr válečného období přinesl i jeho jediné dva celovečerní počiny v roli filmového režiséra – snímky Jarní píseň (1944) a komedii Pancho se žení (1946).

Filmové vrcholy a transformace

Zásadní zlom v jeho fyzickém a hereckém typu nastal v polovině padesátých let. Pro ztvárnění hlavní role v dvojdílné filmové adaptaci Haškova románu Dobrý voják Švejk (1956) a Poslušně hlásím (1957) Hrušínský záměrně a dramaticky přibral na váze. Tuto tělnatou fyziognomii si již ponechal do konce života, což paradoxně obrovsky posílilo jeho plátnové charisma.

Šedesátá léta představují kvalitativní vrchol jeho kinematografické tvorby. S režisérem Jiřím Menzelem natočil poetickou adaptaci Vančurova románu Rozmarné léto (1967), kde ztvárnil postavu plovárenského mistra Antonína Důry. V roce 1968 pak pod režijním vedením Juraje Herze vytvořil svou životní a celosvětově nejoceňovanější roli – vyšinutého a nacistickou ideologií zfanatizovaného zaměstnance krematoria Karla Kopfrkingla ve filmu Spalovač mrtvol. Divákům se zapsal do paměti rovněž sérií kriminálních filmů, ve kterých ztvárnil zarputilého a mlčenlivého majora Kalaše (např. Vrah skrývá tvář, Po stopách krve).

Zlatý fond československé komedie a dramatu obohatil v 70. a 80. letech ikonickými rolemi: primář Radosta v komedii Kulový blesk (1978), člen správní rady pivovaru v Postřižinách (1980), vysloužilý voják Pankrác v pohádce Tři veteráni (1983) či poetický MUDr. Skružný, kochající se českou krajinou, v komedii Vesničko má středisková (1985). S filmovým plátnem se důstojně rozloučil rolí ředitele v oscarovém snímku Jana Svěráka Obecná škola (1991) a v Křižanově dramatu Tichá bolest (1990).

⚖️ Perzekuce a normalizace

Ačkoliv byl Rudolf Hrušínský na vrcholu své popularity odměněn státem titulem Zasloužilý umělec a Laureát Státní ceny (obojí v roce 1965), jeho občanské postoje jej na počátku 70. let uvrhly do existenční krize.

V červnu roku 1968 patřil k prvním padesáti osobnostem, které podepsaly Vaculíkův prodemokratický manifest Dva tisíce slov. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a nástupu normalizace byl Hrušínský vystaven extrémnímu tlaku státní bezpečnosti a úředníků, aby svůj podpis veřejně odvolal. Herec to rezolutně odmítl. Trestem se stal totální profesní a společenský distanc, který sám Hrušínský později ve svých pamětech označil termínem "dokonalá psychická vražda".

Bylo mu okamžitě odebráno místo pedagoga na DAMU, přišel o významné zahraniční i domácí filmové nabídky, měl zákaz pracovat v Československém rozhlase a zákaz jakékoliv televizní tvorby. V Národním divadle sice formálně zůstal (byl příliš slavný na to, aby byl zcela vyhozen na ulici), ale vedení divadla jej systematicky marginalizovalo – v letech 1970 až 1972 dostával průměrně pouze jednu okrajovou roli za celou divadelní sezónu. V roce 1972 mu tehdejší normalizační ředitel Národního divadla Přemysl Kočí zaslal oficiální dopis, v němž mu s poukazem na jeho "antisocialistické postoje" z roku 1968 výslovně zakázal hostování a režijní činnost na jiných scénách (např. ve Večerním Brně). Státní represe zašly tak daleko, že úřady Hrušínskému (vášnivému rybáři) odmítly vydat i pouhou rybářskou povolenku.

Izolaci prolomil až v roce 1976 režisér František Vláčil, který si přes obrovský odpor komunistických cenzorů vyvzdoroval obsazení Hrušínského do hlavní role doktora Meluzina ve filmu Dým bramborové natě. Pod vyčerpávajícím existenčním tlakem a ve snaze ochránit kariéru své rodiny Hrušínský nakonec v lednu 1977 formálně připojil svůj podpis k takzvané Antichartě. Plné umělecké i celospolečenské rehabilitace se dočkal až v roce 1988 udělením titulu Národní umělec.

🏛️ Politický mandát ve Federálním shromáždění

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 přinesl Hrušínskému nečekanou politickou etapu. V rámci příprav na první svobodné volby v roce 1990 jej oslovili zástupci hnutí Občanské fórum (OF) s žádostí o podporu na kandidátní listině.

Hrušínský s nabídkou souhlasil výhradně pod podmínkou, že bude zařazen na zadní, symbolické a de facto nevolitelné pozice, neboť neměl žádné ambice stát se profesionálním politikem. Samotné volby však přinesly obrovské překvapení. Hrušínský obdržel ve Středočeském kraji neuvěřitelných 160 000 preferenčních hlasů, které jej katapultovaly do čela kandidátky, a byl tak přímo zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Jelikož cítil odpovědnost vůči voličům, odmítl mandát složit a nastoupil do parlamentních lavic.

Během svého mandátu zažil štěpení Občanského fóra a v roce 1991 plynule přešel do poslaneckého klubu Nezávislí poslanci Občanského fóra (NOF). Svou politickou kariéru nesl s těžkostí, byl hluboce roztrpčen byrokratickými procedurami, kličkováním a nekonečnými, často neplodnými schůzemi. Jeho syn Jan později konstatoval, že dva roky strávené v parlamentu připravily jeho otce z hlediska psychického vyčerpání o několik let života. Po skončení dvouletého volebního období v červnu 1992 se Hrušínský rozhodl v politice nepokračovat a z veřejného života se stáhl.

🎣 Osobní život a rodina

V prosinci roku 1945 se Rudolf Hrušínský oženil s Evou Koubovou (1928–1997). Z tohoto dlouhého a pevného celoživotního manželství vzešli dva synové, kteří beze zbytku pokračují v rodinné divadelní a filmové tradici:

Rudolf Hrušínský mladší (narozen 5. října 1946) – uznávaný filmový, divadelní a televizní herec.
Jan Hrušínský (narozen 9. června 1955) – filmový a divadelní herec, divadelní manažer a zakladatel Divadla Na Jezerce.

Herecká dynastie pokračuje i ve čtvrté generaci prostřednictvím jeho vnoučat – známými herci jsou Rudolf Hrušínský nejmladší (* 1970) a Kristýna Hrušínská (* 1985).

Hrušínský byl celoživotním a vysoce zaníceným rybářem a milovníkem přírody. Útočištěm pro celou rodinu, a to i v nejtěžších dobách normalizace, se stala chata v Plané nad Lužnicí (v jižních Čechách), kterou rodina vlastnila od roku 1945. Zde trávil většinu svého volného času u vody. V roce 1982 prokázal Hrušínský svůj smysl pro symboliku a historii: společně se svou manželkou, oběma syny, vnukem a hercem Josefem Kemrem uložili na jevišti Národního divadla za jeden z ozdobných maskaronů tajný umělecký testament podepsaný všemi přítomnými.

Závěr jeho života byl poznamenán těžkou a dlouhotrvající nemocí. Rudolf Hrušínský zemřel 13. dubna 1994 v Praze ve věku 73 let. Je pochován v rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech v Praze.

📈 Statistiky a datové přehledy

V souladu s přísnými encyklopedickými a dokumentačními standardy jsou níže uvedeny ucelené a nezkrácené tabulky mapující uzavřené kapitoly umělcova profesního, úředního a společenského života.

Kompletní soupis stálých divadelních angažmá (1935–1994)

Přehled dokumentující plynulý přechod herce z ochotnických a dětských produkcí na nejdůležitější scény v republice.

Období	Název divadelní instituce	Odborný kontext a charakteristika angažmá
1935 – 1936	Uranie a Pražské dětské divadlo Míly Mellanové	První profesionální scény po ukončení studií a odchodu od kočovné společnosti rodičů.
1936 – 1939	Divadlo D 38 (až D 40)	Angažmá u režiséra E. F. Buriana. Absolvování tvrdé školy tělesné, hlasové a hudební průpravy v avantgardním prostředí.
1939 – 1940	Divadlo Akropolis a společnost Červíčka-Budínského	Krátkodobé působení na Žižkově a návrat k rodinným kočovným kořenům na prahu války.
1940 – 1943	Divadlo na Vinohradech	Vstup na velkou činoherní scénu s klasickým repertoárem.
1943 – 1945	Uranie v Holešovicích a Divadlo Vlasty Buriana	Působení v těžkém období Protektorátu bezprostředně před plošným uzavřením divadel nacisty na podzim 1944.
1945 – 1948	Divadlo na Vinohradech / Divadlo 5. května	Poválečné formování repertoáru.
1949 – 1960	Městská divadla pražská	Působení pod vedením Oty Ornesta. Herecky nejproduktivnější dekáda, zahrnující i vlastní úspěšnou divadelní režii.
1. ledna 1960 – 13. dubna 1994	Národní divadlo v Praze	Domovská scéna po zbytek života. V letech 1969–1970 plnil funkci šéfa činohry. Setrvání v souboru i přes marginalizaci v 70. letech.

Kompletní soupis autorské a režijní tvorby

Hrušínský nevykonával pouze profesi herce před kamerou a na jevišti, ale aktivně se podílel na tvorbě děl jako autor a režisér. Níže uvedený soupis obsahuje všechna jeho dokončená a realizovaná díla v těchto specifických profesích.

Rok uvedení	Název díla	Formát a žánr	Role Rudolfa Hrušínského ve výrobě
1944	První případ	Divadelní hra (Detektivní komedie)	Autor textu
1944	Jarní píseň	Celovečerní film (Romantické drama)	Režisér
1946	Pancho se žení	Celovečerní film (Westernová komediální parodie)	Režisér a scenárista

Kompletní přehled udělených státních a profesních ocenění

Vyčerpávající seznam formálních poct, které dokládají celospolečenský a mezinárodní význam jeho práce (od komunistických řádů až po moderní filmové ceny udílené in memoriam).

Rok udělení	Název ceny nebo titulu	Instituce udělující ocenění / Zdůvodnění
1965	Titul Zasloužilý umělec	Státní ocenění udělované vládou ČSSR za dlouholetou mimořádnou práci v oblasti kultury.
1965	Státní cena Klementa Gottwalda	Vláda ČSSR (za ztvárnění role Jeppeho z Vršku v televizní adaptaci).
1968	Malé zlaté slunce	Filmová cena udělená za mimořádný herecký výkon ve filmu Rozmarné léto.
1969	Stříbrná medaile na MFF v Sitges	Mezinárodní filmový festival v Sitges (Španělsko) za hlavní roli ve filmu Spalovač mrtvol.
1969	Cena za herecký výkon na MFF v San Sebastian	Mezinárodní filmový festival v San Sebastianu (Španělsko) za výkon ve filmu Vražda po našem.
1982	Titul Zasloužilý člen Národního divadla	Ocenění vedení Národního divadla za celoživotní přínos první scéně.
1988	Titul Národní umělec	Nejvyšší státní umělecké ocenění ČSSR, jež představovalo finální oficiální rehabilitaci po letech zákazů.
1991	Cena TýTý – Herec roku	Divácká televizní anketa (1. místo).
1992	Cena TýTý – Herec roku	Divácká televizní anketa (3. místo).
1994	Český lev (In memoriam)	Cena České filmové a televizní akademie (ČFTA) za dlouholetý umělecký přínos českému filmu.

Chronologie politického mandátu ve Federálním shromáždění

Přesné ohraničení politické aktivity po pádu komunistického režimu, včetně příslušnosti k formujícím se porevolučním parlamentním frakcím.

Přesné časové ohraničení	Zákonodárný sbor	Volební kraj	Politická příslušnost a klub
7. června 1990 – 26. září 1990	Sněmovna lidu FS	Středočeský kraj	Kandidát na listině Občanského fóra (OF) z pozice nestraníka.
26. září 1990 – 24. května 1991	Sněmovna lidu FS	Středočeský kraj	Řádný člen poslaneckého klubu Občanské fórum.
29. května 1991 – 10. března 1992	Sněmovna lidu FS	Středočeský kraj	Po štěpení hnutí přechod do klubu Nezávislí poslanci Občanského fóra (NOF).
21. dubna 1992 – 4. června 1992	Sněmovna lidu FS	Středočeský kraj	Člen klubu SČPŽP (Strana československých podnikatelů, živnostníků a rolníků) do konce volebního období.

Zdroje