Plinius starší
Obsah boxu
Šablona:Infobox - spisovatel Gaius Plinius Secundus, známý jako Plinius starší (latinsky Plinius Maior; * cca 23/24 Novum Comum – † 24. srpna 79 Stabie), byl římský aristokrat, spisovatel, přírodovědec, filozof a vojenský velitel v období raného Římského císařství. Jeho nejvýznamnějším a jediným kompletně dochovaným dílem je monumentální encyklopedie Naturalis historia (Přírodověda), která se stala vzorem pro mnoho pozdějších encyklopedických prací. Plinius zahynul během erupce sopky Vesuv, když se snažil pozorovat přírodní katastrofu a zároveň organizovat záchranu obyvatel z ohrožených oblastí.
📜 Život
Pliniův život byl charakteristický neúnavnou pracovitostí, touhou po vědění a oddanou službou římskému státu. Díky svědectví jeho synovce a adoptivního syna Plinia mladšího máme o jeho životě a smrti poměrně podrobné informace.
👶 Původ a mládí
Gaius Plinius Secundus se narodil v Novum Comum (dnešní Como) v severní Itálii, v provincii Předalpská Galie. Pocházel z bohaté a vlivné rodiny jezdeckého stavu (equites). Jeho otec byl Gaius Plinius Celer a matka Marcella. V mládí byl poslán na výchovu do Říma, kde studoval pod dohledem přítele svého otce, básníka a vojenského velitele Pomponia Secunda. Zde získal vzdělání v rétorice, gramatice a filozofii, přičemž se přiklonil ke stoickému myšlení.
⚔️ Vojenská a politická kariéra
Kolem roku 47 zahájil Plinius svou vojenskou kariéru v Germánii jako důstojník jízdy (praefectus cohortis). Sloužil pod velením Domitia Corbulona a později pod již zmíněným Pomponiem Secundem. Během své služby v Germánii se účastnil tažení proti germánským kmenům, jako byli Chaukové. Zde se také spřátelil s budoucím císařem Vespasiánem. Své zkušenosti z germánských válek později zúročil v dnes již ztraceném spise Bella Germaniae (Války v Germánii).
Po návratu do Říma za vlády císaře Nerona se Plinius věnoval právnické praxi, ale držel se spíše v ústraní, aby se vyhnul císařově nepřízni. Po Neronově smrti a nástupu svého přítele Vespasiána na trůn v roce 69 (tzv. rok čtyř císařů) začala Pliniova hvězda stoupat. Vespasián ho jmenoval do řady významných funkcí prokurátora v různých provinciích, včetně Hispánie, Gallia Narbonensis a Afriky. Tyto cesty mu umožnily sbírat obrovské množství informací pro své encyklopedické dílo.
V posledních letech svého života sloužil jako velitel římského loďstva (praefectus classis) v Misenum u Neapolského zálivu.
🌋 Smrt u Stabie
Pliniova smrt je jednou z nejznámějších a nejlépe zdokumentovaných událostí svého druhu ve starověku, a to díky dvěma dopisům jeho synovce Plinia mladšího, které adresoval historikovi Tacitovi.
Dne 24. srpna roku 79 došlo k masivní erupci sopky Vesuv, která zničila města Pompeje, Herculaneum, Stabie a Oplontis. Plinius, který v té době velel flotile v Misenu, spatřil z dálky obrovský mrak sopečného popela a prachu, který připomínal borovici. Jeho vědecká zvědavost ho přiměla nařídit přípravu lodi, aby mohl jev pozorovat zblízka.
Než stačil vyplout, obdržel zoufalou zprávu od své přítelkyně Rectiny, jejíž vila se nacházela na úpatí Vesuvu a byla odříznuta od únikových cest po souši. Pliniův původně vědecký záměr se okamžitě změnil v rozsáhlou záchrannou operaci. S několika kvadrirémami se vydal přes Neapolský záliv, aby evakuoval obyvatele z ohroženého pobřeží.
Když se jeho lodě přiblížily k pobřeží, začal na ně padat horký popel, pemza a kusy lávy. Navzdory nebezpečí a radám svého kormidelníka, aby se obrátil, Plinius pronesl slavnou větu: „Fortes fortuna iuvat“ (Odvážným štěstí přeje) a nařídil pokračovat směrem ke Stabiím, kde se chtěl setkat se svým přítelem Pomponianem.
V noci se situace zhoršila. Plinius se snažil uklidnit své společníky, povečeřel a šel si lehnout. Kvůli sílícím otřesům a hromadícímu se popelu, který hrozil zablokováním únikových cest, byl však brzy probuzen. Skupina se rozhodla uprchnout na pobřeží, přičemž si na hlavy přivázali polštáře jako ochranu před padajícími kameny. Na pláži však panovalo rozbouřené moře, které znemožňovalo odplutí. Plinius, který trpěl dýchacími potížemi (pravděpodobně astmatem), si lehl na plachtu a požádal o studenou vodu. Krátce nato se k zemi přihnaly sirné výpary a Plinius se udusil. Jeho tělo bylo nalezeno o dva dny později, nejevilo známky vnějšího zranění a vypadalo spíše jako spící než mrtvé.
📚 Dílo
Plinius byl neuvěřitelně plodným autorem, ale většina jeho děl se nedochovala. Jeho synovec Plinius mladší uvádí seznam jeho spisů a popisuje jeho neuvěřitelnou pracovní morálku – četl a dělal si výpisky prakticky neustále, i při jídle nebo v lázních.
🏛️ Naturalis historia (Přírodověda)
Jeho životním dílem a jediným, které se dochovalo, je Naturalis historia. Jedná se o monumentální encyklopedii o 37 knihách (svazcích), kterou věnoval budoucímu císaři Titovi. Plinius v ní usiloval o shrnutí veškerého tehdejšího vědění o přírodním světě. Sám tvrdil, že prostudoval na 2000 svazků od přibližně 100 autorů a shromáždil na 20 000 faktů.
Dílo je rozděleno tematicky:
- **Kniha I:** Úvod, obsah a seznam pramenů.
- **Kniha II:** Kosmologie a astronomie.
- **Knihy III–VI:** Geografie a etnografie tehdy známého světa.
- **Kniha VII:** Antropologie a lidská fyziologie.
- **Knihy VIII–XI:** Zoologie (savci, plazi, mořští živočichové, ptáci, hmyz).
- **Knihy XII–XIX:** Botanika (stromy, rostliny, zemědělství).
- **Knihy XX–XXVII:** Lékařství a farmakologie (léky z rostlin).
- **Knihy XXVIII–XXXII:** Lékařství a farmakologie (léky ze živočichů).
- **Knihy XXXIII–XXXVII:** Mineralogie, metalurgie, sochařství, malířství a gemologie.
Pliniův přístup nebyl kritický. Shromažďoval informace bez většího ověřování, a tak se v jeho díle mísí přesná pozorování s mýty, legendami a nepodloženými zprávami (např. o lidech bez úst, kteří se živí vůněmi, nebo o bájných tvorech). Přesto je Naturalis historia neocenitelným zdrojem, protože uchovala obrovské množství informací z děl, která se mezitím ztratila. Po staletí, zejména ve středověku, byla hlavním zdrojem přírodovědných znalostí v Evropě.
✒️ Ztracená díla
Mezi jeho ztracené spisy patří:
- De iaculatione equestri (O vrhání oštěpem z koně) – vojenská příručka.
- De vita Pomponi Secundi (Život Pomponia Secunda) – dvoudílný životopis jeho patrona.
- Bella Germaniae (Války v Germánii) – 20 knih o římských válkách v Germánii, které později jako zdroj použil historik Tacitus.
- Studiosus (Student) – třídílná rétorická příručka pro výchovu řečníka.
- Dubius sermo (Pochybný jazyk) – osmidílný spis o gramatice a správném používání latiny.
- A fine Aufidi Bassi (Od konce Aufidia Bassa) – 31 knih soudobých dějin, navazujících na dílo historika Aufidia Bassa.
💡 Myšlenkový odkaz a význam
Plinius starší nebyl originálním vědcem či myslitelem v moderním slova smyslu. Byl především neúnavným kompilátorem, jehož cílem bylo zachytit a uspořádat veškeré lidské vědění.
🌍 Vliv na vědu a poznání
Jeho Naturalis historia měla obrovský vliv na západní myšlení. Byla jedním z prvních děl tištěných po vynálezu knihtisku a až do renesance byla považována za nejvyšší autoritu v přírodních vědách. Ačkoliv obsahuje mnoho chyb a fantastických tvrzení, její systematický přístup a šíře záběru položily základ pro budoucí encyklopedická díla. Díky němu se nám dochovaly názory a poznatky desítek antických autorů, jejichž původní spisy jsou dnes ztraceny.
🧐 Kritika a hodnocení
Moderní věda Plinia hodnotí rozporuplně. Na jedné straně je obdivována jeho neuvěřitelná píle a rozsah jeho práce. Na druhé straně je kritizován za nedostatek kritického myšlení, přebírání neověřených informací a občasné nepochopení svých zdrojů. Jeho dílo je spíše odrazem toho, co Římané věděli (nebo si mysleli, že vědí), než přesným popisem reality. Přesto zůstává klíčovou postavou pro pochopení antického světa a jeho pohledu na přírodu.
✨ Zajímavosti
- Pliniovi je připisován slavný výrok „Nulla dies sine linea“ („Ani den bez čárky“), který odrážel jeho přesvědčení, že každý den by měl člověk něco napsat nebo se něčemu naučit.
- Typ sopečné erupce, charakteristický vysokým sloupem popela a plynů, jaký zničil Pompeje, se na jeho počest nazývá Plinijská erupce.
- Jeho popis děl řeckých sochařů a malířů v Naturalis historia je jedním z nejdůležitějších pramenů pro dějiny antického umění.
- Plinius mladší popisuje, že jeho strýc si nechal předčítat i během jídla, cestování nebo koupele a rozčiloval se, když ho někdo přerušil, protože každá taková chvíle znamenala ztrátu poznání.
🧑🏫 Pro laiky
Představte si, že by jeden jediný člověk chtěl sepsat celou Wikipedii jen s pomocí knih, které měl k dispozici ve starověkém Římě. Přesně o to se pokusil Plinius starší. Byl to římský učenec, voják a úředník, který byl posedlý sbíráním informací o všem na světě – od hvězd na obloze přes zvířata a rostliny až po minerály a umění.
Jeho obrovské dílo, nazvané Naturalis historia (Přírodověda), bylo po více než 1500 let něco jako „Google“ pro Evropany. Když chtěl někdo něco vědět o slonech, pěstování vína nebo o tom, jak se vyrábí sklo, sáhl po Pliniovi. Problém byl v tom, že Plinius si informace moc neověřoval. Vedle přesných popisů tak v jeho knize najdeme i zprávy o lidech s psí hlavou nebo o dracích.
Jeho život skončil stejně dramaticky, jako byl fascinující. Když v roce 79 vybuchla sopka Vesuv, Plinius velel římské flotile v nedalekém zálivu. Místo aby utekl, vyplul se svými loděmi přímo k sopce. Jednak chtěl tento úžasný přírodní jev prozkoumat jako vědec, jednak se snažil zachránit lidi uvězněné na pobřeží. Nakonec se ale sám stal obětí katastrofy, když se udusil jedovatými plyny. Zemřel jako hrdina a mučedník vědy.