Petr Pithart

Petr Pithart
Celé jméno	Petr Pithart
Datum narození	2. ledna 1941
Místo narození	Kladno, Protektorát Čechy a Morava
Státní příslušnost
Vzdělání	Právnická fakulta UK
Povolání	politik, právník, spisovatel, publicista, disident
Stranická příslušnost	Občanské fórum (1989–1991), KDS (1991–1992), KDU-ČSL (1992–2012)
Aktivní od	1968

Petr Pithart (* 2. ledna 1941, Kladno) je český politik, právník, spisovatel, publicista a disident. V politice zastával nejvyšší funkce: byl předsedou vlády České republiky v letech 1990–1992 a dvakrát zastával post předsedy Senátu Parlamentu České republiky (1996–1998 a 2000–2004). Jako signatář Charty 77 a člen Občanského fóra patřil k ústředním postavám demokratického přechodu v roce 1989. I v pokročilém věku zůstává jednou z nejvýznamnějších morálních autorit české veřejné debaty.

Pithart se vyznačuje intelektuální poctivostí, která ho v průběhu politické kariéry opakovaně stavěla do role kritika zkratek a populistických řešení – mnohdy na vlastní politický úkor. Svou sebereflexivní knihou Osmaosmdesátý (1990) provedl jednu z nejupřímnějších analýz polistopadového vývoje, a esejistikou pro Deník N, Lidové noviny a časopis Přítomnost si udržuje vliv v české intelektuální scéně dodnes. V lednu 2026 oslavil osmdesáté páté narozeniny.

👤 Mládí a studium

Petr Pithart se narodil 2. ledna 1941 v Kladně v době protektorátu. Vyrůstal v prostředí středostavovské rodiny, které ho přirozeně vedlo k zájmu o literaturu, historii a právo. Střední školu absolvoval s vynikajícími výsledky a po maturitě nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde získal doktorát z práva.

Na právnické fakultě se jako mladý asistent pohyboval v prostředí, které bylo na přelomu padesátých a šedesátých let postupně prostupováno reformními myšlenkami. Setkával se s osobnostmi, jež měly zásadně ovlivnit jeho intelektuální formaci: filozofem Janem Patočkou, literárním kritikem Milanem Jungmannem i řadou právních teoretiků, kteří se pokoušeli kriticky promýšlet základy socialistického práva.

Pithart se záhy profiloval nejen jako právní vědec, ale i jako politický myslitel se silným historickým cítěním. Intenzivně studoval osudy první Československé republiky, což ho přivedlo k trvalé fascinaci Masarykovým dědictvím a otázkou, zda a jak je možné v českém prostředí budovat liberální demokracii s fungujícími institucemi a silnou občanskou kulturou.

⏳ Reformní socialismus a rok 1968

Šedesátá léta přinesla Pithartem intenzivně prožívané politické tání. Byl přesvědčeným zastáncem reformního komunismu a Pražské jaro prožíval s nadšením jako možný základ pro demokratický socialismus s lidskou tváří. Působil v reformních kruzích okolo Dubčekova vedení strany a věřil, že systém lze reformovat zevnitř.

Sovětská invaze v srpnu 1968 toto přesvědčení trvale zlomila. Pithart patřil k těm, kteří nedokázali přijmout normalizační ústupky jako pragmatický krok přežití – naopak, víra v reformovatelnost systému se proměnila v trvalou skepsi vůči jakémukoliv politickému projektu, který rezignuje na právní stát a občanské svobody. Tato zkušenost formovala jeho politické myšlení po celé další desetiletí.

Jako důsledek svého postoje byl v rámci normalizace vyloučen ze všech veřejných funkcí. Nesměl přednášet na univerzitách, publikovat pod vlastním jménem ani vykonávat právnická povolání odpovídající jeho kvalifikaci. Aby uživil sebe a rodinu, pracoval v různých podřadných zaměstnáních – jako topiče, skladník nebo technik. Tato životní epizoda sdílená s mnoha jeho generačními druhy hluboce ovlivnila jeho porozumění mechanismům moci a korupci integrity pod tlakem.

🛡️ Disent, Charta 77 a podzemní kultura

Příchod Charty 77 na počátku roku 1977 byl pro Pitharta přirozeným krokem. Stal se jedním z prvních signatářů tohoto dokumentu, který požadoval od komunistické moci dodržování lidských práv zakotvených v mezinárodních úmluvách, jež Československo samo ratifikovalo. Charta pro něj nebyla jen politickým aktem, ale morálním závazkem – odpovědí na otázku, jak žít v pravdě za podmínek diktatury.

Vedle Charty 77 se Pithart zapojoval do širšího prostředí nezávislé kultury. Publikoval v samizdatu – v textech kolujících v opisech mezi důvěryhodnými přáteli, mimo dosah cenzury. Navazoval na filozofické semináře Jana Patočky a udržoval kontakty s okruhem kolem Václava Havla. Tyto intelektuální sítě hrály klíčovou roli v udržení kulturní a politické paměti v prostředí, kde byly tyto hodnoty systematicky potlačovány.

V osmdesátých letech Pithart zintenzivnil i svoji publicistickou a analytickou práci. Psal historické eseje o první republice, rozbory strukturálních slabin české politické kultury i texty o právní teorii. Mnohé z těchto analýz zůstávaly v podzemí, ale jejich vliv – přes sítě samizdatu a kontakty v zahraničí – nebyl zanedbatelný. Svou esejistiku propojoval s hlubokou skepsí vůči mýtům českých dějin, zejména vůči tendenci Čechů přeceňovat vlastní oběti a zapomínat na vlastní selhání.

🏛️ Rok 1989 a Občanské fórum

Sametová revoluce v listopadu 1989 zastihla Pitharta jako jednu z přirozeně uznávaných autorit disentu. Záhy se ocitl v jádru Občanského fóra, nové platformy koordinující přechod moci od komunistické strany k demokraticky zvoleným orgánům. Spolupracoval bezprostředně s Václavem Havlem a dalšími protagonisty revoluce na formulaci politického programu i na sestavování přechodné vlády.

Pithart patřil k těm, kdo se v euforii revoluce snažili upozorňovat na nebezpečí zkratek a nástrah budoucího vývoje. Byl přesvědčen, že demokracie nelze budovat pouze entuziasme a svobodnými volbami – vyžaduje funkční instituce, respektování procedurálních pravidel a kultivaci politické kultury, v níž je kompromis a dialog považován za hodnotu, ne za slabost.

Právě tato vlastnost – ochota říkat nepříjemné pravdy i v době obecného optimismu – mu přinášela úctu intelektuálů, ale zároveň omezovala jeho popularitu jako masového politika. Pitthart byl politikem, který nikdy nehledal lacinou shodu s davem; byl to myslitel v politice, nikoliv politik jako profese.

💼 Předseda vlády České republiky (1990–1992)

Ve volbách v červnu 1990 triumfovalo Občanské fórum a Pithart byl jmenován předsedou vlády České republiky v rámci České a Slovenské Federativní Republiky. Stál tak v čele první demokraticky legitimizované čs. vlády od roku 1948.

Pithartem vedená vláda nastoupila do mimořádně obtížného období. Bylo třeba simultánně řešit několik zdánlivě nesouvisejících, ale navzájem propojených krizí: transformaci centrálně plánované ekonomiky na tržní hospodářství, výstavbu demokratických institucí prakticky od nuly, lustrační zákon a otázku vypořádání se s komunistickou minulostí, a zároveň zachování funkčnosti federace tváří v tvář narůstajícímu slovensko-českému napětí.

V otázce lustrací zaujal Pithart nuancovaný postoj, který ho vystavil kritice z obou stran. Na jedné straně byl přesvědčen, že lustrace jsou nutné pro důvěryhodnost nových demokratických institucí; na druhé straně varoval před tím, aby se staly nástrojem kolektivního trestání a politické msty. Jeho přístup byl typicky pithartiánský: principiálně odmítl obě krajní polohy a snažil se formulovat procedurálně spravedlivé řešení – s vědomím, že tím nezíská nadšení na žádné ze stran.

Za jeho vlády byl zahájen kupónový privatizační program, jehož konstruktvnímu i etickému hodnocení se Pithart (podobně jako jiní) věnoval v pozdějších textech kriticky. Vláda rovněž musela čelit rostoucímu napětí s požadavky slovenské politické reprezentace v čele s Vladimírem Mečiarem. Pithart chápal slovenské požadavky po větší autonomii jako legitimní, ale byl skeptický k tomu, že lze federaci udržet bez funkční politické vůle na obou stranách.

Volby v červnu 1992 přinesly vítězství Václava Klause a jeho Občanské demokratické strany, a Pithart tak odešel do opozice. Brzy poté přišel i zánik Československa – klidné rozdělení k 1. lednu 1993, které Pithart přijal s lítostí, ale realisticky.

🏛️ Senátor a předseda Senátu (1996–2012)

Do politiky se Petr Pithart vrátil jako senátor. Ve volbách v roce 1996 byl zvolen za obvod Chrudim a v Senátu pak setrvával nepřetržitě až do roku 2012, kdy se rozhodl nekandidovat.

Již v prvním senátorském funkčním období byl Pithart zvolen předsedou Senátu. Ve funkci předsedy Senátu působil ve dvou obdobích: 1996–1998 a 2000–2004. Senát se za jeho vedení profiloval jako odpovědná, přemýšlivá komora, která nebyla pouhou schvalovací institucí, ale skutečnou protiváhou Poslanecké sněmovně i výkonné moci.

Pithart byl jedním z největších obhájců smyslu Senátu v době, kdy o jeho existenci panovaly veřejné pochyby. Jeho základní argumentace spočívala v tom, že demokratická ústava bez kontrolních mechanismů je jen papírem, a horní komora parlamentu je jednou z takových pojistek. Jak sám zdůraznil ve svém projevu v lednu 2026 k 30. výročí ustavení Senátu, role Senátu jako ústavní pojistky demokracie zůstává nezastupitelná.

Pithart byl rovněž aktivní v meziparlamentních vztazích. Jako předseda Senátu budoval kontakty s podobnými institucemi v zemích Visegrádské skupiny i v celé Evropě. Zvláštní důraz kladl na česko-německé vztahy, kde zastával tezi o nutnosti přijetí sdílené historické odpovědnosti bez zjednodušujících zábran z obou stran.

V senátní práci byl Pithart konzistentní: prosazoval ústavní garance, varoval před koncentrací moci v rukou výkonné větve, bránil nezávislost soudnictví a médií. Tyto pozice ho občas stavěly do konfliktu s politickou praxí obou stran politického spektra, ale zajišťovaly mu respekt v intelektuálních i mezinárodních kruzích.

Po skončení druhého předsednického funkčního období v roce 2004 pokračoval jako řadový senátor až do roku 2012. V Senátu se věnoval zejména otázkám ústavní architektury, volebním reformám a zahraničněpolitickým tématům.

✍️ Literární a publicistická tvorba

Petr Pithart je autorem rozsáhlého a různorodého díla, které zahrnuje právní teorii, historickou esejistiku, politologické analýzy i osobní svědectví. V celoživotním literárním odkazu zaujímají zvláštní místo dvě knihy.

Prvním klíčovým dílem je Osmaosmdesátý (1990), autoreflexivní esej o roce 1968 a jeho důsledcích. V této práci se Pithart vyznával ze svých iluzí o reformním komunismu, rozebíral mechanismy, jimiž diktatury drží inteligenci v podřízenosti, a formuloval teze o specifické české politické kultuře – tezi o tendenci Čechů k pragmatickému přizpůsobování se moci, přičemž tuto tendenci nepovažoval za etnickou vlastnost, ale za historicky podmíněný vzorec chování, který lze vědomě překonávat. Kniha vyvolala bouřlivé reakce a stala se jedním z nejdiskutovanějších textů polistopadové doby.

Druhým klíčovým dílem je Devětaosmdesátý (2009), rozsáhlá analytická bilance revoluce a prvního dvacetiletí po ní. Pithart zde hodnotí, co se povedlo i co se nepovedlo; s typickou sebekritikou si nepřipouští, že on sám byl součástí systému rozhodování, ale zkoumá, co by bylo bývalo nutné udělat jinak, aby demokratická transformace přinesla hlubší zakořenění demokratické kultury.

Vedle těchto klíčových děl je Pithart autorem řady dalších knih esejů a studií: Čechů je pohodlně málo (2007), Jak jsem se (ne)stal politikem (2019) a dalších. Pravidelně přispívá publicistikou do Deníku N, Lidových novin a časopisu Přítomnost. V roce 2024 přispěl svými analytickými texty do několika sborníků hodnotících českou cestu od roku 1989 do současnosti.

V roce 2024 Česká televize uvedla portrétní dokumentární film Petr Pithart, politikem proti své vůli, který mapuje jeho životní dráhu od disentu přes předsednictví vlády až po senátorské funkce.

🌍 Hodnotová orientace a klíčová témata

Pithartem celoživotně prostupují tři základní intelektuální témata, která se vzájemně prolínají.

Prvním je masarykovský liberalismus: Pithart se trvale vrací k T. G. Masarykovi jako k zrcadlu, v němž česká politická kultura odhaluje vlastní selhání. V Masarykovi neshledává bezchybného hrdinu, ale standard, ke kterému se lze přibližovat vědomým úsilím o pravdivost, odpovědnost a respekt k institucím.

Druhým je česko-německé soužití. Pithart byl jedním z mála českých politiků, kteří dokázali veřejně říci, že i čeští Němci měli oprávněné důvody ke stížnostem na jejich poválečné osudy – přičemž to nevylučovalo kritiku nacismu ani odsunu jako takového. Tento postoj mu přinesl jak mezinárodní uznání, tak domácí kritiku.

Třetím je civismus a instituce. Pithart konsistentně zdůrazňuje, že demokracie nestojí na hrdinech, ale na institucích a zvycích – na každodenní praxi respektu k pravidlům, procedurám a vzájemné civilitě. V sérii rozhovorů a podcastů z roku 2025 opakovaně varoval před politickým populismem a zdůraznil potřebu kultivované politické diskuse; téma, jež se stalo leitmotivem jeho veřejných vystoupení v posledních letech.

K aktuálním otázkám se Pithart staví s konzistencí vycházející z výše popsaných hodnot. Nadále setrvává v podpoře obrany Ukrajiny a v roce 2024 opakovaně upozorňoval na nutnost evropské jednoty tváří v tvář ruské agresi. V dubnu 2025 se účastnil odborných debat k odkazu Charty 77 v roce 2025, kde analyzoval vývoj občanské společnosti v uplynulých desetiletích.

🏆 Ocenění a vyznamenání

Pithart je nositelem řady ocenění, která odráží jak jeho politické zásluhy, tak přínos pro českou kulturu a vzdělávání.

Státní vyznamenání

Řád Tomáše Garrigua Masaryka – udělen prezidentem republiky v roce 2023 za mimořádné zásluhy o demokracii a rozvoj české společnosti

Kulturní ocenění

Cena Artis Bohemiae Amicis (2021) – udělovaná Ministerstvem kultury ČR za rozvoj a propagaci české kultury
Cena Josefa Hlávky za přínos vědě a vzdělávání

Čestné doktoráty

Čestný doktorát Masarykovy univerzity v Brně
Čestný doktorát Univerzity Karlovy v Praze
Čestný doktorát dalších tuzemských i zahraničních vysokých škol

Zahraniční ocenění

Vyznamenání Spolkové republiky Německo za přínos k česko-německému dialogu a smíření

🗓️ Současnost (2024–2026)

Petr Pithart oslavil 2. ledna 2026 osmdesáté páté narozeniny. I v pokročilém věku zůstává intelektuálně aktivní a sledovanou osobností veřejné debaty. Pravidelně přispívá publicistikou do Deníku N, Lidových novin a časopisu Přítomnost, komentuje politické dění a vyjadřuje se k zásadním otázkám ústavního pořádku i zahraničněpolitické orientace Česka.

V lednu 2026 vystoupil s projevem k 30. výročí ustavení Senátu PČR, v němž zdůraznil nezastupitelnou roli horní komory jako ústavní pojistky demokracie. Připomněl, proč byl Senát zřízen a proč si přes opakující se pochybnosti o jeho smysluplnosti zachovává svůj raison d'être.

V říjnu 2025 vystoupil v podcastu pro KDU-ČSL, kde se vrátil ke svým dlouhodobým varováním před politickým populismem. V dubnu 2025 se účastnil konferencí věnovaných odkazu Charty 77 a jejímu místu v soudobé občanské kultuře.

Zdroje