Oligopol

Rozbalit box

Obsah boxu

Oligopol je typ tržní struktury v mikroekonomii, kde na straně nabídky existuje pouze malý počet velkých a ekonomicky silných firem, které dominují celému odvětví. Tyto firmy mají značnou tržní sílu, což jim umožňuje ovlivňovat cenu produkce, ale zároveň jsou na sobě navzájem silně závislé. Každé rozhodnutí jedné firmy (např. o ceně, produkci nebo reklamě) má okamžitý dopad na ostatní firmy a vyvolává jejich reakci.

Tato struktura se nachází mezi monopolem (jediný prodávající) a monopolistickou konkurencí (mnoho malých firem s diferencovaným produktem). Vzhledem ke složitosti vzájemných interakcí je chování firem v oligopolu často analyzováno pomocí teorie her.

📖 Charakteristika oligopolu

Oligopolní trhy se vyznačují několika klíčovými rysy, které je odlišují od ostatních tržních struktur.

• Malý počet firem: Trh je ovládán několika málo dominantními subjekty. Neexistuje přesné číslo, ale typicky se jedná o dvě až deset firem, které kontrolují většinu tržního podílu. Speciálním případem oligopolu se dvěma firmami je duopol.
• Vysoké bariéry vstupu: Novým firmám je vstup do odvětví ztížen nebo zcela znemožněn. Tyto bariéry mohou mít různou podobu:

   *   Úspory z rozsahu: Stávající firmy produkují tak velké objemy, že dosahují nízkých průměrných nákladů, kterým nová, menší firma nemůže konkurovat.
   *   Právní a legislativní překážky: Patenty, licence, cla nebo kvóty omezující dovoz.
   *   Vysoké kapitálové nároky: Nutnost obrovských počátečních investic do technologií, výrobních závodů nebo marketingu (např. v automobilovém průmyslu).
   *   Kontrola nad klíčovými zdroji: Vlastnictví nebo kontrola nad nezbytnými surovinami.

• Vzájemná závislost (interdependence): Firmy jsou si vědomy, že jejich akce ovlivní konkurenty a vyvolají jejich reakci. Při rozhodování o ceně, množství produkce nebo marketingové strategii musí každá firma brát v úvahu pravděpodobné kroky ostatních. Tato strategická interakce je ústředním prvkem oligopolu.
• Homogenní nebo diferencovaný produkt:

   *   Ryzí (homogenní) oligopol: Firmy produkují v podstatě identický produkt (např. ocel, hliník, ropa). Konkurence se soustředí především na cenu a objem produkce.
   *   Diferencovaný oligopol: Firmy nabízejí produkty, které se od sebe liší značkou, kvalitou, designem nebo doplňkovými službami (např. automobily, mobilní telefony, nealkoholické nápoje). Zde hraje klíčovou roli necenová konkurence.

• Necenová konkurence: Vzhledem k riziku cenových válek se firmy v diferencovaném oligopolu často uchylují k necenové konkurenci, jako je reklama, budování značky, inovace, zlepšování kvality a poskytování lepších služeb zákazníkům.

⚖️ Typy a modely chování oligopolu

Chování firem v oligopolu se může lišit v závislosti na tom, zda spolupracují, nebo si konkurují.

🤝 Koluzivní oligopol (smluvní)

Firmy se mohou dohodnout na společném postupu s cílem maximalizovat společný zisk. Taková dohoda se nazývá koluze a jejím výsledkem je často vytvoření kartelu. Členové kartelu se obvykle dohodnou na:

• Společné ceně: Stanoví jednotnou, vyšší cenu, která se blíží monopolní ceně.
• Výrobních kvótách: Každé firmě je přidělen maximální objem produkce.
• Rozdělení trhu: Geografické nebo produktové rozdělení trhů mezi členy.

Kartelové dohody jsou ve většině zemí, včetně Česka a Evropské unie, nelegální, protože poškozují spotřebitele a omezují hospodářskou soutěž. Příkladem mezinárodního kartelu je OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu). Problémem kartelů je jejich nestabilita – každá firma je motivována dohodu porušit, tajně snížit cenu a získat větší tržní podíl na úkor ostatních.

⚔️ Nekoluzivní oligopol (konkurenční)

Pokud firmy nespolupracují, musí každá z nich odhadovat reakce konkurentů na svá vlastní rozhodnutí. Pro analýzu tohoto chování bylo vyvinuto několik teoretických modelů.

Cournotův model

V tomto modelu firmy předpokládají, že objem produkce jejich konkurentů zůstane konstantní. Každá firma se pak rozhoduje o svém vlastním optimálním objemu produkce. Výsledkem je rovnováha, kde je celková produkce vyšší a cena nižší než v případě monopolu, ale produkce je nižší a cena vyšší než v podmínkách dokonalé konkurence.

Bertrandův model

Tento model předpokládá, že firmy si konkurují cenou, nikoli objemem. Každá firma se snaží stanovit o něco nižší cenu než konkurence, aby získala celý trh. Tento proces vede k cenové válce, která stlačí cenu až na úroveň mezních nákladů. Výsledek je paradoxně stejný jako u dokonalé konkurence, což je v praxi méně časté, zejména u diferencovaných produktů.

Stackelbergův model

Jedná se o model s vůdcem a následovníkem. Jedna firma (vůdce) má na trhu dominantní postavení a jako první stanoví svůj objem produkce. Ostatní firmy (následovníci) na její rozhodnutí reagují a přizpůsobí svou produkci. Vůdce má výhodu prvního tahu a obvykle dosahuje vyššího zisku.

Model se zalomenou poptávkovou křivkou (Sweezyho model)

Tento model vysvětluje, proč jsou ceny v oligopolních trzích často stabilní a neměnné (cenová rigidita). Předpokládá, že pokud jedna firma cenu zvýší, ostatní ji následovat nebudou (aby si udržely zákazníky), a poptávka po jejím produktu prudce klesne. Pokud však firma cenu sníží, konkurenti ji budou následovat, aby neztratili tržní podíl, a firma tak získá jen málo nových zákazníků. Poptávková křivka je tedy v bodě aktuální ceny "zalomená", což vede k tomu, že firmy nemají motivaci cenu měnit ani při mírných změnách nákladů.

🎲 Teorie her a oligopol

Teorie her je matematická disciplína, která analyzuje strategické rozhodování. Je ideálním nástrojem pro modelování chování v oligopolu. Klasickým příkladem je Vězňovo dilema: Dva podezřelí (firmy) jsou odděleně vyslýcháni. Pokud se oba přiznají (sníží cenu), dostanou oba mírný trest (nízký zisk). Pokud se ani jeden nepřizná (udrží vysokou cenu), dostanou oba velmi nízký trest (vysoký zisk z koluze). Pokud se ale jeden přizná a druhý ne, přiznaný bude volný (velmi vysoký zisk) a druhý dostane nejtěžší trest (ztrátu).

Ačkoliv by pro oba bylo nejlepší spolupracovat (držet vysoké ceny), racionální strategií pro každého jednotlivě je podvádět (snížit cenu), protože to přináší lepší výsledek bez ohledu na to, co udělá ten druhý. To vysvětluje, proč je pro firmy v oligopolu obtížné udržet koluzivní dohody, i když by pro ně byly společně výhodné.

🌍 Příklady v praxi

Oligopol je velmi běžnou tržní strukturou v mnoha klíčových odvětvích globální i národní ekonomiky.

• Automobilový průmysl: Globální trh je ovládán několika skupinami, jako jsou Volkswagen Group, Toyota, General Motors nebo Hyundai Motor Group.
• Výroba dopravních letadel: Klasický příklad duopolu, kde dominují Boeing a Airbus.
• Telekomunikace: V mnoha zemích, včetně Česka, trh s mobilními operátory ovládají tři hlavní hráči (např. T-Mobile, O2, Vodafone).
• Nealkoholické nápoje: Dominance firem The Coca-Cola Company a PepsiCo.
• Počítačové operační systémy: Duopol firem Microsoft (Windows) a Apple (macOS). U mobilních systémů je to duopol Google (Android) a Apple (iOS).
• Výrobci sportovního oblečení: Trhu dominují především Nike a Adidas.
• Auditní a poradenské služby: Trh je ovládán tzv. "Velkou čtyřkou" (Deloitte, PwC, Ernst & Young, KPMG).

👍 Výhody a nevýhody 👎

Oligopolní struktura má své klady i zápory jak pro spotřebitele, tak pro celou ekonomiku.

Nevýhody

• Vyšší ceny a nižší produkce: Ve srovnání s dokonalou konkurencí vede oligopol k vyšším cenám a menšímu objemu produkce, což snižuje přebytek spotřebitele.
• Riziko koluze: Tajné dohody mezi firmami mohou vést k chování podobnému monopolu, což dále poškozuje spotřebitele.
• Menší výběr pro spotřebitele: Vysoké bariéry vstupu brání vzniku nových firem, které by mohly přinést větší rozmanitost produktů.
• Neefektivnost: Firmy v oligopolu nemusí být nuceny minimalizovat náklady tak jako v plně konkurenčním prostředí.

Výhody

• Úspory z rozsahu: Velké firmy mohou vyrábět efektivněji a s nižšími průměrnými náklady, což se teoreticky může promítnout do nižších cen pro spotřebitele.
• Zdroje pro výzkum a vývoj: Značné zisky, kterých oligopolní firmy dosahují, jim umožňují investovat velké prostředky do inovací, výzkumu a vývoje, což může vést k technologickému pokroku a lepším produktům (např. ve farmaceutickém nebo technologickém sektoru).
• Stabilita cen: Jak ukazuje model se zalomenou poptávkovou křivkou, ceny mohou být v oligopolu stabilnější, což může být pro některé spotřebitele a firmy výhodné při plánování.

🏛️ Regulace oligopolu

Vzhledem k potenciálním negativním dopadům na hospodářskou soutěž a blahobyt spotřebitelů podléhají oligopolní trhy dohledu státních regulačních orgánů. Tyto instituce, jako je v Česku Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) nebo na evropské úrovni Evropská komise, se zaměřují především na:

• Potírání kartelových dohod: Vyšetřování a pokutování firem, které se účastní cenových nebo jiných tajných dohod.
• Kontrolu fúzí a akvizic: Posuzování, zda spojení velkých firem nevede k přílišnému omezení konkurence na trhu.
• Zneužívání dominantního postavení: Sledování, zda dominantní firmy nezneužívají své síly k vytlačení menších konkurentů z trhu.

Cílem antimonopolní politiky není oligopoly zrušit, ale zajistit, aby firmy na těchto trzích soutěžily spravedlivě a neuchylovaly se k praktikám poškozujícím trh.

💡 Pro laiky

Představte si malé město, kde jsou jen tři čerpací stanice. Majitel každé stanice ví, že pokud výrazně sníží cenu benzínu, ostatní dvě stanice to udělají také, a nakonec na tom prodělají všichni, protože začne cenová válka. Pokud naopak jeden z nich cenu zvýší, řidiči prostě pojedou k těm dvěma levnějším a on přijde o zákazníky.

Kvůli tomu se ceny benzínu v celém městě drží na podobné a poměrně stabilní úrovni. Majitelé se neustále sledují a na každý krok konkurence musí reagovat. Mohou se také zkusit tajně domluvit, že všichni udrží cenu vysoko, aby více vydělali – to by byl kartel. Nebo se mohou snažit přilákat zákazníky jinak než cenou, například lepším obchodem, myčkou aut zdarma nebo sbíráním věrnostních bodů. Přesně takto funguje oligopol – pár velkých hráčů, kteří se navzájem hlídají a jejichž rozhodnutí ovlivňují celý trh.

Šablona:Aktualizováno